Míra rušivosti parazitních zvuků v řeči mediálních mluvčích
Radek Skarnitzl, Pavel Machač
[Articles]
The degree of instrusiveness of parasitic sounds in media speech
The paper describes the intrusive effect of what have been called parasitic sounds, namely preglottalization and the epenthetic schwa. These parasitic sounds seem to be, from the linguistic point of view, non-systemic and unjustified, but occur relatively frequently in Czech media speech, while not so often in ordinary situations. The results indicate that both phenomena are perceived by listeners as intrusive, though to a different extent, based on both the segment to which they
are attached and on selected acoustic properties.
Key words: epenthetic schwa, perception, preglottalization, pronunciation, speech in the media
Klíčová slova: epentetické šva, percepce, preglotalizace, výslovnost, řeč v médiích
1 Úvod
Obecenstvo u českých televizních a rozhlasových přijímačů nezřídka zaznamenává v řeči mediálních mluvčích podivnosti, s jakými se v běžné mluvě[1] nesetkává. Leckterý redaktor produkuje melodie až k hranicím svého rozsahu, aniž by pro to měl očividný důvod, jiný předvádí artikulační sprint, další vyniká žoviálností vhodnou pro soukromé večírky, jindy se setkáváme s členěním výpovědí, které nedovoluje adekvátně rozluštit obsah.
Ve Fonetickém ústavu se již několik let věnujeme hodnocení a analýzám zvukové stránky mluvených projevů profesionálních mluvčích (např. Palková et al., 2003; Veroňková, 2004; Machač, 2008). Pomocí percepčních testů například zjišťujeme míru přijatelnosti různých mediálních mluvčích pro posluchače[2] a zjišťujeme, které řečové parametry ovlivňují hodnocení více a které méně. Právě takzvané parazitní zvuky patří mezi jevy, které běžní posluchači označují jako nápadné a často i rušivé, a jež jsou schopni, jakožto jistou řečovou anomálii, napodobit.
Parazitními zvuky v řeči rozumíme takové zvukové jevy, které (1) lze z hlediska lingvistického označit jako nesystémové a neopodstatněné a které (2) jsou vázané na konkrétní hlásku a modifikují její kanonickou podobu. Na vysvětlenou porovnejme [4]zvuky parazitní a hezitační. Hezitační zvuky jsou především ony známé předlouhé samohlásky neurčité kvality, které mluvčí vkládá například ve chvílích, kdy přesně neví, jak pokračovat, a má pocit, že tichá pauza by byla horším řešením. Je pravděpodobné, že hezitační i parazitní zvuky negativně ovlivňují průběh komunikačního aktu. Zejména jejich hromadění může na posluchače působit značně rušivě, odvádět jej od obsahu sdělení a stigmatizovat mluvčího. Hezitační zvuky se od parazitních odlišují tím, že nejsou vázány na konkrétní hlásku a jejich výskyt v promluvě je jen velmi těžko předpověditelný. U hezitačních zvuků by také bylo značně obtížné pokusit se najít společné znaky mluvčích, kteří se k nim vědomě či nevědomě uchylují, a stejně tak specifikovat komunikační situace, ve kterých je používají.
U parazitních zvuků je situace jiná. V rámci spontánních projevů se s nimi – podle dlouholetého neformálního pozorování každodenních řečových interakcí – setkáváme velmi zřídka a jejich výskyt bývá omezen na afektovanou mluvu. Poněkud paradoxně však parazitní zvuky zdomácněly v řeči televizních a rozhlasových, tedy profesionálních mluvčích. Z těchto důvodů je lze považovat za jev omezený na jistý typ mluvčích v jisté komunikační situaci. Neformální pozorování také naznačují, že výskyt parazitních zvuků může být u téhož mluvčího ve veřejném projevu nápadný, zatímco v projevech spontánnějších je u něj nezaznamenáme. Otázkou pak je, zda se jedná o záměrnou řečovou manýru, která má navozovat dojem jakési exkluzivnosti televizní či rozhlasové mluvy, nebo zda jde o projev nižší řečové kompetence mluvčího, přehnanou snahu o korektnost, případně o nevědomou modifikaci artikulace v důsledku stresové situace dané specifikami mediálního vystupování.
