Časopis Naše řeč
en cz

Morfologická problematika v jazykové poradně (2. část), II

Josef Šimandl

[Články]

(pdf)

-

[122]Např. jméno Kytlice se při současném pravopisu zdá příslušet k typu kaple-Kaplice, řeka-Řečice, kytle-Kytlice, ale protože vznikla jako „ves lidí Kittlových“, je její jméno pomnožné tento případ patří zároveň i k následující podskupině.[89] SSČ dává k jednotné Sušici upřesnění „v Čechách“, k pomnožným Sušicím upřesnění „na Moravě“. Šumavská Sušice je bezpochyby singulárová, podle Profouse[90] je singulárová i Sušice na Benešovsku a Českolipsku, ale u Sušice v Železných horách[91] zaznamenává Profous lidové(?)[92] množné tvary. L. Čižmárová řadí jméno Sušice k těm, „u nichž je možná dvojí (popř. trojí) interpretace“.[93]

Hostivice: Čteme-li v Hovorně Naší řeči 1926, s. 309n., že lid jezdí do Hostivic, ale tamní radní trvají na tom, že jsou z Hostivice, shledáváme, že po třech čtvrtích století se stav nijak nezměnil: tamní „konšelské tvarosloví“ nadále vychází z původního singuláru ve významu ‘Hostivítova ves’,[94] zatímco ti uživatelé jazyka, kteří toto místní specifikum ne(u)zn(áv)ají, nadále užívají šest set let staré tvary množné.

U Pardubic aj. je dosud předmětem dotazů konkurence staršího D -ům s novějším a už většinovým -ím; I je už jednoznačně podle „růže“ -emi.

Toponyma na -ice jsou velmi početná. Podle retrográdního zpracování Profousova slovníku[95] jde jen na území Čech o 3520 toponym. Není snad v Čechách ani na Moravě končin, kde by žádné nebylo, a některá z nich jsou i se svými tvaroslovnými potížemi známa po celém území národního jazyka. Snad by tedy stálo za úvahu, jak by měla problematiku těchto jmen přibližovat a osvětlovat škola – a zda to vůbec nějak dělá.

12d) při ztrátě motivačního povědomí: u školy (v ulici) Na Líše je tvar po předložce nesrozumitelný a nový pravopis názvů ulic ho zatemňuje ještě víc;

Starší(!) tazatelka slovu vůbec nerozuměla a ptala se, kdo nebo co je „líša/Líša“. Jde samozřejmě o líchu ‘roli, pole’, která je podle SSJČ zastaralá, popř. knižní a básnická. Jak ukazuje ČNK (21 výskytů, z toho dvakrát v adrese),[96] není tento archaismus zcela mrtvý: nacházíme ho však po[123]výtce v obrazných vyjádřeních jako na líchách české literatury (A. C. Nor); z Lidových novin 1992: právo na smrt má jen ten, kdo dooral svoji životní líchu; oknem na mě čumí, jak divně ořu Boží líchu; z Mladé fronty DNES 1994: Uvedl to režisér Otomar Krejča po jednáních s ministerstvem kultury, jež k 1. 1. 1995 ruší existenci tohoto divadla jako státní příspěvkové organizace. „Stojíme nad brázdou přerušenou navždy, lícha bude přenechána úhoru,“ prohlásil Krejča (výrok je citován i v jednom z dalších článků a Krejčova dikce je shledána patetickou); kupodivu se líše nevyhýbá ani časopis Rock a pop: právě Žlutý pes na té líše (jižanského rocku) vyoral brázdu nepřehlédnutelnou. Někdy je užití depreciativní: Naši puncovaní tradicionalističtí domovináři posléze dosti obdobně přijímali představu smíru s nacismem, jenž by jim nebránil pěstovat pateticky deklamační češství a posvátné tradice národní půdy a rodné líchy; jen když to nebude ve znamení masarykovského demokratického cizomilství a v zemi červotočivé zednářstvím a socialismem (V. Černý, Paměti); najdou se i kontexty, které zesměšňuje pouhé jejich citování: Jarmila Urbánková například v básni, která je reakcí na vystoupení žen ROH s kužely, líčí obraz „modrého přílivu“ zaplavujícího „strahovskou líchu“ (V. Macura o sémantice spartakiády). Setkáme se i s výrazem izofunkčním: spoludělníků „na krvavé líše“ (Novotný by užil své zamilované slovo „nivách“) literární kritiky. Jen okrajově se najde užití v platnosti konkréta, a to v textu evokujícím staré časy: po leta se mluvilo o sedlákovi Vránovi z Těšic u Hodonína, kterému vyšlo jeden den ambo na Prahu a terno na Brno. Přes to přese všechno nakonec prosázel rodnou líchu a šel o žebrácké holi. Habent sua fata agricolae (Lidové noviny 1992). Doklad na užití v platnosti odborného termínu pochází kupodivu z časopisu Vlasta: v jediné lesní líše bylo nalezeno sedm barevných odstínů křemenáče, způsobených odlišným složením půdy. Tento doklad však usvědčuje z neúplnosti SSJČ,[97] stejně jako všechny uvedené doklady zpochybňují neuvedení líchy v SSČ. Jde o výraz dosud užívaný, ale pro někoho už neprůhledný i tvaroslovně – zejména v Lsg s palatalizovanou souhláskou.

