Slovník horského nářečí

Jarmila Bachmannová

[Reviews and reports]

(pdf)

Dictionary of horské nářečí

This article is a review of the book Slovník středomoravského nářečí horského typu by Jarmila Vojtová.

Jarmila Vojtová: Slovník středomoravského nářečí horského typu. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 279 s.

 

Nářečí českého jazyka se odedávna těšila pozornosti badatelů. Nejnovějším výsledkem výzkumu jednoho z tradičních moravských dialektů je publikace Jarmily Vojtové Slovník středomoravského nářečí horského typu. Práce vznikla přepracováním zdařilé doktorské disertace; je rozčleněna do čtyř základních oddílů: I. Úvod (s. 7–25), II. Diferenční slovník (s. 27–167), III. Ideografický heslář (s. 169–227) a IV. Abecední rejstřík zaznamenaných výrazů (s. 229–279).

 

I. Úvod přináší charakteristiku zkoumané oblasti po stránce geografické i hospodářské, určení typických rysů horského nářečí a objasnění metody získávání a zpracování nářečního výraziva. Základem byl přímý terénní výzkum v šesti „horských“ vesnicích (za zmínku tu stojí nápaditě provedená titulní strana knihy s mapkou severního Brněnska, na níž jsou zkoumané obce vyznačeny červeně). Cílem bylo zachytit především nejstarší zjistitelný stav tradičního dialektu a na jeho základě pak postihnout i novější vývojové tendence. Navíc v průběhu zkoumání autorka dokázala ověřit i lexikální zásobu (dále LZ) starších sběrů, které představoval vyplněný dvoudílný Slovníkový dotazník pro výzkum českých nářečí (ÚJČ 1954 a 1958) a Dialektický slovník moravský F. Bartoše (1906), čímž k aktivně užívané LZ získala i její cennou archaickou složku žijící dosud v povědomí místních mluvčích. Shromáždila tak kompletní lexikální databázi čítající cca 9 tisíc lexikálních jednotek, která vytvořila solidní materiálové východisko pro další bádání.

LZ horského nářečí je v monografii zpracována dvěma základními způsoby: způsobem onomaziologickým v úplném ideografickém slovníku/hesláři a sémaziologickým v diferenčním nářečním slovníku (o obou slovnících se zmíníme níže), slovní zásoba je rovněž podrobena lexikologické[36]mu rozboru. Analyzována je především její složka diferenční (nářeční), která tvoří zhruba jednu osminu shromážděné databáze. J. Vojtová se při rozboru zabývá klasifikací dialektismů (mezi jejich jednotlivými typy zaujme např. klapóšit ‚vadnout‘, kustka ‚kotník‘ a také ‚pecka‘, pustřepek ‚vejce bez skořápky‘), pozornost věnuje rychle zanikající nářeční terminologii z oblasti zemědělství a s ním souvisejících řemesel, jako je truhlářství, tesařství, zpracování lnu apod., všímá si pojmenovacích postupů typických pro tuto část výraziva, založených obvykle na metaforickém přenášení, a také vlivu cizích jazyků, nejčastěji němčiny. Ten je v menší míře patrný i v neterminologické složce LZ, přičemž zastoupení přejatých výrazů je v jednotlivých významových okruzích různé, tradičně nejvíce se jich objevuje v okruzích týkajících se domácnosti, pokrmů, oblečení aj. O jejich začlenění do systému nářečí svědčí míra jejich adaptace (např. vuštrliz/vopštrliz ‚zbytky nedotrhaného ovoce‘ z něm. Obstlese). Ke specifikům nářečí, útvaru primárně mluveného, patří i expresivita vázaná obzvláště na výrazy onomatopoické, familiární, deminutiva, augmentativa, posměšky, nadávky apod. Kapitola věnovaná lexikologické analýze je hutná, rozbor je však pojat široce, týká se i synonymie, přenesených pojmenování a frazeologie.

Závěr úvodní kapitoly tvoří oddíl zkratek a seznam užité literatury. Ten je obsáhlý a kromě základních (víceméně očekávaných) položek v něm najdeme i méně dostupné příspěvky regionální.

 

II. Diferenční slovník obsahuje 1 180 abecedně řazených hesel, která byla vybrána na základě konfrontace úplné LZ ideografického hesláře se Slovníkem spisovného jazyka českého (1960–1971; dále SSJČ) podle známých principů: Za diferenční jsou pokládány výrazy, které SSJČ nezaznamenává (kulombač ‚kolébka‘), označuje jako nářeční, lidové nebo oblastní (kodlit ‚tahat někoho za vlasy‘), uvádí s jiným významem (kuláček ‚knedlík‘), odlišnou frekvencí či generačním užitím (haloza ‚větev‘), a výrazy se slovotvornými, morfologickými nebo nepravidelnými hláskovými obměnami (hladňoch ‚lakomec‘, klízat/klóhat ‚klouzat‘). Naopak pravidelné hláskové obměny typické pro horský nářeční typ (homét ‚umýt‘, čukuláda ‚čokoláda‘) i pro širší nářeční oblast (brók ‚brouk‘), včetně změn běžných v mluveném jazyce (esli ‚jestli‘), nejsou důvodem k označení daného výrazu za diferenční.

Promyšleně je pojata výstavba hesla, viz např.

