První korpusová mluvnice češtiny

Pavel Kosek, Michal Křístek, Klára Osolsobě, Jarmila Vojtová, Markéta Ziková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

The first corpus-based grammar of Czech

Review of Václav Cvrček et al.: Mluvnice současné češtiny 1 - Jak se píše a jak se mluví. Praha: Karolinum, 2010. 354 s.

Václav Cvrček a kolektiv autorů: Mluvnice současné češtiny 1 – Jak se píše a jak se mluví. Praha: Karolinum, 2010. 354 s.

 

Úvod

Mluvnice současné češtiny (dále MSČ) je prvním pokusem o ucelený popis češtiny založený na korpusových datech. Představuje kolektivní dílo převážně mladých autorů z Univerzity Karlovy v čele s Václavem Cvrčkem. Jejím cílem je podat celistvý popis současné češtiny s výjimkou syntaxe, jíž má být věnován díl druhý. Tato publikace v praxi uskutečňuje to, co její hlavní redaktor V. Cvrček deklaroval ve své dřívější práci Regulace jazyka a Koncept minimální intervence (2008, např. s. 178), konkrétně pluralitu deskripcí s tím, že volba jedné z nich je pak věcí uživatele. Deklarovaným východiskem mluvnice je průměrný mluvený úzus a průměrný psaný úzus, což je v kontextu mluvnic současné češtiny novum. V této recenzi jsme se rozhodli věnovat jen některým částem Mluvnice, a to na základě našeho odborného zaměření. Posuzovali jsme zejména to, jak je v těchto kapitolách naplňován deklarovaný cíl, tj. popis toho, jak čeština „skutečně vypadá“.

 

Vývoj češtiny

Mluvnice současné češtiny obsahuje v úvodních částech velmi stručnou, fakticky přehledovou kapitolu o vývoji češtiny (s. 27–34), která osciluje mezi výkladem vývoje jazykového systému a dějin jazyka. Stručný rozsah této části autorku (Dominiku Kováříkovou) nutně vede k velmi kondenzovanému výkladu, v němž někdy lehkým perem píše o komplikovaných, popř. sporných jevech bez náznaků jejich problematizace. Např. na s. 30 tvrdí, že do korelace měkkosti ve staré češtině vstupovalo l a ľ, avšak tento vztah byl mnohem komplikovanější, korelační dvojici totiž tvořilo tvrdé ł a l netvrdé, které mělo dva alofony, jednak měkké ľ, jednak l středové (tj. bez měkkostního příznaku): žał – ľudie – léto. Také by bylo potřeba podrobněji vysvětlit, jak je míněno tvrzení o tom, že v barokním období pokračoval v Čechách vývoj, který začal dřív a vedl k nivelizaci nářečí (s. 33). Plyne z toho, že toto tvrzení platí i pro západní, východní a jižní Čechy? A jak si představit proces nářeční nivelizace na území celých Čech v čase, kdy venkovské obyvatelstvo prakticky nemohlo migrovat?

Tendence ke zkratkovitému psaní založenému na nevhodných paušalizacích se podle mého soudu naplno projevuje v kapitole o jazyce 19. století. V ní autorka operuje s tradičním stereotypem moderní české (jazyko)vědy o diskontinuitním vývoji moderní češtiny. Jak ukázali Z. Starý a A. Stich, teze o diskontinuitě ve vývoji češtiny se vytvořila v průběhu 19. století a byla založena na předpokladu, že v barokní epoše nastal úpadek češtiny, někteří extatičtí badatelé konce 19. a začátku 20. století dokonce hovořili o agónii. Podle tohoto hodnotícího schématu první generace obrozenců údajně provedly takřka magický akt vzkříšení češtiny na základě archaického jazyka [143]konce 16. století. Autorka se pochopitelně této ahistorické teze nedrží, avšak namísto ní přichází s jinou, a to naruby obrácenou koncepcí diskontinuity. Na rozdíl od autorů 19. století nepředpojatě hodnotí pobělohorskou epochu jako období, kdy nedošlo k úpadku jazyka, nýbrž k jeho funkční a sociální redukci doprovázené přiblížením běžně mluvenému jazyku (což jí slouží ke cti), nicméně zaslepeně interpretuje období obrozenské jako období, kdy obrozenci „vychýlili“ vývoj češtiny tím, že kodifikovali „nesoudobou“ podobu jazyka: „Tím došlo k nepřirozenému přerušení jazykového vývoje, kdy za základ kodifikace nebyla brána soudobá podoba češtiny, ale v té době už 200 let stará čeština humanismu. […] Rozestup mezi oběma formami, který je do značné míry zřejmý dodnes, je tak dědictvím pokusu o násilnou změnu jazykového vývoje na začátku 19. století“ (s. 33).

Pominu autorkou vytčený obraz násilné změny jazykového vývoje, ve kterém se místo šustění papíru na filologově stole ozývá ryk bitevní vřavy doprovázený úpěním nebohých obětí, a soustředím se na ahistorismus, který se v tomto tvrzení podle mého soudu ukrývá. Údajně v 19. století „200 let stará“ podoba češtiny byla totiž na přelomu 18. a 19. století také soudobá. První generace obrozenců si totiž ve své době vybíraly mezi dvěma dobovými standardy: 1. standardem jazyka běžné či nenáročné (a relativně masové) literární produkce, jenž byl založen na běžně mluveném úzu středních Čech, 2. standardem jazyka církevní komunikace, který přirozeně navazoval na vyspělý jazyk 16. století, jehož manifestací je překlad Bible, a který byl proto jazykově konzervativní (biblickým textem zachovávajícím a reprezentujícím normu vyspělého jazyka 16. století byla autorkou zmiňovaná Bible svatováclavská, připravená jezuity pod přímým vlivem jazyka Bible kralické, v barokním období dvakrát vydaná ve velkém nákladu umožňujícím rozsáhlou distribuci a ještě jednou vydaná v mírné úpravě F. F. Procházkou a V. F. Durychem na začátku národního obrození). Tento konzervativní jazykový standard byl kromě domácí sféry církevní komunikace živý ještě v jedné oblasti, na niž současná česká vzdělanecká společnost zapomíná: v jazykovém úzu slovenských evangelíků, kteří od počátku používali v textech s vysokými komunikačními cíli mírně modifikovaný jazyk vyspělých tisků bratrských. Obrozenci (tj. autoři základů moderní kodifikace), kteří se pokoušeli uvést češtinu do ztracených vysokých stylových funkcí a sociálních vrstev a kteří ve svých estetických požadavcích vycházeli z pozic klasicismu a preromantismu (jak upozornil již zmiňovaný A. Stich), inklinovali právě k tomuto konzervativnímu (vysokému) jazykovému standardu, a to právě proto, že umožňoval odlišit jazyk psané komunikace od jazyka komunikace běžné.

