Časopis Naše řeč
en cz

K periferii současného souvětného systému se spojovacím výrazem co, II

Josef Štěpán

[Články]

(pdf)

-

[133]1.2.2.5.2.2. K předcházejícímu perifernímu typu se blíží konstrukce, které jsou relativně časté (nejsou už na periferii). V nich první vztažná věta s výrazem co vyjadřuje míru jistoty nebo hodnocení obsahu, což dává těmto větám parentetický charakter. Souvisí to s tím, že věta s co je z jiné tematické roviny než základní sdělení v následující větě. Oslabený lexikální význam první věty vztažně uvozující, vyjádřený přísudkem jmenným se sponou, je druhou větou podobně jako u předcházejícího typu konkretizován, anteponovaná věta s co zde uvozuje následující větu: Ale co je pravda, páni mají uznalost (Rais 2, 151), často ji užívá právě K. V. Rais; dále … a co bylo nejhorší, mluvil česky (Klostermann, 28), A co hlavní věcí, věří v ně (Šmilovský, 42). Podobně jako u typu v 1.2.2.5.2.1 lze u těchto tří konstrukcí provést transformace na souvětí s že a na souvětí se vztažně navazovacím což.

1.2.2.5.2.3. V dalším typu, který už také není na periferii jako typ 1.2.2.5.2.2, uvozuje vedl. věta s co se slovesem, vyjadřujícím hodnocení, následující hlavní větu se sponou být, která je rozvita vedlejší větou s že, jež má konkrétní význam. Jde o složitá souvětí s rozšířením výrazu (o úspoře srov. výše 1.1), jejich stejný věcný obsah bývá myšlenkově zpracován stručněji jednoduchými souvětími. Je to umožněno právě výrazem co, který spolu se svým tranzitivním predikátem uvozuje obsah celé následující vedlejší věty s že a k němu se vztahuje, srov. Co mne tuze mrzí, je, že jsme Marijána neoženili! (Rais 1, 183) a transformace: Tuze mne mrzí, že jsme Marijána neoženili!; Co ji jen těšilo, bylo, že se cítila silnou (Podlipská 3, 85) a transformace Těšilo ji jen, že se cítila silnou. Také zde věty vztažně uvozující s co lze transformovat na věty vztažně navazující s což, srov. Marijána jsme neoženili, což mne tuze mrzí; Cítila se silnou, což ji jen těšilo.

1.2.2.5.2.4. Specifika uvedených tří typů neotázkových vět vztažně uvozujících s co je dána jejich stálou antepozicí, ale také syntaktickou a sémantickou stavbou věty řídící. Je to zřejmé tehdy, zapojíme-li uvedené věty s co jako věty otázkové do vět řídících, které mají sloveso, jímž se referuje o tom, že byla vyslovena otázka: Ptal se, co se předtím ještě nikdy nestalo; Ptal se, co první rok učiniti mu lze nebylo; Ptal se, co je pravda; Ptal se, co mne tuze mrzí atd. Řídící věty u neotázkových vedlejších vět vztažně uvozujících s co nemají slovesa, ze kterých by se vyrozumívalo, že byla vyslovena otázka (propuknout, dohonit, mít uznalost, neoženit se atd.), jen v dokladu z Klostermanna je sloveso mluvit, které jako sloveso dicendi má značnou míru otázkovosti, souvětí *Mluvil česky, co bylo nejhorší však není uzuální, lze ovšem říci Ptal se česky, co bylo nejhorší.

Existence neotázkových vedlejších vět vztažně uvozujících s co a jejich uvedená odlišnost od otázkových (obsahových) vět s co jsou důležitými důvody pro užší pojetí vztažných vět.

1.2.2.5.2.5. Ve všech dosud uvedených větách vztažně uvozujících měly anteponované věty s co více či méně obecný význam slovesa nebo tento význam měl i rys hodnocení. Existují však i vztažně uvozující věty s co, jejichž sloveso má význam konkrétní, a tyto věty pak uvozují obsah následující věty řídící. Jsou relativně časté, nejsou na periferii. Může jít o poznámku k vyjádření: Ale co musím říci, je vám, Márinko, tuze podobná (Rais 3, 162), nebo o typ Čo ma prekvapilo, bol celkom pokojný a Bol celkom pokojný, čo ma prekvapilo.[33] Také tyto anteponované věty vztažně [134]uvozující jsou neotázkové, nejsou větnými členy věty řídící a lze je transformovat na věty vztažně navazující s což.

