Amerikanizace českých příjmení na území Chicaga

Lenka Procházková

[Articles]

(pdf)

The Americanization of the Czech surnames in Chicago

The article discusses the changes in surnames of Czech origin in Chicago. The first part analyzes the historical aspects of the Czech immigration to Chicago during the second half of the 19^th century. The second part focuses on the different types of changes of the Czech surnames. Haphazard and infrequent changes are also mentioned.

Key words: surnames, immigration, Chicago, minorities
Klíčová slova: příjmení, imigrace, Chicago, menšiny

[*]Úvod

Jméno a později také příjmí a příjmení sloužily a slouží k identifikaci jedince, zároveň však do určité míry utvářejí jeho identitu (Moldanová, 2015, s. 7n.). Analýzou příjmení českých vystěhovalců do USA lze proto dospět k zajímavým závěrům. Na příkladu amerického města Chicaga, které se v kontextu českého vystěhovalectví vyznačuje řadou specifik, se pokusím ukázat, jak souvisela proměna příjmení s procesem asimilace do většinové anglofonní společnosti.

Tématu se věnovali už I. Lutterer (2004) a J. B. Dudek (1925), nevycházeli ovšem z historických dokumentů. Lutterer, který analyzoval telefonní seznam v Omaze, uvádí, že si při práci byl vědom „určitého rizika omylu“ (Lutterer, 2004, s. 332). Podobně jako Dudek vycházel z toho, jak se česká příjmení mohla pod vlivem angličtiny proměnit, takže oba autoři uváděli jen změny více či méně pravděpodobné.

Materiál, z něhož lze vycházet, je různorodý. Je možné využít veškeré soupisy obyvatelstva. Ty, které jsou vydány v češtině, ovšem mohli v některých případech jejich autoři úmyslně bohemizovat, americké seznamy zase opomíjely diakritiku, ačkoli ji nositel příjmení běžně užíval. Velmi dobrým pramenem jsou nekrology uveřejněné v periodiku Denní hlasatel, vycházejícím v Chicagu od roku 1891. Zajímavé svědectví poskytují náhrobní kameny na Českém národním hřbitově (Bohemian National Cemetery) – zejména pokud se vedle sebe nachází více náhrobků několika generací jedné rodiny.[1] Ačkoli je třeba brát rozhovory s potomky [148]Čechoameričanů s jistou rezervou, mohou právě ony poodhalit pozadí toho, proč si jejich rodiče a prarodiče svá příjmení měnili. Pokud je to možné, je třeba tyto informace konfrontovat s písemnými prameny. Nemálo jich je ve formě příloh k rodinným kronikám uloženo v The Czech & Slovak American Genealogy Society of Illinois.

 

Vystěhovalectví do USA

První přistěhovalci českého a moravského původu přišli do USA již během třicetileté války. Jednalo se převážně o nekatolíky, kteří rakouskou monarchii opouštěli z náboženských důvodů. Čeští protestanti přicházející do Severní Ameriky od 17. století se pohybovali ve společnosti německojazyčných mluvčích, přejali jejich jazyk a svá přízviska přizpůsobili německému pravopisu (Kučera, 1990, s. 13–14). Byl to mj. případ Augustina Hermana, česky snad původně Heřmana, který území, na němž se usadil, nazval Bohemia Manor (Čapek, 1907, s. 5).

Větší počty českých vystěhovalců však začaly do Spojených států amerických přicházet od konce čtyřicátých let 19. století (Vaculík, 2009, s. 269–271). Jejich centrem bylo původně St. Louis, postupně se velká česká komunita utvořila v Chicagu, které bylo svého času označováno jako třetí největší české město po Praze a Vídni (Adresář a almanach českého obyvatelstva v Chicagu, 1915, s. 29). Kromě měst, kde se Češi a Moravané stávali většinou dělníky, však byl osidlován i americký venkov. Největší české komunity se kromě státu Illinois vytvořily ve Wisconsinu, Nebrasce, Ohiu, Iowě, Minnesotě, New Yorku a Texasu (Salaba-Vojan, 1911, s. 63–64). Vystěhovalectví do USA kulminovalo na konci prvního desetiletí 20. století (Vaculík, 2009, s. 279).

