Sofijská univerzitní mluvnice češtiny

Ludmila Uhlířová

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Studium českého jazyka se v Bulharsku po léta těší velkému zájmu. Každoročně opouští univerzity v Sofii, Plovdivu a Blagoevgradu několik desítek absolventů bohemistiky a vedle toho si základy českého jazyka mohou fakultativně osvojit také posluchači ostatních slavistických specializací. Studenti i další zájemci o češtinu mají k dispozici kvalitní, moderně koncipované praktické učebnice ― jen v Sofii jich v průběhu devadesátých let vyšlo pět[1] ―, ale dosud chyběla soustavná mluvnice současné češtiny. Tuto mezeru se nyní pokusila zaplnit bohemistka a docentka Sofijské [44]univerzity Margarita Mladenovová knihou Češka gramatika s upražnenija (Česká gramatika s cvičeními, Nauka i izkustvo, Sofia 2004, 208 s). Autorka byla postavena před nelehký úkol, jak učebnici koncipovat a co všechno do ní pojmout, aby byla při nevelkém rozsahu systémová, ale přitom nepřetížená teorií, a aby vedla k osvojení praktických znalostí spisovné normy i k povědomí o tom, co může nerodilé mluvčí překvapit za hranicemi spisovné češtiny. Úkolu se zhostila velice dobře. Vysvětlila hlavní pojmy mluvnické teorie, podala popis české morfologie a syntaxe, k tomu připojila na šest desítek praktických cvičení a to vše na ploše pouhých dvě stě tiskových stran nevelkého formátu. Dokázala přitom plně využít svých dlouholetých pedagogických zkušeností a položit důraz právě na ty jevy, v nichž se bulharština a čeština liší a které jsou pro rodilé bulharské mluvčí obtížně zvládnutelné. Vytvořila originální mluvnici srovnávacího typu. Velmi mnoho jevů zaznamenala a vyložila z kontrastivního pohledu poprvé. Výklady jsou v souladu se současnou českou mluvnickou teorií; v tomto ohledu byla autorce hlavní oporou brněnská Příruční mluvnice češtiny (NLN 1995), zčásti rovněž klasická Havránkova―Jedličkova Mluvnice češtiny.

Co vše čtenáři v mluvnici Mladenovové najdou? V krátkém úvodu jsou seznámeni s problematikou variet češtiny (zmíněna je čeština spisovná ― čeština hovorová ― čeština běžně mluvená), se zvukovou stavbou (se zvláštním upozorněním na výslovnost ř a na slabikotvorné r a l, které bulharština nemá) a jejím grafickým záznamem (psaní ú a ů; shoda podmětu a přísudku; vyjmenovaná slova; homofony a homografy).

Nejobsáhlejší je podle očekávání oddíl morfologický. Velmi důkladně je vyložena nejprve jmenná flexe. Vzhledem k tomu, že bulharština v současné etapě svého vývoje již nemá u substantiv pádové koncovky a u zájmen je zachovala pouze jako jev periferní s tendencí k úplnému zániku v mluveném jazyce, bylo třeba podrobně probrat nejen všechna základní česká paradigmata substantivní, adjektivní, zájmenná a číslovková, ale uvést i skloňovací podtypy; soustavně je upozorňováno na variantní koncovky v jednotlivých pádech a na kolísání mezi vzory, např. mezi kost a píseň, mezi tvrdými a měkkými vzory u maskulin neživotných i jinde. Pozornost je věnována skloňování substantiv přejatých (typům génius, idea, rodeo, kakao aj.), nezapomnělo se ani na cizí vlastní jména (Dumas, Delacroix, Nagy, Prométheus aj.) a na jména zeměpisná (např. typ Nikaragua). Cenná jsou četná porovnávací upozornění, mezi nimi např. na rozdílný rod přejatých substantiv na -áž, např. garáž, masáž, která jsou v bulharštině výlučně mužského rodu, či na zcela odlišný způsob stupňování adjektiv (proti českému velký ― větší má bulharština goljam ― pogoljam) atd. Některá drobnější nedopatření, která se vloudila zejména do příkladových výčtů, by bylo možno snadno odstranit: např. k podtypu génius nepatří neutra muzeum, symposion/sympozium (s. 40); u podtypu les je sice správně poznamenána koncovka lokálu -e/ě a jako příklady je uveden Beroun, Londýn a další zeměpisná jména, ale omylem též Minsk (s. 45); v genitivu sg. jsou sice správné tvary do ledna, do pondělka, ale chybí upozornění, že tvary lokálu se již podle vzoru les netvoří (s. 45), máme jen při pondělku, v lednu; u podtypu den je jako dativní tvar uveden chybný tvar dne (s. 46). Doplnit by bylo třeba chybějící varianty v genitivu a akuzativu maskulin a neuter u zájmena třetí osoby (s. 63) atd.