Připomněl bych ještě jeden paradoxní moment, který se v autorčině konstrukci „násilné změny“ vývoje moderní češtiny ukrývá: diskuse o barokní češtině a o diskontinuitě moderního spisovného jazyka se obvykle zjevuje v diskusi o povaze kodifikace moderní češtiny (opět zjištění A. Sticha a Z. Starého). Tento topos byl zvláště oblíbený u brusičů, neboť jim umožňoval ospravedlnit jejich umělé zásahy do spisovného jazyka. Nemohu se zbavit dojmu, že autorka tematizováním a zvýrazněním konceptu údajného přerušení spontánního vývoje češtiny v období 19. století podobně jako brusiči naznačuje jakousi potřebu odstranění starých hříchů, na rozdíl od brusičů nikoli jevů do jazyka vnesených z němčiny, ale jevů, které jsou v jazyce údajně udržovány uměle. Je zajímavé, že se tento moment objevuje v mluvnici, která se tak ostentativně deklaruje jako nepreskriptivní.[1]

Pavel Kosek

 

[144]Fonetika a fonologie

Autoři Mluvnice současné češtiny v předmluvě uvádějí, že její „novost“ oproti předchozím mluvnicím spočívá v tom, že „materiálovou základnou pro vytváření této příručky byly (vůbec poprvé v historii popisů češtiny) jazykové korpusy“. Čtenáře, který si s tímto vědomím otevře kapitolu Fonetika a fonologie (autor Jan Volín), ale čeká zklamání – nic nového o zvukovém plánu češtiny, co by už nebylo popsáno v jiných (nekorpusových) příručkách, se zde nedozví. Minimálně pro systematický popis distribuce hlásek je přitom korpus velmi dobrým nástrojem. Pro ilustraci uvedu dva příklady, kde autor mohl využít korpusová data a mohl tak zvídavému čtenáři nabídnout ucelený a v mezích možností vyčerpávající popis daného jevu, ale neudělal to. Zaprvé, na s. 43 se hovoří o tom, že distinktivnost fonému /ó/ je „omezena jen na několik málo případů“. Proč autor, maje k dispozici korpus, neuvádí úplný výčet minimálních párů, a místo toho se spokojí jen s tradičně uváděnými příklady jako boje – bóje? Zadruhé, na s. 54 autor zmiňuje epentezi e, aniž by vyjmenoval kontexty, ve kterých se epentetické e objevuje. Tvrzení, že epenteze v genitivu plurálu je „systematická“ a je motivována „usnadněním artikulace“, je ve světle korpusových dat zcela neudržitelné (srov. např. karet vs. kvart, barev vs. konzerv, kapes vs. elips, olejen vs. lajn, voleb vs. rolb). Autor navíc alternaci vokálu e s nulou interpretuje také jako elizi, aniž by jasně definoval, kdy je podle něj podstatou alternace vokálu e s nulou elize a kdy epenteze. Z jím uvedených příkladů se zdá, že za elizi považuje všechny případy, kdy v nominativu singuláru je před nulovou koncovkou e-ová alternanta, kdežto ve zbytku paradigmatu daného jména je nula. Korpusová data přitom opět vyvracejí autorovo tvrzení, že motivací pro elizi je také usnadnění artikulace (srov. např. pytel vs. trotl, korek vs. šperk, nehet vs. pazneht), nehledě na to, že elizí vokálu vznikají konsonantické skupiny s různým profilem sonority (py.tle, kor.ku, neh.tu), které jsou foneticky (i fonologicky) vždy příznakovější než struktury s vokálem. Čtenář se pak nutně musí ptát, jestli i ostatní autorovy generalizace jsou zformulovány bez ohledu na konkrétní jazyková data.