V některých případech mohou být parazitní zvuky – stejně jako jiné neobvyklosti, které mají přilákat pozornost – záměrně využívány pro stylizaci mediální řeči, a to například v reklamách, reportážích z vypjatých situací, diskusních pořadech apod. Jisté pokroucení běžné zvukové formy řeči, tedy přítomnost „něčeho zvláštního“, může zaujmout vnímatele pro obsah a časem i pro vydání peněz za propagovaný výrobek. Pak lze samozřejmě jejich užití (spolu s dalšími zvukovými prostředky) považovat za uvědomělé a cílené. V serióznějších pořadech (např. ve čteném zpravodajství) však posluchač podle našich výzkumů očekává spíše prestižnější, kultivovanou formu mluveného projevu, a tedy kvalitní mluvčí, kteří se z podstaty své profese – byť třeba nevědomky – podílejí na spoluutváření kultivované výslovnostní normy (viz např. Machač, 2008).
Z hlediska fyziologického můžeme parazitní zvuky chápat jako nesprávnou synchronizaci činnosti hlasivek a artikulačních orgánů ve vokálním traktu. Setkáváme se s nimi zejména ve dvou pozicích: v postavení po pauze před konsonantem hovoříme o preglotalizacích, v postavení mezi konsonanty o epentetickém šva. U obou typů parazitních zvuků můžeme mluvit o nepatřičné fortifikaci (posílení) „napadeného“ konsonantu. Oba typy blíže představíme v následujících oddílech.
| Obr. 1 Spektrogramy a oscilogramy různých realizací slabiky /do/: nalevo zobrazení standardní výslovnosti, uprostřed preglotalizace ve formě rázu, napravo preglotalizace s kombinací rázu a vokalického prvku. |
|
1.1 Preglotalizace
Preglotalizace je v podstatě ráz [ʔ], který se však v češtině přirozeně objevuje jen před vokály (např. u okna [|ʔu ʔokna]). Za preglotalizaci považujeme použití rázu před konsonanty.
V běžné, neafektované řeči se při výslovnosti znělých závěrových konsonantů po pauze nejprve vytvoří závěr v dutině ústní, následně se sblíží hlasivky a nastoupí modální fonace s měkkým hlasovým začátkem, jejíž přítomnost je podstatou znělosti dané hlásky (např. ve spojení dobrý den jako [|dobri: |den][3], viz levá část obrázku 1). Při preglotalizacích je pořadí těchto dějů opačné: nejprve nastává fonační aktivita realizovaná formou rázu [|ʔdobri: |den] (prostřední část obrázku 1) nebo kombinací rázu a vokalického prvku, šva, např. [ʔə|dobri: |den] (pravá část obrázku 1). Tato hlasivková činnost tedy předchází zavření ústní dutiny, což má za následek slyšitelný zvuk před samotným konsonantem.
1.2 Epentetické šva
Druhý typ parazitních zvuků, tzv. epentetické šva, se vyskytuje mezi konsonanty. Zde se jedná o přítomnost výrazného vokalického prvku [ə] v kontextech, kde není odůvodněná. Zatímco preglotalizace lze vždy považovat za lingvisticky neopodstatněné, u vokalických prvků je tomu v jistých pozicích jinak. Mimo jiné se s nimi nutně setkáváme při pečlivější artikulaci po sobě jdoucích znělých exploziv, např. [|pokudə |bude]. Pokud je však vokalický prvek realizován zvláště nápadně, vytváří dojem přidané slabiky: [|pokudə |bude]. Můžeme tak rozlišovat [6]mezi přehnanou realizací epentetického [ə] v pozicích, kde je v běžné řeči jeho nenápadná přítomnost opodstatněná, a v kontextech, kde je zcela nadbytečná (např. mezi neznělými obstruenty: [|pjetə |stupňu:]). Někteří mluvčí dokonce vložením šva – snad v úporné snaze o korektnost – porušují přirozenou asimilaci znělosti (např. [|pokutə |bude]).
1.3 Cíl studie
V dřívějších studiích jsme představili typologii parazitních zvuků v řeči mediálních mluvčích (Machač – Skarnitzl, 2009) a věnovali jsme se i otázce, nakolik je preglotalizace percepčně výrazná, slyšitelná (Skarnitzl – Machač, 2010). Cílem této práce je zjistit, do jaké míry preglotalizace a epentetické šva na posluchače působí rušivě a jaké faktory míru rušivosti ovlivňují.