V této době již byli Češi svébytným národem, který se hlásil o svá práva v podunajské monarchii. Při procesu označovaném tradičně jako národní obrození došlo k proměně národního uvědomění: dosavadní zemský patriotismus, který mohl být charakteristický pro Hermana, vystřídalo vědomé a uvědomělé vlastenectví. Ačkoli se týkalo spíše vzdělanější a majetnější vrstvy, vedlo k postupnému růstu svébytnosti českého jazyka a české kultury. Když pak po roce 1848 došlo k nárůstu vystěhovalectví do Spojených států amerických, odcházely z Čech skupiny obyvatel, jejichž emigrace nebyla zapříčiněna nábožensky, ale sociálně, ekonomicky, někdy i politicky (Vaculík, 2009, s. 269). Ve druhé polovině 19. století měli imigranti ve srovnání s předchozími obdobími odlišný postoj k vlastnímu jazyku zejména díky tomu, že do USA postupně proudily statisíce přistěhovalců (Kučera, 1990, s. 63) a užívání češtiny nebylo u první vystěhovalecké generace překážkou zařazení do pracovního procesu a žití v Chicagu. [149]Postoj imigrantů k mateřskému jazyku i k angličtině se odrážel mj. v užívání příjmení, která národní příslušnost demonstrovala.

 

Imigrace do Chicaga

První skupinky Čechů se začaly do Chicaga, jež se tehdy rychle rozvíjelo, stěhovat v padesátých letech 19. století (Bubeníček, 1939, s. 19n.). Původně se jednalo spíše o izolované rodiny, lze proto předpokládat, že také zde udržovali Češi kontakty s Němci, neboť znalost němčiny byla v českých zemích pochopitelně rozšířena a někteří imigranti z českých zemí načas pobyli v Německu, aby si vydělali peníze na další cestu (Kučera, 1990, s. 19). Některá česká příjmení se tak mohla v Americe změnit pod vlivem němčiny, jako tomu bylo u Františka Šulce, který přišel do Chicaga jako devítiletý chlapec roku 1854 a později užíval příjmení Schulz (Bubeníček, 1939, s. 40). Někteří přistěhovalci měnili svá jména proto, aby se lépe asimilovali s většinovou americkou společností, neboť imigranti odlišující se jazykově nebyli americkou veřejností vnímáni jako plnoprávní občané a docházelo k jejich diskriminaci (Kučera, 1990, s. 32 a 35). Krajním případem byl útok chicagských novin na místní českou menšinu (Šatava, 1989, s. 91n.).

Od šedesátých let se do Chicaga stěhovalo stále více Čechů. Ačkoli bylo zpočátku nutné ovládnout alespoň základy angličtiny, lidé, kteří přišli do Chicaga v mohutných migračních vlnách, tuto potřebu již neměli – s češtinou si plně vystačili (Ottův slovník naučný XII, 1897, s. 170). Příslušníci první generace často byli nositeli původních tradic, udržovali aktivní kontakty s původní vlastí a svou etnicitu často demonstrovali zakládáním nejrůznějších spolků (Bubeníček, 1939, např. s. 55, 77, 86, 121). Zatímco snahou imigrantů, kteří přicházeli jednotlivě, byla co nejrychlejší snaha o asimilaci, v době masového vystěhovalectví již jednotlivé národní skupiny neměly – alespoň v první generaci – potřebu svá příjmení měnit (Kučera, 1990, s. 32–33).