Vzhledem k deklarovanému zaměření mluvnice je v textu příliš mnoho místa věnováno akustickým a artikulačním vlastnostem hlásek, což patrně vyplývá z toho, že autor považuje fonologii za jednu z „fonetických věd“ (a dokonce tvrdí, že je to v současnosti většinový pohled; kdo ho zastává?). Co zde naopak zcela postrádám, je interpretace fonologických procesů z hlediska morfologie. Bez zohlednění morfologické struktury slov se žádná analýza fonologie češtiny (a slovanských jazyků obecně) neobejde. To, jak morfologie ovlivňuje fonologii, můžeme opět ilustrovat na již výše zmíněných případech alternace vokálu e s nulou. Jak již bylo řečeno, autor tvrdí, že e se objevuje systematicky v genitivu plurálu u feminin. To ale evidentně platí jen pro heteromorfémové konsonantické skupiny: e se pravidelně objevuje na švu před sufixy -b(a), -n(a), -k(a) (což evidentně souvisí s tím, že tyto sufixy měly původně v iniciální pozici jer); srov. klen-eb vs. bomb, olej-en vs. lajn, hokej-ek vs. žvejk. Přítomnost epentetického vokálu v tautomorfémových skupinách je také závislá na morfologii. Přesněji řečeno, existuje zcela pravidelný rozdíl mezi chováním kořenů zakončených na konsonant a likvidu v kontextu před nulovou koncovkou nominativu singuláru a nulovou koncovkou v genitivu plurálu – zatímco v genitivu plurálu se před finální likvidou [145]objevuje vždy epentetický vokál, v nominativu singuláru se finální likvida stává slabičnou; srov. podobu kořenů, které mohou mít dva různé rody, jako např. magistr (masc., nom. sg.) vs. magister (fem., gen. pl.), hadr (masc., nom., sg.) vs. hader (fem., gen., pl.), krekr (masc., nom., sg.) vs. kreker (fem., gen., pl.). Jiný příklad vlivu morfologie na fonologii se týká distribuce vokálů v iniciální pozici. Autor na s. 45 zmiňuje, že zatímco přední a středové nízké vokály v iniciální pozici jsou vázány téměř výhradně na přejatá slova, pro zadní vokály pak toto omezení neplatí. Neříká už ale, že tento rozdíl v distribuci iniciálních vokálů není náhodný, protože jenom zadní vokály tvoří v češtině produktivní verbální prefixy u-, o-.

V textu také postrádám některé důležité pojmy jako například komplementární a paralelní distribuce, bez nichž lze jen těžko vysvětlit rozdíl mezi fonémem a alofonem, nebo hiát, který čeština nemá ráda, a proto má hned několik různých nástrojů k jeho eliminaci; jedním z nich je elize prvního vokálu, jako například v prézentním tvaru 1. os. sg., kde je před vokalickou koncovkou elidován tematický vokál: ved-e-u → [vedu] (tzv. Jakobsonovo pravidlo známé z většiny slovanských jazyků).

Markéta Ziková

 

Morfologie a Tvoření slov

Hlavní přínos MSČ spočívá v tom, že „je prvním gramatickým popisem naší mateřštiny, který není založen jenom na povědomí autorů o jazyce kolem nás, ale na studiu rozsáhlých souborů reálných promluv a textů.“ Korpus jako zdroj observací fungování jazyka je možné zkoumat a) objektivně měřitelnými metodami a b) opakovaně, tudíž s možnou kontrolou/zpětným ověřením různých tvrzení. Podívejme se, jak výzkum založený na korpusech ČNK (konkrétně jsou uvedeny na s. 18) prezentovaný MSČ přispívá k obrazu mateřštiny. Zaměříme se na kapitoly věnované morfologii (autor Václav Cvrček) a tvoření slov (autor Michal Šulc).

V kap. 7 Morfologie se uvádí velké množství statistik založených na příslušných korpusech (statistiky jednotlivých slovních druhů, flektivních typů, variantních koncovek). Obdobné (nikoliv totožné) statistiky pro češtinu sice k dispozici jsou, vycházely ovšem z nesrovnatelně menších dat (korpusy, s nimiž pracovala M. Těšitelová aj.) a od doby jejich vzniku/publikace nás dělí více než čtvrt století vývoje češtiny. Pozitivně lze hodnotit fakt, že statistiky neuvádějí pouhá absolutní čísla, ale šestistupňovou škálu (s. 150), jejíž pomocí lze docílit objektivního srovnání dat získaných z různých korpusů. Správně se opakovaně poukazuje na závislost výsledků statistik týkajících se flektivních vlastností pojatých obecně (tedy jednotlivých flektivních typů) na povaze jednotlivých lexémů. Výpovědní hodnotu statistik jako celku ovšem snižují kontradiktorické formulace jako: „Mluvená čeština: data nejsou k dispozici, převažuje (častěji/převládá) […]“ (s. 160, 189, 182, 184 aj.). Obdobně působí formulace: „Přesné údaje o podobách užívaných na Moravě nejsou k dispozici. V oblasti středomoravské (hanácké) se […] setkáváme s […]“ (s. 199 aj.). Čtenář si pak nutně klade otázku, o co se vlastně autoři opírají v případě, že přesné údaje o popisovaném jevu nelze získat z korpusů.

Již v předmluvě se autoři hlásí k tomu, že „se nesnaží popisovat jazyk, jak by měl vypadat, ale jak skutečně vypadá“. Prostor interpretativní složky popisu je tak omezen na výčty řazené podle frekvence a na zprostředkování statistik, dále pak na zobecnění pravidel vycházejících z masových dat. Na škodu je ovšem redakčně nejednotná a někdy i neúplná praxe uvádění vzájemně souvisejících faktů. Uvedeme několik příkladů:

[146]V textu je problematice morfologických alternací věnována pozornost na několika různých místech. Na podíl hláskových alternací při odvozování slov se upozorňuje v úvodu kapitoly 6. Tvoření slov (s. 81), kde se odkazuje dále na kapitolu o morfematice (s. 127–128). Zde jsou alternace zachyceny v tabulce, která a) není úplná (chybějí např. alternace á-o, příklad bát se/bojí se je mylně uveden u alternace a-o, např. hrabat/hrob, dále např. alternace s-d: vést/vede nebo zd-zď-žď: brzda/brzdit/bržděn aj.) a b) obsahuje několik překlepů (např. nesprávný příklad na alternaci sk-sť: český/čeština).

