Co do

[Hovorna]

(pdf)

-

(E. V.) Tohoto výrazu se hojně užívalo zvl. asi v posledních desítiletích min. stol.; na př. »na území co do jazyka (= co se týká jazyka) ještě českém«; užívali ho již Jungmann, Šafařík, Palacký a j. Pochází asi z polštiny (čtli jsme také »tanec sa vzmáhal čo do divokosti« u Hurbana Vajanského 5, 87), snad pomáhal i vzor franc. quant à…; ze staršího českého písemnictví aspoň neznáme dokladů ani ze skutečné mluvy lidové. Základem jeho je co s význ. »kolik, pokud« (co já vím, co já jsem v Praze a p.) a do na označení vztahu (stč. se říkalo na př. »takéžť jest i do uší = co uší se týče«, polsky i »co tylko było na nich do dobra = vzhledem k dobrému«; co do… je věta bez slovesa (co je do…), jako co (jest) možná a p. Srv. Kott 1, 142b. Za nesprávné toto rčení nepokládáme a někdy usnadňuje stručnost výrazu.

Naše řeč, ročník 9 (1925), číslo 1, s. 25

Předchozí Alsasko

Následující Dám si říci