Časopis Naše řeč
en cz

Z dopisů jazykové poradně

[Short articles]

(pdf)

-

Dotaz

Uvažuji nad tím, proč ulice mohou být pojmenovány po mužích i jen jejich příjmením (Šaldova, Hybešova), kdežto jsou-li pojmenovány po ženách, musí ten název zahrnovat jak jméno, tak příjmení ženy (Marie Majerové, Jožky Jabůrkové — na cedulkách a v mapách se pro ušetření místa píše M. Majerové, J. Jabůrkové). Je to proto, že samotné české ženské příjmení je už svým původem jakousi formou přivlastnění (k otci/manželovi, resp. k jejich příjmení) a další přivlastnění vztahující se k ulici již není možné či srozumitelné (navíc „Majerové“ by také mohlo vyznívat jako 1. pád množného čísla mužského příjmení Majer)?

Odpověď

Názvy ulic pojmenovaných podle (významných) osobností začaly být frekventované již od druhé poloviny sedmdesátých let 19. století. Je zjevné, že při pojmenování ulic a jiných veřejných prostranství podle významných mužů jsou používána jak pouze příjmení (Jungmannova, Palackého…), tak i spojení rodného jména a příjmení, popř. i titulu, rodného jména a příjmení (Victora Huga, Jana Karafiáta, Jindřicha Plachty, Fráni Šrámka, nám. Jana Palacha, dr. Janského, dr. Zikmunda Wintra…). Uvedené typy jsou však užívány i při pojmenování podle žen (nejen tedy Elišky Junkové, Elišky Krásnohorské, Boženy Němcové, Karoliny Světlé, Milady Horákové, ale i např. Aubrechtové, Ellnerové, Beníškové, Kudeříkové). Z těchto příkladů vyplývá, že není zcela důsledným pravidlem tvořit název ulice podle ženy — jméno + příjmení a název podle muže jen podle příjmení. V každém případě se však ukazuje, že poměr mezi typy Jungmannova a Victora Huga je vyrovnanější, než je tomu u typů Ellnerové a Milady Horákové (viz M. Laštovka, V. Ledvinka a kol., Pražský uličník, 1. a 2. díl, Libri, Praha 1997).

Žádné přímé vysvětlení toho, proč se v názvu ulic, jsou-li pojmenovány po ženách, vyskytuje křestní jméno častěji, než jsou-li ulice pojmenovávány po mužích, jsme v literatuře nenalezli. Domníváme se, že na tuto tendenci může mít vliv více faktorů:

— Pojmenováváme-li ulici jménem určité osobnosti, jde o vztah „čí ulice / ulice koho — ulice Riegrova“. Jde tedy o vztah přivlastnění. V češtině bývá zvykem pojmenovávat tyto ulice dvěma typy přivlastnění. Buď jako (ulice) Ladislava Riegra nebo jako (ulice) Riegrova. Nikdy však jako (ulice) Riegra. Tomuto typu nepoužívaného mužského přivlastnění však přesně odpovídá typ pojmenování (ulice) Němcové, (ulice) Horákové. Od ženského jména lze vytvořit pouze dva typy přivlastnění „(ulice) Boženy Němcové a „(ulice) Němcové“. To, že typ (ulice) Němcové odpovídá důsledně nepoužívanému typu (ulice) Riegra, může mít vliv na tendenci se typu (ulice) Němcové vyhýbat. Neděje se tak však důsledně (viz výše ulice Aubrechtové, Ellnerové, Beníškové, Kudeříkové atp.).

— Zatímco v případě užití mužského příjmení ve formě přivlastňovacího adjektiva se takto vzniklé jméno ulice bez problémů začleňuje do výpovědi (jdu do Benešovy ulice, blížíme se k Benešově ulici, vidím Benešovu ulici atd.), u jmen typu ul. Edwarda Beneše logicky nejde posesivní genitiv Edwarda Beneše dále skloňovat, takže užití v běžné komunikaci (pokud pomineme univerbizaci Beneška apod., která je ostatně možná i u jména Benešova ulice), může působit příliš oficiálně, eventuálně i poněkud neobratně a kostrbatě. U jmen typu Němcové × Boženy Němcové však argument snazšího zapojení do výpovědi neplatí (v obou případech je příjmení ve formě genitivu, který dál nelze skloňovat), takže je možné, že se zde silněji projevuje výše uvedená snaha po „větší přesnosti“ pojmenování a „zdvořilosti“. Vycházíme-li z konkurence mezi typy Benešova ul. a ul. Edwarda Beneše, druhý typ je někdy při pojmenování ulic volen kvůli větší konkrétnosti, popř. je argumentováno tím, že užití pouhého příjmení (bez rodného jména a případného titulu) je „málo uctivé, nezdvořilé“. Dalším důvodem, proč se v názvech ulic pojmenovaných po ženách objevují ženská příjmení ve spojení s křestním jménem, by tedy mohla být i snaha po větší konkrétnosti a zdvořilosti.

Naše řeč, volume 90 (2007), issue 4, p. 224

Previous Josef Štěpán: Frazém než bys řekl švec a jazykový obraz světa

Next Kamila Smejkalová: Ženská osobní jména v morfologickém systému češtiny