Při popisu morfologie slovesa je věnována pozornost jak jednotlivým tvarům podle slovesných tříd, tak sémantice slovesných kategorií, opět s citlivým zdůrazněním rysů v obou jazycích odlišných. Pro zajímavost zmiňme např. autorčino upozornění na větší využití prézentu historického v bulharštině a naopak na větší funkční zatížení kondicionálu v češtině či na dublety prézentních [45]slovesných tvarů pro 1. os. plurálu, jako např. čes. spisovné neseme, tiskneme, kupujeme proti substandardnímu (podle PMČ) nesem, tisknem, kupujem a proti zcela opačným poměrům v bulharštině, tj. proti spisovnému bulh. pišem, četem, svirim a nespisovnému pišeme, četeme, svirime (s. 94).

Velmi cenné jsou výklady o druzích zájmen a o druzích číslovek, kde je mezi češtinou a bulharštinou velmi mnoho rozdílů, z nichž některé souvisejí s tím, že v bulharštině je kategorie určenosti kategorií gramatickou a obligatorně se vyjadřuje členem určitým. Jemné rozdíly v užívání zájmen jsou doloženy a vysvětleny dále na příkladech jako čes. Byl jednou jeden král a ten měl tři syny; ekvivalentní je bulharská konstrukce se zájmenem 3. osoby (toj) nebo se vztažným zájmenem, nikoli konstrukce s ukazovacím zájmenem (toja, onja), tedy Imalo edo vreme edin car. Toj imal trima sinove, popř. Imalo edno vreme edin car, kojto imal trima sinove, ale nikoli *Imalo edno vreme edin car. Toja (onja) imal trima sinove. Dále např. proti čes. Je to takový hodný člověk lze v bulh. říci jen Tova e edin dobăr čovek. Atd. Upozorňuje se rovněž na důležitý rozdíl v užívání zvratného posesíva: Zatímco v češtině podmětu přivlastňujeme zvratným posesivem, v bulharštině lze užít jak zvratného posesiva, tak zájmena příslušného k osobě; např. proti nedůrazovému čes. Dej mi svou knihu je v bulh. Daj mi svojata / tvojata kniga (s. 64).[2]

Z neohebných slovních druhů zaslouží pozornost zejména důkladně probíraná sémantika předložek.

Výklady syntaktické postupují od větných členů ve větě jednoduché k souvětí. Poukazuje se např. na častější vyjadřování podmětu v bulharských větách dvojčlenných a na rozdílné typy vět jednočlenných, např. čes. Je mi do pláče proti bulh. Plače mi se, čes. V těchto botách se mi chodí dobře proti bulh. Tezi obuvki mi sa udobni, čes. Je na déšť proti bulh. Šte vali a další[3]. Ve výkladu o atributu restriktivním a nerestriktivním by bylo možno doplnit, že čeština na rozdíl od bulharštiny reflektuje rozdíl mezi oběma také v interpunkci. Pokud jde o rozvitý atribut, mělo být řečeno, že čeština na rozdíl od bulharštiny nemá tzv. slovosledný rámec; bulh. větě Tja si obleče dălga roklja, dekorirana s puchkava černa koža odpovídá v češ. věta se slovosledem Vzala si dlouhé šaty (,) zdobené černou kožešinou, nikoli Vzala si dlouhé, zdobené černou kožešinou šaty, jak je uvedeno na s. 154. Při zajímavém srovnávání českých zeměpisných názvů a jejich bulharských paralel (Strossmayerovo náměstí ― ploštad Štrosmajer) by se hodilo doplnit i rozdíl mezi českým a bulharským názvem státu Bulharská republika[4] a Republika Bălgarija.

[46]Při výkladu o druzích souvětí se autorka držela Příruční mluvnice češtiny, ale není jasné, proč souvětí souřadné stupňovací probírá pod hlavičkou souvětí odporovacího (s. 176).

Za stěží obhajitelné považuji autorčino pojetí slovosledu. Mladenovová tvrdí, že „slovosled ve spisovné češtině má navíc dvě funkce („dve dopălnitelni funkcii“), které zcela chybějí („napălno otsăstvat“) mezi funkcemi bulharského slovosledu“ (s. 157). Těmito „chybějícími“ funkcemi jsou podle autorky (s. 157―8) aktuální členění a emfáze. Už samo popření aktuálního členění jako univerzálního slovosledného principu překvapuje, a navíc ― pokud jde o druhý zmíněný činitel, autorka neprávem klade rovnítko mezi emfázi a tzv. logický přízvuk. Souhlasit lze jen s tím, že bulharský slovosled je v důsledku analytičnosti bulharštiny poněkud méně variabilní než slovosled český, jak to ostatně dobře ukázal už před lety např. S. Ivančev[5] a po něm další. Za hlavní („săštestven“) slovosledný činitel v bulharštině považuje autorka rytmus a tvrdí, že „v bulharštině i v češtině“ se vliv rytmu „projevuje ve snaze umisťovat enklitika na druhé místo ve větě, bezprostředně za první přízvučné (obvykle i plnovýznamové) slovo“ (s. 158). To sice platí ― byť s určitými výhradami ― o češtině, ale nikoli o bulharštině. Rozdíl mezi češtinou a bulharštinou není jen ve vzájemné poloze několika klitik v rámci „druhé“ pozice, jak píše autorka (s. 158), ale v tom, že jenom bulharské (nikoli české) klitikon „druhou“ pozici ve větě opouští, pokud za ním nenásleduje určité sloveso, například Na bălgarski obštijat văpros se signalizira ot naličieto na văprositelna častica. Slovosled *Na bălgarski se obštijat văpros signalizira ot naličieto na văprositelna častica není přijatelný, protože klitikon nestojí v kontaktní pozici vůči slovesu.[6]

