Barokní jazyk Jaroslava Durycha

Jaroslav David

[Reviews and reports]

(pdf)

The Baroque language of Jaroslav Durych

The article is a review of Karel Komárek: Básnický jazyk Jaroslava Durycha. Jinočany: H & H, 2009. 231 s.

Karel Komárek: Básnický jazyk Jaroslava Durycha. Jinočany: H & H, 2009. 231 s.

V hodnocení jednotlivých beletristických děl i celků tvorby některých autorů se často objevují opakované soudy, jež jsou spíše autorskou manýrou plnou klišé převzatých z literárněkritických recenzí než jejich charakteristikou odpovídající realitě analyzovaného slovesného díla. Podobně je tomu i v případě posuzování prací Jaroslava Durycha (1886–1962), jejichž jazykovému výrazu i obraznosti bývá často, až stereotypně, připínáno epiteton „barokní“ či „barokizující“ (viz např. Lantová, 1985, s. 623; Putna, 2003, s. 57; Strohsová, 1995, s. 232; Třísková, 2001, s. 205–206). Opačným pólem je potom odmítání „barokního“ charakteru Durychovy tvorby, ovšem opět bez důkladné znalosti jazyka jeho textů. Fakt, že doposud chybějící analýza jazyka Durychova díla zkresluje rovněž jeho hodnocení literárněhistorické, nejvýmluvněji dokládá pasáž z monografie Martina C. Putny Jaroslav Durych: „Durych při práci na Bloudění českou barokní literaturu v podstatě nezná a ani se tedy nemůže pokoušet o sloh, který by z ní vycházel nebo s ní nějak korespondoval. Durych také necítí potřebu zvyšovat barokní stylizaci textu tím, že by vkládal do textu ukázky ze žánrů, o nichž se již i v této době ví, že patří v baroku ke klíčovým“ (Putna, 2003, s. 68–69).[1]

Obecně platí, že monografie zaměřené výhradně na jazyk beletristických děl jsou spíše výjimkou. Předpokládají totiž nejen lingvistické, ale také literárněhistorické a interpretační kompetence svého autora. Kniha Básnický jazyk Jaroslava Durycha z pera olomouckého bohemisty Karla Komárka splácí právě tento dluh jednomu z největších českých autorů 20. století. Současně ale hledá odpověď na otázku, co charakterizuje Durychův literární jazyk, a pokouší se odhalit zdroje jeho „barokního“ charakteru. Karel Komárek, v pravém smyslu slova bohemista, dělící svoji badatelskou aktivitu stejnou měrou mezi literaturu (česká katolická literatura 20. století, tvorba Jana Čepa a Jaroslava Durycha) a jazyk (vlastní jména v bibli, jazyk církevní komunikace), svoji pozornost věnoval jazykové stránce nejen Durychových próz, ale také jeho publicistických a esejistických textů.

