Nic

[Hovorna]

(pdf)

-

(H. B.) Tvaru »nic« místo ničeho se užívá ve větách záporných odedávna. Je-li důvod toho hledati v okolnosti, že se v »nic« (pův. ničso) cítil v těchto záporných větách tvar genitivní, je těžko říci, neboť se v csl. záporných větách vyskytuje stejně často i »nič’to«, které je tvarem akusativ, ale také jiná zájmena středního rodu, to, csl. ovo a p. v akusativě. Naopak se předpokládává (Vondrák) pro výklad záporového genitivu v slovanštině, že toto »nic« (nič’to, pak nič’so) je i v záporných větách (jako v jiných jazycích) původní akusativ a že se teprve z jeho doplňovacích výrazů, nic jiného a p., ustaloval genitiv záporový (nemám nic jiného — nemám jiného). Proto užívání tvaru »nic« v platnosti genitivní (na pohled) platí jen pro věty záporné. Všude jinde, kde neběží o genitiv záporový, nýbrž jiný druh genitivu, jest na místě tvar genitivní, »ničeho«. Tedy po předložkách, »z ničeho, do ničeho«, po slovesech s vazbou genitivní, na př. »nebáti se ničeho« (kladně: báti se něčeho), »neokusiti ničeho«, »nedosíci ničeho« a p., rovněž po jménech podstatných a přídavných, na př. »nemíti nedostatek ničeho« (kladně: míti nedostatek něčeho) a p. Je sice pravda, že se v stč. i v těchto případech mohlo užívati tvaru »nic« i kladného »co«, v nichž se ještě cítil původní význam genitivní (na př. z nic = z ničeho, ze co = z čeho, nadál se co = čeho, dóstojen co = čeho), ale způsob ten byl již v stč. archaistický a ustoupil již koncem 14. stol způsobu novočeskému. — Tázací partikule -li se připínala přirozeně k tomu [188]slovu, na němž tazateli právě záleželo, ať to bylo sloveso či substantivum nebo výraz jiný. Ale časem se užívání této částice tázací velmi zúžilo, některá nářečí jí neužívají vůbec a v dnešní spisovné češtině se vyskytuje zpravidla jen ve spojení se slovesem (což byl ovšem i v době jejího rozkvětu případ nejčastější) a v otázkách t. zv. nepřímých. Na př. »zeptej se ho, ví-li o tom« a p. V jiných případech není ovšem užití partikule -li chybné; je možno také psáti »redaktor -li či korektor, dnes-li či zítra« a p., ale vypadá to strojeně. — Slovo špeditér se dostalo k nám z němčiny, kde je dosvědčeno od r. 1712. Není to slovo čistě německé; jeho základ — jako při mnohých termínech obchodních — je italské sloveso »spedire« (z lat. expedire), z něhož bylo utvořeno podst. jméno »spediteur« koncovkou francouzskou (dříve také latinskou, speditor). Proto také psáti »speditér« (podle Pravidel českého pravopisu) není zcela správné, neboť neběží o slovo původu latinského nebo románského (jako jsou slova »speciální, spekulace« a p.), nýbrž o slovo německé (jako je »špendlík« z něm. Spendel a to z lat. spinula, anebo »špitál« z něm. Spital, lat. hospitale a p.). Je to sice slovo v posledním století zdomácnělé, ale českým slovem »zasilatel« lze je dobře nahraditi a také se jím v praksi nahrazuje; že slova »zasilatel« znamená každého, kdo něco zasílá, nemůže býti jeho užívání ve významu »špeditér« na překážku; takových slov ve významu obecném i odborně zúženém máme více; »obhájce« znamená každého, kdo hájí, i v užším smyslu advokáta, rovněž tak soudce, písař, učitel, kupec a j. — O Rouzeni je zpráva v Památkách archeol. 10, 670 od Kalouska; podle ní stávala na tom místě ves toho jména, která náležela ke klášteru vilémovskému, ale již r. 1288 byla zpustlá. Podle téže zprávy Kalouskovy označuje se nyní tímto jménem nejen návrší (na Rouzeni), nýbrž i dvě chalupy stojící v polovici pěšiny z Pukšice k rozcestí, v kterém se silnice od Vísky spojuje se silnicí chotěbořsko-vilémovskou. Kalousek se domnívá, že tyto dvě chaloupky jsou zbytek vesnice Rouzeně, která snad stála na návrší Rouzeni anebo tam aspoň měla polnosti. Sedláček (Míst. stovník hist. 774) se přidržuje tvaru Rouzený (na Rouzeném); latinský zápis z r. 1288 (Regesta 2, 620) má tvar Ruzen. Původem je snad jméno to příbuzné se jménem Ruzyně. — Jesničany, pův. Jesenčany staré neb velké, ves u Pardubic; je to patrně jméno obyvatelské jako Lipany (kdo bydlili v lipách), Dubany, Dubčany, Olšany, utvořené z podst. jména jesenec, zdrobněliny jména jasen, jěsen, nč. jasan.

Naše řeč, ročník 5 (1921), číslo 6, s. 187-188

Předchozí Jest mne s to

Následující Reformní pravopis