Velmi zdařilé jsou kapitoly věnované negaci, větám existenciálním, různým druhům modality a pragmatickým aspektům věty. Spousta jemných diferenčních pozorování a originálních příkladů z češtiny psané i mluvené se čte se skutečným potěšením ― např. o imperativu se slovesem jít (bulh. chajde da), o ekvivalentech čes. žádný (v bulh. nikoj, njakakăv), o vyjadřování rozkazu[7], impulzu, instrukce, varování, výzvy, o řečové etiketě, o vyjadřování zdvořilosti, prosby, přání, pozvání, o pozdravech (na přivítanou i na odchodnou), o jazykových konvencích u stolu (včetně přání dobré chuti, přípitku a dalších formulí). Autorčiných postřehů se tu nabízí tolik, že by vystačily na samostatnou knížku.

Celkově: Doc. Mladenovová je autorka vysokých čtenářských nároků. Neváhá svým studentům předložit veliké množství poznatků o mluvnici českého jazyka, poznatků směřujících od centra jazykového systému daleko na jeho periferii. Vzhledem k tomu, že je v současné době jediná, která se takto náročného úkolu ujala, lze očekávat další vydání[8]. Bylo by ku prospěchu, kdyby byl autorce dopřán větší rozsah. A bylo by třeba provést jazykovou korekturu češtiny ve výkladové části i ve cvičeních.

---

[1] J. Chron, M. Matenova, Osnoven kurs po češki ezik, Sofia 1994; Ch. Gladkova, Učebnik po češki ezik, Sofija 1993; L. Kroužilova, Češki ezik, Sofija 1996, M. Mladenova, Čeština pro absolventy, Sofia 1997, S. Stojčev, Učebnik po češki ezik za načinaešti, Sofia 1998. Viz též V. Bandarmaliev, Sbírka textů a cvičení. Provoz hotelů a společného stravování, Burgas 1996.

[2] Ve cvičeních na užívání posesiv by bylo třeba upřesnit zadání. Formulace „dejte výraz v závorce do dativu“ není dostatečná. Ve větách s nevyjádřeným podmětem jako Příští týden jede k (jeho rodiče) se jako jediné řešení nabízí varianta Příští týden jede k svým rodičům. Je však rozdíl, řekneme-li Petr jede příští týden k svým rodičům a Eva jede příští týden k jeho = Petrovým rodičům.

[3] Příklad Rozleptalo mu to kůži (s. 141) bychom však řadili na rozdíl od autorky mezi věty dvojčlenné; připojením neexpresivního to se jednočlenná věta mění v dvojčlennou; to je ve shodě např. s Novočeskou skladbou V. Šmilauera, Praha 1966, s. 116. Jiné české mluvnice však nabízejí jiné řešení a celkově je syntaktická platnost lexému to pojímána různě, viz např. M. Vondráček, Nepredikativnost, Gaudeamus, Hradec Králové 2003, a recenzi I. Kolářové v NŘ 90, 2006, s. 38―40. Naopak větu Dnes je šestého června bychom považovali, opět na rozdíl od autorky, ale ve shodě s Příruční mluvnicí češtiny, za bezpodmětovou větu vyjadřující časový stav, nikoli za větu dvojčlennou (s. 142).

[4] Srov. platnou normu pro názvy států ČSN EN ISO 3166―1, Český normalizační institut, Praha 1999.

[5] S. Ivančev, Prinosi v bălgarskoto i slavjanskoto ezikoznanie, Nauka i izkustvo, Sofija 1978.

[6] Pravidlem je ― až na zvláštní případy ― kontaktní prepozice. Kontaktní postpozice za neiniciálním určitým slovesem se považuje za dialektismus nebo za polohu knižní, až zastaralou. Pravidelná je kontaktní postpozice po participiích a deverbativních adjektivech (strămno spuskaštite se vitoški sklonove). Tzv. Wackernagelovo pravidlo se v bulharštině uplatňuje jen v rámci jmenné skupiny.

[7] U příkladu Upažit! (s. 172) je třeba opravit nesprávný překlad; má být Răcete vstrani!

[8] Kniha byla v Bulharsku přijata jako významný úspěch bulharské slavistiky, viz recenzi J. Băčvarova Nova češka gramatika, Azbuki 2005, č. 26.

Naše řeč, volume 89 (2006), issue 1, pp. 43-46

Previous Anna Černá: Spisovnost a nespisovnost – zdroje, proměny a perspektivy

Next Robert Adam, Ondřej Koupil: Kruh přátel českého jazyka v akademickém roce 2004/2005