2.0. Synsémantický spojovací výraz je dvojí: (a) kromě syntaktické závislosti signalizuje druh okolnostního významu, např. význam časový, příčinný atd., a věty mají platnost vět příslovečných (jde o spojky); (b) kromě syntaktické závislosti signalizuje jen modální význam věty, např. význam oznamovací, a věty mají platnost vět nepříslovečných, často obsahových (jde o částice).

U nepříslovečných vět zcela ojediněle bývá tázací zájmeno co tak oslabeno ve své otázkovosti (srov. už výše 1.1), že plynule přechází na své periferii k oznamovací částici že, srov. Viktorinovi zdálo se věčností, co (že) Virgina se nevrací (Podlipská 2, 429), Řekla, co (že) jemnostpán vzkázal, aby mu učitel nechodil na oči (Jirásek 5, 62), Netrvalo než několik dní, co (že, kdy) v soukromí o ní se mluvilo (Schulz 2, 407); v posledním souvětí lze větu s co chápat i jako vztažnou.

U příslovečných vět s co jsou v rámci vět časových časté (neperiferní) věty se spojovacím výrazem co, které vyjadřují protikladnou souběžnost, srov Co (zatímco) my sváděli malý turnaj, on povaloval se na pohovce (Antoš, 160), a význam začátku děje věty řídící, např. Co opustil vysoké učení pražské, žil v klidném zátiší (Třebízský 3, 340). Ten se explicitně vyjadřuje i složeným spojovacím výrazem od (té) doby (chvíle), co. Složený spojovací výraz no dobu, co[34] je na začátku vedl. věty, která udává časový rozsah věty řídící. Všechny tyto časové věty představují po větách vztažných (1.2.2.2) druhé pobočné centrum v současném souvětném systému spojovacího výrazu co. Jinak jsou příslovečné věty s co velmi řídké (periferní).

Cílem této části je zjistit, čím je dána perifernost příslovečných vět s co, čím je dána změna zájmena co ve spojku co, čím je dána jeho gramatikalizace. Je třeba hned v úvodu konstatovat, že spojka co je častější v nářečích[35] a že v mém korpusu je u tří hlavních typů příslovečných vět s co. Nenajdeme ji u vět místních (o nich viz u vztažných vět výše 1.2.2.3).

Příslovečné věty jsou druhem vedl. vět, které se tradičně třídí sémanticky. Příslovečné věty s co jsem roztřídil na základě transformací, při nichž jsem nahrazoval spojku co spojkami jednotlivých druhů příslovečných vět tak, aby nedošlo k sémantické změně souvětí. Rozdíl je jen v tom, že zatímco souvětí s příslovečnými spojkami nejsou na periferii současného souvětného systému, souvětí se spojkou co jsou na periferii souvětného systému s tímto spojovacím výrazem, protože jsou, jak jsme již uvedli, velmi řídké.

[135]2.1. U časových vět[36] mají spojku co periferně věty časově orientující (kdy?) a také věty časově limitující (jak dlouho?, dokdy? atd.).[37]

U časově orientujících vět se opakovanost současných dějů vyjadřuje v souvětí Kolikráte do roka zahrčel žebřinový vůz pod jejími okny, co k ní přiváželi nemocné z cizích dědin (Herben 1, 87) ve vedl. větě nedokonavým slovesem přivážet, které v kontextu s opakovaným dějem hlavní věty nabývá vidu násobeného, proto co kdykoli. U předčasnosti se uvádí,[38] že výraz jen co „sotva lze užít v souvětích tázacích“, v mém korpusu takové periferní souvětí doloženo je, srov. Co to tropíš, hochu, že pláčeš jako malé dítě, jen co se ti o šavli zdá? (Světlá 2, 43). Předčasný děj, po němž bezprostředně a plynule následuje děj věty řídící, je v souvětí Co však začala stavba továrny, jak vše tu náhle se jinak tvářilo! (Pfleger, 72) vyjádřen dokonavým slovesem začít ve vedl. větě a výrazem náhle ve větě řídící, proto co jakmile. Děj následný je v souvětí Jenom na okamžik Baltazar tu zastavil, co Bartoňka vylezla (Arbes, 297) vyjádřen dokonavým slovesem vylézt ve vedl. větě v součinnosti s dokonavým slovesem zastavit věty řídící a jeho časovým určením na okamžik, proto co než. Zcela ojediněle druhá věta v souvětí vyjadřuje časovou okolnost jako omezení rozsahu platnosti výpovědi, vyjádřené větou první, srov. Holky nesměly od osmogénu na delší dobu, leda co si došly k pumpě (Šimáček 1, 211). Děj věty řídící je omezen výrazem leda v součinnosti s predikátem dojít ve vedl. větě, která vyjadřuje časovou okolnost věty řídící, proto leda co leda když.

