Časopis Naše řeč
en cz

Přindu, přindi

[Short articles]

(pdf)

-

V jednom ze dvou tří poučení, jichž se nám posud dostalo na dotaz o rozšíření a tvarech sloves jako přindati (N. Ř. IV, 188), jest řeč také o moravských rozk. způsobech jako přindi (v. přiď = přijď); skoro se zdá, že čtenář, jenž nám psal, mezi obojími tvary hledá nějakou souvislost (určitě se ovšem nevyjadřuje). Takové souvislosti není; ale složeniny slovesa jíti jsou příliš poučným dokladem napodobování, v dějinách jazykových tak důležitého, o němž byla řeč v N. Ř. IV, 176, abychom mohli odolati pokušení, o nich říci několik slov. Nového ovšem nepovíme nic; ale odkaz na Gebauerovu Histor. mluvnici (I, 308, 379) by mnohému čtenáři zůstal mrtvým číslem.

Naše předložky k, s, v zněly v prajazyce kom, som, on, do slovanštiny se změnily v k’n, s’n, v’n (’ nám znamená praslovanskou polosamohlásku, zde tvrdý jer, jinde také měkký jeř), koncová nosovka se pak ztratila. Ale zůstaly po ní stopy ve spojeních se slovy počínajícími se samohláskou nebo souhláskou j: říkáme k tomu, s tím, v tom, ale k němu, s ním, v něm, což vzniklo ze staršího k’n jemu, s’n jim’, v’n jem’. A podle tvarů k němu a pod. již v době praslovanské prostým napodobením vznikly tvary s n i tam, kde předložka nikdy nosovky nemívala, jako na něm, za ním, do něho, při něm, ba my říkáme i okolo něho, k vůli němu atd.

[108]Podobně se šířilo n také ve složeninách slovesných, ale později a ne tak důsledně. Z praslov. v’n-’dą, s’n-’dą, v’n-iti, s’n-iti vzniklo podle Havlíkova pravidla, že v řadě slabik s jerovými samohláskami jery a jeře liché (počítajíc od konce) zanikají a sudé se mění v e, vendu, sendu s neurč. zp. sníti, vníti. Vedle toho byly u předložek jiných tvary, jaké má knižní jazyk podnes: dojdu, vyjdu, najdu, přijdu, dojíti atd. Ale napodobením sloves vendu, sendu již v staré češtině vznikají i tvary jako vzendu, vzníti (= vzejíti), vyndu, vyníti (= vyjíti) atd. Byla v staré češtině dosti značná nestejnost v této příčině (snad se v rozličných krajích říkalo nestejně); s neoprávněným n se vedle vyjdu, vyjíti říkalo i psalo vyndu, vyníti, a zase vedle oprávněných tvarů sendu, sníti (= sejíti), vendu, vníti (= vejíti) počínaly se napodobením sloves jako vyjdu, vyjíti objevovati i tvary vejdu, sejdu, vjíti, sjíti. Na konec se jazyk celkem ustálil v nářečích českých na tvarech vejdu, sejdu, vyjdu, vjíti (vejíti) atd., v nářečích moravských na tvarech vendu, sendu, vyndu, vjíti (a dále vjíť, vejíť) atd.

Jsou i jiné složeniny, v nichž se shledáváme s podobnými věcmi. Tak u slovesa jmouti (v starší době jieti, jíti), jímati. Oprávněno je zase n již původem ve sňal, sňat, snímati, v staré době v neurč. zp. snieti, sníti (= sejmouti); vnímati je slovo přenesené v nové době (Čelakovským) z ruštiny, kde vedle vnimáť je také podle 1. tř. vnjať, což by u nás dnes znělo asi vejmouti (v Nár. l. 1916, č. 313, str. 2c jsme čtli místo toho umělý novotvar vnímnouti: poživ ji [želvovou polévku, nebo raději polévky], po tři dny nebyl jsem s to, abych něco jedlého i jen čichem vníml). Podle snieti, snímati zase vznikalo i na př. vynieti, vynímati a pod. j., vedle vyjieti, vyjímati; snad proto radívali někteří dobří znalci jazyka za našich mladých let, aby se říkalo vynímati, zanímati, ponímati a pod. Jako bylo v přít. č. sendu, bylo i senmu (a také vynmu a pod.). Tvary s n v přít. č. v Čechách zase zanikly, říkáme sejmu, vyjmu, j pak je odsud i ve dnešních novotvarech sejmouti, vyjmouti a tvary s n (ň) jsou skoro jen ve sňal atd. a ve snímati (ač se psává a říkává i »sjímati pečeni«). Ale s významem rozlišeným máme vedle vzíti (ze vzieti) o ohni vzníti (vzejmouti) se, vznímati se, vedle pojmouti, pojetí atd. i ponětí. Podle vnímati bychom měli říkati vněm (jako je sněm; starý tvar ovšem byl snem, 2. p. senma, senmu); místo toho se psává (dosti zbytečně) o vjemech, a objevuje se i vjímati.

Naše řeč, volume 5 (1921), issue 4, pp. 107-108

Previous Kamarýt

Next Svatý Jáchymov