Jinak tomu bylo u příslušníků druhé generace (tj. osob narozených již v USA či přímo v Chicagu), kterým mohl český původ jejich zařazení do společnosti často komplikovat. Tito lidé, kteří neměli zkušenost s českým prostředím, již pokládali za svůj domov Spojené státy. Na rozdíl od rodičů neměli většinou tendenci k návratu do Čech, kde nikoho neznali. Ač do zahájení školní docházky češtinu sami aktivně užívali, v době nástupu do školy se stávala jejich druhým jazykem. V období dospělosti tito přímí potomci českých imigrantů češtinu neužívali a svůj původ se snažili zastřít, aby se zařadili do většinové společnosti (Kučera, 1990, s. 49–53). Právě tito lidé se nejčastěji uchylovali k tomu, že svá příjmení měnili nebo alespoň adaptovali.

Příliv imigrantů polevil po roce 1914, resp. 1918 a 1924 (Vaculík, 2009, s. 281). Zatímco první světová válka omezila možnost vycestovat a po vzniku samostatného Československa mírně opadl zájem Čechů opouštět nově vzniklý samostatný stát, roku 1924 omezily imigraci samotné Spojené státy. Češi již [150]nepřicházeli do Chicaga masově a vazby druhé a třetí generace Čechoameričanů k původní vlasti a mateřskému jazyku jejich rodičů a prarodičů nebyly již tak silné. K rozpadu českoamerické komunity výrazně přispěl politický vývoj po roce 1948, kdy bylo problematické udržovat styky s komunistickým Československem (Kučera, 1990, s. 59–60).

 

Asimilace příjmení

V literatuře se často uvádí, že jména mohla být přistěhovalcům zkomolena hned při vstupu na americkou půdu (Lutterer, 2004, s. 334). Imigrantské listy ukazují, že tomu tak skutečně bylo, málokdo se však k „nově nabytému“ příjmení hlásil po svém zakotvení v Chicagu. V případě Josefa Velíka, který přišel do Chicaga roku 1854, byla vlivem pravopisných změn, k nimž došlo v českých zemích ve čtyřicátých letech 19. století, podoba jeho jména rozkolísána již v původní vlasti (Weljk, Welík). Americké úřady uváděly jeho jméno několika způsoby – Wellic, Welick, Wallick, Velík sám však přijal podobu Wellik (Bubeníček, 1939, s. 33–34). Jako zkomoleniny vypadají příjmení Wesley či Orednick (zřejmě původně Veselý a Ouředník), která najdeme na Českém národním hřbitově, mohlo se však také jednat o nesystémovou grafickou změnu podoby jména (viz níže). Protože se v obou případech jednalo s největší pravděpodobností o osoby, které se narodily v USA, mohly se snažit úmyslně zastřít své kořeny a jméno tak víc přiblížit angličtině.

Adresář Čechů žijících v Chicagu z roku 1915 ukazuje, v jak malé míře se v této době česká příjmení do angličtiny adaptovala. Mnohem markantnější byl tehdy nárůst anglických křestních jmen u příslušníků druhé generace. Musíme brát ovšem na vědomí, že almanach byl vydán Čechy a řada uvedených osob tak mohla před americkými úřady vystupovat s upraveným příjmením. Telefonní seznam Čechů žijících v Chicagu a na jeho předměstích o dalších 25 let později ukazuje mírný posun. V této době úplně odpadla diakritika, nahrazená výjimečně spřežkami (např. Cherney, Jaroshka, Smutney), zřídka došlo ke změně původního českého grafému (Heydanek, Weir, Yirak), ojediněle se objevují plně asimilované podoby příjmení (např. Brown, Fox, Smith). Roli ovšem mohlo sehrát to, že telefonní seznam nevydalo nakladatelství, které by disponovalo fontem, jenž by umožňoval užívání české diakritiky.

