Časopis Naše řeč
en cz

Prachnic

[Hovorna]

(pdf)

-

(V. S.) Předpona pra-, příbuzná s předl. pro, patří ke koření per, rozšířenému v příslovcích a předložkách se základním významem pronikání kupředu, do dálky a pod., k nimž i přísl. pryč nějak patří. Jak znělo slov. pra- původně, nevíme; snad má nejbližší příbuzné v lat. pro (proavus »praděd«, se samohl. zkrácenou před jinou samohl.), něm. früh (stněm. fruo), stind. prâ-tar »ráno«. Praděd je vl. »vzdálenější děd«; takováto slova byla již v praslovanštině, a podle nich později asi vzniklo č. pranic, pramálo, prašelma, prazlý a p. (slova jako prahory, prazdroj, prajazyk a p. jsou z nové doby a vznikla napodobením něm. složenin s Ur-). Tvary s prach-, které žijí jen v mluvě lidové (prachmálo, prachdědek a p.), vznikly lidovou etymologií, která nezřetelné pra- spojovala se známým slovem prach (Gebauer, Hist. ml. 1, 462). To bylo možné zvl. u slova pranic, protože nic bývá významem blízko se slovem prach (říká se na prach zničiti, nezbylo ani prášku a p.; v zápisech o výslechu přivrženců »boží víry« z Hlinecka čteme v r. 1783 věty: v Krista nevěřím ani prachu, prachu číst neumím, v Hist. arch. Č. ak. 43, 41; 48); podle rčení jako »nemá prachem ničehož už k dílu« (u Rychnova, Kott 2, 881) začalo se m. pranic říkati prachnic a tento novotvar se přenášel na jiné pod. složeniny. Nejpozději v tomto vývoji je asi prach- v proklínacích výrazech, v nichž ani nikdo bez nucení neřekne pra- (prachsakra, prachmiliónský kluk a p.).

Naše řeč, ročník 9 (1925), číslo 1, s. 29

Předchozí Peň

Následující Procházka