Na s. 145 je přehledná tabulka alternací kmenových finál substantiv tvrdých vzorů. Na s. 174 se uvádí, že „[k]e vzoru duše patří feminina s koncovkou -e někdy psanou -ě“, takřka stejná formulace se objeví na s. 188 a 189 (vzor moře a kuře). V kapitolách věnovaných vzoru soudce (s. 160n.) a píseň (s. 178n.) je z textu patrné, že i u těchto vzorů se vyskytuje dvojí možná grafická realizace e/ě. Pozornému čtenáři možná neujde to, že v tabulce na s. 145 chybí zmínka a) o možných alternacích kmenových finál velár (k, g, ch, h) a r, nehledě na alternaci c/č u vzoru muž ve V. sg. (vše je popsáno na s. 193n.), a b) zmínka o výjimečném případě, kdy v L. sg. nedochází k alternaci n/ň (ve dne/na klíně) (uvedeno až na s. 167). Dále si pak možná položí otázku, proč jsou z tabulky vyloučeny alternace kmenových finál u netvrdých vzorů, tedy proč c) zmínka o alternacích kmenových finál (labiál) u vzorů píseň a růže (srov. zem/země/zemi, koupě/koupi, ale církev/církve atd.) je uvedena odděleně na s. 146 v souvislosti s převážnou, ale nikoli výhradní příslušností substantiv s „obojetnými finálami b, f, m, p“ (nikoli v!) ke tvrdým vzorům. Čtenář se může jen na základě poznámky o příslušnosti feminin na -v (církev, krev, …) ke vzoru píseň dohadovat, proč autoři ve výčtu labiál v neuvádějí, navzdory tomu, že většina substantiv s kmenovou finálou -v (srov. výčty nejfrekventovanějších substantiv u jednotlivých vzorů) se podle tvrdých vzorů opravdu skloňuje. Podobně je vynechána d) zmínka o alternacích finál před -e(ě)/-e(ě)t- a -at- u vzoru kuře (poupě/poupěte/poupat, hříbě/hříběte/hříbat). Z řečeného je nasnadě, že pokud by pravidla alternací finál byla popsána jednotně (včetně systémově okrajových, ale frekventovaných jednotlivých případů, tj. uzavřených skupin slov, jejichž výčty i frekvence lze získat z korpusů), bylo by možné vyhnout se vágním formulacím o existenci grafických variant („někdy psané jako ě“) koncovek -e/-ě (viz výše), popřípadě uvést v pochybnost, zda jde ve všech případech jen o grafické varianty.

S podobnou nesoustavností se setkáváme i při popisu dalších typů alternací. Na s. 145 se uvádějí alternace kmenové samohlásky (za pouhé opomenutí pokládáme příklad dívka – dívek). Píše se, že ke změnám dochází u „skupin slov“, načež následuje vždy výčet vzorů. Výčty vzorů jsou ovšem neúplné, a to s ohledem na nepočetné skupiny slov uváděné vesměs na jiných místech textu. Takto je např. pominuto střídání e/0 u vzorů kost (lež, rez, veš, …), moře (vejce), kvantitativní/kvalitativní alternace samohlásek u vzorů stroj (peníze, déšť, …), růže (míle, chvíle, svíce, …).

Na s. 172–173 je přehledná tabulka mapující („bez nároku na úplnost“) +/– přítomnost „vloženého -e-“ v G. pl. sb. skloňovaných podle vzoru žena. Za přehlédnuté překlepy pokládáme zařazení řádku -ba do části tabulky, kde se uvádějí substantiva vesměs bez vloženého -e- (srov. typ deverbativ jako služba, volba, …). Podobně není uveden možný G. pl. t(h)erm ve druhém ř. tabulky na s. 172.[2] Ptáme se, proč se autor vzdává nároku na (alespoň relativní) úplnost výčtů „výjimek“, [147]má-li k dispozici tak jedinečný zdroj dat, jímž je korpus, a dále proč není uvedena žádná interpretace fonologických procesů z hlediska morfologie (viz výše část věnovaná fonetice a fonologii).

S obdobnými nevyužitými možnostmi se bohužel setkáváme na řadě dalších míst. Např. na s. 240 v kapitolce věnované budoucímu času je řečeno, že „specifická omezená skupina sloves má tvary budoucího času vyjádřené pomocí předpony po- (pů-)“. Chybí jakákoliv specifikace a vymezení této „specifické omezené skupiny“, a to přesto, že lze na základě analýzy korpusů a) zjistit, že se jedná o otevřenou skupinu sloves, b) upřesnit některé charakteristiky této skupiny tradované v mluvnicích češtiny (více Osolsobě 2007).

Na s. 242 v kapitole věnované kondicionálu (i na s. 268, kde jsou popisovány tvary slovesa být) je v tabulkách tvarů „by“ uvedena pro 2. os. sg. pouze možnost by-s, aniž by se upozornilo na to, že v případě kondicionálu zvratných sloves se -s vždy nebo skoro vždy přesouvá k zvratnému se/si (tedy (a-/kdy-)by ses nesmál, sis nezadal, …)[3]. Redakčně opět chybí propojení s tím, co je o -s za pomocným být v minulém čase řečeno na s. 241.

Přestože se jádro výkladu opírá především o popis korpusových dat, v obecných částech textu se pracuje s celou řadou pojmů převzatých z lingvistické bohemistické tradice. Přístup MSČ se od tradičního hodnocení odchyluje mj. v následujících případech: a) pojetí vztahu slovotvorných a pojmenovacích kategorií (s. 84–85), b) pojetí role kmenotvorné přípony při derivaci a tedy i segmentaci deverbativ, c) pojímání stupňování jakožto gramatické kategorie adjektiv a adverbií.

Ad a) Ačkoliv v kap. 6 Tvoření slov se už na s. 84 v tabulce Slovotvorné kategorie podstatných jmen s příklady objevuje kategorizace odlišná od starších mluvnic, explicitně se tento fakt uvádí až na s. 95. Rozpaky budí rozdělení deminutiv do kategorie mutační a modifikační, které má být založeno na kontextové evidenci užití konkrétních lexémů, jestliže „může v kontextu docházet k překryvu obou funkcí“ (s. 96). Jak se tedy toto vágní kritérium kontextové evidence bude uplatňovat?

