O bulharském jazykovém zákonodárství aktuálně

Ludmila Uhlířová

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Také v Bulharsku, podobně jako v České republice a v řadě dalších evropských zemí, patří jazyková politika a s ní související jazykové zákonodárství, resp. (šíře) jazykové právo, k tématům, která se v posledním desetiletí stále více dostávají na pořad dne. Podobně jako na stolech poslanců Parlamentu České republiky i v bulharském parlamentu se začaly objevovat návrhy jazykových zákonů. Připomeňme na úvod, že u nás byl návrh na změnu ústavního zákona předložen skupinou šesti poslanců v roce 1999. Jeho „hlavním posláním a smyslem“ bylo „začlenit do základního zákona státu (a současně tak i potvrdit) principiální, základní ochranu českého jazyka představujícího jeden z nejvýraznějších znaků naší státní a národní identity“[1]. Poměrně široce (a nesouhlasně) [252]se k návrhu vyjádřili jak sami poslanci, tak novináři, jazykovědci i laická veřejnost v médiích. S podobně živou, rovněž značně kritickou odezvou se u nás setkal návrh na novelu mediálního zákona (v r. 2004 ho předložila poslankyně I. Levá), podle něhož by se na celoplošných komerčních rozhlasových a televizních stanicích mělo v žánrech zpravodajských a publicistických užívat výhradně spisovné češtiny. Návrhy „prohlasovány“ nebyly. Současně, byť za srovnatelně menší mediální pozornosti, vstoupily a vstupují v České republice v platnost jednotlivé předpisy různé právní síly, týkající se češtiny ve speciálních užitích; jmenujme například zákon o matrikách, jménu a příjmení, ve znění z r. 2001 (zákon č. 301/2000 Sb.), nově upravující přechylování příjmení v určitých případech,[2] dále předpis o názvech měst na silničních ukazatelích[3] uvádějící v soulad tradiční stav u nás se stavem v Evropské unii aj. Přes jmenované i další zákonodárné iniciativy však nelze než dát za pravdu A. Stichovi, který si posteskl v článku v Lidových novinách r. 1999[4], že jsme v oblasti teorie, dějin a fungování jazykového práva stále ještě „země dost zanedbaná“. Zdá se, že to ― v určitém smyslu ― platí i v porovnání s blízkými či vzdálenějšími evropskými sousedy.[5] Jazykový zákon má např. Slovenská republika,[6] Polsko, tradičně Francie a v Bulharsku a v dalších zemích jsou návrhy jazykových zákonů aktuálně předkládány parlamentům a vtělovány do ústav[7], zatímco v textu platné české ústavy[8] zmínka o tom, že státním jazykem v České republice je čeština, začleněna není; opakovaně na to poukázal např. A. Stich (d. cit. v pozn. 4), nejnověji J. Kraus[9].

Využijme proto příležitosti ― příležitosti velmi užitečné ―, k rozhlédnutí po aktuálním stavu a pojetí jazykové legislativy bulharské, jak je nabízí sborník Zakoni na/za ezika (red. P. Kostadinova, nakl. Chejzăl, Sofija 2004). Rozhlédnutí je to tím zajímavější, že těmi, kdo se k problematice vyjadřují a kdo prezentují své názory na opakované parlamentní návrhy („projekty“) bulharského jazykového zákona posledních několika let, jsou pracovníci Ústavu bulharského jazyka Bulharské akademie věd. Rukopis sborníku byl dokončen v září 2004 a ještě v témže roce vyšel tiskem. Jde v něm tedy o skutečně nejsoučasnější zachycení této citlivé problematiky, a to v širokém kontextu historickém (od národního obrození) i geopolitickém (a to nikoli pouze „balkánském“), navíc s názorovou otevřeností až razancí, odborným lingvistickým nadhledem i s oporou v bohaté faktografii a jejím zhodnocení.

Jaký je stav současné bulharské jazykové legislativy? Skutečnost, že bulharština je oficiální/státní jazyk Bulharska, je deklarována v ústavě. V ústavě je dále uzákoněno právo a povinnost [253]bulharských občanů učit se bulharsky a bulharštinu užívat. Občané, jejichž mateřským jazykem není bulharština, mají podle ústavy povinnost učit se bulharsky a zároveň právo učit se a užívat svůj jazyk; společenské sféry, v nichž je možno užívat jiné jazyky, jsou v ústavě vyjmenovány. Dnes platná ústava z r. 1991 je první bulharskou ústavou, v níž se o užívání bulharštiny a o používání dalších jazyků takto píše. Do ústavy se tak prohlášení týkající se bulharštiny dostalo téměř po půldruhém století od vzniku historicky prvních dokumentů, v nichž byl vysloven požadavek přiznat bulharskému jazyku právo oficiálního jazyka vedle turečtiny, tehdy na úrovni místních orgánů administrativní správy; dokumenty pocházejí z let 1856, resp. 1867.

