Časopis Naše řeč
en cz

Morfologická problematika v jazykové poradně (3. část), II

J. Šimandl

[Články]

(pdf)

-

[181]K analogickému Bool(e)ova algebra napsal M. Sedláček,[167] že je třeba se smířit s kolísáním, ale -e v písmu raději ponechávat, má-li identifikační hodnotu. Toto hodnocení pokládám za stále platné: u jmen, která se objevují nově, -e spíše zůstává (Dole: Dolea), ale pokud se vžila podoba bez -e (Shakespeara), pak by požadavek sjednocení (?Shakespearea) nejspíš nenašel respekt.[168]

20c) na -a: hospoda U Venci; Ľ/Lubica; kočka Míca (4 z);

U Venci: Hospoda je v Teplicích a poradna doporučila Venci. Podle kecy ap. lze u obecněčeského hypokoristika hájit i Vency.

Míca: Jeden z nových slabikářů má G xMícy a jsou učitelky, které tento tvar vyžadují: mají ho v učebnici.

20d) v „emigrantském“ transkriptu: Natascha: Nataschi;

Měkkou koncovku volíme podle vyslovovaného -š-. S problematikou emigrantských podob slovanských jmen (např. ruských na -off, -(i)y, -oy aj.) a jejich vzdalování od slovansky vnímaných a podle toho i ohýbaných podob se setkáme zvl. u příjmení; zasloužila by komplexní zpracování. Zde jen tolik, že ctíme-li při osobních jménech rodinný úzus,[169] vyrovnáváme se v takových případech někdy s jeho rekonstitucí, jindy s úmyslnou deslavizací, takže máme pramalou jistotu o skloňovacích typech i o paradigmatických slovotvorných operacích, jako je přechylování, tvorba posesiv ap.

20e) přejatá a cizí: George(s), Jacques, Jules, Mika (Waltari), Julius (Meinl), René (2 d), Jessica, Rebecca, Aretha;

Podoba Jacquese je „vzhlednější“, ale pro výslovnost je zavádějící; upřednostňujeme Jacquesa [žaka]. Jak se vyrovnat s rozdílem mezi podobou grafickou a vyslovovanou, na to byly a možná ještě budou různé názory: např. F. Váhala (oČpČ, s. 178) navrhuje dávat přednost tvarům Jacques: Jacqua před Jacquesa (nezapomínejme však na „optickou identifikovatelnost“). M. Sedláček (PKzČJ, s. 38) pamatuje na potřebu odlišit v písmu – ve shodě s výslovností – anglické Charles [čárlz]: Charlese od francouzského Charles [šárl]: Charlesa. Že by se našel jednoduchý a všeplatný princip, to není pravděpodobné: u příjmení Anouilh [anuj] by byl G Anouilhe nelibý oku, [anuja] zase uchu.

René: ve spojení s příjmením se od skloňování mnohdy upouští; srov. bod 17b a SSČ: m. René, -ho i neskl., ž. René neskl.

Rebecca: U problematického zakončení -cca/-kka se nabízí (1) zachovat je jen v N a ostatní tvary psát Rebeky, Rebece, ale takové podoby znejisťují identitu jména; (2) volně uplatnit analogii [182]se zeměpisným jménem Mekka v MČ 2, 371: G (od) Mekky – Rebekky, DL však (k) Mekce, ale Rebecce jako Lucca: (v) Lucce, nikoli xLukce (srov. bod 8c).

Aretha: I v tomto případě aplikujeme, co uvádí MČ 2 (tamtéž) k zeměpisným jménům Gotha, Wartha – (do) Goty, Arety, (o) Gotě, Aretě, nikoli graficky podivné xGothě, xArethě.

Vyvozování pravidel pro ohýbání osobních jmen podle jmen zeměpisných ovšem může být v jiných případech ošidné: srov. Dokulilův[170] rozbor typu „idea“ s poukazem na rozdíly Koreje, Guineje / zř. -ey × Medey, trachey.

20f) tvoření posesiv: pravopisně obtížné případy Maryin, Nancin.[171]

Maryin, Nancin: Přímočaré zpravidelnění by přineslo nevýhody a nelibosti: při Marin, Nancin není dost vidět, že nejde o Maru, ale o Mary (Nancy konkurentku nemá); Maryin, Nancyin má u druhého jména zbytečnou „nečeskost“. Lze-li však předpovědět budoucí vývoj, pak druhá varianta, zachovávající identitu slovotvorného základu, je pravděpodobnější. Upřednostnění Nancin před Nancyin (toto řešení je zaznamenáno v poradenské databázi) pokládám proto za sporné: není systémové a je v rozporu se sílícími tendencemi neměnit cizí základ (Stallone: Stallonea, Schneider: Schneidere; srov. body 23c, 23m).

K posesivním adjektivům obecně (srov. body 2f a 13): Potíže s nimi jsou už dlouho, a nejen u proprií: srov. mj. Fuksovo problematické vévodčin.[172] Jenže posesiva se už po staletí v běžném dorozumívání obcházejí (to sou kluci naší tety / to sou naší tety kluci častěji než tetiný a nepoměrně častěji než tetini), takže „povědomí rodilého mluvčího“ poskytuje jen nejistou oporu. Posesivní adjektiva bývala mnoho desetiletí vyžadována a setrvale jsou hodnocena jako prostředek neutrální, ba žádoucí,[173] ale jejich užívání je dnes už znak vyššího stylu, než jaký se používá v běžné [183]mluvené komunikaci. Posesiva se drží v odborném diskurzu (Masarykovo pojetí demokracie, Raisovi Zapadlí vlastenci – ovšem vedle pojetí demokracie u Masaryka, Zapadlí vlastenci K. V. Raise / od Raise) a jsou-li terminologizována (Alzheimerova/Parkinsonova choroba – ovšem vedle lehce substandardního, řekněme hovorového Alzheimera/Parkinsona). Nedávný televizní diktát[174] uváděl Augustovy hochy jednak pro připomenutí pravopisného úskalí, jednak ve snaze vystihnout polohu vyšší sportovní žurnalistiky, která – zejména když jde o národní reprezentaci – ráda sahá i k výrazům vyšším. V odborném a vyšším stylu figurují většinou posesiva od příjmení. Doménou křestních jmen je běžné, neformální dorozumívání – a v něm např. Odnes Věřin talířek působí s posesivním adjektivem (a bez „nadbytečného“ demonstrativa) jako přepjatě spisovné. Nedostatečná opora ve všedním jazyku ovšem nezbavuje školu závazku naučit s tímto prostředkem zacházet, a to i na materiálu křestních jmen: ale prosazovat jeho monopolní užívání bychom už neměli.

