Časopis Naše řeč
en cz

K jazyku a stylu Otokara Březiny, II

Josef Filipec

[Články]

(pdf)

-

Březina však měl při svém myslitelském založení hluboký a všestranný smysl pro smyslové vjemy, především sluchové, zrakové a čichové, ale i chuťové a hmatové, a v duchu Baudelairovy poetiky i pro vztahy smyslových kvalit. Od básní impresionistických, jako je Apostrofa podzimní nebo Podzimní večer s odstíny šedi a červeně (šedý, šedivý, šerý, černý, temno; krvavý, zrudlý, rudý, purpurný, karmín, minium atd.) postupuje ke kombinaci smyslových vjemů, např. v Motivu z Beethovena: Ó pověz, necítíš, / jak noci narkosou dech unaven se úží? / A lehký šumot snů jak letěl kolem nás / a úsměv jasmínů a bázlivý dech růží / do vání křídel svých ze svého šatu třás’? Zde jsou výrazy pro vjemy sluchové, zrakové, čichové a hmatové. Podobně v Agonii touhy jsou nápadné výrazy pro barvy, vůně a hmatové pocity, záře a světla a vždy také výrazy pro myšlenkové představy. Spřažením smyslových pocitů dochází k sluchově vizuální synestézii: Kdo nadýchal mrazem v má okna a zamlžil čisté zpívání barev? (49); a zbytek dne ať ztrávím pohroužen, němý, ve věčnou hudbu tvých světel. (62) V souvislosti s hmatovými představami je pro Březinu příznačný smysl pro typická gesta, zvláště ve spojení s motivem rukou a s postižením typických akcí, jak si toho všiml už Šalda: duchových křídel šumění … zdvihlo se v taktu jejich (rukou bratří) tajuplného gesta. (211) Mdlé ruce zajatých, v radosti zdvižené, zatřásly mříží, (125); Bratří, z ruky do ruky podávejme víno silných v své číši: (89n.).

Střídání konkrétnosti a abstraktnosti je charakteristické pro různé fáze vývoje Březinova výrazu. Jeho konkrétnost se projevuje mimo jiné též epitety, přirovnáními, synekdochami, popř. metonymiemi, personifikacemi a metaforami. Epiteta jsou jednak buď spíše charakterizující a rozlišující, jednak malebná, zvláště pro označení barev: plod žití suchý jen (11n.), žeh práce žíravý (11), zhaslých jar, svěžích údů jas, čistých vzpomínek svých vonným pokladem (Mrtvé mládí); půlnoc zelená (12), po černém koberci (18), zvonů stříbrných, modrým jasem (18n.) atd. Epiteton bývá i tam, kde je běžným doplňkem substantiva: kajícnice smutná (11), v těžké agonii, v chladném hrobě (18), rosu sladké many (19), rudá krev (21) atd.

Přirovnání jsou členská a větná: Šla žitím matka má jak kajícnice smutná, / den její neměl vůně, barev, květů, jasu: / plod žití suchý jen, jenž jako popel chutná, / bez osvěžení trhala se stromu času (11). Frekvence slova jak(o) je značná: Jen němé vedro tvé spravedlnosti sálá jak brázdy jich (oblaků-nadějí) letu / nad nivami a nad staveništi a nad cestami, kde bílé kameny svítí / jak řečiště ohně a kde jak náměsíční plíží se vojska. (175) Bratří! Vaše láska se plní jak stromoví jižní: plody má uprostřed květů, / a dech její roven je šepotu soumraků v měsíci jarního tání. (123) Zajímavé je postupné veršové a větné rozvětvování a gradace složitých přirovnání. Typickou ukázkou je místo z básně Víno silných: a smrt naše bude jak smrt očištěných lidí. Podobná chůzi / z pokojů přesycených vůněmi do chrámu na neděli květnou. / Podobná vstoupení na loď za vlání praporů a v orchestrech hudeb. / Podobná… / Podobná políbení, které potrvá déle než systémy světů, / podobná výkřiku všech písní, skrytých ve všech minulých i budoucích duších a světech, / a smíšení všech minulých i budoucích dní a nocí v jediný den, v němž nebude noci. (90) Funkce těchto přirovnání a jejich výčtů je v tom, že vytvářejí druhou výrazovou rovinu, která působí na čtenáře a posluchače svým rytmem, hudbou a sugestivními představami.

Časté jsou i personifikace: a píseň … do tváří dýchla mi a za ruku mě jala (13); Černá bratrstva lesů … klekala k zemi / jak k choru modliteb za zemřelé. (21) Noc tiše zpívala (211). Objeví se i synekdocha: Žen žhavý ret mé krve vášní neroznítil (9); Na vlhký mramor chrámů klekávala v snění (11).

