Čeština a slovenština v konfrontačním pohledu

Jiří Zeman

[Reviews and reports]

(pdf)

Czech and Slovak in the confrontative perspective

This article is a review of the book Slovenčina a čeština. Synchrónne porovnanie s cvičeniami by Miloslava Sokolová, Daniela Slančová and Květoslava Musilová.

Vyučování slovenštiny na českých základních a středních školách prošlo složitým vývojem, který odrážel společenskou situaci a částečně postoj českých jazykovědců k slovenštině.[1] České učební osnovy a učebnice zprvu slovenštinu zcela ignorovaly, později se projevil vliv čechoslovakismu a základní informace o ní byly přičleňovány k tématu česká nářečí. Soustavnější poučení o blízce příbuzném jazyku se žákům a studentům začalo dostávat až od 50. let 20. století.[2] Osnovy a učebnice kladly – vedle výchovných aspektů – důraz zejména na konfrontaci systémů obou jazyků a výchovu k pasivnímu bilingvismu. Aby bylo možné tyto požadavky zavést do školské praxe, bylo potřebné vypracovat moderní teorii vyučování slovenštině jako druhému jazyku v rámci výuky mateřského českého jazyka.

Počátkem 50. let byl začleněn do studijních oborů bohemistiky na českých vysokých školách předmět slovenský jazyk. Záhy se podařilo za spolupráce českých a slovenských lingvistů připravit učebnici,[3] která prezentovala souhrn základních vědomostí o slovenštině, jež měl vysokoškolsky vzdělaný bohemista znát. Její jádro tvořila komparace gramatických systémů obou jazyků. Většinu této kapitoly vypracoval A. Jedlička; podal v té době nejúplnější popis diferenčních jevů v pravopisu, hláskosloví, slovotvorbě a tvarosloví. Jedličkův text doplnily části o syntaxi (J. Ružička) a lexikologii (E. Pauliny), která do té doby z konfrontačního hlediska komplexně zpracována nebyla. Východiskem komparace se stal současný jazyk, autoři však přihlíželi při vysvětlování dílčích jevů i k diachronním aspektům. Zatímco podkapitoly slovenských lingvistů podávají informace o slovenském gramatickém systému se zřetelem k rozdílům od češtiny, Jedličkův text představuje vyvážený slavistický přístup. Učebnice obsahuje ještě kapitoly o slovenských nářečích (J. Štolc) a o dějinách spisovné slovenštiny (J. Bělič), sledující vznik a vývoj spisovné slovenštiny na pozadí společenského a kulturního vývoje na Slovensku. I když na počátku 50. let 20. století byla k dispozici řada slovenských gramatik pro Čechy,[4] z nichž stojí za pozornost hlavně mluvnice V. Vážného,[5] zmíněná kolektivní práce se od nich lišila rozsahem a moderním zpracováním, opírajícím se o zásady konfrontačního výzkumu geneticky příbuzných jazyků, jak je – v souvislosti s teorií spisovného jazyka a jazykové kultury – vypracoval Pražský lingvistický kroužek; na dlouho se pak stala jediným soustavnějším konfrontačním popisem gramatik obou jazyků.

[144]Za půlstoletí, jež od vzniku publikace uplynulo, byly provedeny výzkumy, které při komparaci obou jazyků využívaly nejnovější metodologii: vedle studií zaměřených na důležité typologické jevy šlo hlavně o práce aplikující přístup teorie komunikace a sociolingvistiky. Také vysokoškolská výuka slovenštiny v rámci bohemistiky prodělala podstatné změny; základní literaturou však stále zůstala již zmíněná publikace. Některá nová témata museli proto vysokoškolští učitelé předmětu postupně doplňovat. Šlo např. o sociolingvistické aspekty vztahu obou jazyků (komparace jazykových situací, semikomunikace, pasivní bilingvismus, kontaktové varianty a postoj k nim aj.) a oblast stylistiky a teorie textu (např. překlady ze slovenštiny do češtiny a naopak); tyto problémy částečně reflektovala skripta F. Uhra.[6] I výklady gramatiky v některých případech zestárly (např. učebnice se nezabývala fonologickými systémy obou jazyků, nezaznamenala vymezení částic jako slovního druhu), vývojem prošlo i srovnávací studium blízce příbuzných slovanských jazyků.

