Onomaziologické funkce pojmenování barev ve Stifterově povídce Bergkristall

Alena Jaklová

[Articles]

(pdf)

-

V tomto roce uplyne dvě stě let od narození Adalberta Stiftera[1], literárního autora, jehož osobnost je spojena jak s Rakouskem, tak i s Čechami. Stifter totiž žil až do věku třinácti let v Horní Plané v jižních Čechách a po celý svůj život zůstal obdivovatelem jihočeské přírody, zejména Šumavy. Příroda se také stala jedním z ústředních motivů jeho tvorby. Je tomu tak i v povídce Bergkristall ‘Horský křišťál’.

Při analýzách tohoto povídkového textu jsme vycházeli z jeho originální, německé podoby[2], kterou jsme průběžně konfrontovali s českým překladem Anny Siebenscheinové, obsaženým ve sbírce Horský křišťál[3]. Jazyk a styl povídky Bergkristall je zajímavý z hlediska užívaných symbolů, z hlediska expresivity pojmenování v návaznosti na jednotlivé dějové motivy i z hlediska jazykového ztvárnění celkové tematické a kompoziční výstavby textu. My se však v tomto příspěvku soustředíme na autorovu volbu pojmenování barev a barevných odstínů v souvislosti s jejich onomaziologickými funkcemi v různých syntaktických pozicích. Barvy a jejich modifikovaná pojmenování představují důležitou složku všech Stifterových literárních děl, proto se i v případě povídky Bergkristall pokusíme postihnout barevnost obsaženou v textu, která spolu s akustickými signály prostupuje celým dějem povídky a hraje v ní významnou roli[4].

Původní, žurnalistickou podobu povídky Bergkristall napsal Stifter na podzim roku 1845. V prosinci téhož roku byla publikována v časopise Die Gegenwart pod názvem Der Heilige Abend jako příběh na pokračování. Přestože měla povídka mezi čtenáři velkou odezvu, pracoval na ní Stifter dál. Její definitivní verze byla dokončena v roce 1852 a povídka vyšla roku 1853 jako součást sbírky Bunte Steine.

Barva v textu je vždy důležitým prvkem poznávacím a emočním[5], prostředkem hodnotícím, symbolickým i poetizačním. V textu povídky Bergkristall jsou však pojmenování barev především stylisticky aktualizačním prostředkem s jednoznačnou funkcí charakterizační. Barva je zde průvodním hodnotícím kritériem objektů a situací, případně má i význam symbolický.

[239]Barevný svět povídky Bergkristall vystihují jak barvy chromatické (z řeckého chromatikos ― týkající se barvy, barevný), tj. barva červená, modrá, zelená a žlutá[6], tak barvy achromatické (nepestré), tzn. barva bílá a černá[7]. V analyzovaném textu jsme zaznamenali celkem šest barev základních, konkrétně je to barva bílá, černá, červená, modrá, zelená, žlutá, a dále řadu pojmenování vyjadřujících celkový světelný vjem, jako jsou označení temný/tmavý, bledý, jasný, třpytivý, lesklý apod. Nepřímá pojmenování barev, např. mléčný, se ve sledované povídce objevují ojediněle.

Nejvyšší frekvenci má v povídce Bergkristall barva bílá; lze ji doložit celkem 33 doklady. V obecné rovině je symbolika této barvy různá. V raném křesťanství byla bílá barva symbolem čistoty[8], ve staré češtině symbolem naděje, podle Bachmaiera[9], autora doslovu k povídce Bergkristall, je bílá v tomto textu symbolem strachu, ohrožení a hrůzy. My se však domníváme, že dominanta bílé barvy je ve Stifterově textu podmíněna spíše celkovým tématem povídky (bloudění dětí v zimní neznámé krajině) a jejím ústředním motivem (ledovec, příroda v sněhové vánici), srovnej např. der Schneeberg […] sieht mit seinen weißen Flächen herab (s. 7) ‘hora […] shlíží svými bílými plochami dolů’ (s. 449); es war wieder nichts um sie als das Weiß […], alles war […] in eine einzige weiße Finsternis gehüllt (s. 37―38) ‘zase nebylo kolem dokola nic než bělost […], všechno bylo zahaleno […] do jediné bílé tmy’ (s. 470).