Typickým jazykovým prostředkem k vyjádření specifického kontextového významu lexikální jednotky, totiž tzv. významu přeneseného (proti významu přímému), tak důležitého pro básníka symbolistu, je metafora.[1] Je novým pojmenováním, jehož význam je motivován jako specifický vzhledem k významu běžnému. Také její větně kontextové zapojení je specifické (viz dále). Metafora je dokladem expanze básnického pojmenování. Např. metafory ohnisko Tajemství (11), horizonty a struny T. (15), točny t. (18), víno T. (24), brány otevřené T. (32), póly T. (33), chorál T. (49), křeč T. (55), šum lesů t. (72), pastvy t. (73) atd. svědčí o tom, že představa tajemství mocně poutá básníkovu pozornost a vynucuje si nová pojmenování, např. z oblasti vizuální, zvukové, tělové, zeměpisné aj.

Podobně některé motivy si vynucují charakteristiku v samostatných básních, a to z mnoha různých hledisek, např. vůně (Vůně zahrad mé duše), lítost (49n.), mučedníci (Mučenníci), noci (Noci!), jaro (Pozdravujeme jaro!), ruce (180n.) aj. Tato mnohostrannost básnického pohledu je typická pro Březinu a projevuje se také v častých výčtech slov i obrazů; slov: den její neměl vůně, barev, květů, jasu (11n.); ať cítím rostlin puls i hudbu hvězdných drah, / paprsků světla lom a vzduchu ráz a šum, / motýlů tichý let a v duší hlubinách / myšlenek tajný vznik a zápas, vír a tlum (Motlitba večerní); obrazů: A teplo mrtvých vnad, jež kynulo mi svěží / …, žár dlouhých pohledů …/ a mrtvé polibky…; / krev hroznů zahořklá… / a oheň objetí myšlenkou vychladlý / atd. …, vše vzplálo v duši mé… (Mrtvé mládí). Podobně v básních Lítost, Ranní modlitba (úroda na polích lásky…), Žalm ke cti nejvyššího jména, Víno silných a dalších. To svědčí o zvláštní architektonice Březinových obrazů, vždy promyšleně komponovaných a zaměřených k jednotnému cíli, k závěrečné syntéze. Podobně jako pomocí složitých přirovnání vystihuje básník mnohostrannost dění a strhuje vnímavého čtenáře k prožití vlastního básnického opojení. Můžeme říci, že tu jde v básnickém jazyce o obdobu Bachova umění fugy.

Březinova metafora není a nechce být „básnickou ozdobou“, nemá jen funkci jednotlivého nového pojmenování (např. zlatý šíp—matka, nevěsta—duše, slepci—duše atd.). Pro ni je typické to, že je jednak výrazem básníkova zvláštního světa, jeho noetické koncepce, to znamená, že je ve vztazích s ostatními metaforami, jednak je dotvářena a rozvíjena kontextem do dalších souvislostí metonymických. Pregnantnost výrazu a nezvyklost slovních spojení řadí Březinu mezi „těžké“ básníky a nutí jeho čtenáře k nejvyššímu interpretačnímu úsilí myšlenkovému i asociačnímu. Tak např. vosková svíce upevněná ve svícnu na oltáři a hořící mdlým plamenem je obrazem básníkovy myšlenky, uvězněné v těle, ale toužící po „sil věčných tajemství“: myšlenka má je voskovicí světla mdlého, / jež v těla svícnu nečistém se třesouc leskne / na oltář věčný postavena Neznámého. (9) Podobně Stan černý smrti, jež rozpíná duše na cestě své, aby odpočinula, / jsem svinul dle rozkazu tvého a obrácen k východu světla / řekl jsem myšlenkám, klečícím na růžových kobercích jitra: Modlete se! (60) Jdou naše duše v tisíciletích exilem země / slepci oslepli mystickou vinou narození, / (177) atd. O tom, že Březinovy obrazy předpokládají kontext, jasně svědčí případy, kdy obraz je tvořen spojením stejného slova (např. zahrada) s různými pojmy (např. duše, smrt) a teprve další text jim dodává žádoucí jednoznačnost a specifičnost, např. Vůně zahrad mé duše (44), do zahrad mé smrti (65), Zahradami budou nám hroby (89), Zahrady plamenů, ukryté v hlubinách věcí (117).

F) Jako stavební materiál básnických syntéz posloužila Březinovi nejen slova, ale i syntagmatická spojení slovních tvarů. Jsou to hlavně spojení dvojčlenná a trojčlenná, řidčeji i vícečlenná: Tvé mrtvé krve vychladlé (11), strun jemně vibrující drát (13), v těl brouků tvrdý kov (28). Do těchto nadslovních forem, které vytvářejí několik typů a podtypů, vkládal Březina virtuózně obsah svých metafor a obrazů a spojoval je osobitě v jednotlivé verše a celky. Při tom dosahoval velké sémantické hutnosti. Např. v básni Mrtvé mládí připadá na 32 veršů 47 těchto spojení, z toho 30 dvojčlenných (24 adjektivně substantivních, 6 substantivně substantivních) a 17 trojčlenných, v básni Březen na 24 veršů 43 spojení (19 trojčlenných a 24 dvojčlenných), v básni Bolest člověka z Rukou na 16 veršů 26 spojení obou typů (vždy po 13). Srov. příklad z Mrtvého mládí: Hrou třpytných konstelac se nebes krása stkvěla, / do času ztichlých vod z ní kapal hvězdný čar, / kde v rakvi skleněné, jak světic mrtvá těla, / mé mládí leželo v rubáši zhaslých jar.

