Časopis Naše řeč
en cz

Kniha o žargonu

Radoslava Kvapilová Brabcová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Ranko Bugarski, profesor Filologické fakulty University Bělehrad, je znám svými pracemi z anglistiky, obecné i aplikované lingvistiky i sociolingvistiky[1]. V r. 2003 vydal knihu Žargon s podtitulem Lingvistická studie.[2]

Kniha má vedle Předmluvy čtyři kapitoly. První přináší autorovy teoretické pohledy na pojem žargonu a na mechanizmy vzniku žargonizmů. Druhá — nejobsáhlejší ― kapitola se věnuje tvoření žargonizmů pomocí přípon, třetí zkoumá žargon v lexikografickém světle a čtvrtá nazvaná Lexikální tajenky představuje nový sociolingvisticky motivovaný proces tvoření slov v srbocharvátštině[3].

V Předmluvě autor vysvětluje, že žargon je jazyk v malém. Díky jeho specifikům a zvláště spontánnímu způsobu vzniku a rychlosti, s jakou se mění, umožňuje vhled do struktury a fungování jazyka, který je jinak obtížný, protože se omezuje na konvenční, standardizované variety. Tato kniha se ― podle autora ― poprvé zabývá žargonem z lingvistického hlediska: ukazuje, co v žargonu vidí lingvista, který odmítá obě krajnosti přístupu k žargonu: buď pouhý chvalozpěv na jazykové tvoření mladých bez jeho analýzy, nebo suchopárné gramatické rozebírání žargonizmů. Autor jde třetí cestou: chce objasnit některé obecně lingvistické a teoreticky zajímavé jazykové jevy, jako např. vznik, proměny a zánik lexikálních jednotek, procesy tvoření, principy jazykové ekonomie, vztah mezi doslovným a přeneseným významem, překrývání významů mezi různými jazykovými varietami aj. Text je založen na materiálu, který autor zpracovával deset let.

[100]Pro českého čtenáře je nejzajímavější kapitola I a IV, protože II. a III. kapitola zpracovávají konkrétní materiál a jsou určeny pro domácí publikum, i když některé popisované postupy by byly jistě aplikovatelné i na český materiál.

Co tedy označuje Bugarski termínem žargon? V nejširším slova smyslu je žargon každá neformální a převážně mluvená varieta nějakého jazyka, která slouží k identifikaci a komunikaci uvnitř nějaké společensky vyhraněné skupiny ― podle zaměstnání, sociálního statusu, věku apod. ― jejíž členy váže společný zájem nebo způsob života a která ještě navíc může být teritoriálně omezená. Žargon se vyznačuje specifickými jazykovými prostředky, především lexikálními a frazeologickými, výjimečně i gramatickými a fonologickými. Proto je těžko srozumitelný jiným mluvčím téhož jazyka, kteří ho často hodnotí negativně ve vztahu k předpokládané opozici proti standardnímu nebo spisovnému jazyku. Tak můžeme hovořit o právnickém, administrativním, sportovním, vojenském aj. žargonu. (Pro nás už z této úvodní definice vyplývá, že česká terminologie dává přednost termínu slang. Bugarski ho v dalších výkladech také použije.) Z výčtu je zřejmé, že užívat pojmu žargon v jednotném čísle můžeme jen podmíněně. Proto Bugarski navrhuje dělení žargonů na a) odborné, b) subkulturní, c) mládežnické. Pro odborné žargony je charakteristické šablonovité a často i přehnaně náročné užívání odborných výrazů. Při standardizované podobě hovoříme o terminologii, ale při „přehnaném“ užití je podle Bugarského legitimní mluvit o žargonu. Naproti tomu subkulturní a mládežnické typy oplývají fantazií a živými kreacemi, ty z hraniční sféry (kriminálnické) jsou záměrně nesrozumitelné mimo danou skupinu a nejrychleji se mění, aby nedošlo k „odhalení“ okolním světem. Některé výrazy překročí hranice svého užití a stanou se součástí obecného žargonu (J. Hubáček je v Encyklopedickém slovníku češtiny označuje jako interslangismy ― lexikální jednotky, jež již vazbu na vymezenou sociální skupinu ztratily, s. 406). Bugarski považuje termín obecný žargon za nutný (i když ví, že žargon je vždy specifický a zvláštní) v dnešní době široké a rychlé komunikace. Chápe, že navrhované rozdělení neznamená ostré hranice, ale jemné přechody, popř. překrývání. V této kapitole Bugarski připomíná, že pro jednotlivé žargony se poněkud v užším významu užívají i alternativní internacionální termíny argot a slang. Podle něj je největší rozdíl mezi odborným žargonem a těmi ostatními. Tomu odbornému se ve francouzštině a angličtině říká jargon, ostatním slang. (Encyklopedický slovník češtiny termín žargon jako samostatné heslo vůbec nemá, setkáme se s ním pouze v hesle slang: slang označovaný i jako sociální nářečí/sociolekt, dříve též společenské nářečí, speciální nářečí, vrstvové nářečí, vrstvová mluva, někdy též žargon — ve významu profesionální, specifické výrazivo odborníků určitého oboru ―, zřídka i hantýrka/). Ale Bugarski je pro souhrnný pojem žargon: je to v podstatě sociolekt, i když se v některých realizacích kryje s funkčním stylem, popř. dialektem, realizuje se ve všech vrstvách jazyka ― sociální, funkční i teritoriální. Žargon vzniká jako výsledek osobního, spontánního a zpravidla ústního a anonymního slovního tvoření, zvláště mladších generací, liší se jazykově-stylistickými vlastnostmi, jako je lexikální produktivnost a inovace, gramatická flexibilnost, sémantická expresivnost (zejména směrem k pejorativnosti a ironii), metaforičnost a asociativnost, humorné hraní se zvukem i významem často s neočekávaným, až absurdním řešením, které právě proto působí efektně. Závěr první kapitoly přináší výčet způsobů, jakými vznikají žargonová slova. V zásadě se neliší od těch, které známe z tvoření v češtině (metafora, výpůjčky z cizích jazyků, přesmyčky, zkracování, skládání nebo sufixace).

