Obvyklý, obvykle

[Short articles]

(pdf)

-

Co znamená slovo obvyklý, ví i cítí každý Čech: »obvyklé« je, co si obvykl nějaký jednotlivec nebo nějaká společnost lidí. Řekneme-li na př o někom, že přišel oblečen obvyklým šatem, každý ví, co to znamená: oblékl se, jak si obvykl se oblékati, anebo jak si obvykli oblékati se lidé, k nimž patří, za podobných příležitostí. Význam slova obvyklý je blízký významu slova obyčejný a místo »obvyklý« lze obyčejně říci i »obyčejný«, třebas pak nezní věta docela určitě; ale ne všude lze říci naopak »obvyklý« místo »obyčejný«. Obě slova jsou svým kořenem příbuzná, ale jazykový zvyk přidělil slovu obyčejný význam širší; »obyčejné« je, co se pravidelně za jistých okolností děje, ať již při tom jde o skutečný zvyk bytosti, která si vůbec něco zvykati může, či nic, »obyčejné« je pak také něco docela všedního, nevynikajícího nad běžný průměr, kdežto »obvyklé« je něco, co [7]je obyčejné proto, že si to nějaký člověk, nějaká skupina lidí nebo snad i nějaký vyšší živočich vůbec »obvykl«. Význam slova obvyklý zde jen přesahuje do širšího oboru slova obyčejný, chceme-li výslovně naznačiti, že jsme zvyklí se za jistých okolností s nějakou věcí setkávati. Tohoto rozdílu u přídavných tvarů těchto slov šetřívá mluva živá i spisovná. Říkáme na př., že obvyklá nebo obyčejná odměna za nějaký výkon je x Kč (odměna, kterou je zvykem dávati), v srpnu že je padání hvězd obyčejný nebo obvyklý zjev (kterému jsme v srpnu zvyklí), sotva kdo však řekne, že tuberkulosa je v X-ském kraji velmi obvyklá nemoc, nikdo neřekne, že pije raději obvyklé pivo než plzeňské, že rok 1923 byl obvyklý. Jen kdo vidí zvláštní krásu v slovech v živé mluvě neslýchaných, bude se snažiti, aby slovo obyčejný pokud možno vytlačoval slovem obvyklý.

U příslovce obvykle bychom měli býti ještě opatrnější. Přídavná jména na -lý jsou jména slovesná, bližší příčestím než jménům přídavným, a již proto nejsou jejich příslovce příliš obvyklá, nestala-li se skutečnými přídavnými jmény, jejichž slovesného původu si již nebýváme vědomi. Zamračený může vyjadřovati stálou vlastnost (takový zamračený člověk), cítíme toto slovo již jako skutečné přídavné jméno, proto docela bez rozpaků řekneme o někom, že se díval zamračeně; zaťatý je vlastnost nestálá, v níž ještě příliš cítíme následek děje, je to tedy spíše příčestí než přídavné jméno, proto mluvíváme o zaťatých pěstích, ale nikdo neřekne o někom, že hrozil zaťatě.[1] Umělý vyjadřuje také stálou vlastnost, proto je příslovce uměle slovo velmi časté; ale obvyklý je vlastnost, z níž příliš silně vyciťujeme její slovesný ráz, a již proto není obvykle v řeči skutečné slovo časté. Kdo řekne o někom, že se oblékl obvykle? A přece se dnes — a již dosti dlouho — tak psává velmi často; zdá se, že obvykle zní některým našim spisovatelům pěkněji, snad i správněji, než obyčejně. Asi proto, že je to slovo v životě málo slýchané (dovedeme říci na př., že nám něco zní dosti obvykle a p.). Jak často čítáme na př., že kdosi večer »obvykle« chodí na večeři do hostince, po obědě že si »obvykle« zdřímne? To by skutečnému Čechovi mohlo znamenati leda, že to dělá způsobem, jakým je zvyklý, anebo jak je vůbec zvyk to dělati; ale ani tak nemluvíváme. V době maturit jsme čtli r. 1923 v novinách, jak zlá je dnes rada, co s hochem po maturitě; a »otázka [8]tato (prý) obvykle netrpí odkladu«. Proč »obvykle«? Je snad, může snad býti nějakým zvykem, aby nějaká otázka »netrpěla« odkladu? Jinde zase jsme čtli, že »říšskoněmecké visum (na průvodním listu) opravňuje pobyt v Německu jen na určitou dobu (obvykle několik neděl)«. Jediná příčina, proč zvláště novináři tak píší, jest, že je dnes móda psáti »obvykle«, kde říkáme »obyčejně«; má-li to slovo ve větě vůbec smysl či nemá, přivrženec módy se nestará, jako se módní lev nebo módní lvice v Praze stejně jako u Křováků nestará, je-li rozumné, co móda právě přinesla.

Naše obvyklá a obyčejná rada i zde je, dbáti zvyku skutečné mluvy. Nevěříme ovšem, že jí bude poslechnuto; vždyť by na konec krásné slovo obvykle zmizelo s povrchu světa československého!

---

[1] V. Kotsmích v slovníčku k svému vydání Sofokleova Aianta vyložil jisté slovo řecké slovem »zaťatě«; povedený hoch místo, o které jde, svědomitě přeložil slovy »zaťatě vlasy si rva« a profesor, jinak výborný češtinář, porozuměl mu teprv za hodnou chvíli.

Naše řeč, volume 8 (1924), issue 1, pp. 6-8

Previous Josef Zubatý: Nenáviděti, nenenáviděti

Next Přirozený pořádek slov