 

(Zájmena celkem, včetně zvratných, představují 17 d, 29 z.)

21. Přejatá apelativa (18 d, 32 z):[175]

21a) poměrně časté (3 d, 4 z) byly dotazy na zacházení s názvem nově zavedené měny euro;

Databáze odráží ustalování úzu: bylo i období, kdy se zdál možným/?běžným Gpl eurů. Radíme střední rod a tvary podle vz. „město“. Existuje i jiná, dnes už výrazně menšinová praxe: např. Radio Svobodná Evropa ponechává euro nesklonné. V jiných médiích pozorujeme nechuť zejména k bezkoncovkovému Gpl dva miliony eur, který se nahrazuje nesklonným dva miliony euro.

21b) konzultuje se vypouštění nevyslovovaného -e (share-/free-/soft-/hardware) jako problém společný tvarosloví (softwaru) i slovotvorbě (softwarový); u nevyslovovaného -e- se naproti tomu zachovává rozdíl v míře počeštění: leader-leadera, lídr-lídra, +cluster/klastr;

21c) nejistota je o tvarech slov, která mají před koncovkou samohlásku: neběžný pl. k duo, kakao;

Ke kakao: Podobně jako je potřebný plurál brazilské kávy jsou chutnější; po dvou kávách se konečně probral, je někdy také třeba říct tenhle prášek má k holandským kaka- daleko; ani po dvou kaka- průjem nepolevil. S touto potřebou se MČ 2 (s. 340) vyrovnala tak, že pro neutra na -ao, [184]-uo, -eo konstatuje Gpl jako jediný tvar podle vz. „moře“ paradigma uvedeno není, ostatní tvary jsou prý podle vz. „hrad“. ČŘJ plurál slova kakao neřeší. PMČ § 442 odlišuje „obojetná“ neutra na -eo (Dpl -ím/-ům, Lpl -ích/-ech hov., Ipl -i/-y) od tvrdých na -ao, takže výsledné paradigma vypadá takto: kakaa, kakaí, kakaům, L kakaech, I kakay. Je otázka, zda má smysl zapovídat měkké koncovky v D a zejména v rozkolísaném L (kde navíc neškodí počítat s univerzalizujícím se -ách), stejně jako zda má platit rodei za správné vedle rodey (na rozdíl od výhradního kolosei, individui), avšak kakai, dui za nesprávné (PMČ se k duo, embryo explicitně nevyjadřuje). Vokalický element před koncovkou jako takový se zdá být nosnější než jeho „tvrdost/měkkost/obojetnost“ (-yo kuriózně vychází jako měkké: MČ 2 to odůvodňuje přechodovým -j-, které je však v tomto případě jev pouze výslovnostní).

21d) tvary substantiva piraňa (1 z);

Dostupné slovníky signalizují uvedením Gsg pirani jen vz. „žena“, resp. typ „Máňa“. MČ 2 (s. 326) uvádí pro tento typ (ne však pro toto substantivum) tvary DLsg -i, které předznamenávají přechod ke vz. „růže“. V ČNK se najdou dravé lidské piraně vedle Byli (!) tu i pirani; Gpl piraní vedle od žraloků a piraň/piran (!); z dalších tvarů plurálu je doložen jen Ipl piraněmi; není vyloučeno, že radění „podle vzoru žena“ poznamenalo i text, který podle ČNK obsahuje podobu excentrická syntéza piraňy a králíčka Azurita (ačli ovšem text s touto podobou vyšel v ČNK jsou i texty neprošlé konečnými úpravami; i kdyby ne, dosvědčuje to, že se slovem jsou potíže).

21e) přetrvává problém s odsouváním latinských a řeckých zakončení -us/os, -um/on, zvlášť došlo-li k posunu významu (centrum-Centrum) nebo k posunu z odborné sféry do všední slovní zásoby glóbus má dnes normální tvary glóbusu atd., tvary glóbu atd. jsou různým způsobem příznakové: buď signalizují starosvětskost, nebo se jimi diferencuje o glóbusu ‘o modelu zeměkoule’ × o glóbu ‘o geoidu, o zemském tělese’; +pasus, +status: máme sice podle SSČ už jen statusu, ale v obratu status quo, status quo ante ap. dále žije zachování statu quo; ve všech těchto případech jde tedy o problémy lexikálně morfologické a těžko paradigmatizovatelné (xkonsenzusy se zatím neobjevují; mezi dotazy diskutované i na odborných fórech patří datum a možnost rozlišení počítačových dat od kalendářních ?datumů,[176] podobně jako najdeme mezi záznamy o rozlišení při apelativizaci vydali se do centra × šli do Centrumu, planety v kosmu × nový film v Kosmosu (kině); při takové zdánlivé rozkolísanosti se ovšem předmětem nejistot stanou i slova neproblematická, např. nephelium (cizokrajná rostlina);

Překryvné soubory tvarů, které patří lexémům o různém počtu sémů nebo s různým příznakem, najdeme např. u domácích substantiv káně, saranče, višeň/višně, prostor(a), brambor(a), fazol(e), břich(o), prs(o) viz PMČ § 421,[177] ojediněle u přejatých sex(us) a u sloves vrhnout, vrtět. Distribuci těchto tvarů by bylo potřeba prozkoumat samostatnou studií, mj. s použitím korpusu. Srov. však bod 22c (škubánky), pozn. 187 (ministr, vláda) a bod 22a s pozn. 179 (lemma).