U vět časově limitujících se vyjadřuje konečná mez děje věty řídící (dokdy?). V souvětí Počkejme chvíli, co největší nával pomine (Jirásek 2, 373) je trvání děje věty řídící, vyjádřené jejím predikátem a časovým výrazem chvíli, ukončeno dějem věty vedlejší s dokonavým slovesem pominout. Proto co až, než. Věta vedl. s kladným slovesem je synonymní s větou se spojkou dokud ne: Počkejme chvíli, dokud největší nával nepomine. Podobně je trvání děje věty řídící ukončeno ději vět vedlejších s dokonavými slovesy a se stejnovětnými dvojicemi spojovacích výrazů jen co, než co a až co, srov. Kdyby jim Bůh zmátl na chvíli rozum, aby se zdrželi, jen co (dříve než) by soumrak nastal, pak ať cestu k horám čuchají (Jirásek 1, 266), Než co (než když) Chenier se vystěhoval, změnilo se mnoho (Jirásek 2, 404), Někdy se těšila, že ji sem jenom na čas poslal, až co (až do doby, kdy) by nesnáze minula (Jirásek 3, 246). Celá doba trvání děje věty řídící (po jakou dobu?) se vyjádří tak, že děj věty vedlejší, vyjádřený nedokonavým slovesem, se chápe jako současný (souběžný) s dějem věty řídící, kde je vedle nedokonavého slovesa i výraz pořáde, srov. souvětí Co bylo selského a krupařského meliva, pořáde se sjížděly vozy (Konrád 2, 169). Proto co dokud, pokud.

[136]Z nepříslovečných časových vět s co jsou na periferii věty podmětné, závislé nejčastěji na slovese trvat v řídící větě, kde zájmeno to anticipuje podmětnou větu, srov. Jak dlouho to bude trvati, co se ocítím mezi svými na pravdě Boží? (Světlá 1, 8). Zde lze substituce co než.

2.2. Věty způsobové jsou významově velmi různorodé, spojuje je to, že odpovídají na otázku jak? Výraz co bývá periferně u čtyř podtypů. Za prvé způsob realizace děje věty řídící v souvětí Ach, Prokope Kasanovići, tedy přec je tomu tak, co se vypravuje již po všem Šibeniku? (Konrád 1, 78) je naznačen příslovcem tak ve větě řídící a slovesem dicendi ve větě vedlejší, proto co jak. Za druhé způsob srovnáním se v souvětí „Hádejte,“ opakoval tentýž ptačí hlas, tak tenounký, jen co by o stříbrnou strunku zavadil (Mrštík 1, 163) vyjadřuje příslovcem tak a dějem myšleným ve větě vedlejší (kondicionál), s kterým se děj věty řídící srovnává, proto jen co by jen jako by. Za třetí průvodní okolnost realizace děje věty řídící se v souvětí Pak vás budu pozdálí následovat, jen co by mne paní Růžena nepozorovala (Vlček 3, 56) vyjadřuje zápornou větou. Neuskutečnění jejího děje je příznačné pro způsob realizace děje věty řídící. Proto vedl. větu s jen co by lze nahradit větou s aniž by, srov. aniž by mne paní Růžena pozorovala. Za čtvrté zřetelová věta výpovědně omezovací s co v souvětí V našem rodě se to ještě nestalo, co já vím (Jahn, 90) obsahuje sloveso vědět, které omezuje platnost základního sdělení ve větě řídící, a to výpovědí z jiné roviny. Proto co pokud. Tento poslední podtyp již asi není periferní.

2.3. Také věty příčinnostní jsou významově rozdílné, jejich společným rysem je odpověď na otázku proč? Spojku co nacházíme u pěti různých druhů periferních příčinnostních vět.

