Nová publikace o kompozitech v kontextu současné češtiny

Diana Svobodová

[Reviews and reports]

(pdf)

New publication on compounds in the context of contemporary Czech language

This article is a review of the book Kompozice v kontextu současné češtiny by Patrik Mitter.

S odstupem necelých tří let bylo možno v české lingvistické literatuře zaznamenat další monografii Patrika Mittera s názvem Kompozice v kontextu současné češtiny (Acta Universitatis Purkynianae 127, Ústí nad Labem 2006, 165 s.). V porovnání s předchozí autorovou monografií Složená hybridní substantiva s prvním komponentem cizího původu v současné češtině (Ústí nad Labem 2003, 190 s.) se jedná o komplexnější nástin problematiky složenin, P. Mitter si klade za cíl podat celkovou charakteristiku typů skládání slov zejména vzhledem k původu jejich komponentů, což jej vede k základnímu rozlišení kompozit hybridních tvořených jedním komponentem přejatým a druhým domácím, resp. zdomácnělým, a kompozit domácích. Stejně jako u dřívějších výzkumů se jeho určení původu komponentů z hlediska distinkce domácí – cizí opírá o reprezentativní lexikografickou publikaci, jíž je v tomto případě Nový akademický slovník cizích slov[1], autor však vychází i z dalších aktuálních prací, jimiž jsou Frekvenční slovník češtiny[2], Nová slova v češtině[3], Nová slova v češtině 2[4] a další. Doslova nepřeberné množství uváděných příkladů složenin i dalších typů lexikálních jednotek svědčí o mimořádném rozsahu výchozího materiálu, který publikace zpracovává.

Ve druhé Mitterově monografii je tentokrát problematika kompozit zasazena do širšího rámce celkové charakteristiky současné české slovní zásoby, jíž se zabývá první kapitola publikace. Současné lexikum je zde hodnoceno na pozadí socioekonomických a kulturních proměn české společnosti v posledních dvou desetiletích, jeho změny jsou popisovány jako kvalitativní i kvantitativní. Jako příklady zde autor uvádí řadu již zaniklých i nově se objevujících apelativních i propriálních pojmenování z různých sémantických oblastí, u nových popisuje jejich motivaci, produktivní způsoby tvoření v oblasti prefixace, sufixace, kompozice, univerbizace, abreviace i frazeologizace. Lze říci, že jsou v této kapitole na poměrně malé ploše velmi výstižně charakterizovány nejvýznamnější trendy v současné slovní zásobě a výčet uváděných příkladů jednotlivých jevů lze považovat za dostatečně reprezentativní.

Druhá kapitola publikace se zabývá obecnými otázkami kompozice. Zde autor vychází v zásadě z pojetí I. Bozděchové[5], upozorňuje však i na další přístupy k této problematice (zejména M. Dokulila a J. Furdíka) a zmiňuje i další dřívější slovotvorné práce P. Hausera a V. Šmilauera. Základní klasifikace kompozit je zde uvedena podle kritérií týkajících se způsobu jejich utváření a sémanticko-syntaktického vztahu mezi komponenty, k nimž autor ještě připojuje kritérium slovnědruhového charakteru (vyhraněného i nevyhraněného) prvního členu a původ členů obou, resp. všech. Jak už je autorovým zvykem, na některých místech s dosavadními pojetími výše uvedených [149]lingvistů polemizuje a svá tvrzení přesvědčivě zdůvodňuje (za mnohé např. formálně-syntaktické hledisko určování složenin typu vodopád, hromobití apod.). Dále je v této kapitole věnována pozornost onomaziologické a slovotvorné stavbě kompozit, jejich slovotvornému a lexikálnímu významu (ve čtyřech základních variantách jejich vzájemného poměru z hlediska částečného či úplného překrývání či větší šíře jednoho z nich) a slovotvorné motivaci složenin.

V třetí kapitole zabývající se kompozicí v apelativní sféře současné češtiny jsou vymezeny a analyzovány komponenty internacionálního charakteru v současné češtině z hlediska jejich produktivity, formální adaptace a četnosti výskytu ve spojení se slovotvornými základy domácího a cizího původu a morfematické stavby, na základě nichž jsou zde komponenty členěny na radixální (kořenné, spřežkotvorné), superradixální (nadkořenné, vyskytující se u kompozit se spojovacím vokálem) a subradixální (subkořenné, fragmentární). Autor se zde také zabývá otázkou existence domácích ekvivalentů internacionálních komponentů z hlediska jejich sémantické a funkční rovnocennosti. Pozornost věnuje v současné době velmi produktivním komponentům kvantifikačně-kvalifikačním přejatým i domácím, kde již tradičně, tj. stejně jako ve svých předchozích studiích, poukazuje na nejednoznačnost jejich vymezení z hlediska distinkce prefix – radix v české jazykovědné literatuře a sám se kloní k jejich charakteru kořennému. Samostatná subkapitola je věnována tvoření univerbizovaných pojmenování na základě kompozice a juxtapozice, jež jsou v současné době frekventovaná zejména v oblasti sociolektů a běžné mluvy.

Čtvrtý oddíl publikace pojednává o kompozitech v propriální sféře jazyka, kde P. Mitter vymezuje kompozita s komponenty fragmentární povahy, zkratková slova a zkratky, v následující části pak dokumentuje oblibu hybridních kompozit v logonymech a věnuje zvláštní pozornost logokomponentům ing- a ex-.

Ve všech jednotlivě zmíněných oblastech se jedná o velmi zdařilé a výstižné pojetí zkoumané problematiky, přestože si autor sám uvědomuje, že pro úplné postižení současné situace kompozit užívaných v češtině by bylo žádoucí analyzovat a zhodnotit i širokou škálu složenin přejatých, tj. sestávajících pouze z cizích slovotvorných základů, nicméně jak v předmluvě publikace uvádí, ponechává tento typ výrazů stranou z čistě racionálních důvodů, které v předmluvě publikace explicitně jmenuje (např. nemožnost rozhodnout, zda tato kompozita a jejich derivace byly do češtiny přejaty, nebo se zformovaly v češtině, jakým slovotvorným způsobem byly tyto lexémy ve výchozích jazycích utvořeny a jaký v nich mají jejich komponenty charakter apod.). V této oblasti tedy zůstává v české lingvistice prostor otevřený dalším výzkumům.

Publikace P. Mittera nepochybně představuje velký přínos v oblasti české lingvistiky a vzhledem ke svému preciznímu a komplexnímu způsobu zachycení současné situace v oblasti domácích a hybridních kompozit může zcela jistě sloužit jako učební materiál nejen pro studenty bohemistiky.

---

[1] Nový akademický slovník cizích slov. Praha : Academia, 2005.

[2] Frekvenční slovník češtiny. Praha : NLN, 2004

[3] MARTINCOVÁ, O. A KOL. Nová slova v češtině (Slovník neologizmů). Praha : Academia, 1998.

[4] MARTINCOVÁ, O. A KOL. Nová slova v češtině 2 (Slovník neologizmů). Praha : Academia, 2004.

[5] BOZDĚCHOVÁ, I. Tvoření slov skládáním. Praha, ISV : 1995.

Katedra českého jazyka
Pedagogická fakulta OU
Mlýnská 5, 701 03 Ostrava
diana.svobodova@osu.cz

Naše řeč, volume 91 (2008), issue 3, pp. 148-149

Previous Jiří Zeman: Čeština a slovenština v konfrontačním pohledu

Next Hana Konečná: Dějiny české hudební terminologie