[185]21f) rod (s ním však souvisí i způsob skloňování) substantiv dilema, lemma; zároveň se ukazuje, že paradigmatizovat zachovávání kmene rozšířeného podle řečtiny o -at- nelze, protože jsou případy, kdy se vžilo nerozšířené skloňování (melodram, -mu), později však ožily staré tvary (melodrama, -atu) v novém významu;

V hesle melodram zachycuje SSJČ nejen význam ‘žánr’, ale i přenesený význam ‘dojemný výjev, dojemná situace’, a jako tvary uvádí kromě melodram, -mu také zastaralé melodrama, -atu. ASCS uvádí jen význam ‘žánr’ a jen tvary melodram, -mu. V ČNK má melodram(a) s deriváty -matický, -maticky, -matičnost, -matizovat, -matizovaný 405 výskytů, takže je vidět, že výraz prodělal renesanci, jakou by bylo těžko přičítat pouze tomu, že v 80. letech uvedlo Národní divadlo po letech znovu Fibichovu trilogii melodramů Hippodamie. Vede však podoba melodrama: proti 119× melodram, v čemž jsou i vyjádření bez možnosti volby jako právě Fibichův melodram, melodrama 172 výskytů; užívá se pro film (drama ap.) programově útočící na tzv. city diváctva. V esejistice je melodrama téměř monopolní (kýčovité melodrama podle hollywoodsky uslzeného vzorce), v programových rubrikách je kolísání Divoká krev amer. melodram z r. 1952 × Dáma s kaméliemi, melodrama, Anglie. Vidíme, že druhý způsob nezavádí k melodramu, a je tedy vhodnější. Máme i doklad, jak se esejista potřeboval pojistit proti záměně paronym: Encyklopedie uvádějí, že slovo melodram, (prosím neplést s melodramatem) je odvozeno od řeckých pojmů melos…

21g) podobný problém představuje profesionalismus aranž, jímž se v některých významech nahrazuje nesklonné aranžmá ale protože tento problém je spojený i s otázkami lexikologickými, věnoval jsem mu samostatnou drobnost;[178]

21h) zacházení s citátovými výrazy: skloňování výrazu genius loci;

21i) nevyjasněná sklonnost: koala; ylo; valabi; haiku;

Ke koala: Skoupý údaj v ASCS „koala, -y m.“ navádí ke Gpl koalů. V úzu přinejmenším koexistuje Gpl koal včetně dalších tvarů i shody v rodě ženském, jakkoli to může zoologům připadat nemístné (mají ostatně „profesní“ rod např. u káně, saranče). Problém se také obchází Gpl medvídků koala ap., kde se substantivum chová jako nesklonné. Jakou váhu by tu měla data o laickém jazykovém povědomí (získaná třeba v anketě)?

Ylo (druh afrického slona) není uveden ani v ASCS, takže tvaroslovné údaje (rod mužský, vz. „pán“) byly získány z nelingvistických zdrojů. Otázka je táž jako u koaly, ba vyhrocenější tím, že jde o ještě řidší substantivum: jak tentokrát zvážit poměr odborného a laického existuje-li – zacházení: např. nesklonné nebo s Asg -a/o?

Valabi, druh klokana, má jako životné maskulinum oporu v typu „kuli“ (s plurálem podle vz. „muž“).

Haiku, japonský veršový útvar, je slovo nesklonné a s problémem spíš pravopisným, protože podle transkripčních zásad v akademických PČP (1993) by se mělo psát hajku a snad by se i psalo, nebýt literární tradice překladů…

[186]21j) nevyjasněná výslovnost a typ skloňování: maracuja;

Maracuja (plodina používaná k výrobě čajů, limonád ap.) s původní, ale nepřejatou výslovností [marakuža] zůstává i při výslovnosti [-ja] u typu „soja“. Ale kombucha, jejíž původní výslovnost je [kombuča], by vyměnila pravidelné skloňování podle vz. „žena“ za typ „soja“. V D, L přistupuje navíc problém palatalizace: kombucha-kombuše, kombuča-kombuče. ASCS uvádí jen psaní kombuča, kterým se slovo neproblematicky zařazuje k typu „Máňa“, ale otázka je, zda tato akademická příručka převáží stovky lahví a reklamně osvětových sešitků s anglogenní podobou KOMBUCHA, která utváří i výslovnost [-cha].

21k) ojediněle mají tazatelé potíže s ohýbáním slov etue/etuje, ego (ega / neskl.), popř. váhají, zda i u přejatého slova je možný dativ na -u typu písemnosti určené advokátu.

K etu(j)i: SJČ a PSJČ etui neskl. / etuj, -e; od SSJČ etu(j)e, -e. Tomu odpovídá i stav zhruba 1:1 v ČNK: etu(j)i, etu(j)e, etu(j)í.

K advokátu: Lidový úzus si takové starosti nikdy nedělal (jdu k doktoru). Snaha o spisovné vyjádření však nezřídka vede k hyperkorektním úvahám, jejichž vyústění je jednou takové, jindy onaké: např. se pro změnu pokládá za chybné usnesení ukládá ministrovi životního prostředí… a za správné ministru: správné i vhodné je tu obojí.

Ke zpracovatelnosti těchto jednotlivin v mluvnici připomínám výhradu formulovanou na konci bodu 8: v čase se proměňuje jejich repertoár i zacházení s nimi.

22. Domácí apelativa (27 d, 5 z):[179] Početnost této skupiny je při složitosti českého skloňování pochopitelná. Vydělil jsem ji pro srovnání se skupinami, které se v mluvnictví i didaktice chápou jako periferní ovšemže s vědomím, že je to skupina značně disparátní a s řadou překryvů. Zahrnul jsem do ní

22a) krácení dvojslabičných feminin: Gpl mouka, vodováha; Lpl plíce (na plicích/plících); lahev/láhev; tvary substantiva louka;

Mouka: normativní tvar je mouk boží/mateřská muka: muk), ale užívá se? (V ČNK není.) Je potřebný? Druhy mouk, různá sypkost obou mouk vyznívají obratněji se singulárem, resp. s druhovou číslovkou.

