František Bílý mrtev

Josef Zubatý

[In Memoriam]

(pdf)

-

Bolestná ztráta stihla »Naši Řeč«: v noci na den 18. října zemřel člen její redakce František Bílý, min. rada v. v. Zemřel ve věku 65 let, v době, kdy podle tělesné i duševní svěžesti, již si zachoval do tohoto roku, nikdo netušil, že by to mohl býti poslední rok jeho života. V létě, nedlouho před prázdninami, objevily se na něm známky zákeřné nemoci, jejíhož nebezpečí zvěčnělý sám si nebyl vědom; po operaci, jež na něm byla vykonána, zdálo se, že se dosti rychle zotavuje, ale zánět plic sklátil tělo chorobou a operací zesláblé rychleji, než i lékaři očekávali. Smrt se mu stala vykoupením z vleklých a těžkých bolestí beznadějné nemoci, jejíž kořistí se stal.

Nebudeme podrobně vykládati, jak velikou práci vykonal Bílý v svém životě; ví o ní každý, kdo si všímal snah na povznesení našeho písemnictví, našeho spisovného jazyka, našeho školství. Skoro nepřehledná je řada drobnějších jeho statí, kritik a literárních zpráv, roztroušených po časopisech českých a moravských, po sbornících a spisech příležitostných i jinde; k nim se druží vydání vynikajících děl našeho písemnictví (tak Komenského Labyrintu, některých básní F. L. Čelakovského, Vrchlického, výboru ze spisů Havlíčkových), z nichž některá se dočkala několikera vydání, knihy určené potřebě školní, čítanky Moravská a Slovenská a j. Nepřebraným pramenem ku poznání našeho literárního a osvětového vývoje v 1. pol. minulého století je jeho [258]vydání korespondence a zápisků F. L. Čelakovského. Podrobný obraz života a díla tohoto básníka, k němuž Bílý po dlouhá léta konal přípravy, zůstal úkolem nevykonaným anebo aspoň nedokončeným; nebylo mu přáno ani, aby mohl ukončiti vzpomínky na dva své učitele, jejichž jméno bylo zlatým písmem zapsáno v jeho duši, Frant. Bartoše a Jana Gebauera, jejichž zajímavost rostla od kapitoly ke kapitole. Ale co Bílý vykonati mohl, vykonal.

Čistota našeho jazyka byla jednou z vůdčích hvězd jeho životní práce; po této stránce byl a zůstal věrným žákem Bartošovým, i kde jeho mistr snad zacházel do přísnosti zbytečně úzkostlivé. O tom svědčí všecky jeho literární úvahy a kritiky i sám jazyk jeho prací. Činně se zúčastnil prací k 3. vyd. matičního Brusu, byl také snad nejhorlivějším členem komise pro vybudování úředních Pravidel pravopisných. Když vznikla v České akademii myšlenka vydávati na prohloubení znalosti českého jazyka a na ochranu jeho čistoty časopis, který by hledal čtenářů i mimo kruhy filologické, neuvítal jí snad nikdo radostněji než Bílý; a jak horlivým byl spolupracovníkem »Naší Řeči«, jak neúprosným karatelem nepravostí, v nichž tone náš dnešní jazyk spisovný a zvláště novinářský, vědí naši čtenáři sami. Sama smrt vlastně překvapila Bílého v plné práci pro »Naši Řeč« a pro jiné úkoly literární; prázdně, kterou mu přinesl pobyt v nemocnici, užíval, jak jen bylo možno, k tomu, aby doplňoval a rovnal zásoby výpisků a zápisků.

Opustil nás věrný a oddaný druh, jemuž s námi vděčnou paměť zachovají i naši čtenáři.

Naše řeč, ročník 4 (1920), číslo 9, s. 257-258

Předchozí Zapovídati

Následující Josef Zubatý: Člověk