Obecně lze říci, že jako první podléhalo změně přechylování ženských příjmení (Lutterer, 2004, s. 332). Přípona -ová, resp. koncovka -á u příjmení adjektivního původu, byla zachována u žen narozených v Čechách (např. náhrobky Kateřiny Kadičové (1858–1904) a Johany Pokorné (1839–1891) na Českém národním hřbitově), v druhé generaci přistěhovalců se potom přechylování téměř neobjevuje a v dalších generacích je jeho výskyt nulový. Na jednom náhrobku jsou vedle sebe např. uvedena jména matky Marie Bártové (1861–1914) a dcery Marie Smolík (1884–1930). Podobným příkladem je hrob Anny Mudra, roz. Kučerové [151](1896–1932). Ačkoli se tato žena provdala za Čecha, přechylovací příponu, kterou užívala za svobodna, již zřejmě považovala za nefunkční. V Adresáři a almanachu českého obyvatelstva v Chicagu z roku 1915 se objevuje pouze 12 % přechýlených ženských příjmení. Lze se domnívat, že v naprosté většině případů se jednalo o členky první přistěhovalecké generace. V telefonním seznamu z roku 1941 se pak přechýlená ženská příjmení neobjevují vůbec.

Česká příjmení se mohla asimilovat v podstatě dvojím způsobem: buď zůstala grafická podoba až na diakritiku víceméně zachována a změnila se tak výslovnost, nebo docházelo ke změně grafické podoby – většinou proto, aby zůstala zachována výslovnost jména (Lutterer, 2004, s. 332). Změny souvisely s tím, jak se začal obsah původem českých příjmení vyprazdňovat: v anglofonním prostředí působila tato jména značkově a vzhledem k odlišné výslovnosti jednotlivých grafémů docházelo k jejich komolení.

 

Vypuštění diakritiky

Vypouštění diakritiky bylo způsobeno neexistencí určitých grafémů v angličtině. Rodilí Češi užívali svá příjmení uvnitř české komunity většinou s diakritikou, v ostatních kontextech ji však někdy sami vypouštěli. Rozkolísaný úzus ukazují také některé náhrobky na Českém národním hřbitově; ačkoli se Charles Wesely (1840–1925), Josef Pecival (1848–1897) či Adam Ziska (1854–1926) narodili v Čechách, jejich příjmení jsou na náhrobcích uvedena bez diakritiky. Tento trend se postupně rozšířil natolik, že diakritika postupně vymizela úplně.

Adresáře, ale také hřbitovní náhrobky naznačují, že diakritická znaménka postupně přestala plnit distinktivní funkci. Na jednom náhrobku se vedle sebe nacházejí jména rodiny s diakritikou (např. Dušek, Weselý, Švehla) a jména jednotlivých nositelů těchto příjmení bez diakritických znamének. Takový případ se na Českém národním hřbitově podařilo zachytit již pro rok 1880. Je pravděpodobné, že rytí háčků a čárek do kamene bylo pracnější, a tedy finančně náročnější, absence diakritiky však mohla být také projevem snahy po asimilaci. To je případ padesátých a šedesátých let 20. století, kdy již byla česká komunita v Chicagu v úpadku. Podobných příkladů jsou na Českém národním hřbitově desítky. Náhrobky tohoto charakteru se objevují zejména ve čtyřicátých až šedesátých letech. Diakritika se u příslušníků druhé a další generace udržela zřídka. Jednou z takových výjimek je příjmení Vlasty Adele Vráz (1900–1989), dcery cestovatele Enriqua Stanka Vráze, která však pocházela z intelektuálního prostředí a byla plně bilingvní. Na základě některých náhrobků lze předpokládat, že diakritika nemizela najednou: nejdříve se ztrácela kvantita samohlásek, až později začali Čechoameričané vypouštět háčky, čímž odstranili měkčení. Tuto tendenci dokazuje např. náhrobek s nápisem Jiři Prokop (1890–1961). Analogickou tendenci vykazují také některé náhrobky Čechů v Texasu (Eckertová, 2004, např. s. 30, 177, 179).

[152]S vypouštěním diakritiky se začala měnit výslovnost příjmení. Jsou však doloženy i případy, kdy nositelé daného jména trvali navzdory neexistující diakritice na původní české výslovnosti (viz též Lutterer, 2004, s. 333). Při svém terénním výzkumu, kdy jsem se opakovaně setkala se skupinou přibližně padesáti příslušníků třetí a čtvrté generace Čechoameričanů, jsem však zaznamenala pouze dva takové případy.