12e) u jmen, která prodělala nebo mohla prodělat deklinační a rodové přehodnocení: G jmen Písty, Koloděje; L jména Břehy; tazatelé ověřují rod (a zároveň I) jmen Bohdaneč, Zeleneč, Střezimíř; lze sem zařadit i slábnoucí povědomí o pohybném -e- (Sedlec: Sedlce); bezpochyby sem patří tradiční poradenský oříšek Odolena Voda;[98]

K Sedlec: Lze zcela odmítnout Sedlece podle Kadlece?

K Písty, Koloděje: Šmilauerovo vydělení pomnožných typů maskulinních Mosty – Rokycany – Lobkovice (s podtypem Jince) a femininních Čechy – Teplice – Nusle (NoČJ, s. 175177) transformovala A. Polívková[99] do maskulinních Mosty (s nepřehlednou situací v G) Jince a femi[124]ninních Hodkovičky – Litoměřice – Nusle. Měkká zařazuje Polívková k ženským Litoměřicím/-ům, přičemž podotýká: „Jména jako Kyje mohou mít v 2. p. též “; podle abecedního seznamu pak mají Skryje, Kyje, Řeporyje v G dubletu -0/-í, ale Koloděje mají jen Koloděj. Vzniká tedy otázka, jakou kvalitu autorka mínila charakteristikou „jako (Kyje)“. Uznání dubletního Kolodějů (s oporou v povědomí, že koloděj je periferní varianta k výrazu kolář a že by se skloňoval jako čaroděj, zloděj) by odpovídalo i D -ům.

12f) při kolizi životnosti a neživosti (problematika styčná s bodem 1c): +Černý Vůl.

Lze očekávat, že dotazů na skloňování tohoto jména osady severně od Prahy bude přibývat, protože v její blízkosti má vést dálniční obchvat Prahy. Navrhujeme: G do Č. Vola (i mezi neživotnými existuje typ „les, lesa“, takže se lze vyvarovat sporného Černého ?Volu), DL Č. Volu (neuplatníme výrazně životnou koncovku -ovi), A (přes) Černý Vůl / ?Černého Vola.

13. Adjektiva (7 d, 7 z): Tuto nesourodou skupinu vyděluji proto, že osvětluje problémy zdánlivě neproblematického slovního druhu, a navíc ne ty nejočekávanější (tvary posesivních adjektiv; k těm však srov. bod 23k).

13a) Nejvíce dotazů (3 d)[100] je k počtu -n- v (po)vinen.[101] To je vlastně problém pravopisný: tak ho vnímá většina tazatelů a také jediný, obligatorní záznam na toto téma je označen jako pravopisný. Osvětlit náležité psaní však znamená nezůstávat jen na pravopisné úrovni, protože pohybné -e- v tvarech jmenného adjektiva je problém morfologický, stejně jako u panna-panen, stéblo-stébel aj.[102]

13b) Jmenných tvarů se týká i jejich konkurence s tvary složenými. Případy problémy dětí, viděné/y(/o) dětskýma očima a Pražská energetika, zastoupená(/-a) panem N. prozrazuje usouvztažňovací bezradnost (volba mezi přívlastkem a doplňkem, popř. cirkumstantem), kterou tazatelé vyjadřují jako problém „správné“ koncovky.[103] Podobně v případech obchod byl minulý týden uzavřen(ý), zaměstnanci musí mít uzavřen(o)u dohodu o hmotné zodpovědnosti jde snad pořád o rozlišení dvou pojetí, dějového (akčního) a stavového. Záznamy máme i o není zákonem upraven(ý); při nehodě byly dvě osoby zraněné těžce a pět zraněno lehce.