Velkou frekvencí těchto spojení se Březina odlišuje od ostatních básníků. Např. Sovova báseň Jarní halucinace z Květů intimních nálad má 28 veršů, ovšem kratších, a 12 spojení dvojčlenných a jen 4 trojčlenná (v měkkých tónech žluti, stromů zeleň svěží, na známých krajů řad, vzpomínky mdlý dech), báseň Sobě, podobného ladění jako Březinovo Mrtvé mládí, má 28 veršů a 22 + 2 spojení. Trojčlenných spojení je u Sovy tedy málo a vůbec nejsou vzájemně spojována.

Dále budou, ovšem jen příkladově, uvedeny jednotlivé typy a podtypy těchto spojení. Březina jimi prokázal hluboký smysl pro využívání substantiv a adjektiv, jak jsme už uvedli dříve, a prokázal zde i svůj syntetizující smysl.[2]

I. Spojení dvojčlenná (spojení 2 substantiv [S] nebo adj. [A] a subst., z nichž jedno bývá v genitivě, při čemž může převažovat buď singulár, nebo plurál)

A) typ S1 + S2gen. počet žití, páru tuh, se stromu času, na hřbitovech snů, snem světel, o fresky stěn, do žádostí těl, úsměv jasmínů

B) typ inverzní S1gen. + S2 vzpomínek červenec, barev vějířem, ponížených žeň, v lící ovál, kosmu od zrcadla, noci narkózou, lásky šílenství, v trávy trs

C) typ A + S hvězdný čar, mé mládí, v těžké agonii, rosnou záři, bledým květem, na starém pianě, mrtvé polibky, v kouřících dálkách

D) typ inverzní S + A moci vítězná, oltář kamenný, oběť krvavou, myšlenka má, den kalný, šípe zlatý

II. Spojení trojčlenná

1. typ adjektivně substantivní (adj. a 2 subst.)

A) AS1S2gen. (pl./sg.) bílé lokty děv, spálená síla nervů, v bizarních pěnách vášní, v dalekém šumění vod, v hněvivém šlehnutí jehel, zmlženým rozechvěním hlasu, němé vedro (tvé) spravedlnosti

B) S1AS2gen. (sg./pl.) s inverzí adj. do střední pozice prach ostrý chudoby, chuť trpkou života, zář grandiózní vesmíru, v šat vonný kašmíru, Van studený smrti, žeh prudký polibků, v noc věčnou propastí

C) S1gen. (pl./sg.) AS2 s přesunem subst. v genitivu do první pozice žen žhavý ret, strun (jemně) vibrující drát, (čistých) vzpomínek (svých) vonným pokladem, světic mrtvá těla, v (tvých) rytmů černém kataraktu, v bytostí nekonečný květ (a vír a kvas), noci jasný mír, lásky opojná vinobraní

D) řidč. S1S2gen. (sg./pl.) A s inverzí adj. do třetí pozice žeh práce žíravý, Déšť světla krvavý, V květ snění uvadlý, pel prachu kosmický, krev hroznů zahořklá, vír barev zpěněný, Tma kleneb závratná, před zraky ženců předrážděnými

E) řidč. S1gen. (pl./sg.) S2 A s inverzí závislého subst. i adj. mlh hábit kající, na nebes líchu temnou, z hvězd problémů skvoucích, Par oddech stříbrný, v těla svícnu nečistém

 

2. typ adjektivně substantivní (adj. a 2 subst.) s adj. a určujícím subst. v genitivu

 

A) velmi hojný S1 Agen. (pl./sg.) S2gen. Pel zrůžovělých snů, lomem vrchních vrstev, (ztichlých) do zahrad … zašlých let, v rubáši zhaslých jar, (mdlý) plamen rosných duh, Hrou třpytných konstelac, ozon příštích blesků, průvody gigantských jar, rozkoše nejsladších umírání, Řinčení mystických okovů, trsy jiskřících ostřic, teplo tvého těla, v lampě mé duše, na lože purpurné nádhery

B) S1S2gen. (sg./pl.) Agen. s inverzí adj. ze střední do třetí pozice fantom milenky mrtvé, Puch krve sražené, ráz hodiny (mé) poslední, pod okny duše mé, v červenci pohledu svého, nádheru noci plamenné, déšť růží ohnivých, do ohniska Tajemství (věčně) planoucích, vláhou zraků tvých, v hloub sopek vyhaslých, dech jiter zemřelých

C) řidč. Agen. (pl./sg.) S1gen. S2 s inverzí subst. z první pozice do třetí vonných útěch déšť, na svěžích údů jas, čistých vzpomínek (svých vonným) pokladem, tvých esencí čar, nad … horských štítů lesk, vlastní krve vzdech, z vlastní duše hloubi, v tvé hudby náraz