Očekáváme, že preglotalizace budou hodnoceny jako rušivé zejména před explozivami a obecně před neznělými obstruenty, protože mezi parazitním zvukem a artikulačními a akustickými vlastnostmi daného typu hlásky je největší kontrast. Nejmenší míru rušivosti naopak očekáváme před znělými frikativami, protože se u nich synchronizace fonačních a artikulačních aktivit jeví jako rozvolněnější. Před vytvořením úžiny můžeme i v běžné řeči konstatovat přítomnost nenápadného vokalického prvku, například [|əzase]. Skarnitzl a Machač (2010) navíc ukázali, že preglotalizace před znělými frikativami je percepčně nejméně nápadná. U epentetického šva předpokládáme nejvyšší míru rušivosti mezi neznělými obstruenty ([|pjetə |stupňu:]) a dále tehdy, pokud naruší běžnou asimilaci znělosti ([|pokutə |bude]).
2 Metoda
Zvukové ukázky obsahující preglotalizaci a epentetické šva byly pro účely percepčních testů vybrány z několika zdrojů. Nejvyšší počet jsme získali z nahrávek osmi moderátorů zpravodajství Českého rozhlasu (tří žen a pěti mužů); tito mluvčí byli analyzováni v naší dřívější studii (Skarnitzl – Machač, 2010). Dále jsme použili ukázky dvou moderátorů regionální plzeňské rozhlasové stanice, kteří jsou využíváni jako zdrojoví mluvčí pro systém konkatenační syntézy řeči (Matoušek et al., 2009); tito mluvčí byli analyzováni ve studii Machače a Skarnitzla (2009).
Do nového percepčního testu zaměřeného na rušivost preglotalizace (dále test P) jsme zahrnuli celkem 38 položek, do testu zkoumajícího rušivý efekt epentetického šva (dále test E) 33 položek. Cílem výběru položek bylo pokrýt typy parazitních jevů, jejichž přítomnost je evidentní, avšak míra rušivosti různá. Seznam položek obou testů se nachází na internetové stránce uvedené ve třetí poznámce pod čarou. Každá položka sestávala z jednoho až tří slov v závislosti na jejich povaze (pokud například položka zaměřená na rušivost preglotalizace začínala na jednoslabičné synsémantické slovo, použili jsme i slovo následující). Oba autoři u všech položek provedli [7]předběžné, neformální hodnocení rušivosti na stupnici 1 (vůbec neruší) až 5 (silně ruší). Na základě tohoto hodnocení a současně na základě typu hlásek (zejména způsobu artikulace), u nichž se preglotalizace a epentetické šva vyskytovaly, jsme zvolili sedm položek, které byly v testech zopakovány, abychom mohli ověřit konzistentnost respondentů. Test P tak celkově obsahoval 45 položek a test E 40 položek.
Oba percepční testy byly zadány dvanácti studentům (osmi ženského a čtyřem mužského pohlaví) oboru fonetika na Filozofické fakultě UK. Protože všichni studenti již absolvovali alespoň dva roky studia fonetiky, byli s cílovými jevy obeznámeni. Fonetickým zaměřením respondentů jsme se snažili zabránit nejasnostem při interpretaci výsledků, kam by mohly být laickými posluchači zahrnuty rušivosti jiného typu. Jsme si zároveň vědomi toho, že tento postup je kompromisní a konečné výstupy nemusejí odrážet percepční chování celé populace. Informantům byla za účast na percepčním testu poskytnuta finanční odměna.
Poslechové testy byly zadávány pomocí volně dostupného nástroje Alvin (Hillenbrand, 2007; Hillenbrand – Gayvert, 2005). Tento program slouží k individuálnímu zadávání percepčních testů, při němž respondenti postupují svým vlastním tempem. Program umožňuje pro každý test vygenerovat náhodné pořadí položek. Posluchači každý test (test P i test E) absolvovali dvakrát, pokaždé v jiném náhodném pořadí; to znamená, že respondenti posuzovali celkově 170 položek. Napřed byl vždy zadán test P a poté test E s pětiminutovou pauzou mezi dvěma pořadími testů i mezi oběma testy samotnými. Instrukce před oběma testy zahrnovaly i příklady cílových jevů; studenti tedy explicitně hodnotili míru rušivosti iniciální preglotalizace a epentetického šva. Pro poslech byla použita kvalitní uzavřená sluchátka KOSS UR/15. Respondenti vyznačovali míru rušivosti konkrétní položky tak, že nastavovali posuvník na ose „vůbec neruší“ – „silně ruší“. Rušivost byla programem zaznamenávána v rozmezí od 0 do 100. Každá položka byla programem přehrána jednou a respondenti měli možnost si ji až třikrát zopakovat. Podle toho pak jedna část (polovina jednoho testu) trvala přibližně 7–10 minut.
