Časopis Naše řeč
en cz

Vágnost jazyka

František Štícha

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Každý míváme pocit vágnosti: svých pojmů, představ, idejí, svých snů či vzpomínek, píše v úvodu své objemné knihy o vágnosti v jazyce, čítající více než šest set velkých a hustě potištěných stran, známá německá bohemistka Sabinne Dönninghaus. Vzhledem k rozsahu knihy i vzhledem k zaměření tohoto časopisu nemůže být naše zpráva o této knize[1] víc než stručnou zmínkou, v níž se letmo dotkneme jen několika málo vybraných problémů a jevů.

Kniha je kromě předmluvy, úvodu a závěrečného shrnutí rozdělena do čtrnácti kapitol. Z nich prvních pět je věnováno dějinám pojmu vágnosti ve filozofii, v logice a v lingvistice, šestá a sedmá kapitola se zabývají vágností a komunikačními strategiemi ve vědě a akademickém diskursu a ve zbývajících kapitolách autorka vysvětluje pojem vágnosti jazyka na jednotlivých jazykových jevech na bázi českého jazyka, přičemž četné příklady čerpá z lingvistických textů; jde o texty článků zabírajících téměř čtyři tisíce stran tří časopisů: Slova a slovesnosti, Časopisu pro moderní filologii a Naší řeči.

V první kapitole, v níž se hovoří o významu a východiscích zkoumání vágnosti v jazyce, autorka vychází z významu slova a poukazuje na známý fakt, že v běžné komunikaci řešíváme otázku, zda něco je (ještě) židle, nebo (už) křeslo, kde jsou hranice mezi řekou a potokem a kdy je namístě říci o někom, že je velký nebo rychlý či naopak malý nebo pomalý atd. Velmi neostré jsou např. také pojmy zdraví a nemoc. Vágnost, pokračuje autorka ve svých úvahách, je základní vlastností všech sémiotických systémů. Přirozený jazyk a lidská inteligence se pohybují v gravitačním poli mezi diskrétností a kontinuitou. Komunikační výkonnost jazyka a lidské myšlení jsou možné jen proto, že kontinuita je převáděna v diskrétnost (diskontinuitu) a jen tak je naším myšlením zpracovatelná a v případě potřeby i sdělitelná.

Ve druhé kapitole o vágnosti v obecné filozofii a ve filozofii jazyka zaujme nejprve např. zmínka o Leibnizově názoru, že všechny naše pojmy jsou nedokonalé čili vágní. Podrobně se v této kapitole představují známé antické sofistické paradoxy (např. o zrncích a hromadě písku) a názory filozofů jazyka (Frege, Peirce, Russel, Carnap aj.) a rozebírá se, kdo z nich nakolik rozlišuje nebo nerozlišuje mezi pojmem vágnosti a pojmy styčnými (např. polysémie a ambiguita). Podobně jako Leibniz zastával i Russel názor, že všechna slova přirozeného jazyka jsou vágní. Vágní vědění má [100]podle něj větší šanci na pravdivost než vědění precizní, je však méně užitečné. Podobně jako Peirce a Frege považuje i Russel vágnost v jazyce a myšlení za nedostatek. Prvním, kdo podnikl zdařilý pokus o systematický popis vágnosti přirozeného jazyka, byl podle autorky M. Black; navazuje na Russela, rozlišuje však mezi vágností, ambiguitou a obecností. Vágnost je podle Blacka „rozplýváním hranic“. Na rozdíl od Peirce, Fregeho a Russela Black pokládá vágnost za velmi užitečnou a nutnou vlastnost jazyka. Podobně i známý německý filozof jazyka L. Wittgenstein předpokládal, že sémantická vágnost nevede k poruchám při užívání jazyka, neboť vágnost jazykového výrazu neznamená jeho smysluprostost. Postupně tak badatelé dospívali k názorům, že vágnosti v jazyce se nelze zbavit a není to ani nutné ani žádoucí. Ve čtyřicátých letech 20. století vznáší slavný filozof jazyka J. L. Austin požadavek rozlišovat mezi vágností, neexaktností, nepřesností, víceznačností, nedostatečnou explicitností, přílišnou obecností, neúplností apod.