D) řidč. S1gen. (pl./sg.) Agen.. S2 s inverzí závislého subst. i adj. dnů příštích … svět, paprsků mystických … něhu, sil věčných tajemstvím, (Neznámých) moří mrtvých výpary (žhoucí a solné), Snů našich záclonou, zvonů stříbrných angelus, pod vesel mých metrem, zor příštích andante, z květů zázračných … (měkký) polštář, těla tvého hrozen

 

III. typ substantivně adjektivní (subst. v středové nebo třetí pozici), celkově řidší.

A) A1 (sg./pl.) SA2 svůj prsten pečetní, spodní oktáva zádumčivá, pavučinný květ její, v klokotném varu nenávistném, v mém sluchu smrtelném, (svých retů) hořkou číši plnou, hořké vůně teskné, v kovových strunách spících, (mých vzpomínek) řasnaté závoje černé

B) A1(sg./pl.) A2 S svůj žhavý … příval, smutnou, elegickou písní, tvé mrtvé krve (vychladlé), jeden jiskřivý smích, ocelovým, svírajícím se kruhem, v staletém tragickém snění, mým nemocným touhám.

 

Pozn. Jsou ovšem i jiná a též vícečlenná spojení, jak vyplývá i z některých uvedených dokladů, ale vznikají zřejmě kombinací uvedených typů nebo jsou zcela řídká, např. spojení tří subst. paprsků světla lom, hudbu miliónů srdcí atd. Spojení jsou značena volnými symboly, nikoli tedy např. (AS1) S2, protože v těchto útvarech je možnost různé sémantické interpretace.

Konfrontace s Májem ukazuje, že Březina byl jak v sémantické stránce metafor, tak v tvoření jejich výrazové stránky pokračovatelem Máchovým. V Máji nalézáme téměř všechny uvedené typy Březinových trojčlenných spojení, i když podstatně řidší, a dokonce i typy navíc. Je nepochybné, že oba básníci našli v těchto útvarech i rytmické celky, které jim vyhovovaly, např. , , ,  ap. Zvláště trojslovná spojení přímo souvisí i s pořádkem slov.

Typ II. 1. A) řidč. nad modré temno hor, modravé stíny vln, Hluboké ticho (té) temnosti, květoucí břeh jezera; B) zř. slunce jasná světů (jiných); C) věčnosti skleslý byt, koření líbá vůně, větru smutné chvění, čápa vážný let, drozdů slavný žalm, v přírody slavný chrám; E) řidč. zemřelých myšlenka poslední, (ohromna) ptáka peruť dlouhá, u vězení síni dlouhé, lebky zraky duté

Typ II. 2. A) ve lůně pustých skal, Nad dálkou temných hor, obraz (co) bílých měst, stíny modra nebe; B) čas jinošství mého, v dál krajiny jarní, svůdce dívky padlé, nad jezerem barev jemných; C) pradávných bojů hluk a další proslulé metafory; D) zř. dětinství mého věk, města malého (i bílé věže) stín

Typ III. A) budoucí život můj, v smutném zraku mém, v hluboké ticho to, temný strop klenutý; B) hojný: dávná severní zář, dětinský můj věk, mnohý … bouřný vír, ubledlou mrtvou tvář, vešken/veškeren živý tvor, strašný můj čin aj.

Typ II. 1. D), který u Máchy chybí, je vykompenzován typem II. 1. F), který je u něho navíc: AS1gen. S2 divoký času vztek, ztracený lidstva ráj, vzešlá lůny zář, strašný lesů pán, temný vod klín atd.

3. Výpověď a věta. Otázka nadslovních útvarů, výčtů, kontextu, slovesa jako centra výpovědi tvoří přechod k otázkám Březinovy výpovědi a věty.