Distinkce „byl uzavřen = slovesný tvar pasiva, slovesný přísudek, vyjadřuje dokončený děj × byl uzavřený = být + adjektivum, přísudek jmenný se sponou, vyjadřuje stav“ je stará. Otázka, nako[125]lik se tato distinkce stala školometskou, už také není nová.[104] Potíž je v tom, že pro rozhodnutí, zda jde o děj nebo stav, nedává oporu ani slovesné transformační východisko: vyjádření zákon ho upravuje je děj jen v úzce formálním pojetí a pojmenovává se jím vlastně stav, jemuž by adjektivum odpovídalo lépe než příčestí – ale příčestí trpné je tradičnější a v psaných projevech dosud častější, zejména v neutru: Zákonem není ?upravené, zda… Na oblibě jmenného tvaru / příčestí trpného v administrativě se podílí možná i to, že jmenný tvar je nápadný signál spisovnosti, podobně jako spojka zda nebo či. Takové „vlajkové“ prostředky slouží k bezpracnému pospisovňování[105] jinak značně uvolněných mluvených projevů zejména moderátorům a politikům. Často od nich slýcháme jmenný tvar, resp. příčestí, i v neuspokojivých[106] kombinacích s tvary složenými: Provoz je plynulý, hodnocen stupněm tři. Výroční zpráva je podrobná a zaměřena na zhodnocení úspěšnosti podpůrných programů. Jmenným tvarem se někdy vytváří zdání slovesného tvaru, jemuž však neodpovídá sémantická valence: Vídeň je vyhlášena velkým počtem kaváren (máme vyhlášený např. dobrou kuchyní, ale vyhlásit / být vyhlášen např. vítězem; obojí je instrumentál, a to může rozdílnost obou vyjádření zastírat).

V ojedinělých případech lze vystopovat distribuční pravidla, která jdou vyžadovanému rozlišení příčestí od adjektiva napříč: při byly dvě osoby zraněné vítězí tvar složený jako bližší centru také proto, že se popisuje právě stav, např. po nehodě. Při pět (osob bylo) zraněno lehce vítězí tvar jmenný z jiného důvodu, totiž že se složeným tvarem není jednoduché zacházet: pět osob bylo xzraněné/?zraněných lehce. Přirozeně vyzní i varianta pět bylo zraněných lehce / pět bylo lehce zraněných se substantivizovaným adjektivem jako odpověď na otázku, kolik bylo zraněných a jak vážně.

13c) Objevují se i dotazy na šířící se „bludné“ koncovky k jednání týkající- se…; zabývá se tématy týkající- se;[107] musí čelit podezření z toho xplynoucího; s významovým rozdílem: Úřad práce, pobočka pro Prahu 1, zastoupený × -á; tyto dotazy, formulované většinou jako dotaz na správný tvar, jsou ovšem povahy syntaktické.

„Bludné koncovky“ se objevují tehdy, když pisatel a zvláště mluvčí nevnímá kontext a skladebné zapojení adjektiva. Ke vzniku chyb přispívá počítačové zpracování textů, kde by si změna jednoho slova žádala ještě další úpravu, ale na tu se zapomene. Z poradenské praxe však víme, že [126]častěji je tazatel při volbě koncovky bezradný proto, že neví, nad čím by se měl zamyslet: totiž ke kterému řídícímu substantivu se adjektivum vztahuje a podle kterého tedy má mít koncovku. Zpravidla jde o případy, kdy je řídící substantivum od adjektiva odděleno jiným členem.

K Úřad X, pobočka Y, zastoupen-: Jazykový rozdíl mezi koncovkou podle počátečního nominálního výrazu, anebo podle přístavku (přičemž jde o výklad povahy jeho významového vztahu k předchozímu výrazu) čili mezi tím, zda někdo vystupuje jménem pobočky, anebo celé instituce nemusí být ještě rozdílem právním: instituce totiž nechává pracovníky poboček jednat v jistých záležitostech svým jménem. Do těchto jemností, které mohou ovlivnit volbu koncovky, vidí však vždy daleko spíše tazatel (bývá jím sekretářka oné pobočky) než pracovník jazykové poradny. Poradenská praxe je taková, že většinou se od přístavku odhlíží.

13d) Dotazy na stupňování se týkají

• užití komparativu: xnejoptimálnější; o málo méně xvypočitatelnější, méně xdokonalejší, lépe xsrozumitelnější;

K nejoptimálnější: F. Daneš[108] upozornil na fakt, který dodnes mnoha kritikům tohoto už poněkud vykřičeného jazykového prohřešku uniká: Ani po stránce slovotvorné nejde totiž jen o jakési „nej-nejlepší“, protože adjektivum optimalis (počeštěné jako optimální) nevzniklo přímo k optimus; je to vztahové adjektivum ke zpodstatnělému optimum ‘nejlepší (dosažitelný) stav’. Z pojetí, že ideál či optimum nebývají nikdy zcela dosažitelné, lze čerpat pro podobu nejoptimálnější jisté oprávnění, totiž že by označoval něco, co se optimu nejvíc přibližuje, takže vztahové adjektivum by přešlo v jakostní (a ta se stupňují).[109] Na druhé straně stále platí, že pokud si chci zalyžovat, jsem s optimálními sněhovými podmínkami vrcholně spokojen a s podmínkami ?nejoptimálnějšími nebudu spokojen xnejvrcholněji (vrchol a optimum mají společný sém „špičkovosti“). Platí také to, že na rozdíl od výrazu ideál (vlastně ‘představa’) je už ve výrazu optimum přece jen přítomen význam výběru nejlepšího z toho, co se nabízí a je hodnoceno. Myslím, že u původně vztahových, nověji jakostních adjektiv nevstupuje do hry jen sufix a jeho funkční přehodnocení, ale také významy obsažené ve slovotvorném základu a pravděpodobně i vzájemná souhra významů s řídícím substantivem. Hodnocení bude nejspíš případ od případu různé: zatímco nejvýběrovější máslo by se těžko zbavovalo přechválenosti, na nejvybranější způsoby jsme vcelku zvyklí (bohužel spíš jen na ten výraz).

