[Short articles]
-
Z nářečí lašského známe sloveso stramať se (stramać se) ‚styděti se‘, které se objevuje především s předmětem »lidí« a snad zvláště v přísloví »boj se Boha, styď se lidí« (jež samo je ohlasem z bible, Přísl. 3, 7; Luk. 18, 2; 4; srv. Flajšhans, Č. přísl. 1, 28). Od Praska má Kott 3, 687 větu »nestramá se lidí« (srv. v Praskově Bruse 49 »stramá se l.«), jiní přispěvatelé mu to slovo zaručují od Opavy, Bartoš je zná jako lašské v Dialektologii 1, 269 a v Dial. slovn. 402 (nestrama se ľudi). Lašské je ovšem i přísloví »bůj se Boha, stramaj se lidí: Pambů všecko vidí« v Praskově Vlastivědě Slezské 1, 222. Příbuzné slovo je sloven. sramota u Jungmanna (od Kollára; ‚nepříjemnost; nadělal mu sramot‘); Kálalův slovník zná toto slovo jen odsud, ale přikládá mu významy asi přiléhavější ‚mrzutost, hanba‘. Odvozenina tohoto slova patrně je stramotný, což má Kott 7, 787 ze Slovenska od Sasinka s významem ‚smutný‘ (snad spíše ‚ostýchavý, lidí se stranící‘). Zdá se, že slovo stramota žilo v starší češtině jako přezdívka lidí pochybné ceny mravní. Nebylo by to nic divného: pojmy ‚stud‘ a ‚ostuda, hanba‘ jsou si velmi blízké (lat. pudor znamená obé) a stává se také, že jméno vlastnosti nabývá významu osoby s tou vlastností (sirota podle svého tvaru má znamenati vlastně osiřelost, ale nám znamená sirotka). Tvar Stramota nalézáme ve dvou památkách jako vlastní jméno podezřelých mužů (a že spisovatelé rádi dávají jména vymyšleným osobám podle jejich vlastností a života, je věc zvláště v starší době známá). V sborníku hrab. Baworowského z 15. st. (vyd. J. Loriš ve Sbírce pramenův I, 1, 6) vystupuje v románě O Appolonovi »muž jeden jménem Stramota, točižto rufián (= kuplíř), kterýžto prázdných ženek (var. jenž prázdné ženky) chováše (= nevěstky choval)« 221 b, 226 ab, ve Frantových právech z r. 1518 (vyd. Č. Zíbrt t. I, 2, 6) mezi věrnými z cechu lehké živnosti tovaryši, jimž Johannes Franta, nejvyšší gubernátor cechu, v úvodě posílá pozdravení, je také Stramota z Litoměřic. Zmínky zasluhuje, že kdežto onen Sborník asi na jisto pochází z východní části našeho jazykového území (román sám je ovšem znám i odjinud), Frantova práva (tištěná v Norimberce) aspoň svým tiskařem se hlásí k Plzni.
Č. stramati sě, jež se zachovalo jen jako slovo nářeční, je odvozeno od praslov. podst. jm. sorm’, které se svými odvozeninami v příslušných tvarech žije ve všech jiných jazycích slovanských: [148]círk. sram’, jslov. sram, rus. soróm, pol. srom »stud«. Podle Miklosiche (Etym. wtb. 316) schází v češtině, ale zachovaly se odvozeniny, jež mu ušly. A jejich znění jest takové, že vylučuje domněnku, jako by byly přejaty odjinud: o laštině je těžko souditi, že by se do ní byly dostaly z některého jazyka jihoslovanského, a že se do ní nedostalo z polštiny, dokazuje československé ra proti polskému ro. I nepůvodní t, jež se vyvinulo mezi s a r, svědčí českému původu: vyskýtá se v jiných slovech občas i jinde, ale v češtině je častější než v jiných jazycích slovanských (tak na př. č. straka proti csl. sraka, rus. soróka, lit. šárka a j., v. Gebauer Hist. ml. 1, 395). Mimo jazyky slovanské hledá J. Rozwadowski (v Roczn. orient. I) příbuzná slova v avest. fšarmô, pers. šarm, osset. fsarm »stud«, což by ukazovalo na pův. indoevrop. psormos nebo psarmos. Nelze ovšem rozhodovati, svědčí-li shoda mezi jazyky slovanskými a íránskými o majetku společném, či přejali-li Slované, jako přejali jistě některá slova jiná, slovo pro pojem studu od příslušníků íránské větve (Skythů), s nimiž se v starých dobách stýkali někde v jihových. Rusku.
Na jisto je to rodina slov velmi starých, jejíž české zbytky zasluhují více pozornosti, než se jim posud ve vědě dostalo. A předvedli jsme ji čtenářům Naší řeči, abychom mohli připojiti snažnou prosbu o zprávy, kde na území československém slova, o nichž jsme mluvili, nebo jiná jim podobná posud žijí.
Naše řeč, volume 9 (1925), issue 5, pp. 147-148
Previous Václav Ertl: Kotčí vůz, kočí
Next O.: Strzub