Ad b) V kap. Odvozování ze sloves (s. 88) se již v přehledu kmenotvorných přípon objevují některé nesrovnalosti (např. není jasné, proč je uvedena kmenotvorná přípona -a-/-á-, a nikoli -ova-/-ová-, a to přestože všechna deverbální substantiva na -ní paradigmaticky tvořená od všech sloves patřících ke vzoru kupovat mohou mít pouze kmenotvornou příponu s délkou). Více ovšem zarazí následující tvrzení: „Při odvozování sloves, při kterém se k odvozovacímu základu připojují sufixy začínající na samohlásky, by ovšem sousedství dvou samohlásek činilo problémy. […] slovotvorný základ může být bez kmenotvorné přípony.“ Jak potom vysvětlíme, že je základ bez kmenotvorné přípony i tehdy, začíná-li sufix na souhlásku (soudce, mluvčí, mluvka, prosba, …)? Na s. 89 se dále tvrdí: „Při odvozování z přechodníků či příčestí je obvyklé, že část koncovky […], nikoliv koncovka celá, zůstává ze sémantických důvodů v odvozeném slově přítomna […]. Při odvozování ze sloves preferují mluvčí češtiny situaci, kdy slovotvorným základem je kmen (tedy tvar bez koncovky). V situaci, kdy se ke slovnímu základu připojují sufixy začínající na samohlásky a ve které je kmen jednoslabičný […], může být slovním základem infinitiv: rý(t) : rytec.“ Přísně vzato [148]autor tedy předpokládá, že to, čemu se říká stem/root derivation, v češtině záleží a) na fonetických vlastnostech sufixu, b) na preferenci mluvčího a c) na počtu slabik slovesa. Jak budou v tomto pojetí interpretovány např. -j-, -v- aj. v substantivech jako bijec, savec, o pivu a skrýši nemluvě?

O tom, že MSČ zavádí naprosto nové pojetí derivací od kmene, svědčí i „varianta“ ící/icí na s. 100, kde se opět operuje s tvrzením, že rozdíl mezi deriváty od kmene přítomného a minulého jsou podrobeny vůli mluvčích (doslova rozdíl mezi nimi „mluvčí stírají“). Z tohoto tvrzení bychom ovšem důsledně měli vyvodit, že mluvčí češtiny setře snad i rozdíl mezi účelovým a procesuálním adjektivem nejen u sloves vzoru prosit, kde v mluvené češtině je setřena diference ve zvukové realizaci i/í (ta se stírá ovšem i jinde, např. při skloňování zájmena ona, kde má týž důsledek: tvarovou homonymii), ale všude (tedy např. i u sloves 3. třídy hrající/hrací, sdělující/sdělovací atd.).

Ad c) Stupňování adjektiv je v MSČ řazeno do morfologie (stejně jako např. v České mluvnici B. Havránka a A. Jedličky a v pojetí morfologického značkování korpusů). V rámci argumentace pro zařazení stupňování mezi gramatické kategorie se autor opírá o relativní ustálenost formy. Za gramatický význam pokládá „vyjádření míry“. Pouze stručně (s. 206) se zmiňuje o existenci opisného stupňování a zcela opomíjí to, že míru/stupeň/srovnání lze (opisem) vyjádřit nejen u adjektiv a adverbií, ale i u dalších slovních druhů (že bych měl < víc pracovat >, bytí je < více život > než cokoli jiného). Stranou tak opět zůstává možnost využít korpusy pro zkoumání tohoto v české mluvnické tradici opomíjeného způsobu vyjádření míry. Zcela stranou je ponechána otázka stupňování dezaktualizovaných adjektiv na -cí (strhujícnější, nejmatoucnější, …), jakož i redakcí opominutá souvislost (srov. s. 88 první odst.) s odvozováním od základů představujících tzv. konce derivačních řad (více Osolsobě 2009).

Klára Osolsobě

 

Neohebné slovní druhy

Neohebné slovní druhy – autory kapitol jsou Martina Waclawičová (příslovce, předložky, spojky, částice) a Jan Táborský (citoslovce) – jsou interpretovány velmi tradičním způsobem, a to na základě kombinace kritérií flektivních, syntaktických a sémantických. Hierarchicky nejvyšším kritériem, které slouží k vydělování těchto slovních druhů, je nepřítomnost flexe (až na některé výjimky). Tyto slovní druhy jsou pak navzájem odlišovány primárně podle toho, jestli jsou schopny vyjadřovat samostatný slovní význam (autosémantika), anebo je jejich význam podmíněn syntaktickým okolím (synsémantika). Specifické místo v této klasifikaci zaujímají citoslovce, jež jsou převážně klasifikována podle komunikačních funkcí: slouží k vyjadřování postojů, emocí, vztahu k adresátovi. Škoda, že se autoři nepokusili aspoň trochu vymanit z tohoto tradičního popisu, jistě by se jim pak podařilo vyhnout některým nepřesným tvrzením. Např. na s. 282 tvrdí, že předložky „se pojí ke jménům […] a i k jiným slovním druhům“. Proč zapomněli na vedlejší věty? Ty přece také mohou být syntakticky asociovány s předložkou: Petr se díval na to, že/jak/jestli se Marie obléká, Petr hleděl na to, aby byl vždy upraven.