O komparativu ve spojení s měrovým více/méně pochybují dnešní uživatelé češtiny až příliš málo. Výsledný „dvojkomparativ“ je doložen v ČNK po méně/míň jedinkrát (vždycky ten lepší vyšoupne toho míň lepšího), zato po víc(e) jsou dokladů desítky: daleko víc potřebnější; celkově víc rizikovější; jsou o 50 % více dražší, o něco více aktivnější, více efektivnější, důležitější, agresivnější, impulzivnější; volební kampaň začíná být stále více dramatičtější; Evropa se stává stále více stejnorodějším kontinentem. Jakousi vstupní branou infekce jsou jednak příliš autonomně cítěné frazémy a koreláty (čím dál víc paradoxnější; tím víc srozumitelnější, čím víc…), jednak [127]korektní vyjádření, v nichž víc netvoří se sousedním komparativem syntagma (o to více centralističtějších voličů by mohlo…). Nejde o jev zcela nový:[110] vzrůstá jen jeho frekvence a s ním i nápadnost. Že takové zacházení ústí až v „sestupné stupňování“, např. méně schematičtěji, na to upozornil už před sedmi lety P. Mareš.[111]

• nepravidelného stupňování špatný-horší: komparativ špatnější je uveden v SSČ jako řidší, ale je otázka (spíš ovšem lexikologická), zda se tento analogický tvar neetabluje pro jisté styly, významy, kontexty, kolokace;

Sonda do ČNK ukázala na špatnější všehovšudy 6 dokladů. Naprostá většina je z nové beletrie, v několika případech od účastníků literární soutěže; lze tedy uvažovat o oblibě tohoto komparativu v bohémsko-mládežnické sféře: Z mýho těžkýho smutku a z mý šílený touhy po Psici sem měl špatný kruhy, čim dál tim špatnější (J. Topol, Sestra); Anebo bys jí mohl udělat něco špatného. Ale muselo by to být něco hodně špatného, špatnějšího, než je ona sama; Ale já jsem den ze dne špatnější; což činilo jistě ovzduší ještě špatnějším a neprůhlednějším než obvykle na planetě; Nakonec jsem nezemřela na otravu alkoholem a ráno se probudila. Sice ve značně špatném stavu a s ještě špatnějším svědomím, ale byla jsem naživu. Poměrně častý je tedy souvýskyt s pozitivem, kde volba analogického, pravidelného komparativu špatný (ještě) špatnější vyhovuje potřebě gradovat lépe než komparativ nepravidelný. Ostatně komparativ špatnější má už Havlíček v kritice Tylova Posledního Čecha, a to na značně exponovaném místě: hned za známým Byl by již čas, aby nám to naše vlastenčení… následuje věta Kdybychom čas a práci, které nakládáme na přemlouvání lidu našeho, aby místo lepších cizích spisů čítal z vlastenectví naše špatnější, kdybychom pravím ten čas a tu práci vynaložili raději na to, aby byly naše spisy lepší než cizí, moudřeji a prospěšněji bychom jednali.

• tvaru komparativu k horký/hořký.

Který z obou, to nebylo možno v e-mailu bez diakritiky rozpoznat.

13e) Ojediněle váhá uživatel mezi tvary tvrdými a měkkými: vysokopasý, včelí.

[128]Adjektivum vysokopasý užil B. Hrabal. Problém, který bývá vnímán jako pravopisný, spočívá v povědomí o slovotvorném typu (po tvrdém konsonantu jsou tvrdé koncovky – krátkoprstý, krátkodechý; stejně tak při obojetném velkohubý, ploskonosý; jen po měkkém konsonantu bývají koncovky měkké – širokoplecí, růžolící). Tvoření je paradigmatické, byť omezeně a spíš v odborném nebo vyšším stylu (srov. krátkosrstý, drobnokvětý; Vaňorného Zora když jitrorodá se zjevila růžovoprstá; volooká Athéné).

O včelí-xvčelý se dohadovali na nejmenovaném okresním úřadě. Nevíme však, zda byl dotaz motivován profesí (např. textem o výkupu medu).

