Kohlerovy úvodníky a vize české fonetiky

Radek Skarnitzl, Pavel Machač

[Reviews and reports]

(pdf)

Kohler's editorials and the vision of the Czech phonetics

This article is a comment to two recent articles by K. J. Kohler: (1) Two Anniversaries: 75 Years of International Congresses of Phonetic Science and 50 Years of Phonetica. Some Epistemological Reflexions on the Theory and Methodology of Phonetic Science. (2) The Scientific Goal of Phonetica.

K. J. Kohler: Two Anniversaries: 75 Years of International Congresses of Phonetic Science and 50 Years of Phonetica. Some Epistemological Reflexions on the Theory and Methodology of Phonetic Science. Phonetica, 64, 2007, s. 73–78.

K. J. Kohler: The Scientific Goal of Phonetica. Phonetica, 65, 2008, s. 189–193.

 

Během posledních dvou let vyšly v časopise Phonetica dva „vizionářské“ úvodníky hlavního editora tohoto časopisu Klause Kohlera z univerzity v německém Kielu. První z nich (Kohler, 2007) byl vydán u příležitosti dvojího výročí, 50. narozenin časopisu Phonetica a 75 let konání Mezinárodních kongresů fonetických věd. Ve druhém úvodníku (Kohler, 2008) jsou představeny nové vědecké cíle časopisu Phonetica.

Autor úvodníky využil i jako příležitost k zamyšlení nad současným stavem fonetických věd, a proto se v této recenzi zaměřujeme na oba. Jejich význam totiž spatřujeme mimo jiné v tom, že v obecné rovině shrnují odpovědi na otázku, kam se hodlá ubírat česká fonetika v koncepci Fonetického ústavu FF UK. Ústředním pojmem se pro Kohlera stávají komunikativní fonetické vědy (Communicative Phonetic Science). Cílem komunikativních fonetických věd má být zkoumání, jak lidé komunikují pomocí řeči, což zahrnuje výzkum řečové produkce, percepce a porozumění (dekódování) řeči (Kohler, 2008, s. 189).

To by na první pohled nebylo nic převratného, pokud ovšem nepřičteme Kohlerem požadované „komunikativní zaměření“ fonetických věd (viz níže), tedy zájem o interakci mluvčí-posluchač, o působení bohatě variabilních zvukových prostředků na průběh a výsledek reálného řečového komunikačního aktu. Nejdůležitějším aspektem Kohlerova apelu na odbornou veřejnost je integrace fonetiky a fonologie právě pod střechu komunikativních fonetických věd. Integrací přitom Kohler myslí skutečné zrušení dichotomie mezi fonetikou a fonologií, mezi přístupem ke zvukovému plánu jazyka z hlediska přírodních a humanitních věd. Bylo to totiž právě toto schisma mezi fonetikou a fonologií, které hluboce poznamenalo vývoj zkoumání řeči během posledních přibližně sta let.

 

Foneticko-fonologické schisma

Pojďme se s Klausem Kohlerem velmi stručně podívat na vývoj řečeného schismatu. Následně detailněji objasníme, co si Kohler představuje pod komunikativními fonetickými vědami. Striktní oddělení fonetiky a fonologie přinesl zejména strukturalismus. Například podle Trubeckého (1939) je předmět bádání fonetiky a fonologie zcela odlišný a obě disciplíny používají dokonce i rozdílné metody. Takový přístup samozřejmě mohl plnit ve své době důležitou úlohu. Pokud mladá vědní disciplína teprve sonduje oblast svého bádání a hledá svůj pracovní rámec, nutně musí definovat jednotlivé pohledy na týž objekt. Postupem času si však může dovolit různé pohledy integrovat a díky tomu si klást složitější otázky. Podle Ohaly (1990) udržování foneticko-fonologického schis[264]matu přetrvávalo po dobu generativní a post-generativní lingvistiky, přičemž vina byla zejména na straně tzv. autonomních fonologií. Šlo o přístupy, kdy fonologové přinášeli tvrzení o zvukovém plánu jazyka bez jakékoli práce se samotným zvukem daného jazyka, obrazně řečeno pouze s pomocí tužky a papíru. Zopakujme jen, že takový přístup byl v první polovině 20. století v podstatě nutností a představoval jakési lešení (Kohler, 2008, s. 190), které umožnilo relativně mladé disciplíně vypořádat se s obrovskou rozmanitostí řeči a složitostí řečového chování člověka.