A) Detailní výzkum mnoha Březinových básní nám umožnil zjistit také jejich některé opakující se relevantní syntaktické rysy a uvést aspoň dílčí statistické charakteristiky (srov. přiloženou tabulku). Především se ukázalo účelným přihlédnout k protikladu básní strofických a nestrofických. I když se tento protiklad zcela nekryje s protikladem pravidelného a volného verše, přece jen se jasně ukazuje, že v nestrofických básních je přírůstek v celkovém počtu výpovědí různých typů, což souvisí s délkou verše, ale i s větším počtem nevětných výpovědí.[3] Dále je důležitý repertoár větných typů, zvláště hlavních a vedlejších vět a jejich podtypů. Pro povahu větné intonace je důležitý vztah meziveršového a mezivýpovědního předělu a pořádek slov. I když by si výzkum Březinovy věty žádal podrobnější práce, je třeba vycházet z uvedených základních faktů a činitelů a postupně tato zjištění prohlubovat. V tabulce jsou výsledky rozboru 18 básní, tj. celkem 795 veršů, z toho 357 strofických (asi 45 %), 438 nestrofických (volný verš). Ukazuje se, že u strofických básní připadá na 1 výpovědní celek (ukončené souvětí) průměr 3,16 verše, u nestrofických jen 2,29 verše. Výpovědní celky mají různý počet jednotlivých výpovědí, od 1,76 (průměr v Přátelství duší) po 6,37 (v Modlitbě večerní). V nestrofických básních připadá méně jednotlivých výpovědí na výpovědní celky než u strofických (2,68 proti 2,96), což je způsobeno hlavně tím, že je v nich větší počet nevětných výpovědí, zvláště zvolacích, např. v Písni o slunci, zemi, vodách a tajemství ohně je jich 32: Tajemství ohně! Osvobozující! / Zářící symbole Všudypřítomného! / Hrdé dechnutí síly! Objetí změněné v světlo! / Pnoucí se k výši! atd. (116) Kromě nevětných výpovědí jsou v zkoumaných básních veskrze jen věty dvojčlenné, někdy s elipsou: Tvá slavnost dnes v zahradách věčných (je, koná se)! (21) Nesčetné plameny od věků stravují tmu. I slunce a tajemná žízeň všech světů (stravují tmu), … (103) Délka výpovědí v uvedených básních je velmi proměnlivá: jsou výpovědi jednoslovné (ó, rci, Dej, Věř, Zpívám, Ty, Vy, Teskno, Šťasten, Bratří, Nejatá, Sestro, Věčný atd.), dvoj- a víceslovné, jsou výpovědní celky až 13veršové o 107 slovních tvarech (Stavitelé chrámu: Jen v zajiskření očí…, 134), na závěr Mrtvého mládí dokonce čtyřstrofý výpovědní celek. Hlavní věty (samostatné i v souvětí) mají značnou převahu proti vedlejším, přičemž obojích vět je méně v básních strofických (podle počtu veršů by jich mělo být asi 45 %). Mezi hlavními větami je naprostá převaha vět oznamovacích, ostatní typy znatelně ustupují, i když např. Modlitba večerní obsahuje veskrze věty přací a uvedená Píseň o slunci… zvolací nevětné výpovědi. U Březiny najdeme velkou odlišnost básní podle větných typů: např. Podzimní večer, Siesta, Březen obsahují jen věty oznamovací, Apostrofa podzimní, Noci!, Kolozpěv srdcí, Pozdravujeme jaro! většinou věty zvolací. Jsou i básně uvedené jako otázky: Proč odvracíš se, ó slabá?, Kde jsem už slyšel?, Zem?, popř. založené jako odpověď na otázky (Tělo, Ženy) a ovšem i básně kombinující různé typy vět, např. zvolací a přací (Vládnoucí, 93). Mezi větami vedlejšími daleko převládají věty vztažné — více je jich v básních nestrofických, podstatně méně je vět časových a jiných příslovečných a zvláště srovnávacích. Např. v Královně nadějí je 27 vztažných vět z celkového počtu 45 vedlejších, v Modlitbě za nepřátele 11 z 16, v Modlitbě večerní 14 z 22, v Lásce 25 z 33, v Stavitelích chrámu 28 z 37 ap.

Vzhledem k Březinovu vývoji od verše pravidelného (alexandrínu) k volnému, s jistým návratem k pravidelnosti, je důležité zkoumat, zda se kryjí předěly mezi verši a výpověďmi, popř. výpovědními úseky (předěl pozitivní), nebo ne, a zda je při různosti veršového a výpovědního předělu přechod ostrý, nebo neostrý.[4]

 

Tabulka syntaktických charakteristik z 18 básní

 

Pozn. Za ostrý přechod nepovažuji meziveršový předěl, který se kryje s mezivětným předělem (Žen žhavý ret mé krve vášní neroznítil / a lásky šílenství mi v zracích nezaplálo, 9) a větným předělem mezi volně připojenými členy téže výpovědi, např. před přirovnáním, příslovečným určením ap. (Mé vzpomínky jsou bez barev a beze vláhy / jak protěž v herbáři, 10). Ostrý je však přechod mezi nutnými členy gramatického a sémantického spojení, např. mezi podmětem a přísudkem (z níž umění / plá barev vějířem, 9n.), mezi zájmennou a slovesnou částí zvratného slovesa (v trávy trs, jenž tísní / se při zdích, 9), podobně i mezi pomocným a významovým slovesem složeného tvaru slovesného (na svěžích údů jas, jež balzamoval / jsem čistých vzpomínek svých vonným pokladem, 13), mezi jménem a jeho těsným přívlastkem (ty šípe zlatý, vystřelený do ohniska / Tajemství věčně planoucích! 11), mezi slovesem a předmětem (tys přišla, Milá má, a nalila’s mi vínem / svých retů hořkou číši plnou, 18) a mezistrofní předěl (A brázdami snění // za noci pluji… 20). V těchto případech ostrého přechodu jde většinou i o předěl významový.

Hranice veršů a výpovědí se nekryje např. ve 13 verších básně Den výroční a z těchto 13 případů připadá 8 na ostrý předěl. To je relativně značné procento případů. Z nestrofických básní připadá značné procento neshod na báseň Stavitelé chrámu. Povšimnutí zasluhují i případy, kdy promluvový předěl mezi výpověďmi je uvnitř verše (srov. tytéž dvě básně a v básni Svět rostlin 8 případů z 20 veršů, např.): Svět rostlin. Bez hnutí stromy sní o svých cestách / staletími tvarů. Šťávy země atd. (159) Důvody těchto u Březiny ne zcela běžných faktů shledáváme v básníkových mučivých myšlenkách a stavech,[5] v úsilí o veršovou expanzi, prolamující hranice veršů, ve snaze o prozaizaci veršů a ve vpádu reality do básníkova uzavřeného světa.