Ve výkladu neohebných slovních druhů se stejně jako v jiných kapitolách mluvnice projevuje fakt, že korpusy zde nejsou nástrojem zkoumání formálních vlastností sporných jevů, ale jen prostředkem zjišťování frekvence jistých tvarově neustálených forem téhož slova anebo konkurenčních prostředků. Korpus je zde tedy užíván pouze jako zdroj zkoumání frekvence alternativních forem, např. mezi formami už/již, zase/zas, déle/dýl, od(e)/vod(e), zítra/zejtra, anebo slov blízkého význa[149]mu stále/pořád/furt (s. 275, 276). Avšak vůbec neslouží jako nástroj jazykové klasifikace, např. tvrdí-li se, že formy k stáru, hned zkraje představují příslovce (jako „víceslovné jednotky“), proč nejsou vlastnosti, které by umožnily řadit je k příslovcím, ověřovány? Jistě by bylo možno zkoumat, zdali se uvnitř těchto jednotek mohou vyskytnout další rozvíjející slova, zdali a s čím mohou být tyto „víceslovné jednotky“ koordinovány. Podobně se hovoří o vlastních, nevlastních a víceslovných předložkách (s. 282–283), ale nenabízí se žádná jejich diferenční vlastnost zjištěná v korpusech češtiny: proč kupříkladu není zkoumána pravidelná alternace j- > ň- u lexikálních pádů anaforických zájmen 3. osoby anebo již zmíněná možnost jejich determinace či jejich schopnost vstupovat do koordinačních vztahů? Tak by bylo možno prověřit, zdali výrazy typu napříč, napospas, navzdor, doprostředka, po dobu, v centru, ve formě apod. mají skutečný status předložek.

Pavel Kosek

 

Nauka o textu a stylu (stylistika)

Pokud jde o kapitolu věnovanou stylistice (jejím autorem je Jan Táborský), je navzdory proklamované novosti mluvnice pojata spíše tradičně a místy dost nejasně (o tom viz dále). V první řadě se ale nabízí otázka, zda tato problematika, podobně třeba jako pasáže o vývoji jazyka, vůbec má být do mluvnice zařazena. Odpověď je na jedné straně jasná – vše závisí mj. na adresátovi, tedy na jednom z objektivních stylotvorných faktorů –, z téhož důvodu ale v tomto konkrétním případě nemožná (viz níže).

I s touto výhradou však samozřejmě lze posuzovat věcnou stránku textu a tady je nutno upozornit na několik problematických míst. Prvním z nich je fakt, že centrální pojem oboru, tedy styl, zde vůbec není definován. Nic na tom nemění skutečnost, že v poznámkách pod čarou se pravidelně (s. 310, 312, 316) opakuje, že „styl textu je dán výběrem a uspořádáním jazykových prostředků“ – to není definice stylu, stejně tak chybí informace o tom, zda stylistika jako obor je nějak vnitřně stratifikována – přitom např. praktická stylistika jako nauka o stylizaci textů je implicitně zmíněna v pasáži o odborném stylu (s. 315).

S trochou nadsázky lze říct, že stylistické výklady v MSČ nejsou určeny pro laika – orientuje se v nich pouze ten, kdo už je s oborem obeznámen a dokáže si různé nevyřčené souvislosti samostatně domyslet (zvláště u odborných textů toto ovšem není ideální situace). Namátkou: pojmy stylová příznakovost a stylová hodnota (s. 313–314) nejsou nijak usouvztažněny ani dále vnitřně diferencovány, opozice mluvenost/psanost nebo připravenost/nepřipravenost (s. 311–312) jsou spíše projevy objektivních stylotvorných faktorů než přímo objektivní stylotvorné faktory, nestandardní je rovněž vymezení stylometrie jako „zjišťování reálných výskytů konkrétních výrazových prostředků v reprezentativních textech určitého typu“ (s. 314) – ani zmínka, že primárně se stylometrie používá k určování autorství sporných textů (viz např. jednu z autoritativních prací z oboru – Dictionary of Stylistics K. Walesové).

Dále se velmi obecně pojednává o čtyřech tradičních stylech (prostě sdělovací, odborný, umělecký, publicistický, s připomenutím možnosti vyčlenit jich více) – tyto pasáže jsou jenom stručnou kompilací známých skutečností, proklamovaná novost se zde nijak neprojevuje, využití korpusů rovněž ne (i když právě toto je jistě v případě stylistiky poněkud náročné). I v rámci takto obecně pojaté práce – tedy bez přesněji deklarovaného adresáta – by myslím bylo možné o stylistice říci více a jasnějším způsobem.

Michal Křístek

 

[150]Psací soustava

Desátá, rozsahem nevelká kapitola (s. 317–336) je věnována pravopisným zásadám, tedy psací soustavě, jak se uvádí v jejím nadpisu. Tato problematika nebývá součástí tradičních mluvnic, lze však ocenit, že autoři chtěli současný úzus popsat všestranně a v úplnosti a neopomenout žádnou jeho složku (srov. podtitul knihy – Jak se píše a jak se mluví). Autor kapitoly V. Cvrček si ani v této části neklade za cíl předepisovat, co je správné, ale omezuje se pouze na registraci a frekvenci jevů z korpusu, což je poněkud překvapivé, protože pravopis je výhradně záležitost konvence a preskripce.

I když přijmeme za východisko popisu psací soustavy sledování úzu, zůstává otázkou výběr podkladového korpusového materiálu. Podle toho, co je řečeno v úvodu práce, byl jako jediný psaný korpus zkoumán SYN2005 (s. 18). Základem jsou tedy oficiální tištěné publicistické, odborné a beletristické texty, u nichž se dá předpokládat, že prošly jazykovou a pravopisnou úpravou (víceméně) v souladu s aktuální kodifikací. Podávají tak o pravopisném úzu zčásti zkreslený obraz a neinformují – jak bychom očekávali – o tom, jak Češi skutečně spontánně píší. V přehledu literatury (s. 339) v seznamu použitých korpusů je sice uveden korpus psané soukromé korespondence KSK-dopisy (2006), obsahující dva tisíce ručně psaných neformálních soukromých dopisů, není však jasné, zda a nakolik byl tento materiál, který by rozhodně měl ke sledované problematice co říci, při popisu využit.