Veškeré statistické analýzy byly prováděny v programu Statistica 7.
3 Výsledky – preglotalizace
Podívejme se nejprve na to, jak se neformální posouzení autorů shodovalo s hodnocením studentů oboru fonetika. Graf na obrázku 2 ukazuje, že korelace mezi oběma typy hodnocení je vysoká: Spearmanův korelační koeficient rs je 0,86 (původní hodnoty autorů 1–5 byly pro snazší srovnatelnost konvertovány). Jsme si vědomi toho, že našich pět hodnot se pohybuje na hranici parametričnosti; proto jsme korelaci ověřili i pomocí Pearsonova korelačního koeficientu pro parametrická data. Jeho hodnota vyšla velmi podobně, r = 0,84.
Díky tomu, že informanti poslechový test absolvovali dvakrát, můžeme porovnat jejich hodnocení při prvním a druhém průchodu testem. Výsledky ukazují, že všech
|
| |
| | Obr. 3 Míra rušivosti preglotalizace v závislosti na způsobu artikulace iniciální hlásky. (95% intervaly spolehlivosti jsou uváděny i u následujících grafů.) |
dvanáct posluchačů bylo při druhém opakování poslechového testu „přísnějších“, tedy že položkám přiřazovali vyšší hodnoty rušivosti, a to průměrně o 4 procentní body (rozdíl se pohyboval mezi 0,6 a 7,7 procentního bodu). Při druhém průchodu testem si osm studentů nechávalo méně často přehrát položky opakovaně; můžeme se tedy domnívat, že většina při druhém poslechu hodnotila položky s větší jistotou. Hodnocení u sedmi zopakovaných položek si byla velmi podobná (r = 0,99).
Nyní již detailněji rozebereme vnímanou míru rušivosti preglotalizace. Z obrázku 3 je patrné, že míra rušivosti silně závisí na způsobu artikulace hlásky, která stojí na začátku promluvového úseku: F(2, 42) = 17,09; p < 0,001. Nejrušivěji působí preglotalizace před explozivami (např. [|ʔdobri:]), nejméně rušivě před frikativami (např. [|ʔšpatni:]).
Na obrázku 4 jsou výsledky pro obstruenty rozděleny podle znělosti. Preglotalizace u neznělých obstruentů představuje zvláštní případ, kdy se hlasivky okamžitě po preglotalizaci oddalují, aby byl daný konsonant produkován jako neznělý. Průměrné hodnoty naznačují v souladu s naší hypotézou vyšší míru rušivosti vždy u neznělé hlásky oproti jejímu znělému protějšku; rozdíly však nejsou u frikativ ani u exploziv významné (Scheffého test: p > 0,3). Protože byl celkový počet položek v percepčním testu 45, je třeba poznamenat, že podskupiny na obrázcích jsou tvořeny jen málo reprezentanty. Preglotalizace se například před neznělou frikativou vyskytla jen dvakrát; proto je zde interval spolehlivosti výrazně větší.
Dřívější analýzy ukázaly, že percepční nápadnost preglotalizace souvisí se způsobem realizace glotálního prvku: u nejsnadněji rozpoznatelných položek glotalizace
|
| |
| Obr. 4 Míra rušivosti preglotalizace u iniciálních obstruentů v závislosti na jejich znělosti. | Obr. 5 Míra rušivosti preglotalizace v závislosti na způsobu artikulace iniciální hlásky a na přítomnosti fortifikujícího šva. |
zahrnovala tlačenou či dyšnou (tedy nikoli normální) fonaci (Skarnitzl – Machač, 2010). Současné výsledky však vliv typu fonace na míru rušivosti neukazují.