Vodováha: Gpl vodovah, snad i vodováh – srov. chvíle: chvil × kratochvíle: kratochvil/-chvílí.

Louka: nepochybný je Gpl luk; krácené tvary lukách, lukám, lukami jsou podle slovníků společné s tvary pomnožného, jen v přímých pádech rodově zřetelného luka. Lze uvažovat o tendenci odlišit jednotliviny louky od komplexu luka? Rozbor vyhledávky v ČNK (srpen 1999) dal následující výsledky.

V nejméně frekventovaném dativu jsou výskyty zhruba 1:1. Přitom loukám se volí, jde-li o louky jako protějšek jiných fytokultur (stromkům, stejně jako loukám; loukám i polím) nebo [187]odkazuje-li k fixovanému nominativu (labské louky: k labským loukám). Tvar lukám odkazuje k propriím Nová luka, Luka pod Medníkem a ve zbývajících výskytech může jít vždy o komplex luka (cestičku k lukám, k našim lukám).

Lokál loukách je v ČNK 101×; z toho 6× při propriu (Státní zkušebna) ve Zlíně-Loukách. Tvar lukách má výskytů 135; z toho 35 zabírají propria, u zbytku je opět myslitelný Npl luka: pěšinka v lukách, čisté jak rosa na lukách, hejno čápů na lukách; v obrazném na lukách našeho právního vědomí lze louky: na loukách pokládat za nepoužitelné. Pokud jde o kombinatoriku s předložkami, výrazně vede v lukách (29×) nad v loukách (při místním významu říkáme v komplexu daleko spíš než na komplexu). Po předložce na mírně převažuje loukách (61×) nad lukách (54×); po loukách je 25×, po lukách 17×.

V instrumentálu je 33× loukami (lemované/obklopené loukami, mezi silnicí a loukami, se svými kopečky a loukami) proti 21× lukami (tento tvar je navíc 3× v propriu). Po předložkách je 4× mezi loukami a jen 2× mezi lukami (představa ‘mezi jednotlivými loukami’ je viditelně častější než ‘mezi komplexy, lukami’), téměř vyrovnané je 4× nad loukami a 5× nad lukami (myslitelné je ‘nad jednotlivinami’ i ‘nad komplexem’).

Podívejme se ještě na situaci v přímých pádech. (Protože práce s korpusem není pro většinu čtenářů běžná, ukážu přitom, jak obezřetně je nutno pracovat se získanými počty výskytů.) Podoba L/louky je v ČNK zastoupena 449×. Značky pádů jsou ve 140 případech (téměř z jedná třetiny) chybné,[180] takže odlišit tvar Gsg lze jen ručně, stejně jako vytřídit onyma (obzvlášť časté, 32×, je Zlín-Louky v adresách, kde je mnohdy označkován jako Gsg; vyskytují se však i kon[188]texty jako turisticky atraktivní místa kolem zámečku Ohrada, Podskalské louky, Podhradského a Zvolenovského rybníka nebo názvy typu Louky pod Kumstátem a řada názvů krajinných oblastí, kde je hranice ustáleného onyma a onyma vytvořeného až samotným textem nejistá: Dolnoněmčanské/Filipovické/Hovoranské/Moravské/Klečové/Panské louky, Lipovské upolínové louky, Louky v oboře Libeň). Vyřadil jsem také Npl v legendách křížovek (ten mimochodem představuje často instrukci vepsat luka). Přetříděním získáme 292 tvarů plurálu, včetně vzácného vokativu Až půjdu, louky, spat (I. Blatný), včetně několikrát zastoupeného nominativu jmenovacího v případě Luxovy akce louky (žurnalistika), včetně citátového nominativu v titulu, např. v případě básně Louky u řeky, a včetně kontextu, kde by před sto lety snad měla přednost luka: zahrady přecházejí ve stepi, květnaté louky a háje. – Z výskytů tvaru L/luka nutno vytřídit propria včetně ruského a chorvatského křestního jména Luka (z Lucas jako náš Lukáš), jihoslovanských toponym, paní Ludmily zvané Luka, GA francouzského Jean-Luc: Jean(a)-Luka (taková jména jsou v korpusu rozdělena na tři slova, z nichž prostřední je znak spojovníku), Luka jako označení dostihové stáje, kulturního střediska či galerie, Frajera Luka (posledním třem případům je přiřazeno pozoruhodné lemma Luko) a dalších nemeritorních jevů. Zbude všehovšudy 21 výskytů slova luka, všechny ve významu ‘luční komplex’. Od nich bychom ještě měli odečíst frazematizované nebo folklorními texty petrifikované případy jako i když ji otec hnal přes pole a luka; Ty křenovský luka.

Pomnožná podoba je tedy zřetelně v menšině, a to i přesto, že ji v povědomí oživila výstavba pražského metra: Lidové noviny v r. 1994 psaly V názvech stanic Luka a Hůrka jde o česká slova. Podstatné jméno pomnožného čísla (!) luka znamená rozlehlou travnatou plochu, která v těchto místech kdysi byla. Žurnalista sice pochybil v mluvnické terminologii, ale jeho formulace přinejmenším nezastírá význam ‘komplex’; hlavně v ní luka nejsou vyložena jako „louky“. Distribuce množných tvarů se tedy rozchází s lexikografickou tradicí založenou Jungmannovým „pl. LAUKY, f., et LUKA, n.“ Ta ovšem odpovídala středočeskému jazykovému povědomí (připomeňme si, že Jungmann byl z Hudlic u Berouna) ještě v době meziválečné: A. Procházka[181] dosvědčuje, že přistěhovalci do Velké Prahy necítili rozdíl mezi singulárovým Kotlářka, Bertramka a plurálovým Cibulka, Popelka, Buďánka (dodejme: Ryšánka: až potud jsou dnes už singularizovaná), Hřebenka (množné pojetí dodnes uchovává název ulice Na Hřebenkách), Malvazinka, Manina (dnes -y; srov. také Křižatka, Píska, Rovina v bodu 12b). Dvojí plurál k louka tehdy Procházka uváděl jako oporu pomnožných podob na -a.