14. Kondicionál (8 d, 6 z):

14a) Trvale[112] vzbuzuje zájem (všech 8 d; 1 zO, 2 zI k vystoupením Z. Hlavsy v rozhlase), zda kodifikace stále lpí na abych, abychom, abyste, kdybyste, jako byste. Analytické tvary aby jste/jsme/jsi/jsem známe z mluvených projevů, a to i z projevů poměrně kultivovaných, jako častější a jejich uznání za hovorové až neutrální by odpovídalo dnešnímu stavu češtiny; tím by se ovšem prohlásily za spisovné a nemalá část uživatelů spisovného jazyka (včetně některých uživatelů právě těchto tvarů) by takový krok hlasitě hodnotila jako barbarství.[113]

PMČ, § 490, prezentuje bysme jako hovorové, bysem hodnotí jako substandardní, k by jsi / bysi, by jste se nevyjadřuje. Toto řešení je nedůsledné a matoucí. Brněnští lingvisté totiž hovorové tvary nepřipisují podle pražské, havránkovské tradice útvaru hovorová čeština (chápanému jako ústní a poněkud liberálnější varieta spisovného jazyka), nýbrž charakterizují tak tvary užívané „v hovoru“, v běžně mluveném jazyku (pro ten je však příznačné míšení kódů daleko překračující jakkoli liberálně pojatou hranici spisovnosti). Snad je to dáno i tím, že pro Moravany nepatří výrazy hovor, hovořit k vyšší, ale ke vcelku všední vrstvě jazyka. Přehodnocení syntetického kondicionálu (bychom ap.) provedla už řada lingvistů v dílčích studiích. Např. D. Davidová[114] při analýze oficiálního veřejného projevu ze Slezska řadí regionální podobu byzme mezi „hovorové znaky charakteristické pro mluvený jazyk“, zatímco bychom hodnotí jako „spisovné až knižní“. Také Z. Hlavsa,[115] když se zmiňuje o „vysoké frekvenci protestů proti snahám připustit jako spisovné v podstatě nefunkční výjimky jako tvary abysme“, uvádí: „Jako psaná, domněle spisovná podoba se používá aby jsme. Oddělení spojky od slovesa lze chápat jako funkční; opuštění kdysi aoristových, dnes mimosystémových koncovek -ch, -chom lze rovněž hodnotit jako funkční – hodně záleží na tom, co budeme zaklínadlem „funkčnosti“ mínit a zda nám spíš půjde o to, abychom objasnili fungování v úzu, než abychom hájili fungování podle představ zatížených historickým poznáním a normativní tradicí.“

[129]14b) Ojedinělé (po 1 z) jsou: dotaz na zdvořilostní užití kondicionálu; dotaz na znění kondicionálu pomocného slovesa být (kdybys byl); dotaz, zda tvar byla by se odehrála je vůbec možný a správný: ten dokumentuje, jak kondicionál minulý ustupuje nejen z úzu, ale i z jazykového povědomí.

Ke zdvořilostnímu kondicionálu: ocituji nejprve tazatele,[116] pak odpověď poradny. T: Je obvyklé začínat nějakou řeč, či úvod k hudebnímu číslu slovy: Rád bych vám pověděl… nebo Chtěl bych vám zahrát… (otazník chybí – ostatně jde spíš o vyčítavé tvrzení než o pravou otázku; bych je podtrženo). Má to mluvnický podklad, nebo je to projev ostýchavosti, stydlivé slušnosti, či osobní nejistoty, méněcennosti? Proč se běžně neříká: Teď vyložím… Teď zahraju… atp. – P: Spojení rád bych vám pověděl nebo chtěl bych vám zahrát jsou naprosto obvyklá a jazykově oprávněná. Kondicionálem se zde naznačuje zdvořilost, skromnost či přání autora sdělení, nikoli jeho ostýchavost, nebo dokonce méněcennost. Dotaz dokumentuje, jak u starší generace převládá gramatické až funkcionalistické pojetí jazyka nad znalostí úzu a zejména nad řečovou pragmatikou; bude to u mladších generací lepší? Nebo spíš jen jiné, při té druhé zdi, že totiž zacházení s jazykem bude příliš prakticistní bez ohledu na systém?