Uveďme jako příklad autonomního přístupu ve fonologii cirkularitu, tedy definování kruhem (např. „Slunce vyjde na východě, protože vždycky vychází na východě.“). Ilustrativní ukázkou je koncept příznakovosti: příznakovost se používá k vysvětlení skutečnosti, že některé jevy jsou v jazycích světa častější než jiné. Nosové souhlásky bývají (častěji) znělé, zadní samohlásky bývají zaokrouhlené a podobně – takové formy jsou tedy nepříznakové. Nezaokrouhlená zadní samohláska (jako např. japonské „u“, /ɯ/) je považována za jev příznakový. Tento závěr jsme však mohli učinit jen na základě pozorování samohláskových systémů mnoha jazyků. Nezaokrouhlenost u zadních samohlásek je tedy příznaková, protože je méně častá. Jedná se o tautologii, definici kruhem.

Kohler (2007) vidí chybu, alespoň do jisté míry, na obou stranách vzniklé „barikády“. Ve fonologii i ve fonetice podle něj došlo k zvěcnění používaných konstruktů jako reality pro mluvčí a posluchače. Tak se (na straně fonologie) fonémy začaly považovat za percepční realitu v mysli uživatelů jazyka a podobně začaly (na straně fonetiky) například akustické parametry vstupovat do kategoriální percepce. Komunikační funkce těchto vědecky stvořených konstruktů – tedy to, čeho by se výzkum řečové komunikace měl týkat – byla ignorována.

 

Cesta pod jednu střechu

Je zajímavé, že pokusy o propojení fonetiky a fonologie jsou téměř tak staré jako samo schisma mezi oběma disciplínami. Kohler (2007) zmiňuje apel holandského lingvisty a fonologa Alberta Willema de Groota na Prvním mezinárodním kongresu lingvistů (1928), aby se překlenulo vznikající schisma mezi lingvistickou fonetikou (fonologií) a experimentální fonetikou. Cílem de Grootova apelu bylo skutečně integrovat (fonetickou) analýzu řečového signálu a (fonologické) zkoumání jazykové funkce a významu.

Roku 1932 se konal První mezinárodní kongres fonetických věd, na němž přednesl německý fonetik Eberhard Zwirner klíčový příspěvek, který propojoval fonologické, fonetické a psychologické hledisko zkoumání řečové komunikace. Pro tento nový druh fonetiky, nazvaný fonometrie, Zwirner například vyžadoval práci s daty získanými z přirozené řečové interakce. Když si uvědomíme, jaké typy řečového materiálu se v následujících desetiletích používaly (pseudoslova zasazená do větných rámců, izolované věty, věty s pochybnou smysluplností apod.), jednalo se o vskutku revoluční požadavek.

Další pokus, ač neúspěšný, o propojení přírodovědného a lingvistického přístupu představuje kniha Preliminaries to Speech Analysis (1952), jejímiž autory jsou Roman Jakobson, Gunnar Fant a Morris Halle. Jejich cílem bylo definovat akustické koreláty minimální sady distinktivních rysů, které jsou schopny rozlišovat lexikální kontrasty v jazycích světa (Ladefoged, 2004, s. 2).

Ačkoli se i nadále objevovaly pokusy o nalezení tzv. styčných ploch (interfaces) mezi fonetikou a fonologií, podstatný krok ke skutečnému a trvalejšímu přiblížení obou disciplín přineslo až hnutí laboratorní fonologie založené koncem 80. let 20. století. Jednou z hlavních osobností labo[265]ratorní fonologie je právě John Ohala. Jedná se o přístup k lingvistickým jednotkám založený na analýze řečového signálu. Fonologie tak v podstatě akceptuje metodiku exaktních, nespekulativních věd, k čemuž přispěla i komunikace s oblastí řečových technologií, zejména automatického rozpoznávání řeči (Kohler, 2007). Je bohužel pravdou, že tradiční fonologové považují název „laboratorní fonologie“ (případně také „experimentální fonologie“) ještě i dnes za oxymóron.