Pokud jde o pořádek slov, všimli jsme si jednak polohy přívlastku, jednak polohy slovesa. Pořádek slov má ovšem také funkci rytmickou a zvukovou, jak ukazuje zvláště otázka koncového slova a rýmu (srov. i dále). Tak např. dvouvrcholová intonace si vyžaduje rozvržení slovních přízvuků:

 Intonační linie závisí na aktuálním členění větném: , nikoli má matka žitím šla, ačkoli by slabičné schéma zůstalo stejné. Aktuální členění si často vynucuje expresívně zabarvený pořad subjektivní (jádro výpovědi — základ) místo objektivního,[6] popř. se obojí střídá: Mezi nimi (vyděděnci) šli stavitelé tvého chrámu. Ti jediní (1) ze všech / poznávali se (2) znameními. Jako slib (2) jiných nebes a země / viděli (1) hrůzu a nádheru věcí. V plnosti nesčíslných forem (2) / cítili (1) prvotní napětí tvého tvůrčího dechu, / (134). Z důvodů rytmických dochází také k inverzím a postpozicím, např. přívlastkovým (srov. dříve o typech spojení slovních tvarů) a antepozicím: A půlnoc zelená když svítí (12); Vítězů matku a sestru / ve květu tisíciletí, na rtech zardění jitřní, vítali ženu, (134); a jeho (slunce) sen viditelný, hra tisíců bratrských sluncí, / tančících v rytmech hudby melancholické, vznášel se nekonečnostmi / zářící láskou. (132)

U přívlastkových spojení[7] bylo zkoumáno normální (n) i jiné (j) postavení přívlastku shodného (bílé ruce) i neshodného (sen kovů, ruce žen, iluze v žáru, údery tepen na spáncích otroků), a to ve všech možných pozicích, jak to vyplývá ze srovnání s jinými typy; např. ve spojení žen bílé ruce rozpjaté je normální postavení bílé ruce, jiné žen ruce a ruce rozpjaté (běžně rozpjaté bílé ruce žen). Březina z důvodů zvláště rytmických často střídá pozice: Bratří! Vaše láska (1,2) se plní jak stromoví jižní (2,1), (123); Tvou mocí (1,2) nás ruměnec (1,2) přelil se do tváří nepřátel našich (2,1), (102).

U sloves určitých bylo zjišťováno koncové a nekoncové postavení, ovšem mimo verše, kde se žádné sloveso nevyskytuje nebo je umístěno tak, že jeho koncové umístění nepřipadá v úvahu, dále pak koncové postavení v intonačním centru (IC) a za ním, sestupně, např. IC Žen žhavý ret mé krve vášní neroznítil 9, na svěžích údů jas, jež balzamoval jsem 13; sestupně jež v inspiraci pláš 9.[8]

Je patrné, že normálního postavení přívlastku přibývá u Březiny postupně zvláště v básních nestrofických, většinou s volným rytmem, ovšem i některé básně strofické jsou psány ve volném rytmu, např. Vladaři snů, Vítězná píseň, Mučenníci aj. Totéž platí ještě výrazněji o koncovém veršovém postavení slovesa: Vzduch světlem hořel, v těžkou  stlíval, / kov její písně v sladké  tál, / a smutek dní, jenž v duší  se díval, / před jejím prahem  stál. (78) Tu je intonační centrum na předposledním taktu. V Stavitelích chrámu např. je sloveso v 52 případech v nekoncovém postavení, v 9 v koncovém, ale z toho jen 5 se kryje s intonačním centrem na posledním taktu a ve 4 případech je umístěno sestupně za intonačním centrem. Zdá se tedy, že volný verš působí na větší přirozenost pořádku slov, pokud jde o postavení slovesa, a na silnější obsazování intonačního centra slovesem (srov. i hodnoty v tabulce).

B) Březinova věta se vyznačuje hlavně těmito dalšími znaky: Především je velmi zhuštěná, kondenzovaná a po té stránce je jistou obdobou věty odborného vědeckého stylu, která má povahu soudu o skutečnosti pojmenované pojmovými slovy-termíny. Jsou pro ni typická velmi intenzívní obrazná pojmenování a přirovnání a dříve uvedená tendence k nominálnosti. O zhuštěnosti věty svědčí také časté polovětné vazby, přechodníky a přístavky, např. myšlenka má je voskovicí světla mdlého, / jež v těla svícnu nečistém se třesouc leskne / na oltář věčný postavena Neznámého. (9n.); a k točnám tajemství šla’s ruku v ruce se mnou, / kde … do jisker … / hrál zázrak Věčného, na nebes líchu temnou / jak zrní safíru a bílých ohňů naset. (18) V poledne zápasu našeho ať zvoní nám éterné polibky duší, smířených smrtí, (103); sen její (země) bloudí daleko před vámi, slabými, v tisíciletích, / vonný a třesoucí se v paprscích Nejvyššího. (105) aj.