Menšinová pomnožná luka by bylo lépe chápat jako samostatný lexém,[182] který samozřejmě nadále interferuje s tvary paronyma louka; udržuje se také ve frazémech, v obrazných vyjádřeních a okřídlených citátech, kde mu louky nekonkurují. (Konkurují ovšem např. nivy, pastviny a luhy, zejména ve spojení luhy a háje, které naráží na titul Smetanovy symfonické básně.)

[189]Pomnožnost, komplexnost slova luka lze ostatně i bez korpusových studií ověřit testem spojitelnosti s číslovkami: dvě louky, ale (pokud vůbec luka počítáme) dvoje luka. Gpl luk je ovšem oběma jednotkám společný; ostatní krácené tvary (lukám, lukách, lukami) patří dnes bezpečněji k luka než k louky.

22b) dvojtvary u typu „břímě“ (měkké i tvrdé koncovky singuláru): dotaz přímo na slovo břemeno je pozoruhodný tím, že jej vznesla advokátka sepisující smlouvu, kde se vymezovalo věcné břemeno, takže dotaz ilustruje potřebu profesní přípravy v mateřštině; jiný dotaz, jak se skloňuje koleno, by mohl patřit pod duál,[183] ale stejně dobře mohla vzniknout pochybnost, zda slovo nepatří k typu „břímě“ jako rameno (koleno ovšem nemá krátký NA); pro přesné zařazení dotazu nevyplynuly z hovoru relevantní informace;

Dnešní deklinační poměry u starých n-kmenů (typy „kámen“ a „břímě“) jsou v mluvnicích popsány nadmíru různě. Nejpřehlednější informaci podává stále ještě NoČJ, která uvádí počty substantiv u obou typů a jejich výčet. Dílčí nedůslednost je v tom, že zatímco u typu „kámen“ stojí upozornění „Slova lupen, přeslen, přezmen, pupen, třmen mají skloňování pravidelné“, u typu „břímě“ podobná informace chybí (týká se substantiv přadeno, vřeteno, poleno, koleno, lupeno, jméno, zájmeno). Přitom ani neexistence nebo silná archaičnost tvaru bez -en- nemusí být rozhodující, protože písmeno, vemeno se k typu řadí, jméno ne, přestože starý tvar jmě je obecně známý (jmě sobě Božena jmieše z Dalimila), a zájmeno rovněž ne, přestože Gsg zájmene uvádějí (jako zastaralý) PSJČ i SSJČ a přinejmenším od starších mluvčích jej slýcháme (redaktoři jej i vídají) stále znova. Formulace v dalších mluvnicích vyznačuje neostrost vydělení: „jména s tvarotvorným základem na -en- (základem této skupiny jsou původní hist. n-kmeny mužské), jako např. řemen, ječmen, kámen, kmen, hřeben, kořen, křemen, plamen, pramen ap.“ (MČ 2, s. 310) Potěšitelný je návrat k výkladu ze společného vývojového základu starých souhláskových kmenů v MČ 2 (s. 318319) a v ČŘJ (s. 174). Naproti tomu PMČ setrvává u registrace „synchronních zvláštností“ a její výklad je nepřehledný: tvary substantiva kámen uvádí jako dvojtvary nad tabulkou tvarů slova den (§ 407) a zbytek informací nacházíme v odstavci nadepsaném „Substantiva koleno, rameno…“,[184] takže se zdá, jako by i koleno mělo tvary podle břímě (do kolene; louplo mi v ?koleni). Právě koleno je problém starý[185] a stále živý: od jednoho z televizních komentátorů fotbalu slýcháme setrvale po operaci kolene apod. Představme si odpovídání na dotazy, zda to či ono substantivum k typu břímě patří nebo ne, zejména pak proč (ne)patří. Odpověď, že tak a tak je to v mluvnici, není příliš uspokojivá ani od učitelky, tím méně od jazykovědce. Dodejme tedy aspoň, že do kolene, na koleni ap. sice jsou odchylky od kodifikovaných tvarů, ale přijímané daleko benevolentněji než např. z fotbalových xhřiští. Srovnatelné jsou např. s tvary v kalhotech, v botech, výše zmíněné (tvary) zájmene nebo Dpl očičkám.[186] Tyto tvary slýcháme od ro[190]dilých mluvčích odnepaměti, ale bez široce zadaného dotazníku[187] nebo testu nedokážeme říci, kolik uživatelů jazyka je nehodnotí jako chybu.

22c) kolísání mezi rody (a zároveň vzory): Ipl hřídel, Gsg moč; rod subst. kyčel (zlomenina pravé/pravého kyčle), jakého rodu jsou plavky (je těžko předpokládat chybování nebo nejistotu ve tvarech do plavek × do xplavků, (pleskla po něm) mokrými plavkami × mokrými xplavky, takže možná to byl tzv. určovací dotaz, který by patřil do bodu 4);

K pomnožným: Rodovou nevyhraněnost, oslabené povědomí rodu připomíná MČ 2, s. 51, v rámci problematiky čísla, ale u skupin kolísajících v rodu se o této skupině nezmiňuje, stejně jako PMČ nebo ČM. Světlou výjimku představuje NoČJ, která při kolísání v rodu uvádí hned na prvním místě „u pomnožných, kde z nominativu není jasné, je-li to mi. nebo f.: hemoroidy, pirožky, slivky, škubánky, výložky, kejkle. Příklady by ovšem potřebovaly aktualizující revizi: můžeme např. vyloučit problémy s xhemoroidami a jde tedy o mi.; pirožky mají oporu v pirohu. Taková revize nebude bez problémů. Např. zaměření ČNK neumožňuje a je otázka, zda kdy umožní prozkoumat tvary všedního slova škubánky: ze 14 dokladů je 13 v neinformativním N či A (z toho je ovšem vidět, jak se pisatelé problematickým tvarům vyhýbají) a jediný výmluvný doklad má nedostatečnou váhu: Od té doby, co jsem se z televize dověděl, že Kuka je rychlejší Chovance, občas se dávám slyšet, že svíčková je chutnější škubánků a já starší Karla Gotta.[188] Problém je totiž v tom, že na rozdíl od slov jako ministr, vláda, jimiž je tisk (i korpus) zaplaven,[189] se o škubánkách píše mnohonásobně řidčeji: z oněch 14 dokladů pocházejí z denního tisku jen dva. Další obtíž je noetická. U řady pomnožných jsou tvary intuitivně jasné a rod z nich lze vyvodit, ale zeptá-li se tazatel na důvody, proč máme do tepláků, do slipů × do trenýrek, do plavek, do šortek, nedostane uspokojivou odpověď.