Publikace Slovenčina a čeština. Synchrónne porovnanie s cvičeniami[7] pracovnic prešovské (M. Sokolová, D. Slančová) a olomoucké (K. Musilová) univerzity je prvním učebním textem, který odráží změny v české a slovenské jazykové situaci po rozpadu společného státu a přihlíží k novému postavení výuky češtiny/slovenštiny jako druhého slovanského jazyka v systému vysokoškolského studia. Konfrontace současných systémů obou jazyků je zasazena do širšího obecně lingvistického a slavistického kontextu, a pokud to vysvětlení konkrétního jevu vyžaduje, přihlíží se i k diachronnímu hledisku. Koncepčně vychází publikace ze skript M. Sokolové,[8] jednotlivé kapitoly jsou však podstatně přepracovány a rozšířeny.

Publikace je určena hlavně bohemistům a slovakistům zajímajícím se o druhý jazyk. Autorky předpokládají možnost využití na zahraničních slovakistických a bohemistických univerzitních pracovištích a na letních školách slovenského a českého jazyka. U uživatelů se předpokládá ovládání systému alespoň jednoho jazyka a základní znalost lingvistické terminologie.

Publikace výrazně akcentuje didaktické aspekty: nejde o vědeckou konfrontační gramatiku, ale soustřeďuje se především na výčet systémových diferencí mezi oběma jazyky. Učebnicový charakter se odráží – vedle přehledného a hutného výkladu, majícího v některých částech charakter encyklopedických hesel – v početných cvičeních, která každou kapitolu uzavírají. Kromě porovnávacích úkolů tvoří převahu (často paralelní) úlohy určené primárně bohemistům a slovakistům na procvičování jevů v druhém jazyce: jsou zaměřeny na zvládnutí diferenčních jevů, na vytváření gramatických modelů, část je orientována na překlad. Je třeba ocenit výběr souvislých textů (zejména z moderní literatury či z písňových textů populární hudby), které přispívají k rozvoji interkulturních vztahů. Správnost řešení si může uživatel ověřit v klíči. Práce vychází z nejnovějších výzkumů percepce češtiny/slovenštiny Slováky/Čechy a tato skutečnost se odráží mj. v tom, že publikaci lze využít pro samostudium vysokoškoláků. Může být také dobrým odrazovým můstkem pro hlubší studium obou jazyků.

V úvodu autorky vysvětlují pojem blízce příbuzné jazyky ze synchronního i diachronního hlediska. Stručně připomínají jazykovou situaci v době společného československého státu a změny [145]v jazykových situacích v České a Slovenské republice po roce 1993. Dalších jedenáct kapitol tvoří sondy komparující dílčí složky jazykových systémů češtiny a slovenštiny.

První kapitola začleňuje oba jazyky do širšího slovanského jazykového areálu. Začíná diachronním pohledem na západoslovanské jazyky a jejich charakteristické znaky a popisuje základní fonologické rysy češtiny a slovenštiny. Další část je výčtem rozdílů v jejich současných fonologických systémech a v distribuci vybraných fonémů, příležitostně jsou vyloženy základy ortofonie. Východiskem při porovnávání je slovenština (je např. popsána výslovnost hlásky ř, která činí slovenským mluvčím potíže, ale ortofonie hlásky ľ, v níž chybují Češi, zde není). Koncepčně kapitola navazuje více na tradiční hláskosloví než na moderní fonologický popis, jak jej pro slovenštinu vypracoval např. E. Pauliny;[9] aplikace fonologických protikladů a vlastností by jasněji ukázala, že nejvýraznější rozdíl mezi oběma jazyky je v systému sonor – jejich inventáři i fungování (protiklad délka – krátkost u r, l, účast na asimilaci znělosti apod.). Zvolený přístup má za následek některé nepřesnosti. Tak neplatí, že čeština nemá souhlásky dz a dž (s. 12) – ty se objevují jako výsledek asimilace znělosti a v přejatých slovech, ale nemají statut samostatných fonémů (obdobně v 2. kapitole je v tabulce zavádějící údaj, že čeština nemá písmena dz, dž – s. 21). Je však třeba připomenout, že porovnání českých a slovenských fonologických systémů opřené o metodologii moderní fonologie zatím komplexně provedeno nebylo.