Pojmenování barev se zapojují do vět především jako determinanty substancí, které jsou verbálně vyjádřeny neodvozenými (méně často odvozenými) jakostními adjektivy ve funkci atributu shodného. Ve Stifterově zkoumaném textu mají tato adjektiva funkci odlišující (alle Bergfelder […] sind dann weiß, s. 8 ‘všechna horská pole […] jsou pak bílá’, s. 450), méně často označující ([…] die Wände sind mit einem angeflogenen weißen Reife bedeckt, s. 8 ‘[…] stěny jsou pokryty nadechnutou bílou jinovatkou’, s. 450). Pojmenování bílé barvy se však v analyzovaném textu vyskytuje také v podobě substantiva ([…] aber es war rings um sie nichts als das blendende Weiß, überall das Weiß, s. 36 ‘ale kolem dokola nebylo nic než oslnivá bělost, všude bělost’, s. 469) nebo adjektiva, jež je součástí predikátu ([…] die trockenen Kiesel, die wegen Regenlosigkeit ganz weiß geworden waren, s. 26). Tento poslední případ je do češtiny překládán formou slovesa perfektivního, inchoativa, které má schopnost vyjadřovat změnu stavu: suché oblázky, které tím, že dlouho nepršelo, úplné zbělely, s. 462.

Budeme-li vycházet pouze ze získaných kvantitativních údajů, pak druhou nejfrekventovanější barvou je ve Stifterově povídce barva červená (celkem 27 dokla[240]dů). Zároveň je však nutno upozornit na to, že tato barva, užitá opět nejčastěji ve formě shodných atributů, označuje v textu pouze tři denotáty: tzv. červený sloup neštěstí, slunce a prapor. Obecně je symbolika červené barvy různá. Je to barva lásky, odporu a revoluce i slavnostní barva císařské moci. Také v textu povídky Bergkristall užívá Stifter této barvy nejednotně. Ve spojení s denotátem sloup neštěstí je to barva hrůzy a předčasné smrti; tento význam v českém překladu signalizuje i zkrácené spojení červený sloup užívané často synonymicky místo původního označení červený sloup neštěstí. Většinou je však této barvy užito ve významu, který je nápadně kontrastní k popisované scenérii, tedy k zimní přírodě. Rote/blutrote Farbe (v českém překladu barva rudá/červená) se tak stává prostředkem dramatizace textu, objevuje se ve vypjatých dějových pasážích (červený prapor signalizuje například záchrannou akci vesničanů v zasněžené přírodě) a často je spojena i s dalším, mnohdy metaforickým adjektivem (die blutrote kalte Sonne, s. 5 ‘krvavě červené chladné slunce’, s. 447).

Snad nejzajímavěji užitá a podle frekvence svého výskytu třetí v pořadí je barva modrá (15 dokladů). Tato barva, pociťovaná převážně jako studená, je v textu zastoupena vedle své základní adjektivní podoby modrý a jejích barevných modifikací též ve formě adverbií a substantiv, např. tmavomodrý, temně modrý, sytě modrý, jasně modrý, modravý, namodralý, mléčně modrý, modře, modro, modř, temnější modř, zelenavě modrý, modrý jako něžná obloha. Sémantika modré barvy, tradičně symbolizující stálost, věrnost a klid, je ve Stifterově textu základem komplexního metaforického obrazu ledovce, sněhu, vysoké zimní oblohy nebo průhledného ledového vzduchu. Autor tak evokuje atmosféru, v níž se děj příběhu odehrává: In der ganzen Höhlung war es blau, so blau, wie gar nichts in der Welt ist, viel tiefer und viel schöner blau als das Firmament, gleichsam wie himmelblau gefärbtes Glas, durch welches lichter Schein hineinsinkt, s. 41 ‘Celá jeskyně však byla modrá, tak modrá jako nic na světě, mnohem sytěji a krásněji modrá než obloha, jakoby nebeskou modří obarvené sklo, jímž proniká světlá záře’, s. 473.