15. Vazba, v řadě případů spíš kolokace[117] neboli problém morfologicko-syntakticko-lexikální (8 d, 18 z). Tazatelé

15a) ověřují správnost vazby, se kterou se dosud nesetkali (mít otázku na někoho, zmínit/uvažovat/diskutovat/jednat něco, komunikovat něco (komu), s ústupem neakuzativních vazeb vyvolává pochybnosti také vyvarovat se čeho); menšinu představují kontaminace jako mám xna vojáky hrdost;

Jednat něco je však, soudím, hajitelné jen jako deprefixát od projednávat něco (srov. policie šetří = vyšetřuje, bezpečnostní pás to jistí = pojišťuje ap., v obecné češtině prudí = opruzuje); sama tato deprefixace je většinou stylově poněkud nižší než explicitnější slovesa s předponou. Takové deprefixáty by ostatně bylo namístě přezkoumat i lexikologicky: SSČ uvádí jistit ‘zajišťovat’ jako bezpříznakové, ale šetřit ‘vyšetřovat’ jako knižní, ačkoli přes 180 výskytů v ČNK dokládá na tisku z 90. let, jak je tento jazykový prostředek živý.[118]

15b) žádají radu při výběru: akreditovaný u ministerstva / ministerstvem; bojovat o/za záchranu života; je nejlepší na/ve světě; návod na obsluhu / k obsluze; pro[130]gram pro/na podporu něčeho; výuka čeho/čemu; viz přílohu/-a; učení se role/-i; naproti škole/x-y; na/v územním obvodu; převzetí pohledávek za bývalé zaměstnance / za bývalými zaměstnanci / po bývalých zaměstnancích; zaspat (na) pohovor; promovat magistrem / na magistra; reflexe literatury / o literatuře; zaujetí pro literaturu / literaturou; byl jsem ustanoven obhájcem obviněného/-mu; kontakt s někým / na někoho; být znechucen ?z něčeho / něčím; laureát z/v/0 oboru smyčcové kvarteto; recept pro/na/?ke zdraví; na/v čele pelotonu; ani mi/mě nehne;[119] odolnost vůči/proti/0[120] korozi; recepce u/při/k příležitosti konference; Památce/Na památku těch/těm…; jsem z toho / tím znechucen…;

15c) pozastavují se nad asymetriemi jako dozírat na…, ale dozor nad…;

15d) upozorňují na dvojznačnost: došlo k vydírání pana G.; celnímu inspektorovi se podařilo prokázat podvod.

Oba poslední doklady pocházejí z pořadu TV Nova „7 dní“ (1996). Teprve kontext dovoluje interpretovat, zda pan G. vystupuje jako agens, anebo jako patiens vydírání; zda inspektor je podvodník, anebo úspěšný státní úředník.

Pro tazatele je většina rozhodnutí o náležité vazbě věcí jazykové správnosti. Častěji však jsou rozdíly mezi „vazbami“ v jiné poloze: jsou to různé regulérní, někdy jemně odstíněné možnosti, jak pojmout a vyjádřit označované. V nečetných případech jde o regionalismy, přičemž vedle situací jasných jako naproti xškoly, +sedni si ?někde, co to je za člověka/xčlověk, mít na starosti/?starost,[121] +nic xdalší nemám, +přenocuji xho[122] se lze nadít i případů, kde příznak regionality (nemluvě o vymezení areálu, kde všude se prostředek užívá) dosud nebyl ani zaznamenán.[123] Další díla valenční lexikologie[124] dají, doufejme, této mnohdy pythic[131]ké[125] oblasti poradenství potřebný odborný základ. Vždy však bude záležet i na tazateli: jaká s ním bude řeč o tom, co vlastně chce vyjádřit. Bohužel, setkáváme se i s případy, kdy se nás tazatelé paraverbálně, vzácněji explicitně, snaží vmanipulovat do role, při které nám do smyslu vět, do charakteru textu, do komunikační situace nic není: máme „jenom“ poradit správný tvar. (To platí zdaleka nejen o tzv. vazbě.)

 

(Pokračování příště)


[89] Srov. A. Profous, Místní jména v Čechách II, Praha 1949, s. 471n.; A. Polívková, Naše místní jména a jak jich užívat, Praha 1985, s. 116; táž, K vývojovým tendencím českých místních jmen zakončených na -ice, NŘ 68, 1985, s. 234n.

[90] Místní jména v Čechách IV, Praha 1957, s. 238.

[91] Obec Míčov-Sušice severozápadně od Prachovic.

[92] A. Profous snad charakteristiku „lid.“ ani nemínil jako zamítavou z hlediska spisovnosti: Lukavice je doložena i kodifikována jako singulár, a přece Profous uvádí singulárové tvary s touto charakteristikou (Místní jména v Čechách II, Praha 1949, s. 692n.).

[93] L. Čižmárová, Ty, či ta Medvědice? NŘ 68, 1985, s. 233. K toponymu Sušice srov. též NŘ (ročník, strana) 5, 121; 7, 281; 8, 191; 9, 189; 10, 309; 12, 214; 22, 98.

[94] Singulár uvádí i Statistický lexikon obcí ČSSR 1974, Praha 1976, s. 98; naproti tomu A. Polívková, Naše místní jména… (d. cit. v pozn. 89, s. 97), uvádí singulár i plurál.

[95] K. Oliva, Retrográdní slovník k dílu Dr. Antonína Profouse »Místní jména v Čechách« I–V. Zvláštní příloha Zpravodaje místopisné komise ČSAV, Praha 1976.