V úvodu kapitoly V. Cvrček vymezuje základní termíny, odmítá termín pravopis jako preskriptivní, a priori určující, co je správné a co není, a místo něho zavádí termín psací soustava, který definuje jako „soubor zákonitostí, které je zvykem dodržovat při zachycování primárně mluveného jazyka písmem“ (s. 317). Dále oproti pravidlům či zásadám zavádí termín pravidelnost užití jednotlivých prvků – nestačil by zde pouze termín průměrný/většinový úzus? Ještě je třeba zmínit se o dalších, v podstatě synonymních termínech členící (sic!) znaky (s. 330) a rozdělovací/interpunkční znamínka (např. s. 317) – příručky zabývající se touto problematikou uvádějí pouze podobu členicí znaménka (tedy v souladu s významem účelového adjektiva na -icí, nejde přece o vyjádření procesuálnosti adjektivem na -ící; podoby znaménko a znamínko se v podstatě lexikalizovaly v diferenčních významech, srov. členicí znaménko × mateřské znamínko, proto by bylo vhodné v uvedeném významu ponechat podobu znaménko).

V kapitole 10.2 Inventář znaků (s. 318) jsou mezi matematickými znaky uvedeny závorky, které tradičně patří k interpunkčním znaménkům a využívají se jistě více a k jiným účelům než ostatní uváděné matematické znaky.

V kapitolce o principech české psací soustavy se píše, že pořadí jevů je řazeno podle důležitosti (s. 319), není však jasné, co bylo jejím měřítkem. Jako problematické se jeví popisování způsobu užívání jednotlivých znaků – někde se přirozeně vychází z pozice pisatele / ze zaznamenávací funkce, srov. např. psaní souhlásek podléhajících spodobě znělosti (s. 320), jinde se však vychází z pozice čtenáře / z funkce vybavovací; formulace navíc nepřesně postihují vztahy mezi grafickými a zvukovými jednotkami (srov. např. na téže straně formulaci „písmena d, t, n se vyslovují různě podle toho, jestli za nimi stojí i/í, ě nebo jiné písmeno“ nebo na s. 323 „Písmeno ě odpovídá ve výslovnosti různým hláskám“).

Při výkladu se objevují zjednodušující interpretace, např. u psaní i/í a y/ý je uvedena pomůcka, že „ve slovech, kde se po obojetné souhlásce píše ý, se v mluvené češtině vyslovuje ej“ (s. 321). To má hned několik nedostatků: 1. typy příkladů jsou sporné a nejsou úplné (není zmíněno, že [151]pomůcka také neplatí pro í po l, srov. lít, blít × lýko ad.), 2. návod je využitelný zejména pro uživatele původem z Čech (Nabízí se otázka, co vůbec je míněno mluvenou češtinou? Uživatelé podob mlýn, lýko nemluví mluvenou češtinou?), 3. nezdá se, že pomůcka vychází z reálného jazykového materiálu (jaké pohnutky, ale zejména poznatky vedly autora k této formulaci?).

Ač na s. 334 autor zmiňuje, že se doposud věnoval především psaní slov domácích (vhodnější by bylo uvést to na začátku), několikrát se od tohoto záměru poněkud neústrojně odchýlil, srov. např. cizí slova v kapitolce o psaní ú/ů (s. 324), di, ti, ni (s. 320), o psaní zdvojených hlásek (skupina -ii, s. 327) nebo některé příklady u y/ý (s. 321). Vše by bylo vhodné souborně pojednat v kapitolce o psaní cizích slov (s. 334) a dodržet tak zamýšlené dělení.

V závěrečné kapitolce věnované zvládání psací soustavy se mimo jiné překvapivě doporučuje také hledat řešení sporných problémů na internetu (s. 336), což je – bez přehánění – příslovečná cesta do pekel!

Deklarované využití korpusu jako zdroje frekvence jednotlivých jevů není dostatečně zastoupeno. Uvítala bych více přesných frekvenčních údajů – posuzovaná kapitola se o tyto údaje explicitně a zřetelně opírá jen několikrát (s. 319, 321, 325, 332, 334, 335). Jinde se objevují vágní, nepřesvědčivá a nepodložená vyjádření, jako např. „psaní je velmi řídké“ (pravdě nepodobný na s. 333), „nejčastější případy“ (s. 325 u předpon s-/z-), „velmi silné přechodové pásmo slov“ (s. 334) či obrat „vysoce převažuje psaní s ě“ (s. 323). Nabízí se také otázka, z čeho autor vycházel v ostatních případech, jestliže se jednalo o jevy, o nichž nelze z korpusu získat informace.

Autor se nevyhnul nepřesným formulacím, např. na s. 326 u skupiny -šší „přípona se připojí za kořen, jehož koncová hláska se změní na š“. Zcela nejasná je věta na s. 333: „Rozdělená varianta se užívá nepatrně častěji v odvozené (sic!) podobě pravdě nepodobný, zatímco psaní pravděnepodobný je velmi řídké.“ Někde se uvádějí okrajové/exkluzivní příklady, např. výrazy pravděnepodobný, kdo s koho (není jasné, co bylo kritériem jejich výběru). Text obsahuje řadu přehlédnutí také v příkladových pasážích, např. země a zemi jsou dva tvary jednoho slova, a ne slova příbuzná (s. 323), slovo sýkorka je odvozeno od sýkora (s. 321 – tudíž je nebylo třeba uvádět). Patrně omylem je stejná tabulka frekventovaných slov s předponami s-/z- uvedena hned dvakrát (na s. 325 a 335) atd.

Kapitola nepřináší výrazně nové poznatky o psaném úzu či jeho změnách, omezuje se víceméně na výběr a popis jevů známých, které v zájmu přehlednosti předkládá uživateli v tabulkách. Postrádám však pojednání o dalších jevech, jako je zaznamenávání vokalické kvantity (např. typ ji/jí či označování kvantity v cizích slovech) nebo úzus v psaní velkých písmen apod. Oceňuji snahu autora popsat známé skutečnosti jednodušším a někdy neotřelým způsobem, bohužel ne vždy se to však daří a příliš zobecňující či naopak nedostatečná a kusá vyjádření často znesnadňují porozumění.