 

Změna grafické podoby příjmení

Již někteří rodilí Češi měnili svá příjmení, aby se lépe zařadili do většinové americké společnosti. Zejména se to však týkalo příslušníků druhé generace, kteří se snažili zastřít svůj slovanský původ (Kučera, 1990, s. 50–51). Ukazuje to případ rodiny Marešových i Holých z Českého národního hřbitova. Příslušníci první generace se narodili ve čtyřicátých a padesátých letech 19. století, muselo se tedy jednat o osoby narozené na českém území. Odpovídá tomu i skutečnost, že je na náhrobcích uvedena podoba jmen s diakritikou. Jejich děti se však již uváděly jako Holly (1888–1952) a Maresch (1894–1960). Lze se důvodně domnívat, že se jednalo o druhogenerační Čechy. Někdy mají předčasně zemřelé děti jméno uvedené na dvou náhrobcích – a to v různých variantách. Je to případ Mamie Frančík (1897–1907), jejíž jméno je na samostatném náhrobku uvedeno s diakritikou. Když však byl později realizován společný rodinný náhrobek (nejdříve roku 1941), bylo zde uvedeno jméno Franchik. Opačný je případ Josefy Cythaml (1856–1915), jejíž jméno je na rodinném hrobě uvedeno v podobě Cajthaml. Tato regresivní změna je však ojedinělá a není v souladu s tendencemi, které byly naznačeny výše.

Jak již bylo uvedeno, změny byly provedeny tak, aby byla do jisté míry zachována česká výslovnost. Týkalo se to však pouze konsonantů. Pokud byly ve jméně dlouhé vokály, byla jejich délka odstraněna automaticky, výjimečně došlo ke grafické změně příjmení.

Na základě poměrně rozsáhlého souboru náhrobků a soupisů obyvatelstva lze změny do určité míry systematizovat.

Konsonantické změny:

š → sh, např. Shalek, Tomashek, Jarosh, Prusha;
č → ch, např. Franchik, Kotrch, Jankovich, Hamachek;
k → ck, např. Kasick, Bumruck, Trucksa, Drabeck;
j → y, např. Lokay, Yunker (z Junkr), Kozoyed, Yamnicky;
l → ll, např. Holly, Mally, Havell, Wellik;
v → w, např. Wenclik, Weselý, Chwatal, Wanisek.

Vokalické změny:

ý → ey, např. Cerney, Levey, Mastney, Veseley;
vkladné e, např. Yunker, Smerz, Herbacek, Verba.

[153]K některým změnám došlo pod vlivem němčiny, případně přes němčinu:

č → tsch, např. Tschulik, Tscherney, Ondratschek;
c → tz, např. Kadletz, Bezpaletz, Dubetz, Kotzian;
š → sch, např. Schimek, Schalek, Bartosch, Buresch.

Dalšími příklady jsou změny ve jménech Bednarz, Kothera či Thuma. V těchto případech je však možné, že nositelé jednotlivých příjmení si je přinesli do Ameriky již z Čech, případně že byli pod touto pravopisnou variantou zapsáni do matriky (viz výše). Ve shodě s I. Luttererem (2004, s. 334) pokládám za problematická příjmení německá. Změny, k nimž v těchto případech došlo, se těžko prokazují, neboť již v průběhu jejich vývoje v Čechách mohlo dojít k zastření etymologie a tím k určitým pravopisným i morfologickým posunům. Tato situace se ovšem týká také některých českých příjmení; vedle častějších podob Kolář, Procházka a Žižka existují také varianty Kolař, Procháska a Žiška. Nelze vyloučit, že méně obvyklou podobu příjmení si jejich nositelé na půdu Spojených států amerických přinesli již z českých zemí.[2]