22d) tvary maskulin na -l, -s: pytel, mandel, střechýl; divous;

K zakončení -l: Šlo o telefonický dotaz z pedagogické fakulty; lze předpokládat, že motivací nebyla komunikační praxe, ale učební proces.

[191]Slovo divous do posledních vydání PČP a SSČ není zahrnuto (je expresivní). Poslední normativní tvaroslovný údaj k tomuto slovu podává tedy SSJČ: „divous (nář. divour, divúr), -a m. (1. mn. -i, -ové)“. Tím je kodifikováno skloňování podle tvrdého vzoru pán. Expresivní výrazy se v ČNK ověřují problematičtěji než nocionální, a navíc má úzus sklon vyhýbat se problematickým tvarům. Nicméně je 2× doložen Gsg divouse (z časopisu Cinema a z nedělní přílohy Lidových novin), zatímco tvar divousa není doložen vůbec. Tvar divousa sice nelze vylučovat, protože právě u expresivního slova lze užít nápadnou (paradoxně zde také starou „správnou“) koncovku, ale vývojovým tendencím odpovídá spíš Gsg -e. Pro životná maskulina na -s/z/x uvádí starší kodifikace[190] např. bonz -a i -e, markýz -a i -e a stejně tak Adonis, Alois, Amos, Boris, Kosmas, Kraus, Nečas, Profous, Vítámvás (NoČJ, § 6101); tamtéž se však upozorňuje na řadu substantiv s koncovkami jen měkkými podle vzoru muž: Francouze, kněze, vítěze, Mráze, Radúze, šimpanze, Belojanise, Quise, Raise, Rumcajse, Taxise, Zákrejse, Marxe, Maxe, archeopteryxe. Příslušnost k oběma skupinám doznala však v uplynulých desetiletích některé změny: nejsou už všeobecně přijatelné tvary Aloisa,[191] Borisa, Kosmasa a je otázka, zda kdy bylo přijatelné xVítámvása, xKrausa (xKlausa). O tom, že jedna z koncovek mohla převládnout kvůli harmonizační disimilaci samohlásek a etablovat se tradicí, psal M. Sedláček.[192] Modernější pohled na tuto kolísající skupinu předkládá PMČ, § 400: „V G sg. mají substantiva na -s, -z stále častěji v úzu jen měkkou koncovku -e: markýze (-a), Aloise (-a), Amose (-a).“ Že nejde jen o Gsg, ale i o Asg, to je vcelku samozřejmé, ale převládnutí měkkého singuláru má ještě další důsledky. Plurál se sice užívá jen příležitostně, ale užívá se, a měli bychom umět poradit, jak by zněl. Vcelku bez potíží utvoříme všichni ti Aloisové, Amosové, Dismasové a Kosmasové, popřípadě Krausové a Klausové. Koncovky GDpl jsou tvrdému i měkkému vzoru společné: -ů, -ům. Aby skloňování zachovalo logiku (systémovost), Apl by měl být měkký: díval se na všechny ty Aloise, Amose, Dismase a Kosmase, Krause a Klause (nelze však vyloučit ani -y: Aloisy atd., snažil se ukrotit ty divouse/divousy). Jenže Lpl by byl -ech (× mužích) a v Ipl bychom psali sešel se tam s mnoha Aloisy, Amosy, Dismasy a Kosmasy, Klausy, Krausy, divousy podle vz. „pán“, snad aby nevznikla homonymie s Vsg. (Ostatně bych psal stejně i se všemi pany Mrázy, se všemi slavnými Radúzy na prknech Národního divadla; prokousal se těmi Jirásky a Raisy – ale opřít svůj názor o zjištění v ČNK nemohu, protože se v něm tyto okazionalismy nevyskytují.) Opuštěním tvrdého singuláru se rozšiřuje pozoruhodná pravopisně-tvaroslovná anomálie, kdy měkkým vzorem stanoveným podle Gsg nelze pro pravopis Ipl operovat; v kodifikaci je to tak zatím u nepravidelného substantiva den a u substantiv typu „kámen“, kde pokud jde o Gsg, posiluje se naopak pozice tvrdého zakončení.

22e) příslušnost k typu „les“: Gsg jazyk: jazyka/?u; Gsg, Lsg, Lpl rybník, potok: -a/?u, -e/u, -ích/?ách (1 d, 1 z);

[192]V singuláru jde o pronikání novějších koncovek, vlastních vzoru „hrad“. Zdá se, že jsou přijatelnější v Lsg, kde je ovšem PČP 1993 ani 2SSČ explicitně neuvádějí; zato je mnohde zavedly ve sporném Gsg.[193] Koncovku Lpl -ách hodnotíme v uvedených slovech nadále jako hovorovou.

22f) nepravidelná substantiva: DLsg peníz, I peníze (2 d a navíc součást 1 z); Ipl manžel (4 d) jako problém morfologicko-pravopisný (a sémantický).[194]

K peníz(e): Existuje oprávněná potřeba odlišit pomnožné označení platidla od plurálu k subst. peníz. Je jen otázka, zda tvar penízy (Npl; Ipl vedle penízi) a tvrdý GDLsg penízu jsou přijatelné natolik, že by takovou úlohu mohly ve spisovném jazyku plnit. Můj názor je, že ano, že by přinesly výhodnou jednoznačnost a že v jazyku už léta existují; také v ČNK vidíme hostovali jsme s Alenou Vostrou U posledního penízu (v Praze-Karlíně); kvůli mrzkému penízu jsem článek nenapsal (ovšemže vedle peníz po penízi, příběh o penízi).