Březinova věta dovede do sebe zabrat značný počet určení, ba bývá jimi až přetížena. Při tom se básník nijak nevyhýbá hromadění téhož jazykového prostředku (srov. i dále přísl. určení ap.): Po černém koberci, jejž k mému loži (1) stínem (2) / v šat vonný kašmíru (3) Noc tkala kyprou vlnou (4), / tys přišla, Milá má, (18); (Dny podzimní,) rozlévejte smrt, jež proudem deště kane / vám z třpytných paprsků (1) jak z číše vytepané (2) / ze studeného kovu (3)! (26); V oblacích času jsem blesky zřel…, / zrak muže, pýchu a vůli země (1), tvrdý bojem (2), zlomený vítězstvími (3), / zrak ženy, rozkoš země, s pohledy vyčítavými, toužícími. (174)

Uvedené postupy se na mnoha místech nahromadí a spolu s mnohonásobnými větnými členy a složitou soustavou závislostí vytvářejí složité větné řetězce, např.:

Z žíznivých kořenů žití jsme (vody) stoupaly k éterným stvolům,
k nádheře květů, napjatých křečí bolestné touhy,
proudy numulitových moří, temnotami pralesů diluviálních,
královstvími dávného tvorstva gigantického,
jeskyněmi, kde člověk, zvířete tajemný bratr, příští vysvoboditel země,
tišil u nás oheň své krve, zatížené kletbou,
hořící věčně, neuhasitelný.
(183)

V posledních dvou verších je zajímavá závislost jednak na slově oheň (hořící věčně, neuhasitelný), jednak na slově krve (zatížené kletbou).

Větný člen, mnohokrát opakovaný, se často osamostatňuje a dále rozvětvuje, stávaje se východiskem dalších výpovědí: I snily (duše) o svých ztrátách. / O samotách uprostřed magických lesů, nad nimiž slunce / podobno ptáku zlatými křídly nekonečnými brázdilo éter; / celým vesmírem letěla jeho píseň o slávě života harmonického, / o zázracích tvůrčího jitra atd. Tím vzniká 10veršová perioda, vlastně nové paralelní pásmo k původnímu, které dále pokračuje řetězcem osamostatněných členů: Snili o městech … O pýše orlů … O rozkoši zničení … atd. (132n.)

Mnohonásobných větných členů, zvláště v polysyndetických spojeních, využívá Březina s oblibou v závěrech veršů: K nám mluvila touha a vášeň, hrůza a síla a hřích / i zastřené tajemství zkamenělé přírody jedinou řečí; (16) Zvláště typická pro to je Modlitba večerní: a proseb žár a šleh, jenž spaluje mi ret / a v tváři rudý plá, mi v duši ztiš a splň! (23) Ať všecko obsáhnu, všech cíle drah a cest, / co vidím žít a mřít a růst a kvést a zrát, (24).

Přes všechnu rozvětvenost a členitost větných členů je Březinova větná stavba poměrně přehledná, protože vyrůstá z promyšlené a jednoduché základní stavby. Tak např. osnovu v básni Stavitelé chrámu tvoří výpovědi: Viděli jsme zástupy. Zástupy snily o … (Vydědění a stavitelé chrámu) šli. — Spojování jednotlivých výpovědí do souvětí bývá, jak už bylo naznačeno, často stereotypní — nejvyšší frekvenci tu má vztažná věta — v následující ukázce spolu s paralelismem větné stavby: A teplo mrtvých vnad, jež kynulo mi svěží / pod růžným závojem, jejž dnů mých úsvit tkal, / žár dlouhých pohledů, jež zhaslé v duši leží, / a mrtvé polibky, jichž nežehl mě pal; (13). Protože vztažná věta rozvíjí slovo, je i z této strany podepřeno zjištění, že Březinova tvůrčí síla se projevuje především v pojmenování a v jeho sémantické stránce. Podobně v Královně nadějí a v jiných básních má Březina smysl pro symetrii věty, a to věty jednoduché i periody: Vítězství naše jsou cestami k tobě a v přemožení našem vítězství neviditelná. / Svištění mečů šelestí nárazem klasů tajemných zrání. (103) Tato větná symetrie je výrazem symetrie obsahové a je v souladu se symetrií rytmickou:[9]

Ale neubývá úrody vaší (bratří): dech Věčného táhne pod nebesy vašeho srpna a října / v den slavnosti klasů a zahrad a vinic a duší, / a žeň vaše je podobna úrodě světla: / do příchodu nesčetných nocí žali z ní národové / a nezmenšili jí v tisíciletích. (122)

U Březiny tedy nejde o symbolisticky temnou lyriku s neurčenými nebo porušenými větnými vztahy, jako např. někdy u Mallarméa,[10] i když i u něho lze zaznamenat případy větné dvojznačnosti, nejde tu ani o jednoduchou a jasnou syntax, jaká se přisuzuje Baudelairovi a Rimbaudovi, ačkoli je jí místy blízek, jde tu spíše o bohatou rozvětvenost a členitost větných členů, jak to i odpovídá zjištěné už rozmanitosti obrazných pojmenování, často nadslovních a vystihujících bohatě členěnou, mnohostránkovou skutečnost.