 

čagan, -o/-a, m.	žímat, -o/-ám, vežímané (+ 4. p.) ned. ždímat
1. kovaná hůl se sekyrkou	Bš, ČJA 1–167
SSJČ nář., Bš/Kt	Odvoz.: ve-, na- se
27–1	28–51
2. člověk vysokého vzrůstu expr.
Srov. šantala, haloza 2, ráhnu, špigér	kleče, -í, plt. f. kleštiny, část koňského postroje
20–13	(viz obr. 8)
3. ve spoj. dlóhé jako čagan	(SSJČ i Bš ‚držadla pluhu‘) ČJA III–157
o vysokém člověku expr.	33–42
Srov.: bidlu 2, kojál
20–13

 

Jak je patrno, obsahuje heslový odstavec kromě obvyklých údajů po výkladu významu zpravidla i srovnání se SSJČ, s Bartošovým slovníkem (včetně Kottových dodatků – užívaná zkratka [37]Kt v uvedeném seznamu zkratek chybí) a Českým jazykovým atlasem (1992–2005; ČJA), dále odkazy na synonyma nebo výrazy významově blízké a také odvozeniny. Heslový odstavec doplňuje číselný kód (popříp. i několik kódů) upozorňující na zařazení hesla v určitém věcněvýznamovém okruhu ideografického hesláře.

Generační omezení (na pasivní slovní zásobu) signalizuje známý křížek před heslovým slovem, údaje v kulatých závorkách pak uvádějí, že ve sledovaných příručkách bylo zaznamenáno heslové slovo v blízkém významu nebo podobném znění.

V heslovém odstavci tedy nalezneme řadu vítaných‚ nadstandardních informací, žel málo exemplifikací. Je ostatně obecně známo, že vhodných kontextových spojení je vždy jako šafránu. Zato příklady ve slovníku uvedené jsou výstižné a autentické, nikoho nenechají na pochybách, zda byly zapsány přímo „v terénu“ (Ďeda mucka sklóstl, škraňe má jak vuteklí!, s. 131).

Součástí diferenčního slovníku je obrazová příloha (s nákresy máselnice, plužních koleček, předku vozu, koňského postroje, … a popisy jejich částí). I na tyto údaje se odkazuje v příslušných heslových odstavcích.

 

III. Ideografický heslář představuje svými takřka 9 tisíci lexikálních jednotek (relativně) úplnou LZ horského nářečí koncem 20. století. Obdobně jako v některých dříve vydaných nářečních slovnících jsou zde jednotlivé výrazy členěny podle věcněvýznamových souvislostí do čtyř základních onomaziologických okruhů (I. Vesmír, svět kolem nás, II. Člověk, III. Člověk a společnost, IV. Obecné vztahy) a řady dalších subsystémů, u nichž je základním princip hyperonymie, hyponymie a kohyponymie. Je pochopitelné, že do uspořádání především strukturně nižších celků se vždy promítá řada okolností, z nichž převládá subjektivní přístup sestavovatele. Vzájemný poměr jednotlivých skupin je navíc zdůrazněn jejich číslováním. Jednotlivé výrazy nejsou opatřeny výkladovým aparátem, jejich význam vesměs vyplývá z kontextu. Stojí za ocenění, že slovník je promyšleně zpracován do posledních detailů. Svědčí o tom i zdánlivá, ale neobyčejně účelná drobnost – v ideografickém hesláři jsou dialektismy (dále zpracované v diferenčním slovníku) vyznačeny tučným typem písma. Na první pohled je tak patrné, v kterém z věcněvýznamových okruhů jsou/nejsou zastoupeny, což dává podněty k vyvozování dalších závěrů, včetně závěrů mimojazykových.

 

IV. Abecední rejstřík zaznamenaných výrazů je z pohledu uživatelů kapitolou neobyčejně cennou, která umožňuje díky číselným kódům připojeným za každým výrazem velice rychlou a snadnou orientaci v ideografickém hesláři (předchozí slovníky stejného typu – Lašská slovní zásoba Z. Sochové (2001) i Podkrkonošský slovník J. Bachmannové (1998) – tento rejstřík postrádají).

 

Na závěr je třeba vyzdvihnout, že Slovník středomoravského nářečí horského typu je první monografií, která v úplnosti zachycuje a analyzuje LZ jednoho z moravských dialektů. Množstvím shromážděného a lexikograficky i lexikologicky zpracovaného materiálu je cenná pro bližší poznání horského nářečí (mj. obsahuje takřka 300 lexikálních jednotek dosud nezaznamenaných). Poslouží rovněž k hlubšímu postižení specifik nářeční LZ, neboť přináší popis typických strukturních rysů a obecných vývojových tendencí využitelných pro další obdobně zacílená bádání, včetně chystaného nářečního slovníku celonárodního.

 

[38]LITERATURA

BACHMANNOVÁ, J. (1998): Podkrkonošský slovník. Praha: Academia.

BARTOŠ, F. (1906): Dialektický slovník moravský. Praha: Česká akad. cís. Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění.

Český jazykový atlas (1992–2005). Praha: Academia.

Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971). Praha: Nakladatelství ČSAV.

SOCHOVÁ, Z. (2001): Lašská slovní zásoba. Praha: Academia.

Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Letenská 4, 118 51 Praha 1
bachmannova@ujc.cas.cz

Naše řeč, volume 92 (2009), issue 1, pp. 35-38

Previous Alena Jaklová: Čeština v dialogu generací

Next František Štícha: Nad Slovníkem Karla Čapka