Tvarům slov manžel, novomanžel v kodifikaci a v úzu věnuji samostatný článek. Předesílám, že v Trávníčkově formulaci „k manželé »manželská dvojice« je 4. p. mn. manžele // časť. -ly“ (MSČ I, s. 478) neodpovídá půl století staré frekvenční odlišení ani stavu v ČNK, ani logickým následkům stále méně napjaté artikulace (při které i>e, a je-li volba, tedy e, např. bydlet), ani povědomí několika desítek dotázaných osob, které by pozvaly na návštěvu zcela jistě manžele Novákovy, nikoli manžely Novákovy. Úzus ukazuje při všem kolísání víc pravidelnosti, než jak by vyplývalo z dnešní nivelizující kodifikace, která u dublet v AIpl nezaznamenává sémanticky podmíněné preference a u dublety v Npl její litera neodpovídá úzu: tvar manželové se v ČNK vůbec nevyskytuje a význam ‘ženatí muži’ se vyjadřuje bez ohledu na homonymii s významem ‘manželský pár’ tvarem manželé.

(Spolu s dotazy zařazenými do jiných skupin představují domácí apelativa, nepočítáme-li jejich účast ve shodě, 36 d, 20 z. Jak jsem předeslal, vzhledem ke složitosti české deklinace to nepřekvapuje; překvapivá bude spíš četnost bodu následujícího.)

(Dokončení příště)


[167] M. Sedláček, Cizí vlastní jména v češtině, in: PKzČJ, s. 36–46.

[168] Je ovšem pravda, že někdy se i stará počešťovací tradice opouští – srov. výklad F. Daneše k posunům ve výslovnosti, skloňování a derivaci u příjmení Halley (Halleyova kometa I, Vesmír 4/1986, s. 236): dříve doporučováno (!) [halej], nyní [heli]. Ke jménům na nevyslovované -e srov. také MPpDČ, s. 193n.

[169] Srov. M. Knappová, Příjmení v současné češtině, AZ KORT, Liberec 1992, s. 40–65 téměř na každé straně.

[170] M. Dokulil, Nesnáze se jmény na -ius, -ium, -ia, -eus, -eum, -ea, -uum a -ua, in: Jazykový koutek Čs. rozhlasu, Druhý výběr, SPN, Praha 1955, s. 334338.

[171] Pokud jde o příjmení, cenným vodítkem je článek M. Sedláčka Tvoření přídavných jmen přivlastňovacích od cizích příjmení, NŘ 67, 1984, s. 5976, a doplňující článek M. Knappové Přechylování víceslovných cizích příjmení v češtině, NŘ 69, 1986, s. 173178. Ke křestním jménům jsem literaturu nenalezl.

[172] Srov. H. Prouzová, Umělčin životopis? NŘ 69, 1986, 54n.

[173] Srov. mj. o mluvě dětí v ostravských školách v článku E. Höflerové Spisovnost a nespisovnost ve škole, in: Spisovnost a nespisovnost dnes (viz pozn. 114), s. 235: „Na druhé straně se výrazně projevuje nespisovnost v těchto případech: (…) individuálně přivlastňovací adjektiva s formanty tvrdého skloňování často v celém paradigmatu (tatínkové auto), přivlastnění jedinci vazbou s předložkou od (pero od Petry = Petřino pero). Tyto houževnatě se udržující typy narušují strukturu výpovědi a tím pochopení záměru mluvčího.“ Odhlédnu-li od toho, že strukturu má spíš věta než výpověď, a zejména od toho, že je problematické vyjadřovat se k jakýmkoli konstrukcím mimo konkrétní kontext projevu, kde jich bylo užito, vyslovím dvě připomínky. (1) Na rozdíl od tatínkové (auto) není v trojici slov pero od Petry ani jedno, které by samo o sobě bylo nespisovné. Celá konstrukce navíc regulérně vyjadřuje význam ‘pero darované Petrou’, tj. není už Petřino, a je přijatelná i jako elipsa s významem ‘pero půjčené Petrou / od Petry’; tentokrát je pero nadále Petřino, ale mluvčí má právo přemístit akcent z posesora na (řekněme) poskytovatele: nebudeme snad pro spisovný jazyk zakazovat např. buchty od maminky. Jsou i jiné kontexty, kde má předložkové vyjádření přednost: Sophiina volba od Styrona je obratnější a srozumitelnější než Styronova Sophiina volba. „Výrazná nespisovnost“ je hodnocení zbytečně a marně silné. (2) Snad jedinkrát za život jsem byl svědkem toho, že by takováto předložková konstrukce byla vedla k nepochopení záměru mluvčího čili k nedorozumění: pojistkou bývá kontext a sdílená znalost situace. Zato jsem byl mnohokrát svědkem sociální stigmatizace jedince (dítěte obzvlášť) za to, že v běžném hovoru mezi vrstevníky užívá tvarů typu Petřino pero. Tím neprohlašuji pero od Petry ve významu ‘Petřino pero’ za kultivované: jen se zastávám dětí, které mluví tak, aby obstály, a přitom ani nesahají k prostředkům ještě daleko nižším. K ústupu posesivních adjektiv srov. J. Novotný, Genitiv v současné spisovné češtině z hlediska její normy a kodifikace, in: Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti, Academia, Praha 1979, s. 179186, bod 3.

[174] ČT 1, 22. 6. 20.00.

[175] Srov. však také body 7 (Lpl antibiotikách), 9 (o slovech internet, euro viz pozn. 53).

[176] Dotaz může být formulován i neprůhledně: Jakého rodu je datum?

[177] K prs(o) srov. i zde bod 5c.

[178] NŘ 83, 2000, s. 5355.