Druhá kapitola zpracovává ortoepické a ortografické rozdíly. Vzhledem k zaměření publikace – naučit studenty přijímat psaný text v opačném jazyce – je ortoepie vysvětlována na základě shod a rozdílů mezi grafickými a zvukovými rovinami v obou jazycích; z toho jsou pak vyvozeny některé ortografické odlišnosti. Jádro tvoří srovnání výslovnosti souhláskových skupin (asimilace, ráz), z prozodie je připomenut jen rytmický zákon ve slovenštině. Podkapitola o pravopisu pak zahrnuje ty jevy, které jsou nezávislé na zvukové rovině: psaní i/y v příčestí minulém, předpon s-/z-, ú/ů, ě a slovenského ä.

Třetí kapitola je věnována morfonologii; tato problematika bývala tradičně zařazována do kapitol o slovotvorbě a tvarosloví. Jde o jednu z nejkvalitnějších částí publikace a jsou v ní uloženy výsledky rozsáhlého výzkumu M. Sokolové. Při prezentování hláskových alternací je východiskem opět slovenština. Vzhledem k náročnosti kapitoly je v závěru vhodně zařazen ucelený přehled všech tvarů s alternacemi.

Dalších pět kapitol se zabývá tvaroslovím. Uspořádání celého oddílu nevyužívá tradiční pořadí slovních druhů, ale odráží jejich komunikační funkci. Celý oddíl začíná slovesy, která mají dominantní větotvornou funkci. Zatímco A. Jedlička vycházel ze slovesných kmenů a na jejich základě prezentoval slovesné tvary, jejich tvoření a využití v slovesných kategoriích,[10] autorky naopak začínají – ve shodě se slovenskými gramatikami[11] – konjugačním systémem: v obou jazycích pak rozlišují pět tříd podle zakončení 3. osoby sg. indikativu prézenta, což je pro komparaci nejvý[146]hodnější (slovenské gramatiky vymezují nejčastěji sedm tříd). Poté výklad přechází k slovesným tvarům a jejich využití v slovesných kategoriích. Při popisu je výrazně akcentována morfémová struktura jednotlivých tvarů.

Následuje kapitola o podstatných jménech, která pojmenovávají samostatně existující substance. Jádro tvoří slovenský deklinační systém, rozdělený do patnácti tříd podle vzorů, a výčet rozdílů od českého systému; důraz je přitom kladen – vedle koncovek – na rozdíly ve fonologických a morfonologických jevech. I když autorky přebírají tradiční vzory užívané slovenskými gramatikami, přesto i zde uplatňovaly zřetel k příjemcům: např. místo vzoru gazdiná, jehož význam by mohl být českému čtenáři nejasný, je zvolen vzor princezná. Závěr kapitoly tvoří přehled českého deklinačního systému, ovšem bez komparace se slovenským.

Zatímco u podstatných jmen a sloves je východiskem vlastního popisu i způsobu prezentace slovenština a čeština je s ní srovnávána, u dalších dvou kapitol jsou analyzovány a srovnávány paralelně oba jazyky. Šestá kapitola je zaměřena na přídavná jména – kvalitativní pojmenování statických příznaků substancí, sedmá kapitola zpracovává zájmena a číslovky.