[96] Údaj o velikosti vyhledávky poskytnutý korpusovým obslužným programem jsem musel několikrát opravit: kromě duplicity textů (která v korpusech všude na světě do jisté míry bývá) bylo nutno odečíst případy vadné konverze textů, např. Tento pán sedí na dvou žid – lích (a jindy brus – lích, chví – lích). Na takové případy ovšem narazí i ten, kdo by chtěl zkoumat, jak ustupuje psaní slova žid s malým počátečním písmenem, jaké jsou kolokace slova brus nebo jak četné je nezvratné sloveso chvít/chvět.

[97] Na obhajobu autorů se sluší uvést, že líchu jako termín neuvádí ani Naučný slovník zemědělský 3, SZN, Praha 1971.

[98] Srov. M. Roudný, NŘ 56, 1973, s. 166n.

[99] Naše místní jména… (d. cit. v pozn. 89), s. 6567.

[100] Rozdíl je ovšem minimální: ostatním bodům přináležejí 12 d/z.

[101] Tazatelka: „Muži jsou vinni – já si ze školy pamatuju na 160 procent, že když to není od víno, tak je tam jedno n. Ale teď jsou ty změny pravopisu, tak vám volám.“

[102] Srov. známky mizejícího povědomí o pohybném -e- v bodu 12e, stejně jako v tomto článku nezmíněné analogické tvary zúčastnit se ?křestu nového alba, být přítomen na ??pohřebu – srov. slezské na pohřebě ve známé scénce s haviřem Slivkou.

[103] Podobně se uživatelé dožadují správného psaní složených adjektiv (obchodněadministrativní, společensko-právní, obchodně-technický, kulturněhistorický / kulturně-historický ap.), aniž jsou mnohdy schopni vysvětlit, jak chápou vztah složek, k jakému víceslovnému výrazu bylo adjektivum přitvořeno, popř. je-li východisko smysluplné. Lze např. zvažovat východiska společenské právo, společnost a právo, ale otázka je proč, když právo se obvykle chápe pouze jako jev společenský.

[104] Srov. F. Štícha, K užívání opisného pasíva v současné češtině, NŘ 73, 1990, s. 6373. Srov. však také SČ § 145: „Ve větách s významem dějovým se v kultivovaném vyjadřování užívá slovesný přísudek s formou opisného pasiva.“ Výraz se užívá chce být doufejme spíš deskriptivní než preskriptivní, jenže právě jako deskripce je formulováno příliš obecně a nepostihuje řadu případů, ve kterých se adjektivní konstrukce pokládá za kultivovanou a je častější (příklady uvádí Štíchův článek). K výskytu dlouhých podob při slovesném pasivu už v době barokní srov. V. Petráčková, Vývoj jmenných adjektiv ve starší češtině. Kandidátská práce, Praha 1982.

[105] Srov. bod 1e.

[106] Pokud je se mnou čtenář v hodnocení zajedno a pokud má trpělivost dlouho hledat, ať zkusí najít, o které z poválečných zpracování syntaxe nebo stylistiky by bylo možno opřít kritiku. Já jsem žádnou zápověď nenašel. Snad je to tím, že takové kombinování je poměrně nový úkaz.

[107] V obou případech bylo součástí rady upozornění, že adjektivum týkající se je nadbytečné a stačilo by k jednání o (čem), zabývá se (čím).

[108] Vesmír 4/1995, s. 57.

[109] J. Krausovi děkuji za příklady fotbalovější mužstvo vyhrálo, některé strany vystupují jako pravicovější.

[110] F. Daneš uvádí v MPpDČ (1964!; s. 196n.) mj. tyto příklady: více pravděpodobnější; stále více vyhledávanější; méně vyhrocenější. Srov. týž, Méně složitější / více složitý? Vesmír 6/1983, s. 317 (tam najdeme genezi z perifrastického méně -ící, přičemž vyjádření více složitější je popsáno jako varianta k více složitý a není hodnoceno); dále V. Vlková (PKzČJ, s. 11n.; připomíná i superlativní konstrukce jako nejméně připravenější, nejméně častější); autorka s hodnocením váhá: „další zdůraznění“ by neodmítala, ale kontaminovaná gradace příponová a opisná se prý „již hodnotí jako odchylka od pravidel mluvnické stavby“ – při takto relativizovaném hodnocení se však směšuje legitimita(?) vyjadřovací potřeby a přiměřenost jejího ztvárnění. M. Krčmová (Proměny spisovné češtiny. Formální morfologie, Stupňování, in: Najnowsze dzieje języków słowiańskich – Český jazyk, ed. J. Kořenský, Opole 1998, s. 175) zaujala stanovisko blízké našemu, jakkoli není jasné, zda komunikačním záměrem formulací je deskripce nebo varovné upozornění (anebo obojí): „i v projevech usilujících o spisovnost (se) objevují nesystémové, nekodifikované podoby…, v nichž se kombinuje syntetické stupňování se stupňováním opisem… Kodifikováno je jen opisné stupňování více, nejvíce, ev. méně, nejméně + tvar 1. stupně.“

[111] Čeština doma a ve světě, jaro-léto 1993, s. 57.