[179] Srov. však také body 1a, 1c, 1d, 1e, 2g, 4a, 4c, 5c, 5e, 5f, 7. Sumarizaci viz na str. 192.

[180] V. Petkevič, K. Oliva a M. Hnátková demonstrovali na semináři v ÚFAL MFF UK 10. 4. 2000 (Pravidly řízená morfologická disambiguace českých textů), že morfologické značky i sama lemmatizace v ČNK, které J. Hajič vyprodukoval na základě pravděpodobnosti (přičemž zdroj stanovení těchto „pravděpodobností“ byl od počátku nejasný a vymykal se hodnocení vědělo se jen, že se vychází z trénování cvičného korpusu), mají tyto nedostatky: A. Výsledná lemmatizace a značkování vykazují při namátkové kontrole mnohdy očividnou nepravděpodobnost (např. jak chybně ve významu ‘tažné zvíře’ po čárce na začátku vsuvky jak nás ujišťuje; ve větě který ho dále postoupí výběrové a termínové komisi jsou poslední dvě slova označkována jako Lsg, ač ve větě není nejen žádná předložka s L, ale vůbec žádná předložka, a nadto je souřadné adj. výběrové označkováno jako Npl, kupodivu správně feminina; hojný NAsg sen je 278× interpretován jako daleko méně běžný Gpl slova seno (skutečný Gpl se ve vzorku vyskytl jen 2×); slovo čas je 647× označkováno jako imperativ slovesa ?časit; slovesný tvar jedu je jedinkrát označkován správně, ale 659× jako GDLsg substantiva jed). B. Pravděpodobnostní metoda se nevypořádala ani s úkoly zadávanými při výuce počítačového zpracování jazyka a formální lingvistiky jako cvičné: rozlišení obojího se, tj. předložky a reflexiva, má jen 60% úspěšnost. C. Míra chyb je neprediktabilní (odhlédneme-li od deklarované úspěšnosti cca 90 % do které je sporně započítána i správnost při jediném možném řešení a která už sama o sobě vypovídá, že každé desáté slovo je dezinterpretováno, takže ve stomilionovém korpusu je deset milionů chyb , pak poměr chybných a správných značek u slov s možnou ambigvitou je někdy 40 : 60, jindy 278 : 2). K. Oliva formuloval závěr, že „výpovědní hodnota statistických metod je racionální číslo mezi 0 % a 100 % nic víc.“ Potvrdil tím můj o rok starší a na příkladu luk předvedený poznatek, že s lemmaty a morfologickými značkami v ČNK nelze při morfologickém bádání seriózně pracovat; tím ovšem vzniká otázka, k čemu potom jsou. Nyní V. Petkevič se spolupracovníky zpřesňují „pravděpodobnostní“ značky uplatňováním pravidel.

[181] NŘ 13, 1929, s. 13n.

[182] Soudí se, že tak slovo luka vzniklo: jako lexém nebo, chcete-li, samostatný soubor tvarů s významem nikoli prostě množným, ale právě pomnožným, komplexním: srov. A. Fiedlerová, čl. cit. v pozn. 87, s. 273n. Koexistence tvarů plurálu prostého a pomnožného je jako okrajový (periferní) jev známa i z jiných jazyků: lat. loci × loca, něm. Worter × Worte ap.

[183] Srov. bod 5.

[184] Viz bod 5c.

[185] Srov. NŘ (ročník, strana) 18, 120; 24, 81; 36, 156; 30, 50; zejména však 2, 147.

[186] Srov. M. Sedláček, Dvě kapitolky z formálního tvarosloví češtiny (2. Obdivovat se očkám a ouškům?), NŘ 78, 1995, s. 76–79.

[187] Tisk bez vročení Dotazník o spisovné mluvnické normě (82 stran dotazů) rozeslal ÚJČ v 50. letech; odpovědi byly sumarizovány, a ač nebyly publikovány, poskytly cenné vodítko pro práci na slovnících a mluvnicích. Ti nečetní z respondentů, kteří dosud žijí, jsou dnes v důchodovém věku. Zopakování akce v modifikované podobě by jistě přineslo cenná srovnání i nové poznatky.

[188] LitN 43/1992 text kritizující aktuální jevy jazykové praxe.

[189] R. Blatná na přednášce v Pražském lingvistickém kroužku 19. 10. 1998 doložila, že tato dvě substantiva měla v korpusu (před rozšířením podílu beletrie a nenovinových textů vůbec) frekvenci srovnatelnou se spojkami aby a protože. ČNK nyní nabízí synchronní korpus vyvážený podle sociolingvistických měřítek (čtenost textů a jejich předpokládané formativní působení). Podíl tisku a slovní zásoby jím preferované je i ve vyváženém korpusu značný, takže se v něm vyskytuje protože 74 070×, ministr 55 039×, vláda 81 887× se srovnatelnou frekvencí v řádu desetitisíců; jen aby se srovnání vymyká: samotné se vyskytuje 163 991×, spolu s abych(om), abys(te) 196 057×. (Údaje o substantivech získány pomocí lemmat; ověřeno začátkem července 2000.)

[190] NoČJ, ČM; reprodukuji včetně uvádění apelativ a proprií, domácích i přejatých promiskue.

[191] Slovák Alojz Lorenc má v ČNK jen G Alojze. V rozhlasu slýcháme i G Alojza, míněný snad jako znak slovacity.

[192] M. Sedláček, Obrazy od Mánesa, ale od Rabase: d. cit. v pozn. 184, 1. část.

[193] Srov. Čeština doma a ve světě 2/1993, s. 72; J. Šimandl, Nad 2. vydáním SSČ, zejména o tvarosloví, NŘ 78, 1995, s. 22.

[194] Srov. I. Svobodová, čl. cit. v pozn. 127, s. 125, kde se u maskulin uvádí: „Nejfrekventovanější jednotlivosti: 7. pád mn. č. od slova manžel.

Naše řeč, ročník 83 (2000), číslo 4

Předchozí J. Šimandl: Morfologická problematika v jazykové poradně (3. část), I

Následující I. Kolářová: Některé významy a funkce slova to v souvislých textech