O hlavách bílých a hlavách zelených

Petr Nejedlý

[Short articles]

(pdf)

On white and green heads

This article deals with one unusual meaning of the word hlava from the 16^th century.

[1]Hlava jako významný orgán lidského těla je v mnohých jazycích odjakživa vydatným zdrojem metaforických pojmenování a hojně se vyskytuje také ve frazeologii. Řada těchto pojmenování je velmi stará, mnohé prošly postupnými obměnami. Namátkou srovnejme dvojznačný biblický obrat habeat caput responsum tuum Sirach 32,11 (doslova ‚ať má tvá odpověď hlavu / ať má tvá hlava odpověď‘) a jeho starší české překlady obojího smyslu (tepruv tvá hlava odpověz BiblOl[2] a ať má hlavu odpověď tvá BiblVácl[3]) s pozdějšími parafrázemi (něčí rozprávka ani hlavy ani nohy nemá RohnSlov 2,153[4] a novočeský frazém nemá to hlavu ani patu).

Některé významy a některá spojení se objevily teprve v novověku (hlava motoru, zavařovací hlava aj.), jiné naopak postupně zanikly (staročeské hlava ‚vražda‘: při hlavě jeho vzal jemu pět set hřiven střiebra DubA 4b[5]) – řadu takových ustálených spojení najdeme např. v Jungmannově slovníku pod heslem hlava.[6]

[223]V období humanismu se apelativum hlava také objevuje jako součást zeměpisných názvů – označuje krajní výběžek pevniny, tedy mys. Nepochybně jde o kalk z některého románského jazyka, který však vzhledem k tematické odlehlosti tohoto pojmenování pro vnitrozemské uživatele češtiny neměl dlouhého trvání. V raném obrození je nahradilo etymologicky ne zcela jasné slovo mys, přejaté z ruštiny.

V Kosmografii Sebastiana Münstera (1489–1552), přeložené Zikmundem z Púchova a vydané r. 1554, čteme, že okolo sta mil od ostrovuov Kanarských leží Hlava bílá MünstKosm 143b, nedaleko jest Hlava zelená, totiž díl krajiny do moře vystupující t. 146b a daleko za Hlavou zelenou … přichází se k Hlavě dobré naděje, kteráž jest vejsadek do moře t. 147a. Nejstarší doklad tohoto významu slova hlava jsme zaznamenali ve Spisu o nových zemiech a novém světě. Ten byl zpracován podle dopisu Ameriga Vespucciho určeného florentskému vyslanci v Paříži Lorenzovi Pietrovi Medicejskému, česky vyšel v Plzni u Mikuláše Bakaláře roku 1503 nebo 1504[7] a mj. se v něm píše, že potom jsme jeli … až k hoře, kteráž od Ptolomea nazvána jest Hora múřenínská; ale již nyní od našich jmenuje se Hlava zelená VespAmer 5. Tato pasáž spojující substantiva hora a hlava také vypovídá o rozdílném vnímání pojmu mys v dřívějších dobách a dnes: pro nás je rozhodující pohled plošný, „kartografický“ (mys je určitým typem obrysu pevniny), kdežto pro naše předky nebyla zanedbatelná ani jeho poměrná výška nad vodní hladinou. Osvětluje se tak sémantická motivace pojmenování hlava v daném významu – i v něm se totiž uplatňuje dominantní významový rys celé této lexikální jednotky ‚jsoucí v krajní svrchní poloze‘.

Identifikovat pod jednotlivými „hlavami“ jihoafrický Mys dobré naděje a Zelený mys („Kapverdský“) poblíž senegalského Dakaru je pro dnešního čtenáře snadné; Bílý mys se podnes jmenuje nejsevernější místo Afriky, tuniský Ra’s (původní význam ‚hlava‘) al Abyad.

---

[1] Příspěvek vznikl jako součást projektu cíleného výzkumu Slovní zásoba češtiny doby střední – „editio princeps“ (analýza lexikálního materiálu a jeho zpřístupnění v elektronické formě), řešeného v rámci podprogramu Národní politiky výzkumu I – Podpora projektů cíleného výzkumu (reg. č. 1QS900610505).

[2] Tzv. Olomoucká bible – uvedený doklad viz KYAS, V. A KOL. (ed.) Staročeská bible Drážďanská a Olomoucká IV. Paderborn : Ferdinand Schöningh, 1996, s. 545.

[3] Tzv. Svatováclavská bible – viz ROTHE, H. – SCHOLZ, F. (ed.) Svatováclavská bible I/1. Paderborn : Ferdinand Schöningh, 2001, s. 1219.

[4] Jan Karel Alois Rohn, Nomenclator, to jest jmenovatel aneb rozličných jmen jak v české, latinské, tak i v německé řeči oznamitel I–IV. Praha, 1764–1768.

[5] Ondřej z Dubé, Výklad na právo země České (okolo r. 1400). – Zkratky staročeských pramenů a způsob jejich citace uvádím podle Staročeského slovníku. Soupisu pramenů a zkratek (Praha : Academia, 1968, s. 55–118).

[6] Viz JUNGMANN, J. Česko-německý slovník I–V, Praha, 1834–1839, s. v.

[7] Za pozornost stojí pohotovost českého literárního prostředí, které spis sepsaný italsky r. 1502 a latinsky vydaný v Paříži r. 1503 (a posléze 1504 v Benátkách pod názvem Nový svět) přeložilo téměř okamžitě.

Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Valentinská 1, 116 46 Praha 1
nejedly@ujc.cas.cz

Naše řeč, volume 91 (2008), issue 4, pp. 222-223

Previous Ivana Bozděchová: Recept na zkratky a značky

Next Z dopisů jazykové poradně