Díky tomu, že se grafémy mohly nebo nemusely změnit, se vedle sebe vyskytovaly a vyskytují různé varianty původně jednoho příjmení, např. Cerny, Tscherney, Ceney, Cherney, Cherny; Vesely, Wesely, Weseley, Wesley či Bartos, Bartosh a Bartosch. Jsou doloženy také případy, kdy si sourozenci změnili jména každý jiným způsobem. Příbuzní jednoho z prvních českých přistěhovalců do Chicaga Vojtěcha Škliby se jmenovali Skleba a Skliba (Bubeníček, 1939, s. 12). Podobně tomu bylo u původně českého příjmení Mejdrech – zatímco imigranti žijící v Chicagu užívali varianty Mejdrech → Meydrech a Mejdrich → Meydrich, jejich příbuzní v New Orleans si ponechali nezměněnou podobu příjmení. Obdobou je případ rodiny Machalitzky – Machaletzký. Zatímco Josef (1907–1930) je uveden jako Machaletzký, jeho rodiče mají na náhrobku napsáno Machalitzky.

I. Lutterer ve svém článku o amerikanizaci českých příjmení v Nebrasce uvádí, že snaha zachovat spíše grafickou podobu příjmení na úkor deformované výslovnosti může souviset s významem psaného dokumentu – příjmení reprezentovalo rodinnou tradici, bylo garantem dědických vztahů a nositelem identity (Lutterer, 2004, s. 333). Čechoameričané první generace však také mohli mít původně snahu svá příjmení neměnit vůbec (velikost české komunity v Chicagu jim to minimálně do třicátých let 20. století umožňovala). S rozpadem českých čtvrtí však přicházeli do styku s většinovou společností, která pravidla české výslovnosti nemusela respektovat, zájem na tom často neměli ani příslušníci druhé generace. Jinak tomu bylo v případě osídlení vesnického charakteru, kde byla komunita sevřenější a znalost češtiny se udržela také v třetí a někdy i čtvrté [154]generaci (srov. Eckertová, 2004, s. 194n.; Kučera, 1990, s. 55 a 56). V těchto oblastech byla větší snaha zachovat výslovnost na úkor grafické podoby, jak dokazují hřbitovní náhrobky ve městě Cedar Rapids i ve vesnici Spillville. Lze předpokládat, že v prostředí menší pospolitosti nehrály psané dokumenty tak velkou roli a že se povědomí o české výslovnosti udrželo déle.

 

Další změny

Zejména na náhrobcích lze dohledat příklady dalších změn, které však byly provedeny spíše v jednotlivých případech, např. z → s (Proháska), ň → ni (Waniata), j → i (Steiskal), ě → ie (Bielik), ch → h (Mahacek, Proháska), i → y (Sopóci → Sopocy), e → i (výše uvedený případ Machaletzký – Machalitzky). Doloženo je i obskurní příjmení VanCura, které se později psalo odděleně (Van Cura). Tato varianta připomínající nizozemštinu mohla pomoci zastřít slovanský původ, který měl ve srovnání s původem germánským nižší status.

Řada příjmení mohla vzniknout tzv. apokopou, tj. odsunutím koncové hlásky nebo slabiky. Je to případ Judy Zarob, s níž jsem se setkala při terénním výzkumu. Judy je příslušníkem třetí generace českých přistěhovalců, do USA přišel její dědeček Filip, jehož příjmení znělo Zárobský. Jeho syn George, příslušník druhé generace, změnil své příjmení kolem roku 1940 na Zarob. Tento modelový případ potvrzuje výše uvedené teze K. Kučery – děti narozené v USA českým rodičům se často ke svému českému původu nehlásily (Kučera, 1990, s. 50). Zjednodušení příjmení tak mohlo být prostředkem asimilace, neboť Ms. Zarob o tom, že byl její dědeček českého původu, dlouho nevěděla. Dalším příkladem je příjmení Malinkovič, které v průběhu sta let prošlo zajímavým vývojem. Jeho nositelé pocházeli z Chorvatska, na Moravu přišli s největší pravděpodobností na počátku 19. století. Jeden z členů rodu pocházející z Břeclavska si příjmení v USA pozměnil do podoby Mallín, později Mallin, což již není etymologicky zcela průhledné. Rovněž americky znějící příjmení Cherry, které v Americe existuje ještě ve variantách Cherovsky a Cheroske, pochází podle příslušnice čtvrté generace Čechoameričanů z českého příjmení Čeřovský.

