Poutavě o původu slov v češtině

Josef Štěpán

[Reviews and reports]

(pdf)

Impressively on the etymology of the words in Czech

This article is a review of the book Tajemství slov by Vlastimil Styblík.

Vlastimil Styblík: Tajemství slov. Praha: SPN, 2006. 175 s.

 

V sedmdesátých letech minulého století vysílal rozhlas pořady, které se zabývaly původem slov v češtině. Už tehdy mě zaujalo, jak zasvěceně líčil jejich autor putování slov nejrůznějšími jazyky světa do češtiny. Je proto třeba uvítat, že nyní náměty těchto pořadů, doplněné o další témata, vyšly knižně. Jde o fakty nabitou knihu Tajemství slov vynikajícího znalce češtiny Vlastimila Styblíka, známého popularizátora našeho rodného jazyka (srov. Jelínek-Styblík, 1971[1]).

Kniha, napsaná srozumitelně a jasně, je určena široké veřejnosti, a to specialistům v přírodních a společenských vědách, odborníkům v nejrůznějších odvětvích lidské činnosti, učitelům, spisovatelům, studentům, mediálním pracovníkům a vůbec všem zájemcům o přírodu a člověka, kteří si kladou otázku, proč se něčemu nějak říká. Autor navazuje kontakt se čtenářem, dovede udržet jeho pozornost, vede s ním dialog.

Na první pohled zaujme, že V. Styblík spojuje jazykové výklady původu slov, opřené o nejnovější lingvistické poznatky, s důkladnou encyklopedickou znalostí jevů, které tato slova označují. Při třídění bohatého jazykového materiálu vychází z těchto mimojazykových jevů a právě věcná hlediska jsou rozhodující při třídění slov (srov. už Haller, 1969–1977; nejnověji Klégr, 2007).

Kniha má tři části. První (s. 7–77) se zabývá původem jmen živočichů, a to měkkýšů a korýšů, hmyzu, pavoukovců a stonožek, obojživelníků a plazů, ryb, ptáků (drůbež, ptáci žijící v přírodě u nás i v cizích zemích, exotičtí ptáci chovaní u nás v klecích) a savců (psi, koně, další domácí zvířata, savci volně žijící u nás i mimo Evropu). – Druhá část (s. 78–93) se věnuje původu pojmenování rostlin nazvaných podle různých hledisek (podle vnímání našimi smysly, podle místa, lidí, zvířat atd.), rostlin s magickou mocí, rostlin léčivých, zeleniny, obilnin a brambor, samostatně pojednává o houbách. – Ve třetí části (s. 94–173) jde o motivační okruh člověka. Autor se zaměřil na následující témata: lidé a rozdíly mezi nimi, láska, svatba, děti, škola, stavby a bydlení, nábytek a nádobí, oblečení a obuv, jídlo, nápoje, dopravní prostředky, peníze, tance, hudební nástroje, sport, vojáci, čas, svátky a zvláštní dny, pohádkové bytosti, nadávky a slova hanlivá, přirovnání a rčení.

Při vysvětlování původu jednotlivých slov V. Styblík uvádí mnoho zajímavostí, které tento výklad osvěžují a jež svědčí o tom, s jakým potěšením autor dané téma zpracovával. Jedná se o nejrůznější skutečnosti z historie i současnosti, z přírodních a společenských věd, citáty a doklady z české krásné literatury, z písní, zvláště lidových, z oper atd. Tak např. v tematickém okruhu svatba se zabývá slovy z Erbenova Vodníka a ze Smetanovy Prodané nevěsty, u nápojů uvádí, že první pražskou kavárnu otevřel na počátku 18. století jistý Armén, vykládá přes 70 šťavnatých nadávek z Druhé loupežnické pohádky K. Čapka atd.

Systematicky se zabývá původem domácích jmen obecných, na nichž vedle jejich slovotvorné utvářenosti ukazuje, jak v dějinách češtiny byla přejímána hlavně z latiny, řečtiny, němčiny a slo[47]vanských jazyků (k tomu už Havránek, 1936) a přes tyto jazyky často ještě z dalších. Ukažme si toto „putování“ alespoň na slovu cukr: toto slovo má původ v indickém šakara, odtud se dostalo do arabštiny jako sukkar a do italštiny zucchero, od Italů ho převzali Němci jako Zucker a my ho máme od Němců. Podobně dlouhou cestu měla i další slova z mimoevropských jazyků, např. z turkotatarských krahujec, z perštiny tygr, špenát a kabát, ze staré indičtiny kráva, pepř, ze severní čínštiny čaj, ze sibiřských jazyků mamut, z Egypta kot v staré češtině pro význam ‚kocour‘, z afrických jazyků žirafa, z brazilské indiánštiny jaguár atd. Řada slov má však původ praevropský, popř. indoevropský: vosa, ryba, pták, svině, veverka, kuna, země atd. Starými tabuovými slovy jsou had, zmije, medvěd.

V. Styblík záslužně připomíná dnes, kdy se někdy píše s despektem o přínosu národního obrození k vývoji češtiny, že zvláště J. S. Presl zavedl do češtiny slova z jiných jazyků, např. z polštiny mlž, vážka, ropucha, kočkodan, bedla, z ruštiny babočka, treska, tuleň, mrož, sopka, z latiny korýš, podle němčiny mlok. Řadu slov utvořil sám: střevlík, lachtan, klokan, prvek v chemii. Všechna tato slova zcela zdomácněla.

