Kdo zavinil novinářskou češtinu v Husových listech
Arnošt Kraus
[Short articles]
-
[1]Jazykem národním mluví většinou lidé, kterým je jen prostředkem, aby vyjádřili své myšlenky. Malá menšina učených lidí má však v mysli obraz toho jazyka, který se přesnou logičností nebo libozvučností nebo podobou s jazyky vznešenými (na př. klasickými) nebo prostotou, neporušeností, shodou se starými útvary téhož jazyka vysoko povznáší nad hrubý nebo slabošský způsob mluvení oněch prostých lidí, sedláků, obchodníků, žáků, ministrů a podobných duchů; tato menšina kárá většinu a usiluje o to, aby ji naučila lépe mluvit. Ještě méně je pak těch, kdo se pokoušejí vyložiti ten rozpor, poznati jeho příčiny a zákony. První jsou laikové, druzí brusiči, třetí filologové.
[49]Typický ten poměr ilustruje případ dvojího textu Husova. Dr. V. Flajšhans ukázal na drastickém případě, jak jadrně vyslovuje své myšlenky Hus a jak uboze to činí dnešní novinář; ten se pak ozval v brněnských Lidových novinách, bráně se, aby se ta špatná čeština nenazývala novinářskou. Hlas třetího, filologa, se sice skromně v duši brusičově ozval, ale byl násilně umlčen: »Máme několik textů Husových, psaných původně česky, přeložených potom do latiny, odtud potom znova (někdy pomocí německého překladu) do češtiny… Při tomto srovnání musíme si ovšem odmysliti kvalitu původců…« Tak si brusič upravil cestu, aby mohl jasně lišiti dva krajní póly: »I když tento rozdíl odečteme, zůstává mnoho, co ukazuje, jak denní novinářská čeština upadá, jak ztrácí svou bývalou jadrnost, jak se spokojuje obecnými slovy, jak stírá barvy a lesk, jak vytváří germanismus za germanismem…« Budiž mi dovolen pokus, skutečně odečísti ten rozdíl, přesvědčit se, mění-li tak málo na výsledku srovnání; to se ovšem může díti jen málo pohodlným, ale snad tím vděčnějším prostředkem, historií toho novinářského znění Husova; kdo je zavinil a jak k svému textu dospěl?
Nové znění otištěno Flajšhansem z novin, ze »Slovana« Havlíčkova, tedy z novin velmi starých, ba hledíc k historií českého žurnalismu, zrozeného teprve ze svobody tiskové r. 1848, prastarých. Ale novinář Havlíček Husova listu sám nepřekládal, nýbrž podle Flajšhanse »otiskl ze Sommrova českého zpracování německého díla Zittova novočeský text«. Otiskl jej patrně beze změn, aspoň v ukázkách v Naší řeči jsou jenom čtyři odchylky od textu Sommrova (ústně, studenty, pravdy, utiskováni místo oustně, študenty, pravdu, utiskáni), a z těch čtyř se jen jediná vyskýtá také ve vydání Tobolkově (studenty), takže ostatní tři asi zavinil Tůma, z jehož výboru Flajšhans cituje. Redaktor Havlíček je tedy nevinen, hřešil Sommer. Byl-li J. V. Sommer, překladatel Zittova Husa, žurnalistou, nevím; nenalezl jsem životopisných zpráv o něm. Byl to muž prostý, jenž si dovedl plésti schisma (trojpapežství) doby Husovy se schismatem řeckým a nazýval římskou církev východní, řeckou západní; ale německy rozuměl a česky uměl dosti, aby Zittovu knihu přeložil celkem správně a čitelně. Pocházejí snad germanismy z Zitta? Sommer se nelekal zpětného překládání. »Když Zitte kontrastuje latinské a české znění Husovy intimace, Sommer tuto českou překládá zpět z Zittovy němčiny«, jak bude lze čísti v mém »Husitství v literatuře« III, 187, až vyjde; ale listů Husových odtud překládati nemohl.
Augustin Zitte na konci prvního dílu životopisu Husova [50]slibuje »celou sbírku listů Husových; to vysvětluje, proč Zitte v objemném svém spise neotiskuje žádného z nich«. Tak lze čísti v mém »Husitství« II, 193. Neuveřejnil ovšem ani slíbené otisky, neboť nedočkal se vůbec vytištění svého díla, kterýžto plod josefinské svobody tisku vyšel tak pozdě, že málem bylo po té svobodě již veta, a byl pak v přísné klatbě, až nová, ještě dýchavičnější tisková svoboda vydala Sommrův překlad.
Zitte takto vypadá z počtu. Kde tedy vzal Sommer Husovy listy?
Odpověď dává předmluva slovy: »sem i tam použito překladu Petrýnova«. Tím ovšem nebyl snad míněn starší překlad Zittův, nýbrž »Hystorye welikého Sněmu kostnického« od Kašpara Royka, jejíž první dva díly přeložil Petrýn, t. j. známý osvícenský kněz Václav Stach, profesor pastorální theologie v Olomouci. Odtud přejal Sommer také znění listů Husových; náš list se tu čte na straně 181 sl. II. dílu, který vyšel r. 1876.