Aferezi (odsunutí počáteční hlásky), kterou uvádí I. Lutterer jako další variantu asimilace českých příjmení, se mi dohledat nepodařilo. Příkladem synkopy, tj. vypuštění hlásky nebo slabiky uprostřed slova, může být příklad výše uvedených antroponym Wesley či Orednick, samozřejmě v kombinaci s dalšími změnami.

 

Překlady jmen

I. Lutterer ve svém článku týkajícím se Nebrasky uvádí také skutečnost, že v některých případech se Čechoameričané uchylovali k úplné změně příjmení, aby tak zastřeli svůj slovanský původ. K překladům jmen do angličtiny v české komunitě samozřejmě docházelo, je však poměrně složité je doložit.

[155]Na základě písemných pramenů jsem zaznamenala případ rodiny Liškovy, později Liskovy. Jeden z jejích příslušníků (1897–1965) přeložil své jméno do angličtiny a začal užívat podobu Fox, část rodiny však stále užívala variantu Liska. Podobně se dvojí příjmení objevuje u rodiny Mojžíš – Moses. Jejich případ ovšem ukazuje, jak mohl být úzus rozkolísaný: zatímco na náhrobcích má většina příslušníků uvedeno jméno Moses, v nekrolozích v Denním hlasateli je většinou uvedena podoba jména Mojžíš. Tato tendence potvrzuje skutečnost, že periodikum Denní hlasatel bylo nositelem tradice a jeho redaktoři měli sklony být konzervativní, zatímco náhrobky, které většinou realizovali příslušníci mladší generace, odrážejí progresivní jazykové změny, což vyplývá i z jiných dokladů obdobného charakteru.[3] V případě Bessie Christofer, roz. Kristufek, se lze jen domnívat, zda ke změně jména došlo prostřednictvím sňatku, nebo se jednalo o překlad původního českého příjmení.

 

Závěr

V době masivní imigrace do Spojených států, kdy do Chicaga přicházelo i několik tisíc obyvatel ročně, se Češi s většinovou anglofonní společností asimilovali omezeně a ke změnám v podobě jejich příjmení docházelo spíše nahodile. Vnitřní i vnější potřebu jejich adaptace měli ti, kteří přišli do Chicaga před velkými migračními vlnami, a potom zejména Čechoameričané druhé generace v dobách, kdy docházelo k rozpadu české komunity od konce třicátých let 20. století.

Změny, kterým česká příjmení podléhala, lze do jisté míry systematizovat. Všechna příjmení bez výjimky podlehla postupně ztrátě diakritiky, s níž většinou souvisela také změna výslovnosti. Ta však byla často žádoucí, neboť zakryla slovanský původ a umožnila snazší zařazení do většinové společnosti. Další změny byly prováděny nahodile, proto se lze např. setkat s několika variantami původně českého příjmení u osob, které měly společného předka. Změny konsonantické (nejčastěji š → sh, č → ch, k → ck, j → y, l → ll, v → w), z nichž některé proběhly pod vlivem němčiny (č → tsch, c → tz, š → sch), řidčeji vokalické (ý → ey, vkladné e), vedly často ke snaze zachovat původní výslovnost. Nežádoucí slovanský původ a komunikační obtíže řešili někteří Čechoameričané výraznějšími zásahy do podoby svých příjmení, jež lze po formální stránce označit jako změny fonologicko-morfologické (zejména apokopa či synkopa). Jsou doloženy také případy, kdy se původně česká příjmení doslovně překládala.

[156]Poznání mechanismů, kterými se česká příjmení v USA měnila, může pomoci porozumět mentalitě potomků českých přistěhovalců. V současné době projevuje řada potomků někdejších českých imigrantů zájem o svoje kořeny, které si uvědomuje často právě prostřednictvím vlastního příjmení. Zájem o rodinnou minulost vede k posilování vlastní identity a soudržnosti Čechoameričanů třetí, čtvrté, někdy i páté generace.