Důležité je rozlišení vedlejších vět příčinných, které vyvolávají fakt věty řídící, a vedl. vět důvodových, jež vyvolávají nějakou domněnku o skutečnosti.[39] Pro jejich vnitřní klasifikaci je užitečná sémantika hlavní věty.[40]

Pro příčinné věty je příznačné, že příčina vyvolává především nějaké stavy u osobního subjektu věty řídící, a to duševní stavy projevující se vnějšími emocionálními projevy (slovesa řídící věty vyjadřují citový děj), srov. Paní Matlička lítostivě slzy ronila nad ubohým, co jen (protože tolik) zkusí (Škába, 12), Křičel, co (proč) už nejdou spat baby uplkané (Mrštík 1, 107), psychosomatické stavy, srov. Mnoho hodin nespal, co (protože) si je (řeči) vymýšlel (Herben 1, 112). Ojediněle příčinná věta s co ovlivňuje ve větě řídící činnost subjektu, srov. Pospíchala domů, co (protože) věděla, že je již tak pozdě (Světlá 2, 190).

[137]Obsahuje-li věta řídící výraz s významem domněnky, pak věta s co vyjadřuje důvod realizace děje věty řídící. Je to např. výraz asi, srov. Beztoho asi kleje, co (protože něco) tak dlouho dělám (Herrmann 2, 186).

Věta vedlejší s co by může vyjadřovat i představovaný účinek vysoké míry děje věty řídící, srov. Nejednou počaly hubené ruce jeho stahovati pomalinku z ubrousku chuchvalce, stále úže a těsněji, co by (aby, takže by) klubko vešlo do hrsti (Čapek-Chod, 253). Nevyjadřuje-li řídící věta explicitně vysokou míru děje, pak vedl. věta s co by může vyjadřovat i její představovaný důsledek, srov. Zpozorovala, že tu za křovinami ukryt jiný otvor, ve skále tesaný, vysoký a široký, co by (takže by) člověk prošel (Vlček 1, 152).

Vedl. věta s co by vyjadřuje i účel, srov. Okamžik postál, co by (aby) ohlédl situaci (Šlejhar 2, 162), účelové věty s jen co by jsou charakteristické pro bratry Mrštíky, srov. Víno pil, jen co by (aby) nohy jeho sílilo (Mrštíkové, 150). Výraz co by se užívá i v řetězci závislých vedlejších vět, aby se neopakoval výraz aby; lze užít i jiné spojovací výrazy, srov. I žádal, aby jim vladyka půjčil vůz, co by (aby, kterým by, než by) ji dovezli do Radonic (Jirásek 4, 166).

Podmínková vedl. věta s co by je vyjádřena jako děj možný s kondicionálem přítomným v souvětí, srov. Nebylo by to ponejprv dnes, co by (kdy by) sen takový ji postrašil (Světlá 3, 7), nebo jako děj neskutečný s kondicionálem minulým, srov. Byl by ovšem jinak soudil, jen co by (jen kdyby) ji byl zahlédl zdaleka (Světlá 4, 63).

Přípustková vedl. věta s co není v korpusu doložena. Byla však zaznamenána v době národního obrození,[41] je v normě spisovné slovenštiny.[42]

2.4. Ve všech uvedených příslovečných větách s co nahradil výraz co příslovečné spojky jenom proto, že mu to umožnily souvětné kontexty. Byl to vid slovesa v řídící i vedlejší větě, lexikální významy některých substantiv, zájmenných číslovek a vůbec významy vět řídících a vedlejších. Výraz co zde již není zájmeno, neplní funkci větného členu ve větě vedlejší, ale pouze spojuje větu vedlejší s větou řídící, což je jeho význam gramatický, došlo ke gramatikalizaci zájmena, jde už o spojku co. Liší se však podstatně od příslovečných spojek: zatímco spojky kdykoli, jakmile, než, aniž, protože, takže by, aby, kdyby atd. samy o sobě signalizují okolnostní vztahy časové, způsobové, příčinné atd., okolnostní význam spojky co se vyrozumívá jen ze souvětného kontextu, jinak spojka co je sama o sobě „prázdná, pokud jde o okolnostní významy“, má jen v rámci své podřazovací funkce schopnost vyjadřovat slabou závislost. Doklady jsou z mluveného jazyka, zachyceného v umělecké próze; spojka co jako jev mluveného jazyka „doráží“ na uvedené typy příslovečných vět ve spisovné češtině. Jako synsémantický spojovací výraz původu zájmenného [138]zastupuje synsémantické příslovečné spojky, které mají okolnostní významy. „Prázdností“ spojky co je dána perifernost příslovečných vět s co.

