Časopis Naše řeč
en cz

Po druhé, za druhé

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

Říkáme, že se něco stalo po prvé (anebo, s významem poněkud odchylným, jednou), po druhé, po třetí… Netřeba o tom dlouho vykládati; každý rozumí, co to znamená, a nikdo v tom nechybuje. Mohlo by se uvažovati, nemělo-li by se psáti někde jedním [230]slovem podruhé (kde nemáme na mysli určitý počet, kde tedy po druhé je již nepochybným příslovcem naznačujícím pouhou opětovnost, na př. »po druhé budu opatrnější«), jak psáti na př. »na po prvé se to nepodařilo«, »slevil jsem, jde o po druhé« a pod.; ale nechceme se pouštěti do podrobných otázek pravopisných.

Tyto výrazy se nezdají původní; aspoň ne všude. Jest možno, že se starý jazyk, kde my klademe stejné po prvé, po druhé, po třetí atd., vyjadřoval nestejně. Říkáme na př. »po prvé jsem stonal, když mi bylo deset let, po druhé, když jsem již studoval, nyní stůňu po třetí«, »po prvé jsem se tam setkal s A., po druhé s B., po třetí s C.«; v rozličných dobách po sobě následujících se opakuje děj nebo stav po každé týž, leda že rozrůzněný vedlejšími okolnostmi. Něco jiného je, řeknu-li na př. »po prvé dělali, jako by mi chtěli modré s nebe snésti, po druhé skoro ani se mnou kale nepromluvili«, anebo »po prvé mi řekli, že dostanu, co budu chtíti, po druhé, že mi nedají nic.« Děje samy jsou rozličné, anebo se liší od sebe nějakým dalším určením tak, že nelze mluviti o témže ději, třebas bylo v obou větách totéž sloveso. Nemáme ovšem po ruce ani ze staré češtiny ani z jiných jazyků slovanských dosti dokladů tohoto druhého případu, abychom směli s jistotou souditi, lišila-li se takováto posloupnost nestejných dějů v staré době od pouhého opakování děje téhož, či zdali se rozdíl vytvořil teprv později, či jsou-li ojedinělé doklady, jež by takovému rozdílu nasvědčovaly, jen nahodilé. Na štěstí je to pro dnešní knižní jazyk jedno; my rozdílu nemáme.

Kde je řeč o pouhém opakování téhož děje, říkalo se v staré době jen prvé (nebo najprvé), druhé, třetie[1]). Tak se říkalo i v církevní slovanštině, z jejíchž tvarů (prvoje, v’toroje, tretije…) vidíme, že to jsou střední rody řadových číslovek (nejspíše v 1. pádu; slovy »prvé… druhé… třetí…« se prostě vyčítaly doby, v nichž se co stalo). V 64. hl. Dalimilovy kroniky čteme o knížeti, že »když ho zabijí, mátě jho (= ho) druhé neurodí«: děj narození téže osoby se neopakuje. Překlad t. zv. Comestora (biblických dějin, jež v 12. st. latinsky napsal Petr de Troyes, příjmím Comestor nebo Manducator; vydání českého překladu z 15. st. v akademické »Sbírce pramenů« krátce před smrtí ukončil loni J. V. Novák) [231]vypočítává v 1. hl. knihy o skutcích apoštolských: »Ten den na vzkřiešení (Ježíš) pětkrát sě ukázal. Najprvé Marii Magdaleně, druhé ženám, … třetie Petrovi, … čtvrté dvěma, jdúce do Emaus, páté desieti apoštolóm. Šesté po osmi dnech…, sedmé ukáza sě sedmi učenníkóm, … osmé na huořě Tábor.« Takových dokladů bychom shledali ze starší doby hojnost.

V 44. hl. téže knihy Comestorovy čteme: »A když se naplni (= naplnilo) mnoho dní od křštěnie Pavlova, učinichu (= učinili) radu židé, aby ho zahubili. Ale to sě nebylo stalo u prvém jeho přijetí do Damašku, ale v druhém, snad když byl do Syrie a do Cilicie přijěl a tu káže mnoho jich obrátil. A když potom přijide (= přišel) do Damašku, tu po druhé viece zbudi (= vzbudil) závist židovskú, a tu ustavichu (= ustavili, ustanovili) radu, aby ho zahubili.« Pavel přijel dvakrát do Damašku; ale oba ty příjezdy byly jinak velmi rozličné, příjezd sám je vedlejší věc proti tomu, co se dělo jinak, a snad proto napsáno »po druhé«, ne »druhé«. Brzy potom čteme v hl. 47.: »A když (Petr) lačen bieše (= byl), uslyše (= uslyšel) hlas, an mu die: »Vstaň, Petře, bij a jez…«. Petr vece: »Nebude toho, Pane, neb jsem nikdy nejedl obecného a nečistého…« A proto, když sě tak zhrozieše (= hrozil), sta (= stal) sě k němu po druhé hlas, řka: »To, co je Buoh osvětil, ty neřiekaj, by bylo obecné (= sprosté, nečisté).« Pravda, po obakráte se ozval hlas, ale obsah tohoto projevu je po každé jiný; hned potom, když se vypravuje prostě, že Petr slyšel třikrát hlas, aniž se praví, co mu hlas pravil (hoc autem factum est per ter, a to se stalo potřikrát Skutk. ap. 10, 16), čteme jen »a to se jemu stalo prvé, druhé i třetie.«