Třetí kapitola je nazvána Vágnost jako předmět lingvistiky. Nejprve jsou tu po úvodních vstupech představeny náhledy formálně logické, následovány přehledem o lingvistických a některých logických přístupech ve světě slovanském, zvláště českém. Autorka cituje např. názor Danešův, že třídy elementů nemají jasně vymezené hranice, nýbrž jde spíše o útvary s kompaktním jádrem a plynulým přechodem k difúzní periférii. Závažný je též názor Neustupného, který poukázal na možnost přechodu od centra k periférii a od periférie k hranici.[2]

Poměrně stručná kapitola čtvrtá je věnována přehledu logicko-sémantických popisů vágnosti. Zde lze zmínit teorii tzv. superevaluace, podle které je nějaká věta pravdivá jen tehdy, je-li pravdivá i při jakémkoli upřesnění, zatímco nepravdivá je nějaká věta jen tehdy, je-li při jakémkoli upřesnění taková. Nejsou-li splněny tyto podmínky, není věta ani pravdivá, ani nepravdivá, nýbrž je vágní.

V rozsáhlé páté kapitole se probírají metodické potíže při lingvistickém vymezování vágnosti. Poukazuje se tu obšírně a nejrůznějším způsobem na nejasnost (vágnost!) pojmu vágnost a na mnohé styčné plochy s pojmy příbuznými. Oprávněně autorka podotýká, že není snadné zjistit literaturu, v níž se lingvisté věnují problematice vágnosti, aniž jev takto nazývají. Nicméně termín vágnost se při studiu dané oblasti jevů podle autorky užívá nejčastěji; jeho nejběžnějším synonymem je termín neurčitost. Na s. 176—179 je reprodukována typologie vágnosti či neurčitosti od Pinkala a von Hahna. V celé kapitole (jako už od začátku knihy) ovšem marně pátráme po nějaké jasné vlastní autorčině definici vágnosti. Je bohužel typické pro práce tohoto druhu, že jejich autoři se neodhodlají k pokusu o vlastní jasnou definici oblasti jevů, jíž se zabývají. Jde o kuriózní paradox vědeckého uvažování: na jedné straně jako by se předpokládalo, že je (přece) jasné, co vágnost (podobně v lingvistice dále např. implicitnost, věta, slovo, znak; ve fyzice napětí, v teorii umění kýč atd. atp.) je, na druhé straně se však ví nebo tuší, že tu je plno, snad dokonce nekonečně mnoho (vědomých i nevědomých, tušených i netušených) souvislostí, styčných ploch, přechodů, různých rovin obecnosti a kdoví čeho všeho ještě. Je však opravdu nejvhodnější mluvit např. neustále o vágnosti a jejích těch či oněch podobách, aniž víme, o čem vlastně přesně mluvíme? Je tento druh vágnosti žádoucí?

Teprve osmou kapitolou a za polovinou knihy se dostáváme k demonstraci vágnostních jazykových jevů na bázi českého akademického diskursu. Jde tu nejprve o vágnost v oblasti kvantifikace. [101]Zajímavý je tu mj. poukaz na to, že užití základních číslovek při numerické kvantifikaci muže být jak přesné, tak vágní. Např. řekneme-li že Český národní korpus má sto milionů slov, může jít buď o udání přesného počtu sto milionů jednotek, anebo o údaj přibližný (kdy nehraje roli to, zda je v korpusu např. o sto slov více nebo méně). Po různých způsobech exaktní nebo vágní kvantifikace numerické se probírají různé neurčité kvantifikátory jako mnoho, mnozí, množství, hromada, moře; několik, nemnoho, několikrát aj.

V následujících kapitolách se autorka věnuje výkladům o vágnosti v oblasti stupňování, specifikace (či identifikace) času a prostoru a v oblasti personality. Zajímavý je tu např. poukaz na značnou vágnost časového určení v současnosti či v současné době. K tomu lze podotknut, že je otázka, zda alespoň v některých případech bychom neměli být méně vágní a říkat spíše např. v uplynulých deseti letech či za poslední dva roky anebo od r. 2000 apod.

Kniha o vágnosti jazyka od profesorky Sabine Dönninghausové stojí jistě za přečtení; jednak přináší mnohé poučení nejen z historie badatelského přemítání nad vágností v jazyce, v myšlení a v komunikaci, ale poskytuje i mnohou inspiraci k dalšímu bádání.

[1] S. Dönninghaus, Die Vagheit der Sprache. Begriffsgeschichte und Funktionsbeschreibung anhand der tschechischen Wissenschaftssprache, Harrasowitz Verlag, Wiesbaden 2005.

[2] Tento názor konvenuje našim snahám hledat a nalézat „možnosti a meze české gramatiky“ — srov. sborník tohoto názvu vydaný nakl. Academia v r. 2006.

Naše řeč, volume 90 (2007), issue 2, pp. 99-101

Previous Ivana Bozděchová: Nová kniha o internacionalizaci v polské slovotvorbě

Next Hana Goláňová: Zlínská konference ke 100. výročí úmrtí Františka Bartoše