Také Sommer je tedy nevinen, hřešil Stach. Překlad je skutečně Stachův, odchylky textu Sommrova jsou skoro jen pravopisné: toužj, kterou m. taužj, kterau; domácjm m. domácým; zřetelně m. zřetedlně; Řemeslnjky m. Ržemeslnjky; Pražané, Čessi m. Pražane, čessi; pteyte m. ptegte; gsouce m. sauce. Hláskoslovně se liší wýkladů m. wegkladů; nezpustěž m. nespustež; ačkoliw m. ačkoli; swéwolného m. swjwolného; warugte m. warůgte; wyslýchánj m. wyslegchánj; zwlássť m. wzlássť (jednou; jinak i Stach píše: zvlášť). Tvaroslovné odchylky jsou: oněm dvoum m. oným dwaum; do rukou, na rukou a nohou m. rukauch, nohauch; na mne pokřikowalo m. mně. Rozdíly v skladbě: gi se přidržte m. gj; sloužila (čeládka) m. slaužili; panstwj a moc geho m. swá; prawdu slowa geho m. swého; toto psanj, shromážděnj tomuto m. to, tomu. Konečně: oswobozenj m. wyswobozenj; Jeronýmovi m. Jaroljmovi.
Text, který srovnává Flajšhans s Husovým, stojí tedy v překladě Roykova německého spisu, a také listy Husovy překládal Stach z Roykovy němčiny. Shledáme pak, že většina výrazů, které Flajšhans cejchoval kursivním tiskem v ukázkách z výboru Tůmova, je tím odůvodněna:
Není pochybnosti, že Stach překládal z Roykova překladu, aniž přihlížel k znění latinskému nebo k Husovu originálu. V té věci bychom byli u cíle, ale zbývá nám ještě zkoumati cestu od Roykova překladu k Husovu originálu. Jak jsem ukázal na uv. m. str. 157, hlavním vzorem Roykovým byla Stumpffova »Beschreibung« koncilu, která obsahuje také překlady listů Husových. Ale i zběžné srovnání ukazuje, že Royko těchto překladů předchůdcových neužíval. Také Agricolova překladu, nejprve čtyř listů, pak celé sbírky, vyšlé pod patronancí Lutherovou r. 1537 a později (Husitství I, 180 sl.), neužil, nýbrž překládal ze souborného vydání latinského, jehož čísla při každém listě uvádí. Latinské toto znění našeho listu pak je původně dílem českého studenta wittenberského (srv. V. Novotný v Časopise Matice moravské 1915, 378); zde nalézáme již odchylky objasňující, jejíchž stopy shledáme i v novinářském znění českém:
| páni atd. vlci hltaví | Latina qui praeestis aliis lupi rapaces | Agricola (odtud již u Agricoly reissende Wölfe) |
| studentóv i žákóv jiných aby mistróv svých v dobrém poslúchali | studiosos scholae publicae et omnes alios scholasticos, ut in honestis rebus obtemperent suis magistris et neminem | alle Studenten der hohen Schule… in allen ehrlichen Düngen |
| pravdy každému přáli | prohibente a veritate dei |
Jinak i latina i starý německý překlad jsou bližší Husovi než Roykovi a ovšem Stachovi.
Royko je to tedy, kdo Husa »zdokonaluje«: k »milovati« dodává otřelé »z celého srdce«, k »budou vypravovati« přidává »nepochybně«. Činí tak ne proto, že je moderním novinářem, nýbrž jako bohoslovec osvícenský, kterým nebylo ani boží slovo dost rozumné, dost uhlazené, jak vykládá Goethův doktor Bahrot evangelistům:
So müsst ihr auch, wollt ihr rulieren
Und in Gesellschaft euch produzieren,
So müsst ihr werden wie unser einer,
Geputzt, gestuzt, glatt, — ’s gilt sonst keiner.
Ani Stach, k němuž se po té odbočce vracíme, nebyl novinářem, žil v době předhistorické pro české noviny. »Lidové noviny« mají pravdu, čeština v překladu Husových listů není novinářská.
Není-li však podivno a hodno, abychom se nad tím zamyslili, že výborný znalec jazyka mohl český text starý málem půl druhého století pokládati za ukázku nové, ovšem »chybné papírové řeči moderní«? Kde se Petrýn-Stach naučil svému jazyku? Nebyl to živý mluvený jazyk jeho doby? A je-li ten jazyk totožný s chybným jazykem nynějším, není to důkazem, že všechny pokusy přebrousit jazyk na tvar starší, ať veleslavínovský ať husovský, selhaly, že starý had nechce vlézti do kůže, kterou svlékl? Že knihy jako Petrýnova nejsou plastronem pro šermířské cviky brusičů, nýbrž pramenem, z něhož se filologové mají učit, jaký je moderní jazyk český?
[1] Poznámka k článku V. Flajšhanse v Naší řeči VII, 259 násl.
Naše řeč, volume 8 (1924), issue 2, pp. 48-52
Previous Václav Ertl: S počátku, s místa, s hlediště
Next »Skončiti s něčím«
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1