Vedle slov domácích si autor všímá též slov, která jsou někdy ještě pociťována jako přejatá, a to hlavně z angličtiny (podrobně se zabývá hlavně slovy ve sportu, stranou nechává počítače; srov. Koblížek, 1995).

Příležitostně se V. Styblík věnuje vlastním jménům. Ukazuje, že řada obecných jmen vznikla z vlastních jmen osobních: rostliny hortenzie, kamélie, plášť montgomerák, chuligán, grázl; z místních jmen: kočí atd. Zajímavé jsou jeho postřehy o příjmeních Brabenec – Mravenec, Nedvěd – Medvěd, o prvním dokladu pro název Slovensko v dnešním významu až r. 1809 (s. 107) a další. Jména Asie a Evropa zřejmě pocházejí od starých Asyřanů; slovo Asie je patrně odvozeno od asu či acu, tj. východ, Evropa od ereb či irib, které označují západní zemi, kde slunce zapadá. Jméno Europé je také v řecké mytologii.

Často autor vysvětluje původ slov přes smyslové vnímání, hlavně sluch a zrak, které jsou hlavními zdroji poznání. Původu zvukomalebného jsou slova brouk, škvor, sýček a především ptáci dudek, hrdlička, pěnkava, čížek, čečetka, sýkora, vrabec, skřivan atd. Se sluchovým vnímáním souvisí také první slova dítěte, která jsou stejná v nepříbuzných jazycích a jež označují především matku a otce (příklady z češtiny, gruzínštiny, svahilštiny; s. 102). Mnoho slov je motivováno barvou; jsou to různé názvy motýlů a užovek, ryby cejn (překlad něm. Zinnfisch čili „cínová ryba“, cínově zbarvená) a bělice, některé druhy ptáků: vrána, červenka, čermák (od významu ‚červený‘), slavík podle barvy peří (od *solvъ = ‚šedý, žlutošedý, žlutohnědý‘). Také koně jsou různé barvy: vraník, šiml, brůna, bělouš, ryzák, sivák, plavák aj. Podle barev jsou pojmenovány rostliny vraní oko, bledule, podběl, houby zelánka, ryzec, pestřec, strakoš a mnohé další.

Pro čtenáře jsou zajímavé Styblíkovy výklady původu slov, které se liší od obecného mínění. Např. slovo svatba nesouvisí se slovem svatý, ale je etymologicky příbuzné s přivlastňovacím zájmenem svůj. Kanárské ostrovy nemají jméno podle kanárů, ale je tomu právě naopak: kanár má jméno podle toho, že pochází z Kanárských ostrovů. Název Kanárské ostrovy souvisí s latinským slovem canis, které znamená ‚pes‘. Na těchto ostrovech se totiž chovali zvláštní velcí psi.

Autor se vyjadřuje průběžně ke spisovnosti a nespisovnosti pojmenování, ke spisovné výslovnosti i k pravopisu. Např. u slova babyka, které vzniklo přirovnáním stromu ke staré ženě, píše, že by se správně mělo psát měkké i jako ve slovech babice, babička, respektuje však kodifikaci.

[48]Kniha nemá věcný rejstřík, což nevadí, protože čtenář snadno téměř každé slovo najde v textu podle věcných hledisek. Vykládaných slov je totiž tolik, že věcný rejstřík by byl neúměrně rozsáhlý.

Kniha V. Styblíka, která je odborně vysoce fundovaná, je významným obohacením naší popularizační a jazykověvýchovné literatury. Vede uživatele češtiny k tomu, aby pozorovali, hodnotili a vykládali svůj jazyk. Vkusné jsou ilustrace Zdeňky Krejčové.

 

LITERATURA

HALLER, J. (1969–1977): Český slovník věcný a synonymický 1–3. Praha: SPN.

HAVRÁNEK, B. (1936): Vývoj spisovného jazyka českého. In: Československá vlastivěda, řada II. Praha: Sfinx, Bohumil Janda, s. 1–144.

JELÍNEK, J. – STYBLÍK, V. (1971): Čtení o českém jazyku. Praha: SPN.

KLÉGR, A. (2007): Tezaurus jazyka českého. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

KOBLÍŽEK, V. (1995): Čeština a výpočetní technika. In: J. Jančáková – M. Komárek – O. Uličný (eds.), Spisovná čeština a jazyková kultura 1993. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, s. 215–218.

SVOBODA, K. (1972–73): J. Jelínek – V. Styblík: Čtení o českém jazyku, Praha 1971 [recenze]. Český jazyk a literatura, 23, s. 85–88.

---

[1] Rec. K. Svoboda (1972–73).

Zborovská 32, 150 00 Praha 5
stepan.josef@centrum.cz

Naše řeč, volume 92 (2009), issue 1, pp. 46-48

Previous Diana Svobodová: Publikace o slovech cizího původu v němčině a slovenštině

Next Robert Adam, Milan Harvalík, Ondřej Koupil, Václav Petrbok, Vladimír Šmilauer: Kruh přátel českého jazyka v akademickém roce 2007/2008