V úvodu jsme zmínili, že samotný glotální prvek může být fortifikován (posílen) vokalickým prvkem ve formě neutrálního vokálu šva, a výsledná realizace tak může i vést k dojmu přidané slabiky (srov. obr. 1). Vliv přítomnosti epentetického šva mezi samotnou glotalizací a kanonickou iniciální hláskou ukazuje obrázek 5. Je zřejmé, že položky, u nichž je glotální prvek posílen epentetickým šva, jsou vnímány jako výrazně rušivější, a post-hoc testy statistickou významnost prokazují (Fisherův LSD test: p < 0,05 pro explozivy, p < 0,01 pro frikativy a p < 0,001 pro sonory).
Korelační analýza ukázala nízkou korelaci mezi vnímanou mírou rušivosti a trváním glotálního segmentu (r = 0,37). Relativní sílu vlivu způsobu artikulace iniciální hlásky a trvání glotálního prvku jsme následně porovnali za pomoci vícenásobné regresní analýzy. Způsob artikulace iniciální hlásky byl pro účely regresní analýzy zakódován dvojicí formálních proměnných exploziva a frikativa. Třetím parametrem v regresním modelu bylo právě trvání glotálního prvku. Tato sada tří parametrů (z nichž však dva ve skutečnosti kódují parametr jediný, a to způsob artikulace iniciální hlásky) vysvětluje více než polovinu variability v míře vnímané rušivosti: R2adj = 0,536 (F3, 41 = 18,0; p < 0,001).
Regresní rovnice míry rušivosti podle tohoto modelu zní:
rušivost = 29,2 + 0,51 (trvání v ms) + 13,4 (exploziva) – 22,1 (frikativa)
Regresní rovnice ukazuje, podobně jako výše uvedené výsledky analýzy rozptylu, že preglotalizace má nejrušivější efekt před explozivami a nejméně ruší před
|
| Obr. 6 Korelace mezi neformálním hodnocením autorů a hodnocením získaným v percepčních testech (epentetické šva). |
frikativami (viz obrázek 3). Podle regresního modelu by zvýšení trvání glotálního segmentu o 20 milisekund zvýšilo míru rušivosti průměrně o 10 bodů. Zahrneme-li do výpočtů i přítomnost epentetického šva mezi glotalizací a kanonickou iniciální hláskou, dojde k výraznému zvýšení predikční schopnosti regresního modelu: R2adj = 0,656 (F4, 40 = 21,9; p < 0,001). Parametry frikativa a trvání glotalizace v takovém modelu již však dosahují jen okrajové významnosti.
Je samozřejmě možné, že rušivý vliv preglotalizace závisí nejen na vlivech fonetických, ale i lexikálních. Mohli bychom se například domnívat, že preglotalizace bude vykazovat vyšší míru rušivosti před slovy méně častými. Tuto hypotézu jsme ověřili ve Frekvenčním slovníku češtiny (Čermák et al., 2004), v němž jsme pro všechna iniciální slova nalezli průměrnou redukovanou frekvenci (ARF). Korelace mezi mírou rušivosti a ARF je nízká: r = 0,30. Je ale třeba si uvědomit, že vstupem korelační analýzy je jen velmi omezený počet slov.
4 Výsledky – epentetické šva
Shodu mezi neformálním hodnocením autorů a hodnocením informantů v percepčním testu ukazuje obrázek 6. Korelace mezi hodnoceními byla o něco nižší než v případě preglotalizací, ale stále se jedná o korelaci vysokou: rs = 0,73; r = 0,72.
Výsledky testu zaměřeného na epentetické šva naznačují, že většina hodnotitelů opět byla při druhém opakování testu o něco přísnější (hodnoty jsou průměrně o 1,9 bodu vyšší). Při druhém průchodu testem si devět studentů nechávalo méně často přehrát položky opakovaně. Hodnocení u sedmi zopakovaných položek si opět byla velmi podobná (r = 0,99).
Vnímaný rušivý efekt epentetického šva v závislosti na okolních hláskách ukazuje obrázek 7. Jako v případě preglotalizace je závislost míry rušivosti na způsobu artikulace okolních hlásek patrná: F(2, 37) = 5,42; p < 0,01 pro hlásku předcházející
|
|
| Obr. 7 Míra rušivosti epentetického šva a 95% intervaly spolehlivosti v závislosti na způsobu artikulace okolních hlásek. |
|
|
| Obr. 8 Míra rušivosti epentetického šva v závislosti na znělosti okolních obstruentů. |
(tedy pro hlásku následující tu, kterou šva fortifikuje; viz Úvod) na obrázku vlevo a F(2, 37) = 4,69; p < 0,02 vpravo. Rušivost epentetického šva je podle těchto výsledků nejnižší v sousedství sonorních konsonantů.