Vedle toho se bulharský jazyk objevuje v textu dalších zákonů, např. v zákonech o soudnictví, o politických stranách, v zákonech o obchodu, o obraně a ozbrojených silách, v zákoně na ochranu spotřebitele a v dalších. Bulharští jazykovědci napočítali více než tři stovky dokumentů (různé povahy ― včetně kodifikačních a encyklopedických příruček), v nichž je reglementován bulharský pravopis, výslovnost a užívání bulharštiny. Mezi nimi má zvláštní důležitost známé, často citované vládní nařízení č. 936 ze dne 27. listopadu 1950, jímž byla veškerá kodifikační pravomoc oficiálně svěřena do rukou Ústavu pro bulharský jazyk Bulharské akademie věd. Ústavu bylo uloženo, aby studoval pravopis, registroval a analyzoval změny, k nimž dochází v průběhu jazykového vývoje, a vnášel jednotu do pravopisných změn, které vznikají v souvislosti s vývojem jazyka a jazykové kultury. V r. 1983 vyšel Pravopisen rečnik na săvremennija bălgarski knižoven ezik (nakl. Bulharské akademie věd, Sofia), jímž Ústav tento svěřený úkol naplnil. Tento slovník pak vyšel ještě v reprintu v r. 1995. Uvedené vládní nařízení, které bylo vydáno v souvislosti s tehdy provedenou pravopisnou reformou, je v platnosti dosud. Ve vydání z r. 1983 stejně jako v přepracovaném a rozšířeném vydání z r. 2002 (Nov pravopisen rečnik na bălgarskija ezik, nakl. Chejzăl, Sofia 2002) se v předmluvě výslovně píše, že pouze pravopisné slovníky sestavené Ústavem pro bulharský jazyk mají charakter oficiálních pravopisných a výslovnostních příruček. Ústav pro bulharský jazyk je jedinou institucí zplnomocněnou k tomu, regulovat procesy v bulharském pravopisu, být korektivem jiných vydání podobného typu a tím vytvářet hráz („pregrada“) proti šíření různých „pseudopříruček“. V současné době vycházejí v Bulharsku i další pravopisné slovníky, jejichž autoři jsou rovněž jazykovědci)[10] ale které nenesou atribut „oficiálních“ kodifikačních příruček. Jejich autoři autoritu Ústavu uznávají.

Zhruba dva roky po přijetí ústavy, na jaře r. 1994, se v parlamentu objevil první návrh jazykového zákona a po něm následovaly ještě čtyři, podané různými osobami, resp. skupinami osob; zatím poslední návrh, z května 2004, je dostupný na internetové stránce bulharského Národního shromáždění. Ve všech návrzích se vypočítávají oblasti veřejného života, v nichž se povinně užívá spisovné bulharštiny jako oficiálního/úředního/státního jazyka, a dále oblasti, v nichž lze užívat dalších jazyků. Všechny návrhy zároveň vyjadřují negativní vztah k některým jevů v současné řečové praxi a v souvislosti s tím navrhují administrativní cesty k „ochraně“, „uchovávání“, „roz[254]voji“, „obohacování“ a „obraně“ bulharštiny. V tomto ohledu jsou si jednotlivé návrhy velmi podobné; ve sborníku je to dokumentováno na téměř doslovně se opakujících formulacích o „obraně“ před cizími slovy.

