Časopis Naše řeč
en cz

Predikativní a nepredikativní konstrukce v monografii Miloslava Vondráčka

Ivana Kolářová

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Nová monografie Miloslava Vondráčka Nepredikativnost (Gaudeamus, Hradec Králové, 2003) představuje přístupy k hodnocení syntaktických struktur v rovině opozice „predikativnost ― nepredikativnost“, které se výrazně liší od názorů v některých syntaktických pracích zejména [38]z 2. poloviny 20. století.[1] Vondráčkova práce je založena nejen na teoretických východiscích, popsaných v Teoretické části (s. 15―136), ale též na detailně popsaném empirickém výzkumu řadových respondentů, kteří různými výpověďmi reagují na verbálně popsanou situaci (srov. Empirická část, s. 137―225). Výsledky tohoto výzkumu jsou doplněny daty z Českého národního korpusu SYN2000[2] (srov. s. 216—225). Pro své polemické názory na hodnocení větných struktur jako predikativních nebo nepredikativních nachází Vondráček oporu např. u Šmilauera.[3]

Teoretickou bázi svého zkoumání staví Vondráček nejen na lingvistických teoriích, opírá se mj. také o filozofické názory Wittgensteinovy, Patočkovy, Buberovy, Peregrinovy.[4] Zřejmě z teze Jaroslava Peregrina, že strukturu jazyka je možné považovat za „formální prizma, které umožňuje rozčlenit svět do jednodušších kategorií a vnést tak do něj řád“ (srov. s. 54), Vondráček vychází, když sám nazývá syntaktické konstrukce rastry, jimiž uživatel jazyka nahlíží skutečnost, a vyslovuje názor, že nabízí-li jazyk více struktur — „rastrů, jimiž je možné nahlížet mimojazykovou realitu“, mluvčí si z nich nevybírá nahodile, ale podle svých dlouhodobých i aktuálních potřeb (s. 4). Později se Vondráček odvolává na teorii Martina Bubera, podle níž „člověk na úsvitu dějin“ pojmenovával skutečnost pomocí „předgramatických struktur“ (s. 42—43).

Při hodnocení syntaktických konstrukcí z hlediska predikativnosti/nepredikativnosti se Vondráček opírá o různá pojetí v syntaktických pracích od 40. let 20. století do současnosti. Zamýšlí se především nad vysvětlením vztahu predikace a jeho souvislosti s pojetím tzv. větných ekvivalentů (resp. neslovesných vět, nevětných výpovědí), slovesných vět podmětových a bezpodmětových. Vondráček se přiklání k těm autorům, podle jejichž názoru lze o predikaci hovořit jen ve větách slovesných podmětových, tj. např. ke Šmilauerovi, který určité sloveso ve větách bezpodmětových nepovažuje za přísudek, ale za základní člen věty bezpodmětové (srov. s. 73). Bezpodmětové konstrukce, např. Prší; Bylo poledne; Bylo mi hanba aj. (srov. s. 97) Vondráček pojímá jako nepredikativní, stejně jako tzv. větné ekvivalenty. Avšak na rozdíl např. od autorů Příruční mluvnice češtiny, Grepla a Karlíka aj. pohlíží na větné struktury Bylo poledne; Byla noc; Byl pátek; Byla zima jako na podmětové, tj. predikativní. K tomuto závěru jej zřejmě vede skutečnost, že tvar minulého příčestí slovesa být se shoduje se substantivem v nominativu ve jmenném rodě; struktury Bylo zima; Bylo tma považuje za nepredikativní, struktury typu Je tma; Bude tma cha[39]rakterizuje Vondráček jako predikativně nejednoznačné (o tom srov. s. 143n.). Můžeme také usoudit, že nesouhlasí s názory lingvistů, kteří hovoří o některém druhu predikace i v souvislosti s větnými ekvivalenty, např. s Kopečným, který hodnotí věty Myš. Auto jako „mluvnické přísudky“, popř. s Greplem a Bauerem, kteří přiznávají citoslovcím Hop! Na! Hybaj dolů! statut „predikační reakce na situaci“.

Vondráček upozorňuje také např. na ne zcela jednoznačné hodnocení tzv. vět s neurčitým podmětem u některých autorů syntaktických prací. Jde zejména o konstrukce typu Zafičelo to; Ve stroji to hrklo (srov. s. 74), které jsou např. Trávníčkem, Greplem a Bauerem, resp. i Greplem a Karlíkem považovány za bezpodmětové, zatímco podle Šmilauera se připojením slova to (ovšem nikoliv expresivně zabarveného, jako např. ve větě To prší!) stává z bezpodmětové věty věta podmětová. Podle Vondráčkova názoru by bylo vhodné také např. výrazněji odlišit interpretaci syntaktických vztahů a významu slova to např. ve větách (dvojicích vět): To jsou letadla. ― To hučí letadla; To je Petr. ― To zvoní Petr; apod. Kriticky se v této souvislosti staví Vondráček k některým názorům M. Lindsethové,[5] z jejíchž teorií by vyplynulo, že staví na stejnou úroveň slovo ono/vono ve větách Vono ještě prší; Vono se tam nepracuje, v nichž je citovou částicí, a ve větě Vono je možný, že tam nepřijde, v níž bychom slovo vono zřejmě chápali jako výraz vztahující se k závislé větě. Studii M. Lindsethové věnuje Vondráček kapitolu Subjekt z pohledu generativní gramatiky (se zvláštním důrazem na tzv. subjekt nulový). Teoretickou část monografie uzavírá kapitola Aspekt stylový, v němž Vondráček prezentuje názory autorů stylistických prací na slohové zabarvení nepredikativních konstrukcí.