Stejně často jako barva modrá se v textu Stifterovy povídky objevuje i barva černá. Nemá však žádné barevné modifikace a v českém překladu je čtyřikrát užita i v podobě ustálených spojení: Kaffee ― v daném kontextu ‘černá káva’, Holunder ‘černý bez’ (der alte Tobias sitzt […] unter Holunderbüschen, s. 15 ‘starý Tobiáš sedí […] pod keřem černého bezu’, s. 454). Černá barva je barva achromatická, tedy nepestrá, sémanticky kontrastní k barvě bílé. Spojení adjektiva černý s denotátem se v textech zpravidla užívá k asociaci negativních konotací, tedy především v symbolickém významu[10]. V povídce Bergkristall však pojmenování černé barvy [241]v atributu rozvíjí substantiva klobouk a kabát (s. 15―16) jakožto symboly řemeslnické hrdosti a důstojnosti nebo je adjektivem označujícím das schwarze eiserne Kreuz auf der Spitze der roten Säule, s. 32―33 (‘černý železný kříž na špici červeného sloupu’, s. 466), které v daném kontextu umocňuje kontrastní spojení červeného dřevěného sloupu s černým křížem a bílého sněhu. Stejný protikladný význam má i spojení černé oblohy klenoucí se nad zasněženou krajinou (fast schwarzes Gewölbe […] spannte sich um die Kinder, s. 47 ‘skoro černá obloha […] rozklenula se nad dětmi’, s. 477). Tento kontrast je mnohdy vyjádřen i užíváním adjektiva dunkel ‘tmavý, temný’, které v povídce Bergkristall sémantické pole černé barvy rozšiřuje ([…] überall nur Weiß — lauter Weiß. Bloß ein dunkles Horn, ein dunkles Haupt, ein dunkler Arm wurde sichtbar, s. 47 ‘[…] všude bylo jen bílo ― úplně bílo. Sem tam spatřily tmavý hrot, temný vrchol a černé rameno’, s. 477). Stylisticky nejpříznakovější se nám však v analyzovaném textu jeví užití černé barvy k označení skal a kamenů (schwarze Felsen, s. 53 ‘černé skály’, s. 481; die schwarzen Hörner und die schwarzen Steinrippen, s. 56 ‘černé hroty a černé kamení’, s. 483), neboť právě kamenná, a nikoli ledová jeskyně posloužila v noci dětem jako ochrana a útočiště, a to i přesto, že se bloudění dětí v povídce odehrává na ledovci a ve sněhové vánici.

V textu povídky Bergkristall se objevují ještě dvě další barvy, a to zelená (12 dokladů) a šedá (10 dokladů). Zelená barva ve svém základním významu zpřesňuje představu zeleného lesa (auf den verschiedenen grünen Zweigen der Tannen und Fichten, s. 30 ‘zelené jedlové a smrkové větvičky’, s. 465), v metaforickém významu specifikuje barevnost mraků (die grünlich gedunsenen Wolken, s. 34 ‘bílá a zelená mračna’, s. 468) a ledu (da sieht man allerlei Farben […] grün, blau, weißlicht ― das ist das Eis, s. 40 ‘je vidět všelijaké barvy […] zelenou, modrou, bělavou ― to je ledovec’, s. 472). Tato barva slouží rovněž k vykreslení symbolické severní záře, která spolu se zvuky ledovce zabránila tomu, aby děti usnuly a zmrzly (Wie die Kinder so saßen, erblühte am Himmel vor ihnen ein bleiches Licht mitten unter den Sternen und spannte einen schwachen Bogen durch dieselben. Es hatte einen grünlichen Schimmer, der sich sachte nach unten zog, s. 50 ‘Jak tak děti seděly, vzplanulo před nimi na obloze bledé světlo mezi hvězdami a rozepjalo mezi nimi slaboučký oblouk. Zelenavě se třpytilo a jeho záře se pozvolna šířila dolů’, s. 479).

Šedá/šedivá barva je mezitónem barevného spektra. Fyzikálně je stejně jako černá barva odstínem barvy bílé a je s ní pevně spjata[11]. V textu povídky má sémantiku „něčeho běžného, obyčejného“ (Er ist umringt von Schuhen, die aber sämtlich alt, grau, kotig und zerrissen sind, s. 15 ‘Je obklopen botami a opánky, jež jsou vesměs staré, šedivé, zablácené a roztrhané’, s. 455), častěji ale označuje kvalitu přírodních jevů těsně před příchodem sněhové bouře (Der Knabe konnte die Zeit nicht [242]ermessen, weil keine Sonne am Himmel stand und weil es immer gleichmäßig grau war, s. 33 ‘Chlapec nedovedl odhadnout čas, protože na nebi nesvítilo slunce a protože bylo stále stejně šedivo’, s. 467; […] der gefrorene Boden sich grau zeigte, s. 30 ‘umrzlá země se zbarvila do šeda’, s. 465; der Wald fing an, sich grau zu bestäuben s. 30 ‘les dostával šedivý poprašek’, s. 466).