Stanovisko autorů k návrhům jazykových zákonů a základní myšlenku, která se ― v opření o konkrétní analýzy a argumentaci ― opakuje v jednotlivých statích (je jich celkem deset), formulovala editorka svazku P. Kostadinovová už v předmluvě, když napsala, že žádný jazykový zákon, jehož cílem by byla obrana a obohacování bulharského jazyka („zaštita i obogatjavane na bălgarskija ezik“), nemá naději na přijetí ani na to, aby mohl prakticky fungovat, i kdyby snad přijat byl. Jazykový zákon není „magická formule“, která by vedla k naplnění touhy či snu, že s jeho pomocí lze vymezit (či spíše: svázat) řečovou praxi tak, že bude spolupůsobit při zachování a prosperitě společnosti; z takového zákona, píše doslova Kostadinovová, může společnost nanejvýš rozbolet hlava. Toto nekompromisní stanovisko, které pracovníci Ústavu opakovaně zastávali v dialozích se členy parlamentních komisí, bylo podle Kostadinovové hlavním důvodem toho, že žádný z dosud navržených projektů zákona „o užívání a obraně bulharského jazyka“ se nedostal na pořad plenárního zasedání. Na otázku, kam je nutno směrovat hlavní společenské úsilí, i zákonodárné, v oblasti jazyka, bulharští jazykovědci nabízejí jednoznačnou odpověď: Onou institucí je základní školství, protože právě tam si žáci osvojují spisovnou bulharštinu. Je třeba na základě společné vůle mezi všemi politickými silami dát bulharské vzdělávací soustavě dlouhodobou „strategii“. I obavám z budoucnosti, které jsou v dnešní globalizované společnosti přirozené, lze čelit právě důrazem na vzdělanost, jak společnosti v celku, tak každého jednotlivce.

Společenskou situaci, za níž opakovaně dochází k pokusům formulovat a prosadit „obranný“ jazykový zákon, nazývá Kostadinovová „jazykovým konfliktem v současné společnosti“ (s. 29), tedy konfliktem dnešní doby, nikoli konfliktem trvalým. Vycházejíc právem z toho, že stav jazyka reflektuje stav společnosti, zejména společenské změny devadesátých let dvacátého století, vysvětluje, že jazykový konflikt je sice krajním, nicméně přirozeným vyvrcholením narůstajícího napětí mezi přísně totalitním (zejména psaným) jazykem doby minulé a jazykem mluveným, tedy necenzurovaným. Napětí narůstá proto, že v dnešní době zmizela („prosto lipsva“, s. 29) hranice mezi varietami jazyka ― mezi „spisovnou“ a „mluvenou“ bulharštinou.

Názorům na ohroženost bulharštiny cizími vlivy oponují i autoři dalších článků. K. Viktorovová a T. Aleksandrovová ve svých statích shodně vysvětlují, že jde o reflexy nedávno minulé doby (s. 45), o přežívající formy purismu jako projevu historického napětí mezi „svým“ a „cizím“, o přeexponování symbolické funkce jazyka (s. 29); vyčítají návrhům zbytečný patos v „boji“ s cizími slovy (s. 31), anachronismus a v neposlední řadě také populismus (s. 45). B. Georgiev vedle toho poukazuje na to, že příliv cizích (mezinárodních) výrazů, zejména ve sféře odborného vyjadřování, je zcela funkční (nejde o to, zda cizí slova přejímat, nebo ne, ale o vhodnost a míru jejich užívání v různých komunikačních sférách). Spisovnou bulharštinu, jak zdůrazňuje M. Dimitrovová, tedy ten „vysoce prestižní“ jazykový útvar (a jediný útvar kodifikovaný), který „je schopen plně sloužit ve všech komunikačních sférách a situacích“ (s. 69), si osvojují děti ve škole. Je proto třeba věnovat velkou pozornost školním osnovám, zejména ve vyšších ročnících základních škol. V podrobném rozboru osnov pro 5.―7. třídu autorka navrhuje více uplatňovat komunikativní přístup, redukovat taxonomické učivo a dbát na větší soulad s učebními osnovami Evropské unie tak, aby si žáci osvojili spisovnou normu v písemné i ústní [255]varietě a aby rozvíjeli své komunikativní dovednosti (komunikativní kompetenci). Zdrojem spisovné normy, jak dále ukazuje M. Tomov, jsou ovšem nejen „dobří autoři“, nejen krásná literatura, ale je potřeba brát zřetel ke „vzorcům řečového chování“ v co nejširším komunikačním spektru.