V dnešní době existuje přehršel konferencí zaměřených na řečovou tematiku a v jejich sbornících bývá někdy poněkud obtížné vyhledat kvalitní a přínosné příspěvky. Kohler (2007) při příležitosti 50. výročí existence časopisu Phonetica stručně shrnuje jeho historii, která se začala psát již roku 1937; hlavním redaktorem tehdy byl již zmíněný Eberhard Zwirner. Ambicí časopisu je nepochybně publikování kvalitních a přínosných článků, přičemž by současná Phonetica podle Kohlera (2008) měla být „hlásnou troubou“ moderních komunikativních fonetických věd.

 

Komunikativní fonetické vědy

Co si tedy Klaus Kohler představuje pod komunikativním charakterem fonetických věd? Jedná se o zkoumání řeči v konkrétním řečovém aktu a v konkrétním situačním kontextu. Takové zkoumání musí kombinovat analýzu fyziologických, artikulačních a akustických dat se symbolickou (fonologickou) reprezentací. Ve fonetických vědách dlouho udržované dichotomie fonetický-fonologický, případně lingvistický-paralingvistický je třeba opustit a všechna tato hlediska integrovat v širším rámci komunikativních fonetických věd. Tato dělení představují již výše zmíněná lešení, díky nimž se v počátečních fázích výzkumu snáze orientujeme v bohatosti řečového materiálu. Jemné fonetické detaily zde přitom fungují jako jakýsi zamlžující balast. Když ale vkročíme do oblasti komunikativních fonetických věd, toto zjednodušující lešení je třeba strhnout, protože se již mnohokrát prokázalo, že fonetické detaily mohou být pro dosažení konkrétních komunikačních cílů klíčové (např. Local, 2003; Carlson-Hawkins, 2007; Ogden, 2007). Analýzy řečového signálu je tedy třeba vztahovat ke komunikativním funkcím mezi mluvčím a posluchačem.

Řečový výzkum podle Kohlera musí zahrnovat všechny komunikativní funkce. Nejde tedy pouze o funkce lingvistické (např. rozlišování lexikálních významů nebo větných modalit), ale i o expresivní funkce na straně mluvčího (např. důraz), apelativní funkce spojené s interakcí s posluchačem nebo diskurzní funkce (např. zahajování argumentu nebo přesvědčování).

Kohler samozřejmě uznává, že při popisu zvukových vlastností konkrétního jazyka je nezbytné napřed určit fonémický inventář. Tehdy nás zajímají jednotky, které mění lexikální významy, zatímco informace, které mohou být relevantní až na úrovni kontextových detailů, je třeba zprvu ignorovat. Na komunikativní úrovni výzkumu pak foném hraje maximálně roli kanonické reference. Tuto základní analýzu je následně třeba doplnit o fonetické detaily, a to vždy ve spojení s konkrétní komunikační funkcí. Kohler (2008) zdůrazňuje, že relevantnost daného fonetického detailu pro danou komunikační funkci může s konečnou platností posoudit pouze posluchač. Varuje tak před dokazováním významnosti fonetických jevů pouze pomocí inferenční statistiky, protože statistická významnost nemusí znamenat percepční významnost.

Komunikativní zaměření fonetických věd vyžaduje podle Kohlera také odpovídající způsoby sbírání řečového materiálu. Zopakujme, že již Zwirner ve třicátých letech apeloval na využívání spontánní řečové produkce. Dnes jsou poměrně snadno dostupné rozsáhlé korpusy semispontánních řečových projevů, ale pro analýzu v komunikativním rámci většinou nejsou vhodně zpracované [266](jednotně anotované na více úrovních popisu). Kohler (2007) uzavírá, že je nutné najít způsob, jenž kombinuje spontánní přirozenou řečovou produkci se systematickým sběrem dat a který zároveň umožní experimentální analýzu řečového signálu.

 

A co česká fonetika?

Mezi změnami, ke kterým v posledních letech došlo ve Fonetickém ústavu FF UK, lze za nejpodstatnější z hlediska dlouhodobější perspektivy považovat ujasnění vědecké koncepce. Ta – v duchu například starších Zwirnerových a současných Kohlerových apelů – spočívá v týmovém příklonu ke komunikativnímu zaměření fonetických věd, ke zkoumání foneticko-fonologických procesů v reálné řeči a jejich významu pro komunikační realitu.