Buď jak buď, již v 15. st. vedle tvarů prvé, druhé… nalézáme i po druhé. Tvary s předložkou po brzy zobecňují. Již na př. Hájek 13a vypravuje o pruském knížeti Rythogorovi, jak poslal k Vandě »snúbce, ji za manželku míti žádaje«, a když »odepřela, pravěci, že ona muže nežádá, neb jest svú čistotu bohům … obětovati slíbila, i poslal po druhé s týmž poselstvím«, kde jde o děj týž. Tak stále píše Kralická bible (na př. »po druhé i po třetí přijde meč« Ezech. 21, 14), Komenský i j. Co je prvé atd. v těchto předložkových výrazech, nevíme; ale je docela možno, že z původního prvé, druhé… vzniklo po prvé, po druhé… mechanickým přidáním předložky. Prvé, druhé… se snad stávalo jazyku nezřetelným (snad nejdříve, kde byla řeč o dějích nestejných) a napodobením způsobových výrazů pomalu, po česku a pod. mohlo vznikati po prvé, po druhé… Právě jako z původního jednú v staré době vzniklo pojednú (a později najednou), [232]tak podle samého po prvé časem k starému nejprvé, nejprv přibylo ponejprv[2].

Podobně se původně říkalo, kde se vypočítávala ne řadová posloupnost událostí, nýbrž řada věcí nebo vět nějak spolu souvislých. Na př. Hájek vyčítá 19b »ustanovení a práva«, jež vydala Vlasta vší zemi proti mužskému pohlaví, a uvádí jednotlivé kusy slovy »najprvé… druhé… třetí… čtvrtý… páté… šesté…« A dokladů takových bychom při oblibě podobných výčtů v starší době našli spoustu. Později se ujalo říkati za prvé, za druhé…; tak jsme se učívali my starší ve škole, tak jsme slýchali i čítali dříve mimo školu. Vlastně jsme říkávali obyčejně předně, za druhé atd. To slůvko předně není nesprávné; užívá ho náš lid a je velmi staré. V nejstarší době ovšem znamenávalo spíše tolik co především, uvádělo se jím něco, čemu sluší přednost pro hodnotu, pro důležitost, pro právo a pod., ne jen pro náhodu prvního místa v řadě. Tak čteme na př. v předmluvě překladu Salicetiových Ranných lékařství z 15. stol. moudrou větu »moc přirozená předněť léčí nemoci, ale lékař posluhuje k tomu«; jiné podobné doklady mají Jungmann a Kott. Ale před 300 lety užívá Pavel Skála ze Zhoře tohoto slova ve výčtech, jako jsme ho před 40—50 lety směli užívati i my. Píše po staru na př. »předně… druhé… třetí…« 1, 176, pozdějším způsobem »předně… za druhé… za třetí…« t. 128 n., 154 n. Podobně psal také Karel z Žerotína. V zápisech o sněmu z r. 1612, vydaných V. Brandlem (v Brně 1864), čteme ve výčtech na př. »předně… za druhé… za třetí… za čtvrté… páté… šesté… sedmé… osmé… (29), předně… druhé… (atd., až »deváté…«, 90 n.), předně… za druhé… za třetí… čtvrté… za páté (atd., až »za desáté…«, 112 n.), předně… za druhé… třetí… deváté… (125 n.), předně a nejprvé… za druhé… za třetí… čtvrté… páté… šesté… sedmé a naposledy… (136 n.), předně… dále… naposledy« (105). Počátkem 17. století bylo asi předně, za druhé atd. již v obyčeji, a výčty pouhou řadovou číslovkou bez předložky se držely jen setrvačností z doby starší, až na konec zanikly; počátek toho způsobu smíme tušiti někde v stol. 16. Předně tak, jak toho slova užíváme dnes, nalézáme již ve Veleslavínově slovníku »Sylva quadrilinguis« (1149, 1207). Tenkrát asi sotva kdo tušil, že přijdou doby, kdy se tomuto způsobu výčtů Čechové v Čechách budou vyhýbati.