Jarmila Vojtová

 

Závěr

Na závěr recenze se sluší sumarizovat názory, které v ní zazněly, a formulovat celkové hodnocení práce. Vzhledem k tomu, že recenzi psalo pět autorů rozdílného odborného zaměření, postojů a naturelu, píše se takový sumarizující text nesnadně. Přesto se jako recenzenti shodujeme na následujícím hodnocení. Posuzovaná práce nemá mnoho předností. Za přednost lze nepochybně považovat to, že tato mluvnice představuje první pokus o korpusovou gramatiku, která dosud české [152]lingvistice scházela, a má také promyšlenou grafickou úpravu – řada informací je zaznamenána formou tabulkových přehledů vhodných pro získání rychlé informace. Slabinou mluvnice je naopak skutečnost, že očekávání plynoucí z významu nominální fráze korpusová gramatika nebyla v práci naplněna. Podle našeho soudu se tato skutečnost projevuje v těchto oblastech: 1. Autoři Mluvnice současné češtiny používají korpus pouze jako prostředek zjišťování frekvence jazykových forem, a nikoli jako nástroj sloužící lingvistické interpretaci (v zásadě nepřinášejí žádný nový příspěvek do oblasti gramatického popisu češtiny). 2. Ačkoli je práce definována jako korpusová, někdy se pohybuje v oblastech, kde autoři korpusu vůbec nevyužívají (dějiny jazyka, stylistika), někdy se uchyluje k soudům, které jsou v přímém rozporu s daty korpusem nabízenými (např. paušální tvrzení o systematické epentezi e v genitivu plurálu). 3. Bohužel není jasně řečeno, komu je práce určena, a tak se dá těžko posuzovat adekvátnost zvolených metod jazykového výkladu, avšak podle našeho názoru MSČ záměrně rezignuje na metodologickou konzistentnost. Zvolené metody jsou primárně deskriptivní, někdy školsky simplicistní (klasifikace neohebných slovních druhů). 4. V propagačně zaměřených částech MSČ se tvrdí, že tato mluvnice jako první vychází ze studia rozsáhlých souborů reálných promluv a textů, avšak v případě mluvených komunikátů se vyznačuje naprostou nereprezentativností, což pak vede k jistým zkresleným tvrzením týkajícím se zejména jazykové situace na Moravě a ve Slezsku.

Na úplný závěr se vracíme k refrénu v této práci již tolikrát opakovanému: předností Mluvnice současné češtiny je fakt, že je první prací svého druhu. Doufejme, že autoři příštích korpusových mluvnic se poučí z chyb svých předchůdců a pokusí se o skutečnou korpusovou gramatiku, která bude korpusová důsledně a bude zároveň lingvisticky konzistentní.

 

LITERATURA

 

CVRČEK, V. (2008): Regulace jazyka a Koncept minimální intervence. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

OSOLSOBĚ, K. (2008): Značkování gramatických kategorií v korpusech ČNK a jejich zachycení v gramatice a ve slovníku. In: Grammar & Corpora / Gramatika a korpus 2007. Praha: Academia, s. 407–416.

OSOLSOBĚ, K. (2009): Kajícný a nevěřícný – adjektiva na -cí/-cný: slovníky, gramatiky, korpusy. In: After Half a Century of Slavonic Natural Language Processing. Brno: Masarykova univerzita, s. 173–183.

STARÝ, Z. (1995): Ve jménu funkce a intervence. Praha: Karolinum.

STICH, A. (1991): O počátcích moderní spisovné češtiny. Naše řeč, 74, s. 57–62.

WALES[OVÁ], K. (2001): Dictionary of Stylistics. Second edition. Harlow: Longman.

Český národní korpus (2000) [online]. Praha: Ústav Českého národního korpusu FF UK. Cit. 2011-01-27. < http://ucnk.ff.cuni.cz/ >.

---

[1] Nerad bych, aby z mého výkladu vyplynulo, že obrozenskou kodifikaci považuji za ideální či jedinou možnou. Spatřuji v ní řadu problematických momentů, ale na základě jisté zkušenosti s vývojem a dějinami jazyka jsem dalek toho činit kategorické soudy o násilných změnách a přerušování vývoje, neboť za nimi cítím nelingvistické postoje, které před jazykovými fakty neobstojí.

[2] Vložené -e- v G. pl. je u feminin (a nejen u nich) zakončených na skupinu konsonant +r/l nikoli m v češtině obligatorní (srov. výše část věnovaná fonetice a fonologii).

[3] Jde o fakt, který ve většině českých mluvnic chybí, a je tedy škoda, že bude chybět i v korpusově založené MSČ. O tom, že je znám obci korpusových lingvistů, svědčí okolnost, že je „zahrnut“ do morfologického značkování. U tvarů „-by“ (na rozdíl od tvarů bych, bys, bychom, byste, bysme, bysem, …) není ve značce explicitně uvedena nejen hodnota čísla (neurčuje se), ale ani osoby (na základě tvaru samého nelze počítat s tím, že jde o 3. osobu).

Ústav českého jazyka FF MU
Arna Nováka 1, 602 00 Brno
Pavel Kosek, kosek@phil.muni.cz
Michal Křístek, kristek@phil.muni.cz
Klára Osolsobě, osolsobe@phil.muni.cz
Jarmila Vojtová, vojtovaj@phil.muni.cz
Markéta Ziková, zikova@phil.muni.cz

Naše řeč, ročník 94 (2011), číslo 3, s. 142-152

Předchozí Luboš Veselý: O vidu slovesa soustředit se. Příspěvek k otázce jazykové správnosti

Následující Josef Štěpán: Kniha tabulek a frekvenčních seznamů z korpusové fonologie a morfologie