Časopis Naše řeč
en cz

Slovenský slovník z literatúry aj nárečí

Z. (= Josef Zubatý)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Mir. Kálal, profesor v Banskej Bystrici, Slovenský slovník z literatúry aj nárečí. (Slovensko-český slovník a český ukazovateľ.) S praktickou mluvnicou československou. Zo slovníkov, literatúry aj živej řeči spracoval… Nákladom vlastným. Tlačou Slovenskej Grafie v Banskej Bystrici 1924. Cena I. časti [672 str. 32°] 32 Kč. (Cena II. časti v predplatení 15 Kč, po vyjdení 18 Kč.)

Syn starého oddaného pracovníka na poli československé jednoty vydává znova »Slovník slovenskočeský a československý«, jejž vydal r. 1896 jeho otec s K. Salvou v Lipt. Ružomberku. Není to ovšem jen obyčejné nové »opravené a rozmnožené« vydání, jakým jsme u slovníků zvyklí; je to slovník nový, jehož základem je dílo z r. 1896, a rozdíl mezi oběma je patrný zejména z toho, že se počet hesel podle předmluvy zvětšil šesteronásobně. Část II. má dokončiti slovník slovensko-český (jdoucí ve vydané I. části do hesla šetek) a přidati mimo český ukazatel, jenž nahradí slovník česko-slovenský, a stručnou mluvnici ještě poznámky pro odborníky, poučení pro čtenáře, zkratky, doplňky, opravy a p. Tyto slibované doplňky, jichž ukázku nalézáme na zadním listě obálky, snad někoho překvapí. Kdo však zná slovníkovou práci vůbec a nehotovost slovnikářství slovenského zvláště, vidí v nich jen důkaz svědomitosti K-ovy, jenž v práci sběratelské neustal ani za tisku částí I. Část II. je podle zprávy na obálce z části již vytištěna a vyjde v prvních měsících r. 1925. Někomu snad bude divné, že vychází zatím jen část, asi dvě třetiny celého díla (ne-li více); toto podivení mizí, vidíme-li na titulu poznámku »nákladom vlastným«, a mělo by u úřadů, ústavů i jednotlivců, kteří by chtěli počkati, až dílo bude celé, býti vystřídáno úvahou, nebylo-li by záhodno opatřiti si již nyní část vydanou a tak urychliti ukončení díla. A úřadů, ústavů i jednotlivců, kteří se po nějakém slovenském slovníku ohlížeti musí, je přece dnes také několikanásobně více, než jich bylo před třicíti lety?

K-ův slovník je diferenciální, jako byl slovník jeho otce, nemá slovenských slov, jež v stejném znění i významu jsou v sloven[16]štině i ve spisovné češtině; na př. slovo hlava jest zde jen ve spojeních »baraňa hlava« = druh hub, »hl. pluhu, hl. kola«, heslo ruka jen pro rčení »s krivou rukou chodiť« = podpláceti, noha jen pro rčení čistě slovenská s tímto slovem, slovo ryba schází, ale jsou jeho odvozeniny rýbä (rybička, rybí mládě; č. by to znělo rýbě) rybäcí (rybí), rybačka (chytání ryb), rybár (jen jako jméno jistých ptáků) atd. Filolog, který by nejraději v slovníku viděl jazyk v celé jeho bohatosti, o diferenciálním slovníku nerad slyší, ale K. nesestavoval svůj slovník pro filology, nýbrž pro praktickou potřebu Čechů a Slováků, a kromě filologa žádného Čecha ani Slováka ani ve snách nenapadne, aby v slovníku hledal české nebo slovenské na př. slovo ruka v jeho každodenním významu. A takových společných slov je jistě veliká většina. Pechányův slovensko-maďarský slovník obsahuje asi 24.000 slovenských slov a z nich slovník K-ův má jen asi čtvrtinu, protože ostatní jsou náš společný majetek; zato má K-ův slovník (mimo rčení) přes 35.000 slov. slov spisovných a nářečních, neznámých anebo významem nebo zněním ve spisovné češtině odchylných. Mnoho z těchto slovenských slov a tvarů je ovšem na Moravě v mluvě lidové; jen z Moravy známe podle K-a 35.000 slov ve spisovné češtině neznámých nebo užívaných v jiném významu (str. 5).