Ale za naší paměti někdo vymyslil (nevíme, kdo, ani podrobně, [233]kdy), že za prvé (předně), za druhé… není správné, že se má říkati po prvé, po druhé… Pravíme vědomě »vymyslil«; nevíme, že by se vůbec kde u nás tímto domněle správným způsobem mluvilo, neznáme podobného dokladu starého. Ale tento výmysl našel cestu do škol, do písemnictví, do novin, do brusů. První vydání matičního Brusu (1877) nic takového ještě nemá. Vydání druhé (1881) vykládá: »Předložky za méně správně se užívá, kde vypočítáváme, na př.: Předně, za druhé, za třetí atd. Správně jest počítati: Prvé, druhé, třetí, čtvrté atd. nebo: Po prvé (předně), po druhé, po třetí, po čtvrté atd. na př.: Když ponejprv ťali, dřevo vzdychalo, když po druhé ťali, krev se vyprýštila, když po třetí ťali, dřevo promluvilo. Erb. 466 b.« Toto učení přijal beze všeho na př. Bačkovského »Oprávce« (271). Poslední vydání Brusu, nejpřísnější (1894), poznalo i uznalo chybu, jež se stala; píše (407): »Za prvé (předně), za druhé, za třetí při vypočítávání je také správné; lid toho užívá vůbec, na př.: Za jedno (za prvé) toho nepotřebuji, za druhé je to drahé. Ml. lid. — Staří počítali: Prvé, druhé, třetí atd. — Po prvé, po druhé, po třetí atd. znamená něco jiného; jím se odpovídá k otázce: po kolikáté.« Zdálo by se, že se každý s radostí zachytí takového dovolení, aby mluvil i psal, jak je doma zvyklý, ale podnes se bojí lidé, snažící se psáti »pěkně«, výrazů za prvé, za druhé atd., o ubohém předně nemluvě. Je ku podivu, jak jest u nás zakořeněn názor, že správný jazyk musí býti co možná něco jiného, než jak mluví lid; snad proto, že jsme národ demokratický.

Před 16. stol., pokud vidíme dnes, neříkalo se za prvé, za druhé…; je to pozdější obměna původního (zase již praslovanského) výčtového prvé, druhé…, jež bezpochyby vzniklo způsobem podobným, jako z původního časově řadového prvé, druhé… vzniklo po prvé, po druhé… Snad by se bylo lze domnívati, že předložka za zde má platnost podobnou jako ve vazbách »mám, pokládám to za prospěšné, ustanovuji to za zákon« a pod., že tedy výrazům za prvé, za druhé… je rozuměti asi »kladu to za prvé (aby to bylo prvým), za druhé…« Ale tento výklad se nezdá správný. Příslovečný výraz, mění-li se, měnívá se obyčejně prostým napodobením výrazu jiného, beze zření k jeho mluvnickému základu; a musíme tedy hledati vzor oněch pozdějších tvarů v nějakých výrazech s předl. za. Takové vzory vidíme v příslovcích jako zajisté, začasté, zajedno, zapotřebí, zavděk, zavčas, zadost, zacelo, zatěžko a pod. Původ takovýchto příslovcí opravdu musíme hledati ve větách, v nichž význam předložkového výrazu byl přísudkový (doplňkový; srv. Gebauer — Ertl § 793, 1), na př. [234]ve větách jako »chtícímu nic není za těžko«, »za dobré by bylo, aby…«, »vidělo se za hodné« (odsud pochází příd. jm. záhodný), »zdá se za podobné« (Arch. č. 1, 204, 1421; 14, 447, 1445); ale v době, kdy vznikalo za prvé, za druhé atd., byly ony vzory již jen příslovci, jejichž původní význam se již necítil. Z toho ze všeho plyne, že není nesprávné říkati za prvé (předně), za druhé… Starší je prvé, druhé…; mohl-li tak psáti ještě Žerotín nebo Skála, nemůžeme tak psáti dnes my, protože dnes to jsou již nesrozumitelné nebo těžce srozumitelné archaismy. Nesprávné je místo za prvé (předně), za druhé říkati po prvé, po druhé; aspoň se vždy pokládalo za chybu, klade-li se slovo ve významě, který mu nepřísluší.


[1] Snad se místo prvé říkalo i prvnie. R. 1471 psal Jan z Rožmberka Budějovským o pánech Polácích, kteří byli na jejich zámku královskou posádkou, že »sebravše se i učinili nám škodu velikú na tu stranu k Svinóm, jakožto prvně nenie« (Arch. č. 8, 30). Prvně není slovo staročeské (Jungmann má jediný doklad z nové doby); psáno jest asi prwnie, prwnye, což lze čísti prvně i prvnie, a čteme raději »jakož to prvnie (= po prvé) nenie«.

[2] Starý jazyk lišil prvé, najprvé, což psáváno i dvojím ee (= to první, to nejprvnější), a prve, najprve (také zkráceně prv, najprv = dříve, nejdříve). Ale oboje slova se již brzy matou.

Naše řeč, ročník 5 (1921), číslo 8, s. 229-234

Předchozí Václav Flajšhans: Jungmann a — Hanka

Následující Na pováženou, povážlivý

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1