 

3. Závěr. Spojovací výraz co jako autosémantický spojovací výraz (zájmeno) při své podřazovací funkci zastupuje v souvětí plnovýznamová slova (především substantiva) a na periferii svého systému přechází v určitých souvětných kontextech v systémy zájmen v širokém slova smyslu (nejen kdo, který, ale i kde, kdy, jak, kolik, což), které také zastupuje. Perifernost je dána postavením zájmena co v sémantické a syntaktické stavbě vedlejší věty, sémantickou a syntaktickou stavbou věty řídící i celého souvětí. Ukázalo se, že je vhodné užší pojetí vztažných vět, které umožňuje opustit pojem nepravá (nevlastní) věta vztažná a popsat vedle vět vztažně navazujících s co i vztažně uvozující věty s co, které dosud nebyly popsány, u nich jsem si všiml i vět neperiferních.

Jiná je situace u vztažných vět s co a s resumptivním zájmenem 3. osoby, kde výraz co je ve srovnání s významy zájmena co v předcházejících případech „významově prázdný“, má jen funkci podřazovací, kdežto resumptivní zájmeno má funkci větného členu ve větě vedlejší a funkci odkazovat k substantivu v řídící větě; výraz co se gramatikalizuje, není to již zájmeno, nýbrž vztažná spojka.

Synsémantický spojovací výraz co zastupuje jen v určitých souvětných kontextech neplnovýznamová slova, a to příslovečné spojky. Také zde gramatikalizací zájmena co vzniká ve srovnání s významy jiných příslovečných spojek „významově prázdná“ spojka co, která uvádí příslovečné věty, jež jsou již na periferii souvětného systému se spojovacím výrazem co. Jde o příslovečnou spojku co.

Ukázalo se jako rozumné využití korpusu umělecké prózy 2. poloviny 19. století. V něm nalezená souvětí s vedlejšími větami s co, která jsou shodná se syntaktickým územ současné češtiny, jsou novým pramenem pro zkoumání současného souvětného systému se spojovacím výrazem co. Zkoumáním jeho periferie se doplňují naše znalosti ve dvojím směru. U vztažného zájmena co se prohloubilo poznání vztažných vět zavedením termínu věty vztažně uvozující. Poznání příslovečné spojky co jako „významově prázdné“ rozšiřuje oblast dosud známé gramatikalizace zájmena co.

 

Korpus excerpovaných knih[43]