Odkud má K. slovníkovou látku, vypisuje v předmluvě. Sbíral ji z novin, z písemnictví i z hovoru slovenského jeho otec, před sedmi lety se soustavné práce ujal on sám. Ta práce je na poli slovníku slovenského jiná, než bývá jinde. Není pochyby, že i skladatel malého příručního slovníku jazyka po stránce slovníkové nejpropracovanějšího má dosti příležitostí, chce-li a dovede-li, slovníkovou látku posud zapsanou rozhojňovati o slova, jež náhodou posud zapsána nebyla anebo jež si vynutila stále rostoucí zásoba pojmů z nejrozmanitějších oborů našeho vědění a našeho života, nehledíc ani k samostatné práci, již slovnikáři ukládá zpracování a urovnání látky již známé; ale té příležitosti přibývá, čím skrovnější je práce posud vykonaná. Co znamená nedostatek slovníků dosti úplných, poznal by nejlépe, kdo by chtěl čísti na př. Hviezdoslava nebo Kukučína se slovníkem Loosovým nebo Pechányovým a očekával, že tam mimo ojedinělé výjimky, jaké se všude objeví, najde každé slovo, o kterém by se chtěl poučiti (nemluvíme zde ovšem o nových slovech, která si spisovatel sám teprv utvořil). Na Slovensku přistupuje ještě ta okolnost, že je rozčleněnost nářečí hojnější než na př. u nás v Čechách a že tedy bohatství slov se tam rozmnožuje nářečními synonymy, a při nedlouhé spisovné tradici slovenské je přiro[17]zeno, že slovenští spisovatelé do slovenštiny spisovné vnášejí slova krajová měrou hojnější, než se děje u nás, kde slovo krajové slouží především spisovatelově potřebě zabarviti své dílo krajově i po stránce slovní.

To jsou okolnosti, které musí uvážiti, kdo chce posuzovati práci, jejíž výsledek K. předkládá v svém slovníku. Mnohem méně mohl čerpati ze slovníků posavadních a mnohem více čerpati musil ze sbírek vlastních než skladatel podobného slovníku českého. Vypisoval i ze spisů významných spisovatelů, z prací mluvnických a národopisných, čerpal i z živé mluvy lidové. Jeden pramen jemu, Čechovi, zůstal uzavřen: živý slovník svého jazyka, který má každý dospělý a duchem v náležité míře vyspělý příslušník svého lidu v své duši. To je pramen, z kterého musilo vyjíti každé národní písemnictví, z kterého především čerpali první slovnikáři u každého národa, Slováků nevyjímaje, z kterého čerpá a čerpati musí i slovnikář každého živého jazyka, i když v něm již vytvořena sebe větší literatura, která může sloužiti a slouží za zdroj dokladů velikých pokladnic tohoto národního jmění. Jungmann, který založil svůj slovník na výpiscích z písemnictví starého i soudobého a na dokladech zaznamenaných jím samým i jinými z mluvy lidové, čerpal také z živého slovníku v sobě samém — to jsou z největší části asi slova, při nichž dokladovou zkratku nahrazuje značkou Us. (lat. usus = užívání, nebo usitatum = užíváno); kdyby r. 1656 nebylo shořelo ovoce čtyřicítileté práce Komenského, látka k slovníku jazyka českého, měli bychom slovník, který bezpochyby čerpal i z českého překladu Písma a snad i ze spisů jiných, jehož hlavním nepřebraným zdrojem však jistě byla studnice živého jazyka v duši Komenského (vždyť pracoval tak, že k slovům a rčením latinským shledával přiměřené výrazy české); a kdybychom šli dále do minulosti, stále více bychom viděli, jak práce slovnikářská byla v podstatě snaha sestaviti pro potřebu spisovatelskou a jinou domácí slova vyjadřující pojmy dané životem, vědou nebo slovy jazyka cizího, a pokud nebylo skutečné nebo domnělé potřeby tvořiti slova nová, čerpali první slovnikáři jako první spisovatelé sami ze sebe. A tento pramen nevyschne, dokud jazyk žije, čerpají z něho spisovatelé dnešní i dnešní slovnikáři a nebylo by úplného slovníka jazyka živého, kdyby se tak nedělo; vždyť slovo, které se nevyskytlo nikdy v písemnictví, protože nebylo k tomu příležitosti, které se však ozve se rtů příslušníka národa, poskytne-li mu k tomu příležitosti život, je stejně majetkem národa jako slovo, které čteme na každé stránce několikrát! Vidí-li žena nějaký vyšívaný předmět a vzpomíná-li na minulá [18]léta, zvolá snad »takových věcí jsem se já navyšívala« nebo »tam jsme se navyšívaly!« Jungmann toho slova nemá, nemá pro ně dokladů z písemnictví Kott a snad tak posud u nás nikdo ještě nenapsal; ale slovo to žije v každé české duši a žilo by, i kdyby je ze své duše nebyl vybral Ignác Tkáč a poslal s jinými podobnými Kottovi jako doplněk k jeho slovníku (6, 1132).