Obrázek 8 opět rozděluje výsledky pro obstruenty podle znělosti. Podobně jako u preglotalizace zaznamenáváme tendenci k vyšší míře rušivosti u neznělých hlásek, která však rovněž není statisticky významná (výjimku představují frikativy následující po šva).
U některých položek v našem materiálu byla kromě přítomnosti epentetického šva také porušena běžná asimilace znělosti (např. ve spojení zákaz zastavit by správně
|
| |
| Obr. 9 Míra rušivosti epentetického šva v závislosti na dodržení či porušení pravidel asimilace znělosti ve spisovné češtině. | Obr. 10 Korelace mezi mírou rušivosti epentetického šva a jeho trváním. |
bylo [|za:kaz |zastavıt], s epentetickým šva pak [|za:kazə |zastavıt], s chybnou asimilací znělosti [|za:kasə |zastavıt]). V takových případech nás zajímalo, zda budou položky s chybnou asimilací znělosti hodnoceny jako rušivější než ty, u kterých realizace odpovídá asimilačním pravidlům. Výsledky na obrázku 9 ukazují, že položky s porušenou asimilací znělosti byly oproti našim očekáváním hodnoceny příznivěji než u neporušené asimilace; u frikativ jde o rozdíl významný (Scheffé: p < 0,001).
U nestandardních epentetických zvuků obecně bychom se mohli domnívat, že jejich rušivý efekt bude záviset i na jejich trvání. Jak ukazuje obrázek 10, mezi vnímanou mírou rušivosti epentetického šva a jeho trváním existuje středně silná korelace: r = 0,56.
Závislost míry rušivosti epentetického šva na výše zmíněných parametrech jsme nakonec zkoumali pomocí vícenásobné regresní analýzy. Způsob artikulace fortifikované (předchozí) hlásky byl opět zakódován dvojicí formálních proměnných exploziva a frikativa, třetím parametrem bylo trvání šva. Tato sada tří parametrů (z nichž dva opět kódují způsob artikulace předchozí hlásky) vysvětluje téměř polovinu variability v míře vnímané rušivosti: R2adj = 0,465 (F3, 36 = 12,3; p < 0,001).
Regresní rovnice míry rušivosti podle tohoto modelu zní:
rušivost = -6,2 + 0,55 (trvání v ms) + 16,6 (exploziva) + 27,8 (frikativa)
Z rovnice je patrné, že nejvyšší míru rušivosti vykazuje fortifikace frikativ pomocí šva, u fortifikace sonor je nejnižší a u exploziv leží míra rušivosti uprostřed. To [13]odpovídá i výsledkům získaným pomocí analýzy rozptylu (viz obrázek 7). Podle regresního modelu prodloužení vkladného šva o 20 milisekund zvýší míru rušivosti průměrně o 11 bodů.
5 Diskuse a závěr
Výsledky studie do značné míry potvrzují naše výchozí hypotézy, nikoli však stoprocentně. U preglotalizací je shoda vyšší: dle našeho očekávání působí preglotalizace nejrušivěji z hlediska způsobu artikulace před explozivami a nejméně rušivě před frikativami. Z hlediska znělosti se pak míra rušivosti ukazuje jako vyšší před hláskami neznělými. Kombinace preglotalizace s vokalickým prvkem rovněž míru rušivosti zvyšuje, stejně jako delší trvání parazitního zvuku.
U epentetického šva shledáváme v souladu s naší hypotézou tendenci k vyšší míře rušivosti mezi neznělými hláskami. Rovněž dle očekávání platí vztah, že čím je epentetické šva delší, tím působí na posluchače rušivěji. Nepotvrdila se však hypotéza týkající se vlivu porušení běžné asimilace znělosti, které nevedlo k horšímu hodnocení daných položek, nýbrž spíše naopak. Můžeme se domnívat, že parazitní šva v těchto spojeních funguje z hlediska fonetického jako plnohodnotný vokál, který asimilaci znělosti samozřejmě nespouští. Spojení [|za:kasə |zastavıt] je tak pro posluchače přijatelnější než [|za:kazə |zastavıt]. Stojí za zmínku, že jsou to právě položky s porušenou asimilací znělosti, u nichž se hodnocení autorů nejvíce lišilo od hodnocení studentů v percepčním testu: zatímco průměrný absolutní rozdíl u položek, kde nedošlo k porušení asimilačních pravidel, je 13 bodů, činí tato hodnota u položek s porušenou asimilací znělosti 31 bodů.