Za tím účelem je ovšem nutno dále rozšiřovat, prohlubovat a případně revidovat dosavadní poznatky o fyzikálních vlastnostech zvukového plánu češtiny, a to pomocí současných metod a technologií. Většina starších, ale dnes stále jediných dostupných dat o mluvené češtině byla totiž čerpána z laboratorně pořizovaných čtených textů (vět, logatomů), jejichž srovnatelnost bývá v mnoha ohledech problematická, a leckdy není zřejmé, nakolik jsou výstupy pro popis češtiny v běžné komunikaci relevantní. Například jen tradované hodnoty trvání segmentů jsou podstatně vyšší, než ukazují současné výzkumy semispontánních a přirozeně čtených projevů. Některé oblasti popisu zvukové stránky češtiny byly dotčeny částečně, jiné zatím zůstaly mimo oblast výzkumných aktivit a čekají na své zpracování.

S vědomím omezené výpovědní hodnoty takto získávaných dat pro přirozené řečové chování v běžném komunikačním aktu vzniká ve Fonetickém ústavu korpus semispontánních monologických a dialogických projevů a také projevů přirozeně čtených. Studiové podmínky zajišťují požadovanou technickou kvalitu zvukového záznamu a metody nahrávání vedou tam, kde je to žádoucí, k vysokému stupni spontaneity, při němž lze očekávat bohatou variabilitu zvukových prostředků, která odpovídá každodenní řečové praxi.

Soustavně rozšiřovaný korpus Fonetického ústavu, který obsahuje také další typy projevů, se stává systematicky využitelným základem jak pro fyzikální popis řečových jednotek, tak pro výzkum orientovaný na komunikační funkce. V důrazu na výsledky a odpovídající interpretaci percepčních testů je zohledněna rozhodující role posluchače pro určení významnosti fonetických detailů a pro kategorizaci funkčních fonetických jevů.

Dovolíme si tedy skončit vyjádřením naděje, že dnešní česká fonetika, i přes generační propast vzniklou v totalitním režimu, nezůstává příliš pozadu za nároky, které Klaus Kohler na současné fonetické vědy zcela oprávněně klade.

 

LITERATURA

CARLSON, R. – HAWKINS, S. (2007): When is fine phonetic detail a detail? In: J. Trouvain – W. Barry (eds.), Proceedings of the 16th International Congress of Phonetic Sciences. Saarbrücken: Universität des Saarlandes, s. 211–214.

KOHLER, K. J. (2007): Two Anniversaries: 75 Years of International Congresses of Phonetic Science and 50 Years of Phonetica. Some Epistemological Reflexions on the Theory and Methodology of Phonetic Science. Phonetica, 64, s. 73–78.

[267]KOHLER, K. J. (2008): The Scientific Goal of Phonetica. Phonetica, 65, s. 189–193.

LADEFOGED, P. (2004): Phonetics and phonology in the last 50 years. UCLA Working Papers in Phonetics, 103, s. 1–11.

LOCAL, J. (2003): Variable domains and variable relevance: interpreting phonetic exponents. Journal of Phonetics, 31, s. 321–339.

OGDEN, R. (2007): Details and contexts: comments on the papers. In: J. Trouvain – W. Barry (eds.), Proceedings of the 16th International Congress of Phonetic Sciences. Saarbrücken: Universität des Saarlandes, s. 215–218.

OHALA, J. J. (1990): There is no interface between phonology and phonetics: a personal view. Journal of Phonetics, 18, s. 153–171.

TRUBECKOJ, P. N. (1939): Grundzüge der Phonologie. Travaux du Cercle Linguistique de Prague 7. Praha: Cercle Linguistique de Prague.

Radek Skarnitzl, Pavel Machač
Fonetický ústav FF UK, nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1
radek.skarnitzl@ff.cuni.cz
pavel.machac@ff.cuni.cz

Naše řeč, volume 92 (2009), issue 5, pp. 263-267

Previous Jan Chromý: Postoje k jazyku, technika spojitých masek a čeština

Next Martin Beneš: Kdo je laureátem (Nobelovy ceny)?