Sbírku takových slov, načerpaných z živého slovníku v duši, kterým se snad dostane potvrzujících dokladů v písemnictví, která se však nestanou slovy mrtvými, nestane-li se tak, mají v Turčianském Sv. Martině po S. Czamblovi. Slováci chystají slovník svého jazyka: jistě neopominou užíti také této sbírky, zjišťujíce ovšem při tom skutečný život a význam každého slova, pokud nebude zjištěn jazykovým vědomím pracovníků samých nebo jinak. Ze sbírky Czamblovy K. nečerpal, snad čerpati nemohl, čerpati nemohl ze své duše, ale vypravuje-li o otci, jak si zaznamenával a od svých slovenských přátel dával vysvětlovati a opravovati neznámá mu slova a rčení, jež slýchal na svých cestách po Slovensku, a vypravuje-li sám o sobě, že snad na 4.000 slov nasbíral přímo mezi slovenským lidem městským a vesnickým a mezi svými slovenskými žákyněmi a žáky, že mu Hviezdoslav písemně vysvětlil na 350 zvláštních slov ze svých děl, že soustavně propracoval slovníky posavadní, jež byly založeny především na slovním bohatství žijícím v ústech lidu, že vybíral slova z prací dialektologických, a vidíme-li ze zkratek, že sbíral mimo spisy některých významných spisovatelů také ze sbírek textů lidových, ba i ze slovenských vět naší Němcové, dospíváme poznání, jak svědomitě se snažil shledati, co slovního bohatství žije v duši slovenského lidu.

K-ův Slovenský slovník je dílo jednoho člověka, třeba snad se mu dostalo i přátelské pomoci jiných, dílo několika let, a při velikosti úkolu, jejž si vytklo, nesmí nikdo očekávati, že bude dílem dokonalým, vyčerpávajícím úplně všecko slovní bohatství slovenské a všude je správně vykládajícím. Nemůže býti ani úkolem referentovým, aby práci K-ovu na ponejprv posoudil docela přesně; slovník se ocení teprve po dlouhém užívání. Ale je z posavadních slovníků jistě nejbohatší a dobře poslouží každému Čechovi, který chce poznati přímo z prací slovenských spisovatelů slovenské písemnictví anebo který z úřední nebo jiné povinnosti musí čísti slovenské věci nebo slyšeti slovenský hovor, lépe než který jiný. Četl jsem s ním několik listů z 9. sv. Kukučínových spisů a přesvědčil jsem se o jeho spolehlivosti; a Kukučín je spisovatel, který dává českému čtenáři příležitosti dost, aby sahal [19]po slovníku. Kdo je zvyklý čísti s tužkou nebo perem v ruce a s hromádkou prázdných lístků na poznámky před sebou, najde ovšem i při K-ově slovníku občas příležitost jich užíti, jednou pro slovo nebo význam v něm scházející, po druhé snad i pro výklad ne plně vyhovující; ale křivdil by mu, kdyby při tom zapomínal na nehotovost slovenského slovnikářství a na okolnost, že skoro každý spisovatel opravdu slovenský, tedy ne spisovatel píšící slovenštinou novinářskou, vnáší do řeči spisovné něco svého, krajového. Tak na př. by si pozorný čtenář poznamenal z Kukučína některé doplňky nebo opravy. K. má domýšlať sa s naším významem (sám ukazuje na sloven. namyslený, namyslieť si, namýšľať si, což jsou sloven. výrazy pro naši domýšlivost, tak že domýšlať sa v tomto významu snad je spisovný bohemismus), ale nemá Kukučínova domyslieť sa s významem jiným (on sa nedomyslel dať vám dobrú radu 9, 225 asi = nenapadlo ho, nepřišlo mu na mysl, vl. nedospěl myšlením k tomu; stč. domysliti sě čeho mohlo znamenati »dospěti k nějakému poznání« i »k nějakému úmyslu«); má nech jako spojku pobízecí (= ať) a podmínečnou (= kdyby), ale ne jako spojku účelovou (kdosi si přihlazuje vlasy na hlavě, »nech hrejú lepšie na plešine« = aby lépe hřály na lysině 231); nemá máliť sa (málilo sa jej ukázať nám cestu = bylo, zdálo se jí málo 242); priškrieť nalézám také s významem »uváznouti někde« (na př. ženy si stěžují, že v Paříži »všetko priškrie« = že tam nechají všechny peníze 193; »Ľudovit XV. neviedol vzorný život. Na jeho nevestu Mariu Antoinetu tiež priškrelo niečo« = něco uvázlo 213; v odlehlé čtvrti pařížské neviděti na ulici života: »možno zamrel, priškrel kdesi po ukrytých kľukatých dvoríkoch« 239); naprázdno může znamenati nejen »bez účelu, bez dosažení účelu«, ale také »s prázdnotou« (k vlakům do okolí Paříže lidé »idú najviac naprázdno«, t. j. bez velkých zavazadel 222, z Paříže se člověk vrátí »naprázdno«, s prázdnou kapsou, nechá v Paříži všechny peníze 193). K divnému rčení kedy neskedy (nezkedy Záturecký 242, č. 337), kedy netedy snad nebude čtenáři nevhod nový doklad: za autom kedy-netedy vyronil sa kočiarok 205 (občas, chvílemi vyrazil kočárek). Ale nechceme hromaditi doplňků a oprav, aby si z nich náš čtenář nevybral, co by v nich býti nemělo, výčitku neúplnosti nebo nesprávnosti; K-ův slovník je proti svým předchůdcům pokrokem velmi podstatným a vítaným.