[112] První záznam ke kondicionálu v databázi je o dopisu ze 14. 9. 1993.

[113] Srov. dosud nepřijaté dublety jsi se, jsi si k ses, sis navzdory přesvědčivému článku M. Sedláčka Ty jsi se (učil), ty jsi si (pamatoval)?, NŘ 77, 1994, s. 27–43; srov. už MPpDČ, s. 215n.

[114] Variantnost jazykových prostředků a její význam pro adekvátnost vyjádření, in: R. Šrámek ed., Spisovnost a nespisovnost dnes (sborník příspěvků z konference ve Šlapanicích 17.–19. 1. 1995), SPPFMU, sv. 33, Brno 1996, s. 65.

[115] Tamtéž, s. 31.

[116] Dopis je z roku 1994 a byl poradně postoupen Týdeníkem Rozhlas.

[117] Srov. F. Štícha, K problematice vazby, SaS 46, 1985, 38–45. Tento článek učinil významný krok (i proti dodnes přetrvávajícímu traktování vazby např. při výuce cizích jazyků nebo v nevalenčně pojaté lexikografii) tím, že vydělil z tzv. vazby jednak rekci, jednak volně(ji) připojená rozvití. Protože chci na tento komplexní poradenský jev jen upozornit, přidržuji se tradičního, byť vágního pojetí.

[118] Šetří policie, soudy, vyšetřovací a kontrolní orgány. Šetří-li školský úřad, není v textech doložen význam ‘vyšetřovat’. Ne že by školský úřad vyšetřovat nemohl, ale věcná realita neustálého uskrovňování se ve školství je tak silná, že jiný význam než ‘omezovat výdaje’ se neuplatňuje: snad kvůli srozumitelnosti, a jistě také proto, že na rozdíl od šetření policie, inspektorátu, ministerstva, parlamentního výboru ap. nebývá vyšetřování prováděné školským úřadem atraktivní pro média – a tedy se takové šetření nedostalo ani do ČNK.

[119] SČFI tento frazém neuvádí.

[120] Představa o možnosti bezpředložkové vazby snad vznikla podle odolávat čemu.

[121] Vazba mít na starost má aspoň oporu v dostat na starost. Při přísnějším hodnocení je to ovšem vazba kontaminovaná, ale nezavrhoval bych ji tak důrazně jako nominativ po domácí předložce za člověk, u něhož si ostatně nejsem jist jeho aspoň regionální přijatelností v jiných deklinačních typech: co to je za holka? za ženská? za ulice? za hajný? V posledních dvou případech by se navíc znejasnilo číslo, byť v tom posledním jen v obecné češtině.

[122] J. Bělič, Nástin české dialektologie, SPN, Praha 1972, s. 305, ukázka c.

[123] J. Bělič (d. cit.) se věnoval, jak známo, především hláskosloví a jeho tvaroslovným reflexům, a to na historickém pozadí (v úvodních výkladech přes 80 stran); syntaxi výrazně méně (4 strany v rámci „některých dalších rozdílů“). Máme už práce o syntaxi některých moravských území, např. J. Balhar, Skladba lašských nářečí, Academia, Praha 1974; M. Šipková, Stavba věty v mluvených projevech. Syntax hanáckých nářečí, H + H, Jinočany 1993. Souborný regionálně orientovaný popis „vazeb“ však nemáme.

[124] Zatím vyšlo: N. Svozilová, H. Prouzová, A. Jirsová, Slovesa pro praxi. Valenční slovník nejčastějších českých sloves, Academia, Praha 1997. Srov. recenzi I. Nebeské Český valenční slovník, NŘ 81, 1988, s. 131–133. Díky tomuto dílu s přehledem valenčních rámců a cenným příkladovým materiálem se daleko snáze odpovídá např. na dotaz, jaká vazba se v daném kontextu hodí ke slovesu pamatovat (si). Z nejnovějších teoretických prací srov. J. Panevová, Ještě k teorii valence tentokrát na materiálu českých adjektiv posesivních, JA, zvl. č. 1998, s. 63–69.

[125] O tom vypovídá i poměr 1 d : 4 z – na málokterý takový dotaz lze v dostupných příručkách najít jasné řešení.

Naše řeč, ročník 83 (2000), číslo 3

Předchozí Josef Šimandl: Morfologická problematika v jazykové poradně (2. část), I

Následující Marie Čechová: Pragmatický a jazykový charakter pranostik