Jádrem empirické části je hodnocení 15 typů struktur (např. Venku bylo zima / Venku byla zima, V potoce se hemžilo rybami / V potoce se hemžily ryby atd.), jimiž respondenti (jejich počet, věková a vzdělanostní struktura jsou uvedeny na s. 141) reagovali na verbálně vyjádřenou situaci, srov. např. Včera ukazoval teploměr venkovní teplotu, jež se vám zdála být poměrně nízká. Nijak se Vás to ale nedotýkalo. Jakou větou byste o minuvší vnější situaci referoval(a) při běžném hovoru v kruhu svých blízkých? Vondráček též upřesňuje, zda popsanou situaci považuje za emocionálně indiferentní, nebo zda se předpokládá emoční odezva. Výzkum prováděl pomocí dotazníku. Odpovědi získané od respondentů rozlišil na: A. nepredikativní (např. Včera bylo venku pěkně zima; Včera přituhlo aj.); B. nejednoznačně predikativní (např. Venku se udělalo chladno; Včera nebylo zrovna moc teplo); C. predikativní (Počasí nebylo nejlepší / bylo dost špatné). V reakcích na situace předpokládající emoční odezvu se objevily i výpovědi interjekční (Fuj!), popř. výpovědi tvořené interjekcí a predikativní struktury (Tý jo / panebože / páni, to je vichr/síla), výpovědi založené na frazeologismu (Člověk by dnes ani psa nevyhnal). Vondráček vždy uvádí konkrétní počet odpovědí i konkrétní odpovědi a konstatuje, do jaké míry výpovědi komentující popsanou situaci, resp. jejich statistika odpovídaly jeho předpokladu. Vondráček současně klade respondentům otázku, zda např. nepredikativní a predikativní výpovědi ve dvojicích Sněží. ― Padá sníh; Bylo zima. ― Byla zima; Vody v rybníce ubylo. ― Voda v rybníce ubyla apod. považují za významově totožné, nebo zda by mezi nimi našli významové rozdíly, v jaké situaci by danou výpověď užili apod. Respondenti se většinou snažili význam vyjadřovaný uvedenými výroky, resp. [40]rozdíl mezi výpovědí predikativní a nepredikativní postihnout co nejpřesněji. Za empirickou částí založenou na odpovědích v dotaznících je zařazena kapitola založená na analýze nálezů z Českého národního korpusu SYN2000.

Práce Miloslava Vondráčka Nepredikativnost ukazuje nejen autorovo zaujetí zvolenou problematikou a hluboké znalosti literatury nejen lingvistické, ale také filozofické, postihující aspekty vyjadřování pohledu člověka na mimojazykovou realitu a jeho vztahu k ní. Jeho analýza názorů v různých lingvistických pracích současně ukazuje, že teoretické postoje na řadu problémů v syntaxi se stále liší, popř. že některé syntaktické konstrukce nejsou jednoznačně interpretovány ani v rámci jedné práce. Vondráček se nevyhýbá ani srovnání možností interpretace větných vztahů ve strukturách českých a jejich cizojazyčných (anglických, německých, ruských…) ekvivalentů. Výsledky jeho práce v oblasti teoretické i výsledky empirického výzkumu nabízejí podněty k dalšímu zkoumání syntaktických struktur uplatňujících se v textech různých stylových oblastí.

[1] Vondráček cituje následující syntaktická díla, na něž je v recenzi odkazováno pouze jmény autorů. Díla jsou uvedena podle roku vydání od nejstaršího: F. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny II. Skladba, Slovanské nakladatelství, Praha 1951; F. Kopečný, Základy české skladby, SPN, Praha 1958; M. Grepl, J. Bauer, Skladba spisovné češtiny, SPN, Praha 1975; J. Hrbáček, Nárys textové syntaxe současné spisovné češtiny, Trizonia, Praha 1994; H. Běličová, L. Uhlířová, Slovanská věta, Euroslavica, Praha 1996; P. Karlík — M. Nekula — Z. Rusínová (eds.), Příruční mluvnice češtiny, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1996; M. Grepl, P. Karlík, Skladba spisovné češtiny, Votobia, Olomouc 1998; M. Čechová a kol., Čeština — řeč a jazyk, ISV, Praha 2000.

Odkazujeme vždy na stránky, na kterých o problému píše Vondráček v monografii Nepredikativnost.

[2] Český národní korpus SYN2000, přístupný na adrese: http://ucnk.ff.muni.cz.

[3] V. Šmilauer, Novočeská skladba, Ing. Mikuta, Praha 1947.

[4] Vondráček cituje filozoficky zaměřená díla, na něž je v textu recenze odkazováno pouze jmény autorů: L. Wittgenstein, Tractatus logico-philosophicus, Oikoymenh, Praha 1993; M. Buber, Já a ty, Votobia, Olomouc 1995; J. Peregrin, Význam a struktura, Oikoymenh, Praha 1999.

[5] M. Lindseth, Null-subject properties of Slavic languages (with special reference to Russian, Czech and Sorbian), Verlag Otto Sagner, München 1998.

Naše řeč, volume 89 (2006), issue 1, pp. 37-40

Previous Josef Šimandl: Jak psát a jak nepsat česky

Next Anna Černá: Spisovnost a nespisovnost – zdroje, proměny a perspektivy