Osmá kapitola zahrnuje poučení o neohebných slovních druzích. Samostatnou kapitolu tvoří komparace částic: starší učebnice je nezaznamenala, Uhrova skripta je zmínila jen stručně. Vedle systémových rozdílů se autorky soustřeďují na rozdíly ve fungování neohebných slovních druhů v komunikaci (zejména u citoslovcí a částic).

Devátá kapitola je věnována syntaktickým rozdílům. Prezentovány jsou odlišnosti ve větných strukturách (vazba sloves, pasivní konstrukce, posesivita) a fungování slovních druhů (zájmen) či slovních tvarů (vykání) v komunikaci. Připomenuty jsou i diference v nepravidelnostech větné stavby, slovosledu či vyjadřování parataxe a hypotaxe. Vzhledem k tomu, že autorky v oddílu o tvarosloví neustále přihlížely k odlišnostem v komunikačním užití slovních druhů, není do této kapitoly zařazeno poučení o expresivních prvcích ve větné stavbě (fungování částic ve zvolacích větách) či o přechodnících, jak tomu bylo v starší učebnici.

Desátá kapitola zpracovává především tvoření slov. Větší pozornost je orientována na odvozování (shody a rozdíly v inventáři afixů i jejich užití), připomenuty jsou i odlišnosti ve skládání a zkracování.

Je škoda, že v práci chybí samostatná kapitola o lexikologii. E. Jóna se v starší učebnici soustředil hlavně na diachronní popis, tj. na podobnosti a odlišnosti jako výslednici dlouhého kulturního vývoje obou národů. V první části kapitoly naznačil také možnosti synchronní konfrontace, jež vyhovuje pojetí recenzované knihy. Při porovnávání češtiny a slovenštiny se nabízí možnost analyzovat shody a rozdíly z hlediska formy slov (slovních tvarů) a jejich významu. Na tomto základě můžeme rozdělit slovní zásobu obou jazyků do čtyř skupin: (1) forma slov a jejich význam jsou v obou jazycích identické (jeden); (2) forma slov je podobná, jejich význam je identický (vejce – vajce); (3) týž význam je vyjádřen zcela odlišnými lexémy (krocan – moriak); (4) forma slov je totožná nebo podobná, jejich význam je odlišný (kapusta).[12] Recenzovaná publikace se omezila [147]jen na seznam nejfrekventovanějších výrazů třetí skupiny (rozdílných výrazů). Užitečná by byla i kapitola o srovnávací frazeologii, jak na ni stručně upozornila Uhrova skripta.

Přínosem publikace je stylistická komparace v jedenácté kapitole. Vychází z třídění funkčních stylů, jak je vypracoval Pražský lingvistický kroužek a pro slovenštinu E. Pauliny, a z komunikačních sfér a všímá si, jak hlavním komunikačním sférám odpovídají stylové oblasti. Vzhledem k paralelnímu společenskému a kulturnímu vývoji obou národů i formování jednotlivých funkčních stylů je diferencí málo.

Dodatek knihy tvoří komentovaná bibliografie hlavních kodifikačních příruček (gramatik, slovníků aj.), monografií a studií, jichž mohou čtenáři využít pro rozšíření svých vědomostí. Zařazeny jsou i významné práce o česko-slovenských vztazích a učebnice slovenštiny pro Čechy a naopak.

Je přirozené, že se v obdobných pracích objeví některé nepřesnosti či drobné omyly (např. slovenskému ihneď odpovídá v češtině vedle hned také ihned – s. 13). Pro celkové hodnocení publikace jsou podstatnější dvě obecnější záležitosti.

Bylo by prospěšné, kdyby byla kniha doplněna o některé další kapitoly. Je-li určena také studentům letních škol, pak by bylo vhodné zařadit zejména problematiku překladů z češtiny do slovenštiny a naopak a některé záležitosti vzájemného kontaktu obou jazyků (např. kontaktové varianty). Obě témata by přispěla k posílení interkulturního kontaktu. Skripta M. Sokolové tyto kapitoly obsahovala, stačilo by je přepracovat a aktualizovat.