*Antoš J., Drobné novely, 1889 ― Arbes J., Štrajchpudlíci, 1951 (1880) ― Čapek-Chod K. M., Ve třetím dvoře, 1929 (1895) ― *Dostál A., Pod štítem ochranným, 1894 ― Hálek V., Na statku a v chaloupce, 1923 (1871) ― Herben J., 1. Do třetího a čtvrtého pokolení, 1963 (1887, 1907) ― [139]2. Moravské obrázky, 1889 ― Herrmann I., 1. U snědeného krámu, 1971 (1890) ― 2. Otec Kondelík a ženich Vejvara, 1968 (1898) ― Holeček J., Černá Hora v míru 1, 1883 ― Jahn M., Nevzešlo ráno…, 1897 ― Jelínek E., Dámy starších salonův polských, 1888 ― Jirásek A., 1. Skaláci, 1922 (1875) ― 2. Ráj světa, in: Na dvoře vévodském. Ráj světa, 1907 (1880) ― 3. Mezi proudy 1, 1959 (1887) ― 4. Proti všem, 1894 ― 5. U nás 1, 1973 (1897) ― Klicpera I., Bitva u Lipan, 1879 ― Klostermann K., Za štěstím, 1987 (1895) ― *Konrád J. D., 1. Bílý admirál a jiné dalmatské povídky, 1929 (1884―1887) ― 2. Sázavské vlny, 1897 ― Kosmák V., Chrt, 1981 (1888) ― Mrštík V., 1. Pohádka máje, 1996 (1892) ― 2. Obrázky, 1894 ― Mrštíkové A. a V., Bavlnkovy ženy a jiné povídky, 1897 ― Pfleger Moravský G., Paní fabrikantová, 1924 (1873) ― Pittnerová V., Obrázky ze žďárských hor, 1897 ― Podlipská S., 1. Na domácí půdě, 1903 (1872) ― 2. Osud a nadání, 1872 ― 3. Pozemský prach, 1891 ― Rais K. V., 1. Lopota, 1935 (1892―3) ― 2. Zapadlí vlastenci, 1902 (1894) ― 3. Pantáta Bezoušek, 1972 (1897) ― *Řezníček V., 1. Bílá hora 2, 1895 ― 2. Student hrdina, 1897 ― Schulz F., 1. Latinská babička, Třebechovice 1942 (1886) ― 2. Nymburská rychta, 1889 ― *Slama F., Pán Lysé hory, Opava 1891 ― Stašek A., Blouznivci našich hor I. 1955 (1895) ― Sumín J., Věště, 1898 ― Světlá K., 1. Na úsvitě, 1949 (1865) ― 2. Vesnický román, 1930 (1867) ― 3. Kříž u potoka, 1994 (1868) ― 4. Frantina, 1971 (1870) ― Svobodová R., Na písčité půdě, 1895 ― Šimáček M. A., 1. Z opuštěných míst, 1901 (1887) ― 2. Ze zápisků phil. stud. Filipa Kořínka I., 1949 (1890―2) ― *Škába K., Masopust v Soběslavi, 1887 ― Šlejhar J. K., 1. Z Prahy, 1910 (dříve v časopisech) ― 2. Zátiší, 1898 ― Šmilovský A. V., Martin Oliva, 1896 (1874) ― *Špaček V., Dvojí oběť, 1894 ― Štolba J., Klepy z cest, 1873 ― Téver F., Povídky, 1895 ― Třebízský V. B., 1. Bludné duše, 1976 (1879) ― 2. Pod doškovými střechami, 1905 (1885) ― 3. V červáncích kalicha, 1893 ― Vlček V., 1. Golgota i Tábor, 1904 (1871) ― 2. Dalibor, 1888 ― 3. Setník Halaburd 2, 1892 (1889) ― Winter Z., Peklo, in: Rozina sebranec a jiné prózy, 1966 (1904)


[33] M. Darovec, Z problematiky vztažných viet, JazAkt 16, 1979, s. 14.

[34] M. Grepl, P. Karlík, Skladba spisovné češtiny, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1986, s. 456. Rec. Z. Hlavsa, SaS 50, 1989, s. 222―226; E: Macháčková, NŘ 72, 1989, s. 151―156; K. Horálek, JazAkt 24, 1987, s. 108―109.

[35] J. Chloupek, Východomoravské věty se spojkovým co, SaS 20, 1959, s. 267n.

[36] J. Štěpán, Čas ve větě a textu. Univerzita Karlova, Praha 1986, s. 96―113. Rec. J. Hoffmannová, NŘ 73. 1990, s. 95―99; I. Kolářová, SaS 51, 1990, s. 248―249.

[37] D. cit. v pozn. 34, s. 399, 405.

[38] D. cit. v pozn. 4, s. 187.

[39] Toto rozlišení podal K. Svoboda už v době, kdy se u nás v syntaxi zdůrazňoval formální přístup a nevěnovala se ještě pozornost syntaktické sémantice, srov. K. Svoboda, O tak zvaných větách příčinných a účinkových, NŘ 37, 1954, s. 1―11.

[40] U větněčlenského vyjádření příčiny se zabývala sémantikou řídící fráze S. Machová, Příčina v syntaxi češtiny, Academia, Praha 1972, s. 39n. Rec. I. Nebeská, SaS 34, 1973, s. 340―342.

[41] D. cit. v pozn. 26, s. 179.

[42] E. Pauliny, J. Štolc, J. Ružička, Slovenská gramatika, Vydavateľstvo Osveta, Martin 1955, s. 377. Rec. A. Jedlička, SaS 19, 1958, s. 155―164.

[43] U autorů, kteří nejsou uvedeni v Příručním slovníku jazyka českého, je hvězdička. Místo vydání je uvedeno jen tehdy, nebyla-li jím Praha. Cituje-li se z jiného než 1. vydání, uvádí se rok 1. vydání v závorkách.

Naše řeč, ročník 89 (2006), číslo 3

Předchozí Josef Štěpán: K periferii současného souvětného systému se spojovacím výrazem co, I

Následující Pavla Chejnová: Pochvaly a komplimenty