 

OBRAZOVÁ PŘÍLOHA

 

[157]PRAMENY

Adresář a almanach českého obyvatelstva v Chicagu (1915). Chicago: Spolek pro postavení česko-americké nemocnice.

American Czech and Slovak Telephone and Business Directory for Chicago und Suburbs (1941). Chicago: Chicago Publishing Co.

CSAGSI, dokumentace.

Český národní hřbitov, Chicago, náhrobky.

Denní hlasatel (1891–1918). Chicago: August Geringer (výběrově).

BACA, L. (1983–1999): Czech Immigration Passenger Lists I–VIII, Richmond: Privately Printed. Rozhovory s příslušníky třetí a čtvrté generace Čechoameričanů.

 

LITERATURA

BUBENÍČEK, R. (1939): Dějiny Čechů v Chicagu. Chicago: West Side Press.

ČAPEK, T. (1907): Památky českých emigrantů v Americe. Omaha: Národní tiskárna.

DUDEK, J. B. (1925): The americanization of Czech surnames. American Speech, 1, s. 161–166.

ECKERTOVÁ, E. (2004): Kameny na prérii. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

HOFFMANNOVÁ, J. (1969): Vystěhovalectví z Polné do Severní Ameriky ve druhé polovině XIX. století. Havlíčkův Brod: Vysočina.

KUČERA, K. (1990): Český jazyk v USA. Praha: Univerzita Karlova.

LUTTERER, I. (2004): K amerikanizaci příjmení českých přistěhovalců v USA. Folia onomastica croatica, 12–13, s. 331–334.

MOLDANOVÁ, D. (2015): Naše příjmení. Praha: Agentura Pankrác.

Ottův slovník naučný XII (1897). Praha: J. Otto.

POLIŠENSKÝ, J. (1992): Úvod do studia dějin vystěhovalectví do Ameriky. Díl 1. Obecné problémy dějin českého vystěhovalectví do Ameriky 1848–1914. Praha: Karolinum.

SALABA-VOJAN, J. E. (1911): Česko-americké epištoly. Chicago: Literární kroužek.

ŠATAVA, L. (1989): Migrační procesy a české vystěhovalectví 19. století do USA. Praha: Univerzita Karlova.

VACULÍK, J. (2009): České menšiny v Evropě a ve světě. Praha: Libri.

---

[*] Tento výstup vznikl v rámci podprojektu Interdisciplinární otázky studia českého etnika v Chicagu v letech 1848–1918 řešeného na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze z prostředků specifického vysokoškolského výzkumu na rok 2015. Za pomoc při vzniku článku děkuji Mgr. et Mgr. Jaroslavu Křížovi.

[1] Pro účely této studie byly náhrobky porovnávány s těmi, které se nacházejí na někdejších českých hřbitovech ve Spillville (Iowa, USA) a Cedar Rapids (St. John’s Cemetery, Iowa, USA).

[2] V předkládaném textu uvádíme případ změny příjmení Procházková – Proháska. Podobné případy však není možné zobecňovat a je třeba dokládat je písemnými prameny.

[3] Za všechny uveďme náhrobky rodiny Junkr – Yunker. Na starším náhrobku je uvedeno Rod. Fr. Junkr, zatímco jednotliví členové mají všichni uvedenou progresivní amerikanizovanou podobu jména, ačkoli nejstarší příslušníci rodiny se ještě narodili v Čechách a zemřeli již v devadesátých letech 19. století. Lze se domnívat, že novější náhrobky nechala realizovat až druhá generace, možná s určitým časovým odstupem.

Historický ústav AV ČR
Prosecká 76, 190 00 Praha 9
prochazkova@hiu.cas.cz

Naše řeč, volume 99 (2016), issue 3, pp. 147-157

Previous Jana Nová: K vyjadřování posesivity v dialektech češtiny a v běžném úzu mládeže z oblasti západočeského pohraničí

Next Zdeňka Hladká: Monografie o Vladimíru Šmilauerovi