Publikace je psána ve slovenštině. I když je v závěru opatřena česko-slovenským seznamem termínů, přesto bude pro českého čtenáře (který už není vychován v pasivním bilingvismu) v některých částech jazykově obtížná (jen se slovníkem pro ně bude srozumitelný tvar po perniciach aj.). Bylo by proto užitečné, kdyby byla vypracována i česká verze publikace, jež by našla uplatnění nejen ve vysokoškolské výuce bohemistů a slavistů, ale i mezi zájemci z řad širší veřejnosti.

Kniha vznikala více než deset let a měla několik dílčích verzí. V počátcích práce byla zřejmá snaha vyrovnat se publikaci J. Běliče a kol. (d. cit. v pozn. 3), inovovat jednotlivé kapitoly, popř. dodat ty, které v ní chyběly. Postupně se však autorky v přístupu osamostatnily a volily odlišný způsob, odpovídající současnému stavu slavistického komparačního studia. Výsledkem je zdařilá publikace, která má šanci mezi mladými lingvisty iniciovat další konfrontační výzkum; ten by mohl v budoucnosti vyústit v česko-slovenskou srovnávací gramatiku, jež zatím nebyla realizována.

---

[1] Srov. HEDVIČÁKOVÁ, J. K historii vyučování slovenskému jazyku na českých školách. In Filologické studie XIII. Praha : Karlova univerzita, 1985, s. 113–122.

[2] ČECHOVÁ, M. – BUDOVIČOVÁ, V. Studium češtiny a slovenštiny jako druhého jazyka v rámci studia mateřštiny v československém školství. In Česko-slovenské jazykovědné studie II. Slavica Pragensia XXX. Praha : Univerzita Karlova, 1987, s. 237–247.

[3] BĚLIČ, J. A KOL. Slovenština. Vysokoškolská učebnice pro studující českého jazyka. 1. vydání. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1957.

[4] Viz KŘÍSTEK, V. Zdařilá vysokoškolská učebnice slovenštiny. Naše řeč, 1958, roč. 41, č. 5–6, s. 164–169.

[5] VÁŽNÝ, V. Stručná mluvnice slovenská pro Čechy. 2. vydání. Praha : Komenium, 1948.

[6] UHER, F. Slovenština. Brno : UJEP, 1984.

[7] SOKOLOVÁ, M. – MUSILOVÁ, K. – SLANČOVÁ, D. Slovenčina a čeština. Synchrónne porovnanie s cvičeniami. Bratislava : Univerzita Komenského, 2005, 180 s. (edice Studia Academica Slovaca).

[8] SOKOLOVÁ, M. Český jazyk (Diferenčné javy a cvičenia). Košice : Filozofická fakulta, 1991.

[9] PAULINY, E. Slovenská fonológia. Bratislava : Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 1979.

[10] BĚLIČ, J. A KOL. Slovenština. Vysokoškolská učebnice pro studující českého jazyka. 6. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1980, s. 89–128.

[11] PAULINY, E. Slovenská gramatika (Opis jazykového systému). Bratislava : Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 1981; RUŽIČKA, J. A KOL. Morfológia slovenského jazyka. Bratislava : Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, 1966.

[12] ZEMAN, J. Ke konfrontačnímu studiu slovní zásoby češtiny a slovenštiny. In Sborník prací FF OU věnovaný životnímu jubileu prof. PhDr. Jaroslava Hubáčka, CSc., a doc. PhDr. Naděždy Bayerové, CSc. Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity, 214/2004. Ostrava : FF OU, 2004, s. 353–356.

Katedra českého jazyka a literatury
Pedagogická fakulta UHK
Rokitanského 62, 500 03 Hradec Králové
jiri.zeman@uhk.cz

Naše řeč, volume 91 (2008), issue 3, pp. 143-147

Previous Šárka Tůmová: Užitečná popularizační příručka

Next Diana Svobodová: Nová publikace o kompozitech v kontextu současné češtiny