Tento příspěvek chtěl mimo jiné prokázat, že základem zkoumání jazyka a stylu Březinových básní a jeho díla je dostatečně podrobný rozbor jazykových prostředků, především slovníku, věty a jejich významové stránky. Na tomto pozadí lze zkoumat i verš a hlouběji mu porozumět. Ve stylu básní jako celku lze vysledovat několik etap se specifickými znaky. Výzkum individuálního jazyka a stylu je důležitý i pro výzkum národního a spisovného jazyka. Jazyková tvořivost Březinova se projevuje např. v tom, že dobyl pro český verš odborné, vědecké termíny a mnoho slov cizího původu. Je architektem české umělecké věty a periody, ale jeho nejvlastnější tvořivost je v básnickém pojmenování se specifickou sémantikou a v spojování slov. Dovedl spojit jazykovou tvořivost vlastní s odkazem nejlepších českých básnických tradic. Proti některým cizím symbolistům (např. Mallarméovi) je výrazově pregnantnější a významově, obsahově hlubší. Bylo by třeba pokračovat ve výzkumu jazyka a stylu tohoto básníka, jeho současníků a následovníků. Zvláště by se měl podrobněji zkoumat jazyk a styl u Ot. Theera, J. Demla, Vl. Holana, A. Bartuška a jiných českých básníků a na základě toho zjištovat jejich vztah k Ot. Březinovi.


[1] Srov. H. Weinrich, Semantik der Metapher, Folia linguistica 1, 1963, s. 3—17. E. T. Čerkasova, Opyt lingvističeskoj interpretacii tropov, Voprosy jazykoznanija 2, 1968, s. 28—38. J. Filipec, O přenášení významu v slovní zásobě, zvláště na základě podobnosti a soumeznosti, AUC-Philologica, Slavica Prag. IV, 1962, s. 497—506. D. A. K. Aish, La métaphore dans l’oeuvre de Stéphane Mallarmé, Paříž 1938. M. W. Bloomfield, The Syncategorematic in Poetry: from Semantics to Syntactics, To Honour R. Jakobson 1, Haag—Paříž 1967, s. 309—317. T. Todorov, Tropes et Figures, tamže 3, s. 2006—23. K sémantice verše J. Levý, Preliminaries to an Analysis of the Semantic Functions of Verse, sb. Teorie verše 1, Spisy univ. J. E. Purkyně v Brně, Filos. fak. č. 107, Brno 1966, s. 127—141. M. Červenka, Významová výstavba literárního díla, Česká literatura 12, 1964, s. 120—130.

[2] P. Fraenkl uvádí formální vliv Baudelairův a Máchův, s. 225n. Ovšem mohl tu být i jistý vliv Sv. Čecha (v dusných města zdech), J. Kvapila (snů tvých modrý květ z básní Slzy a Měsíc v Padajících hvězdách z r. 1888) aj.

[3] Fr. Kopečný, Základy české skladby, Praha 1958, s. 23n., 293n. mluví o větných ekvivalentech, tento Wundtův termín však není obecně přijat. Vl. Šmilauer, Novočeská skladba, Praha 1947, s. 19n., 84n. mluví o větách citoslovečných, vokativních ap. V 2. vyd. z r. 1966, s. 454, uvádí termín nevětná výpověd.

[4] Fr. Daneš, Intonace a verš, SaS 19, 1958, s. 105n., rozeznává podrobněji tři stupně ostrosti (hloubky) meziúsekových předělů a dále předěly nutné (vázané a volné) a možné. Pro náš účel stačí pojetí méně podrobné.

[5] O. Králík pozoruje např. v Dni výročním „zvláštní mučivou diskrepanci několika nazíracích rovin, jisté ohrožení identity bytí“, cit. dílo, s. 151.

[6] M. Jelínek, Slovosled v dnešní české poezii, sb. Teorie verše, cit. pod. č. 20, s. 33—46.

[7] M. Jelínek, Postavení atributu v obrozenské odborné literatuře, Sb. prací fil. fak. brněn. univ. A 15, 1967, s. 69—84.

[8] Daneš, cit. práce, s. 117. Souhlasím se sémantickou interpretací veršové intonace. Je třeba rozlišit, zda je intonační centrum na přízvukové slabice slovesa v koncovém postavení, nebo ne.

[9] Kopečný, Základy, s. 277.

[10] Wolf-Dieter Stempel, Syntax in dunkler Lyrik (Zu Mallarmés A la une accablante), sb. Poetik und Hermeneutik 2, Mnichov 1966, s. 33—46.

Naše řeč, ročník 52 (1969), číslo 1

Předchozí Josef Filipec: K jazyku a stylu Otokara Březiny, I

Následující Jiří Kraus: Několik poznámek k předmětu sociolingvistiky

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1