Řekli jsme již, že je to slovník určený především pro potřebu praktickou; ale přináší ovšem hojnou látku i filologovi. Již tím, že v něm je mnoho slov v jiných slovnících posud nezaznamenaných. Filologovi budou vhod i stručné zkratky naznačující, od[20]kud které slovo vzato, třebas by raději viděl podrobné výpisky s čísly stránek pramenů, aby podle potřeby mohl do nich nahlédnouti; musí se však spokojiti vědomím, že K-ův slovník chce býti především knihou pro potřebu praktickou a že filologovi poskytuje více než obyčejné »kapesní« slovníky, na něž formátem připomíná. Filolog najde u K-a také mnohem hojněji slov a tvarů lidových, vlastně nespisovných, než jich bývá v praktických slovnících jiných; snad někde jest i více, než bylo třeba (tak na př. poslední heslo části vydané, šetek, šetko = spis. všetok, všetko, které sotva kdo bude hledati, jako sotva kdo bude hledati v českém příručním slovníku lidovou výslovnost šecko = všecko), ale nesmíme zapomínati, že na Slovensku na př. úředník má jistě příležitosti dost, aby se setkal s tvarem nespisovným.

Někde také najdeme nedopatření, jež by mohlo ztížiti užívání slovníku, který má býti především pohodlný. Najdeme v něm na svém místě na př. slovo odedza, starožitnost, nad níž poctivé srdce filologické v těle poskočí (je to stopa praslov. zdvojeného přít. č. dedją. = círk. deždą »ději, dělám«, círk. odežda »oděv«; jiná taková stopa je círk. nadežda, rus. nadéžda »naděje«, které v tvaru Naděžda známe jako rus. křticí jméno); znamená asi tolik, co naše plachta (u Kukučína na př. 9, 302 i plachtu lodní), zejména plachtu, již si k tělu přivíjí osoba dítě, jež má opatrovati. K. v závorkách uvádí synonyma odevacia plachta, odevačka, ale těch nenalézáme na místě, kde by je každý především hledal podle abecedního pořádku. Podobně je pod heslem odiecka, což je jen foneticky psaný zdrobnělý tvar téhož jména, kde se uvádí i etymologicky psané odiedzka; zde ovšem není neštěstí veliké, protože oba tvary i abecedním pořádkem přímo sousedí. Někde — ale zřídka — objeví se i tisková chyba, bez jakých není žádná větší kniha; tak na př. podly m. podlý. Takové věci z největší části zmizejí při novém vydání, k němuž asi časem dojde.

Naše řeč, ročník 9 (1925), číslo 1, s. 15-20

Předchozí Bluzokalhota — úřední oblek budoucnosti

Následující Z našich časopisů

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1