Má-li bulharská jazykověda plnit úkoly, které před ni staví dnešní doba, zejména má-li analyzovat a popisovat vývojové procesy v bulharštině a jejich „odraz“ v jazykových normách, musí k tomu nutně využívat i moderních počítačových technologií. Těm je věnována obsáhlá, důkladná stať S. Koevové, která podrobně (na základě konkrétních ukázek a příkladů) seznamuje s projekty, na kterých se pracuje v sekci počítačové lingvistiky v Ústavu. Především: Bulharština disponuje korpusem o rozsahu (zatím) více než 40 milionů slov, který obsahuje texty z různých žánrových a tematických oblastí, původní i přeložené, včetně velkého počtu žurnalistických textů. Jeho součástí je tzv. „strukturovaný“ korpus, reprezentující 500 textů žánrově klasifikovaných. Na základě korpusu byl sestaven „gramatický slovník“, rovněž nepřetržitě doplňovaný, a pravidla automatických oprav, která dokáží zkontrolovat a opravit téměř milion slovních tvarů, a to nejen po stránce pravopisné, ale též po stránce slovotvorné a tvarové (odhalí např. chybné *mladežski, *češski či *šeste místo náležitého mladežki, češki a šestte). Dále: Bulharský Wordnev,[11] pracující pod názvem Bulnet, poskytuje různé informace sémantické: udává synonyma, antonyma, meronyma, odkazuje na významy slov a umožňuje paralelní překlady slov do dvanácti jazyků, mezi nimiž nechybí čeština.

Významný informační přínos jak pro bulharského, tak českého čtenáře mají stati od J. Zacharievové, R. Stančevové a A. Pačeva, věnované „právním regulátorům“ v různých zemích světa. Čtenář se dočte o dokumentech Evropské unie, např. o „pracovních“ jazycích v Evropské unii, dále velmi podrobně o dnešním jazykovém zákonodárství ve státech bývalé Jugoslávie či v některých státech bývalého Sovětského svazu, o zemích evropského severu či západu, o státních, úředních a národních jazycích ve vícejazyčných zemích apod. V přílohách jsou odkazy na různé právní dokumenty, na konci knihy je připojen zajímavý seznam literatury.

Celkově: Ze sborníku, o němž tu podáváme zprávu, se čtenář nejen mnoho dozví, ale k velmi mnohému se může cítit inspirován. Kompozice sborníku, uspořádaného do tří částí, s motty „od minulosti“, „k přítomnosti“ a „ke světu“, je šťastná. Je třeba uvítat komplexnost pohledu na tuto aktuální problematiku, v neposlední řadě pak ocenit i dobrý vhled autorů do české jazykovědné literatury s odkazy na práce Barnetovy, Danešovy, Gladkovové, Havránkovy, Hoffmannové, Jedličkovy, Krausovy, Mathesiovy či Vachkovy.[12]

---

[1] http://www.psp.cz/forms_sqw/35670006.doc.

[2] Podrobně viz M. Knappová, K jazykovým a právním aspektům přechylování příjmení v češtině, NŘ 86, 2003, s. 113―119.

[3] Podrobněji viz R. Šrámek, Cizí místní jména v češtině, in: Čeština na přelomu tisíciletí, F. Daneš et al. (eds.), Praha 1997, s. 280―286.

[4] A. Stich, Jazykověda ― věc veřejná, NLN 2004, s. 297.

[5] Podrobněji o stavu v různých evropských zemích viz N. Janich ― A. Greule (eds.), Sprachkulturen in Europa. Ein Internationales Handbuch, Gunter Narr Verlag, Tübingen 2002.

[6] http://www.culture.gov.sk/index/print.php3?file=file350.html.

[7] Autoři bulharského sborníku, o němž chceme v této zprávě referovat, shledali ke sto třiceti ústavám různých zemí, kde se o úředním (státním či oficiálním) jazyce píše.

[8] http://sweb.cz/ustavaceskerepubliky/.

[9] J. Kraus, Rétorika a řečová kultura, Karolinum, Praha 2004.

[10] D. Popov — K. Simov ― S. Vidinská ― P. Osenova, Pravopisen rečnik na bălgarskija ezik, Nauka i izkustvo, Sofija 2003. ― P. Pašov ― Ch. Părvev, Pravogovoren i pravopisen rečnik na bălgarskija ezik, Universitetsko izdatelstvo Sv. Kliment Ochridski, Sofija 2004. ― Podrobněji viz L. Uhlířová, Ke stavu pravopisné a výslovnostní kodifikace bulharštiny po roce 2000, Slavia 2005, v tisku.

[11] Srov. u nás K. Pala, P. Smrž, Building Czech WordNet, Romanian Journal of Information Science and Technology, vol. 7, No 1―2, Bucharest 2004, s. 79―88.

[12] Článek byl napsán s podporou projektu Čeština a bulharština v kontextu informační společnosti, uzavřeného mezi AV ČR a BAV.

Naše řeč, volume 88 (2005), issue 5, pp. 251-255

Previous Jarmila Bachmannová: Česká zaříkávadla

Next Zuzana Hlubinková: Knížka o českých příjmeních