[101]Poslednímu způsobu je věnována celá druhá kapitola, nazvaná Žargonizace v tvoření slov. Žargonizací rozumí novou produktivnost starých sufixů, jakož i objevování nových sufixů a dalších formantů, jejichž výsledkem jsou stylisticky zabarvené lexémy s expresivně familiárně-žargonovým odstínem. O takových sufixech je možno říci, že jsou žargonizované (např. starý turecký sufix -džija (s významem ‚povolání, zaměstnání‘) se dává k novým slovům: kompjuterdžija, nebo že jsou od původu žargonové (jsou nositeli žargonového zabarvení), např. -os (podle několika spisovných slov jako cigarilos, komandos): narkos (narkoman), debos (debil) ap. Autor si vybral celkem 45 přípon a doklady na jejich výskyt rozebírá (v příloze pak přináší 1500 dokladů). Bugarského dále zajímá otázka, zda je expresivnost v základu nebo sufixu. Přiklání se spíše k funkci sufixu, i když ví, že výsledek bývá právě kombinací třeba neutrálního sufixu a neočekávaného domácího základu. Samostatnou pozornost věnuje rozboru slov tvořených stejnou příponou, z nichž první skupina slov patří spisovnému jazyku a třetí žargonu a prostřední zůstane „v šedé zóně“ mezi nimi (i v češtině např. příp. -ák: leták — měšťák ― byťák).

Třetí kapitola, nazvaná Žargon a lexikografie, přináší definice žargonu, argotu a slangu z různých domácích slovníků obecně jazykových a autorovy představy o tom, jak by měl vypadat slovník žargonu: podle jeho názoru je snadnější zjistit, co do žargonu patří, než co tam nepatří.

Čtvrtá kapitola je nazvána Lexikální tajenky. Podle Bugarského jde o nový sociolingvisticky motivovaný proces tvoření slov v srbocharvátštině. Nazývá jej prolínání, scvrkávání, slévání nebo kontaminace a takto vzniklá slova pak nazývá sch. slivenice. Jde o proces, který popsal už Ján Horecký v r. 1989: „Vztah inklúzie vo formovej zložke treba napokon vidieť aj v rozličných typoch mechanického spájania morfém (blending) typu smoke + fog = smog.“[4] Bugarski tento proces popisuje jako slévání dvou slov nebo jejich částí v nový celek, často, ale ne povinně motivované překrýváním jejich formálních segmentů, přičemž takto utvořené slovo i sémanticky představuje kombinaci částí, které tvoří nový celek. Od typu smog prošel tento proces vzniku nových slov řadou modifikací, pro něž je důležitý vtipný, kalambúrský charakter tohoto tvoření a jejich nápadná přítomnost v jazyku médií. Bugarski upozorňuje na angličtinu i L. Carola, kde se hojně těchto prvků využívá.[5] V srbocharvátštině se podle Bugarského objevují až v posledních deseti letech (našel jich asi 200 a je možno říct, že velmi vtipných): piski (pivo + whisky), narkoholičar (angl. workoholic) aj.

Jak už bylo řečeno, kniha je doplněna slovníčkem nejužívanějších výrazů tvořených příponami, jimž věnoval druhou kapitolu, a seznamem literatury. Práce je napsána svěžím jazykem, který ― jak sám autor přiznává ― je ovlivněn tématem, které zpracovává. Škoda, že musím konstatovat, že se v něm neobjevil ani jeden titul český, když víme, jak velkou pozornost naše lingvistická veřejnost věnuje právě slangům.

[1] Jezik u društvu, Prosveta, Beograd 1986. Uvod u opštu lingvistiku, Zavod za udžbenike i nastavna sredstva, Beograd / Zavod za izdavanje udžbenika, Novy Sad 1989. Jezik u kontekstu, Čigoja štampa / XX vek (Sabrana dela, 8), Beograd 1997. Lica jezika ― sociolingvističke teme, Biblioteka XX vek, Beograd 2001. Nova lica jezika ― sociolingvističke teme, Biblioteka XX vek, Beograd 2002. Srov. též: R. Brabcová, Jezik u društvu, Slavia 87, 1988, s. 420―421.

[2] R. Bugarski, Žargon, Biblioteka XX vek, Beograd 2003.

[3] Autor v celé práci užívá jen termín srbocharvátština.

[4] J. Horecký, K. Buzássyová, J. Bosák a kol., Dynamika slovnej zásoby súčasnej slovenčiny, Veda, Bratislava 1989, s. 26.

[5] V. Just připomíná tento typ tvoření při výkladu slova kočkopes: „Složenina, na první pohled sympaticky připomínající žvatlání ze Šibeničních písní („Tygrhart“, „Pampevlk“, „Brejmyslivec“) či tzv. „kufříková“ slova z Alenky v říši divů („Žvahlav“, „Tlachapoud“… atd.). V. Just, Slovník floskulí, Academia, Praha 2003, s. 67.

Naše řeč, ročník 88 (2005), číslo 2, s. 99-101

Předchozí Josef Šimandl: Pocta morfoložce

Následující Robert Adam, Ondřej Koupil, Václav Petrbok: Kruh přátel českého jazyka v akademickém roce 2003/2004