Žlutá barva je v povídce zastoupena pouze dvěma výrazy. Signalizuje nadcházející ráno (Zuletzt färbte sich eine Himmelsgegend gelb, s. 5 ‘Nakonec se část oblohy zbarvila do žluta’, s. 480), její formální a významová modifikace gelblich ‘nažloutle’ zpřesňuje barevnou nádheru ledovce: Unter der weißen Decke […] glimmerte es (das Eis) seitwärts grünlich und bläulich und dunkel und schwarz und selbst gelblich und rötlich heraus, s. 42 ‘Pod bělostnou pokrývkou […] třpytil se (ledovec) po stranách zelenavě a modře, temně a černě, dokonce nažloutle a načervenale’, s. 473.

Z uvedeného příkladu je zřejmé, že kromě základních odstínů jednotlivých barev užíval Stifter hojně i jejich modifikací. Lze je zaznamenat, jak jsme již uvedli, především u barvy modré, dále u barvy bílé, červené, zelené a v jednom případě i žluté. Je zajímavé, že v českém překladu Anny Siebenscheinové jsou tyto modifikace frekventovanější než v německém originálu, což znamená, že v některých případech byla základní neutrální podoba barvy přeložena výrazem vystihujícím některý z jejích odstínů, např. Alle Felsen […] in wießem Kleide dastehen, s. 9 ‘všechny skály […] tu znovu stojí v bělostném šatě’, s. 450; […] dann schaut eine viel größere Fläche von Grün und Blau in das Tal, s. 9 ‘a do údolí se dívá mnohem větší plocha zelenavě modrá’, s. 450; die tiefergelegenen Wälder zeigen ihr sanftes Grün, von breiten blauen Schatten durchschnitten, s. 12 ‘lesy ležící níže ukazují svou něžnou zeleň protknutou širokými modravými stíny’, s. 425; weiße Fläumchen, s. 30 ‘bělostné plaménky’, s. 465 atd. Užívat širší spektrum pojmenování jednotlivých barev a obměňovat tak lexikum v textu umožňuje autorce překladu charakter češtiny jakožto jazyka flexivního, který ve srovnání s němčinou disponuje bohatším repertoárem morfémů, tedy i prefixů a sufixů, při tvoření druhotných pojmenování, především adjektiv

Závěr: S pojmenováním barev se v textu povídky Bergkristall setkáme především v pasážích líčících přírodní jevy. Jejich užitím se zvyšuje plasticita, dynamičnost (ve smyslu proměnlivosti) a emocionálnost stylistického působení textu, evokujícího představu velebné majestátnosti přírody, která je personifikovaná děním na ledové hoře.

---

[1] Adalbert Stifter se narodil 23. října 1805 v Horní Plané, v bývalé německé oblasti Šumavy.

[2] A. Stifter, Bergkristall, Reclam, Stuttgart 1991.

[3] A. Stifter, Horský křišťál, in: A. Stifter, Horský křišťál. Překlad A. Siebenscheinová, Odeon, Praha 1978, s. 446―488.

[4] H. Bachmaier, Nachwort, in: A. Stifter, Bergkristall, Reclam, Stuttgart 1991, s. 64―72.

[5] Srov. L. Baran, Barva v umění, kultuře a společnosti, SPN, Praha 1978.

[6] Z chromatických barev se v textu povídky Bergkristall vůbec neobjevuje barva hnědá.

[7] V. Křístek, Pojmenování barev a jejich uplatnění v kontextu, in: Zborník filozofickej fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě, Bratislava 1979, s. 131―138.

[8] L. Baran, d. cit. v pozn. 5.

[9] H. Bachmaier, d. cit. v pozn. 4, s. 70.

[10] M. Schacherl, Některé příznakové pojmenovávací funkce adjektivního atributu u J. Zeyera ― pojmenování barvy, in: Sborník prací Filozofické fakulty Brněnské univerzity, A 52, Brno 2004, s. 125―133.

[11] M. Schacherl, d. cit. v pozn. 10, s. 128.

Naše řeč, volume 88 (2005), issue 5, pp. 238-242

Previous František Štícha: K lexikálně-syntaktickým významům předložky mezi

Next Jekaterina Velmezova: O českých zaříkávadlech: text prostoru a text jména