Komárkova monografie se vyznačuje metodologickou čistotou. Její autor v úvodu formuluje metodu a cíl práce, kterým je potřeba, „aby se obecná tvrzení o vysoké úrovni Durychovy češtiny konkretizovala a ukázala na jeho textech“ (s. 7). Nejde však o komplexní popis Durychova jazyka, nýbrž o sondy do jednotlivých jazykových rovin. Komárka výběrově zajímají nejen konkurence gramatických tvarů (infinitivy zakončené na -ti a -t, slovesné tvary jest a je, jmenné a složené tvary adjektiv), ale především jevy syntaktické, rytmické, lexikologické a intertextové. Zabývá se důvody [96]volby sledovaných jazykových prostředků a jejich funkcí nejen v textech samotných, ale rovněž neopomíjí ani jejich vztah k dobové i současné kodifikaci češtiny (srovnání s gramatikami a výkladovými slovníky). Velkou pozornost pak autor monografie věnuje otázkám možností a mezí správného porozumění Durychovým textům jejich dnešními čtenáři. Všímá si rovněž podstatné úlohy překladatelů a editorů jako těch, kteří se podílejí na jejich nových interpretacích. Zabývá se jednotlivými jazykovými jevy s ohledem na ediční úpravy Durychova díla, ať již šlo o zásahy samotného autora, nebo vydavatelů jeho próz. V kapitolách věnovaných morfologii (s. 23–39) nebo slovosledu příklonek (s. 102–103) upozorňuje na častý nedostatek mladších edic, které přistupovaly k textu mechanicky a prováděly sumární nahrazování „starších“ tvarů „novými“, čímž ochuzovaly Durychův jazyk o jeho originalitu a záměrnou archaičnost. Karel Komárek přitom ukazuje, že v případě Durychových textů nešlo jen o archaizaci jazyka nebo o zachování autorských stylových prvků odpovídajících první polovině 20. století. Velmi podstatným důvodem používání z dnešního pohledu „zastaralých“ tvarů byla rytmizace textu a na množství jejich výskytů mají nezanedbatelný podíl rovněž vložené citace dobových pramenů. Zejména v rozboru próz Bloudění a Masopust autor upozorňuje na pasáže převzaté nejen z Beckovského Poselkyně starých příběhův českých, ale také na doposud neznámý ohlas dobové relace o saském vpádu do Prahy roku 1631, na úryvky z jezuitských pramenů, citace biblického textu nebo mešní modlitby. Široce pojímaná intertextualita se tak v Komárkově monografii ukazuje jako jeden z nejhojněji využívaných prostředků výstavby zejména historických próz Jaroslava Durycha. Spolu s lexikálními zvláštnostmi a svébytným slovosledem reprezentuje onu hledanou „konkretizaci“ specifičnosti a vysoké úrovně Durychova „barokního“ jazyka a stylu.

Komárkova monografie však nepřináší pouze analýzu Durychových textů, ale zasazuje je i do širších souvislostí. Kromě uvedení do autorova života a charakteristiky jeho díla, které je rozčleněno dle žánrů, se autor zabývá také vztahem Jaroslava Durycha k jazyku a dobovými ohlasy a hodnoceními jazykové stránky a stylu jeho textů. Zejména v úvodní kapitole (s. 13–18) před námi vystupuje sebevědomý autor Jaroslav Durych. Spisovatel, který dokáže kritiky svého díla, opírající se vesměs o puristické principy, s ironií sobě vlastní odbýt, ale také autor řešící z pohledu jazykové výstavby svého textu zásadní „konstrukční“ problémy (srovnej též Durych, 1992). V kapitole věnované rytmizované próze na příkladu knih Služebníci neužiteční a Masopust Karel Komárek představuje Durycha jako umělce slova, zajímajícího se o rytmus textu a úlohu hlásek, který své názory konzultuje v dopisech s Romanem Jakobsonem (s. 135–136, též s. 20–21). V oddíle pojednávajícím o proměnách autorského subjektu potom Komárek přináší pozoruhodný postřeh dokládající provázanost kompoziční a jazykové stránky Durychových textů s jejich recepcí. Po ostré kritice prózy Paní Anežka Berková se totiž Durych-autor ve svých textech stáhl do pozadí. V jeho následujících dílech se pak setkáváme s nejrůznějšími způsoby zatajování autorského subjektu, dochází k jeho anonymizaci, dekonkretizaci nebo k nahrazení ich-formy er-formou (s. 53–69).

Čtenář Komárkovy knihy ocení její přehlednou koncepci odrážející se ve struktuře textu a v jasném a srozumitelném stylu a jazyku. Nedílnou součástí monografie jsou jmenný a věcný rejstřík, precizně zpracovaný seznam pramenů a literatury a obsáhlé anglické résumé. Přes výrazně kladné hodnocení Komárkova Básnického jazyka Jaroslava Durycha zůstávají některé problémové jevy, na něž však musím upozornit. Tím nejzávažnějším nedostatkem jsou chybějící nebo velmi vágně formulované závěry jednotlivých kapitol, a především pak absence shrnujícího závěru celé práce. [97]Po poslední kapitole věnované intertextualitě totiž hned následuje anglické résumé. A tak na pozadí promyšlené kompozice celku monografie vyvolává chybějící shrnutí dojem, jako by příčinou jeho absence bylo spíše nechtěné opomenutí než autorský záměr. Avšak jde o opomenutí podstatné a v kontextu recenzované monografie neodpustitelné. Čtenář totiž musí skládat výslednou charakteristiku Durychova jazyka buď znovu z dílčích závěrů jednotlivých oddílů knihy nebo se může uchýlit k résumé. Vzhledem k badatelské specializaci Karla Komárka jistě mohla být zařazena také kapitola o jazykové stránce vlastních jmen (antroponym i toponym) se zřetelem k jejich pravopisné a morfologické podobě.