Preglotalizace i epentetické šva tedy skutečně představují parazitní jevy, a to nejen z hlediska zvukového systému češtiny, ale přinejmenším také z pohledu zasvěcenějšího posluchače, který je schopen podobné řečové jevy vědomě posuzovat. Naše studie ukazuje, že respondenti při svých hodnoceních dosahují dobré shody. Na základě neformálního pozorování však tyto parazitní jevy nepůsobí příznivě ani na běžného posluchače. Preglotalizace i epentetické šva tedy můžeme zařadit k ostatním řečovým anomáliím, které jsou typické právě pro mediální mluvu.
Pokud by závěry tohoto článku mohly vyústit v doporučení řečovým poradcům televizních a rozhlasových moderátorů, přimlouvali bychom se za cílené a systematické odstraňování takových jevů a za vedení mluvčích k přirozenějšímu a kultivovanějšímu projevu. Současně jsme si samozřejmě vědomi toho, že existují mediální mluvčí, kteří by mohli být ostatním vzorem.
Poděkování
Tato studie vznikla za podpory grantu GAČR 102/09/0989.
ČERMÁK, F. – KŘEN, M. a kol. (2004): Frekvenční slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
HILLENBRAND, J. M. (2007): Alvin experiment-control software, verze 1.27. Staženo 2009-10-15 z < http://homepages.wmich.edu/~hillenbr/ >.
HILLENBRAND, J. M. – GAYVERT, R. T. (2005): Open Source Software for Experiment Design and Control: Tutorial. Journal of Speech, Language and Hearing Research, 48, s. 45–60.
MACHAČ, P. (2008): „Jagonotoasněbure?“… (aneb Příspěvek k přijatelnosti některých veřejných mluvčích). Čeština doma a ve světě, 16, s. 36–50.
MACHAČ, P. – SKARNITZL, R. (2009): Phonetic analysis of parasitic speech sounds. In: R. Vích (ed.), 19th Czech-German Workshop on Speech Processing, Prague, s. 61–68.
MATOUŠEK, J. – SKARNITZL, R. – MACHAČ, P. – TRMAL, J. (2009): Identification and Automatic Detection of Parasitic Speech Sounds. In: Proceedings of the 10th Annual Conference of the International Speech Communication Association (Interspeech 2009). Brighton: ISCA, s. 876–879.
PALKOVÁ, Z. – JANÍKOVÁ, J. – HEDBÁVNÁ, B. (2003): Zvuková podoba rozhlasové češtiny. In: Proměna rozhlasového výrazu a tvaru. Praha: Sdružení pro rozhlasovou tvorbu, s. 20–39.
SKARNITZL, R. – MACHAČ, P. (2010): Domain-initial coordination of phonation and articulation in Czech radio speech. AUC Philologica 1/2009, Phonetica Pragensia, XII, s. 21–35.
VEROŇKOVÁ, J. (2004): Průřez rozhlasovými stanicemi 1999–2002 (ze série poslechových testů „Řečový vzor“). In: E. Minářová a K. Ondrášková (eds.), Spisovnost a nespisovnost – zdroje, proměny a perspektivy. Brno: Masarykova univerzita v Brně, s. 99–107.
[1] Běžnou mluvou zde rozumíme každodenní nepřipravené, většinou dialogické projevy neveřejného charakteru a s vysokou mírou spontaneity.
[2] Tyto testy provádíme jak se studenty fonetiky, tak s posluchači bez rozdílu věku, pohlaví, nářečního zázemí a lingvistické zorientovanosti (tj. v našem pojetí s „běžnými posluchači“).
[3] Zvukové ukázky použité pro testování míry rušivosti se nacházejí na stránce http://fu.ff.cuni.cz/vyzkum/paraziti/.
Fonetický ústav FF UK
nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1
radek.skarnitzl@ff.cuni.cz
pavel.machac@ff.cuni.cz
Naše řeč, volume 95 (2012), issue 1, pp. 3-14
Previous Jan Volín: Fonetický pohled na naši řeč. Slovo úvodem
Next Petra Marková, David Studenovský: Zvuková signalizace verbální ironie v češtině
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1