Z metodologického hlediska by bylo jistě zajímavé provést kvantitativní analýzu Durychových textů a jejich vzájemné srovnání. Této skutečnosti si byl vědom i Karel Komárek, neboť na s. 120 píše: „Přesnější posouzení příznaku nízké frekvence u zkoumaných slov by ovšem umožnil teprve frekvenční slovník Durychových textů.“ Bohužel neexistence nejen kvalitně edičně připravených sebraných spisů Jaroslava Durycha, ale také např. elektronicky zpracovaného korpusu, byly překážkami, s nimiž se musel autor durychovské monografie vypořádat. Absence textového korpusu celého Durychova díla nedovoluje provést nejen frekvenční lexikální rozbor textů, ale také např. analýzu slovosledu, komparaci s dobovými historickými prameny excerpovanými Durychem, nebo alespoň porovnání Bloudění a Jiráskova Temna, jako dvou textů považovaných za antagonistické interpretace a obrazy českého baroka, či srovnání Durychovy a Čapkovy publicistiky. Stylu Komárkovy monografie také místy ubírají na svižnosti zbytečně dlouhé odstavce přinášející výčet všech dokladů analyzovaných jevů.

Kniha Básnický jazyk Jaroslava Durycha představuje čtivě napsanou a pro lingvisty i literární vědce inspirativní monografii, která si neuzurpuje právo definitivního soudu nad jazykem díla Jaroslava Durycha. Karel Komárek nepředkládá svůj pohled na jazyk a styl apriori, ale vychází z precizní analýzy Durychových textů, kterou konfrontuje a doplňuje svědectvími o jeho životních a uměleckých etapách a způsobu tvorby. Nevznikla tedy akademicky do svého světa uzavřená kniha, ale text, který je otevřený a přístupný čtenářům, laikům, studentům bohemistiky i odborníkům. Pro budoucí editory i zpracovatele korpusu Durychova díla potom představuje nezbytné východisko, jakéhosi „služebníka užitečného“.

LITERATURA

DURYCH, J. (1992): Rytmus české prózy. Olomouc: Votobia.

LANTOVÁ, L. (1985): Jaroslav Durych. In: V. Forst (ved. red.), Lexikon české literatury 1. Praha: Academia.

PUTNA, M. (2003): Jaroslav Durych. Praha: Torst.

PUTNA, M. (2010): Česká katolická literatura v kontextech 1918–1945. Praha: Torst.

STROHSOVÁ, E. (1995): Próza. In: Z. Pešat, E. Strohsová (eds.), Dějiny české literatury 4. Praha: Victoria Publishing.

TŘÍSKOVÁ, J. B. (2001): Aura baroka kolem literatury 20. století. Hradec Králové: Gaudeamus.

---

[1] Ve srovnání s durychovskou monografií z roku 2003 Martin C. Putna svůj názor později korigoval. Srovnej: „Durych při práci na Bloudění českou KRÁSNOU barokní literaturu zná jen málo. Ani se nepokouší o sloh, který by z ní vycházel, ani necítí potřebu zvyšovat barokní stylizaci tím, že by vkládal do textu ukázky ze žánrů, o nichž se již i v této době ví, že patří v baroku ke klíčovým, tj. z písní, modliteb a kázání … Zdroje „baroknosti“ poetiky Durychova „barokního cyklu“ je tedy třeba hledat jinde, prvotně v jeho vlastním estetickém cítění.“ (Putna, 2010, s. 413)

Katedra českého jazyka FF OU
Reální 5, 701 03 Ostrava
jaroslav.david@osu.cz

Naše řeč, volume 96 (2013), issue 2, pp. 95-97

Previous Alena M. Černá: Synonymie v tzv. vodňanském lékařství

Next Marie Janečková: Monografie o tvoření slov v nářeční skupině východomoravské