Recepce textu, jeho analýza a interpretace

Josef Hrbáček

[Articles]

(pdf)

-

Pojmy analýza a interpretace se vždy zřetelně nerozlišují, ba často se zaměňují. K tomu mají sklon zvláště literární vědci, kteří obojí nazývají interpretací. Např. Jiří Holý klade interpretaci do souvislosti s literární teorií, „s jejímiž subdisciplínami – textologií, stylistikou, naratologií, versologií – sdílí společné metody, usilující odkrýt a pojmenovat systémové vztahy prvků textu“.[1] Odkrývat systémové vztahy prvků textu je evidentně věcí analýzy textu. Je nutno však připustit, že interpretaci a analýzu nelze rozlišit vždy jednoznačně. Je to jednak proto, že interpretace (odborná) bývá budována na analýze a doplňuje ji, nelze vždy přesně říci, kde končí analýza a začíná interpretace. Jakmile není analýza jednoznačná a volí se mezi více možnými způsoby analýzy (s odůvodněním volby), přechází analýza v interpretaci. Tak je tomu zejména při obecném pojetí interpretace jako výkladu. Tam, kde je možnost různého výkladu, označíme zvolený výklad spíše jako interpretaci, kdežto výklad, v němž jde o konstatování fakt textu (víceméně nesporný), označíme spíše za analýzu. Principiálně je nutno mezi analýzou a interpretací rozlišovat, třebaže se při výkladu textu mohou velmi úzce stýkat. Analýzou, rozborem rozumím činnost odbornou, i když stupeň její odbornosti může být samozřejmě různý (analýza vědecká x analýza školní), kdežto interpretaci vlastně do jisté míry provádí každý recipient textu: „V základním významu budeme interpretaci chápat jako jednu z fází – složek každé plně realizované recepce textu.“[2] Vedle interpretace čtenářské je v literární vědě snaha o interpretaci odbornou. Ta by měla být vždy podložena analýzou.

Analýza textu znamená podle mého názoru k objektivnosti směřující (o objektivnost usilující) rozklad struktury textu, tj. segmentaci textu na jeho komponenty a popis vztahů mezi těmito komponenty po stránce obsahové, jazykové a funkční. Interpretaci s jejím českým ekvivalentem „výklad“ jednoznačně postihnout nelze. U interpretace se často nerozlišuje, zda jde o výklad strukturovanosti textu nebo o výklad smyslu textu, který nemůže být ovšem zcela zbaven rysů subjektivnosti, už proto, že interpretace je vždy více nebo méně spojena též s hodnocením (o tom viz v závěru článku). Podle F. Daneše interpretace zahrnuje „porozumění textu spolu s pochopením jeho smyslu“[3] Porozumění textu bych za interpretaci nepovažoval [2]a zahrnul bych ho do jedné z fází recepce textu, které interpretaci předcházejí. Recepční proces začíná podle H. R. Jausse u „horizontu očekávání“, recipient už předem od textu něco očekává (např. podle tematiky uvedené v nadpisu, podle autora apod.). Očekávání může recepční proces i provázet a postupem něho se měnit. Avšak vlastní recepce textu začíná až jeho percepcí zrakem nebo sluchem (popř. hmatem pomocí slepeckého písma) a téměř současně s tím jeho dekódováním a pokračuje porozuměním obsahu textu prostřednictvím jeho významové struktury. (Významová struktura je výsledkem jazykového zpracování obsahu, který má být sdělen.) Interpretace je pak podle mého názoru finální fáze recepce textu projevu, pochopení smyslu jeho existence. V tomto stručně načrtnutém intersubjektivním modelu recepce vynechávám následnou reakci, kterou text vzbudí, protože není již součástí vlastní recepce textu.

Dekódování je přiřazení označovaného (signifikátu) k označujícímu (signifikantu) znaku. Třebaže dekódování je činnost subjektivně podmíněná (je realizována subjektem recipienta, který musí disponovat příslušnou jazykovou kompetencí), je vztah označujícího a označovaného znaku systémově (pro určitou dobu) relativně stabilizovaný (konvenční), a tedy se zřetelem ke komunikační funkci znaku intersubjektivní. Recipient s ohledem na kontext (verbální i neverbální) musí ovšem vybírat z možných významů daného označujícího ten, který se do kontextu hodí. Ani tento výběr významového spojení s označujícím bych nepovažoval za interpretaci, neboť výběr je kontextem determinován. Proto se rozcházím např. s míněním M. Kubínové, že „k materiálně danému objektu hledá účastník znakové situace vhodné označované, vhodný význam, takže sama četba je již interpretací.“[4] Recipient nehledá, nýbrž přiřazuje k verbálnímu znakovému nositeli jeho význam, který mu systémově přísluší a který je kontextově přijatelný. To sotva lze považovat za interpretaci. K. Stierle, příslušník kostnické školy recepční estetiky, to nazývá „nejelementárnějším aktem recepce.“[5]

Výklad dekódování není v rozporu s oprávněným tvrzením o dynamické povaze jazykového znaku. „Znak nepředstavuje nic daného; je to dynamický vztah mezi označovaným a označujícím“ píše např. J. M. Lotman odvolávaje se na Bachtina.[6] Dynamická povaha jazykového znaku samozřejmě souvisí s dynamickou povahou jazyka vůbec, ale v okamžiku vnímání textu platí jistý intersubjektivní vztah mezi označujícím a označovaným znaku, který umožňuje dorozumívání. Při větším časovém rozpětí mezi vznikem textu a jeho recepcí ovšem tento dynamismus může [3]hrát důležitější roli, takže četbu (dekódování) se pak jeví jako potřebné spojovat s hledáním původních významů slov.

Náš výklad není ani v rozporu s faktem, že lidé disponují také sémiotickou individuálností. Tu jde o problematiku sémiotické variantnosti a invariantnosti; variantnost je univerzální jev, je nevyhnutelná. Postihuje i jazykový znak v textu promluvy, který dekódujeme, ale to nezakládá nutnost interpretace (aspoň jak ji zde chápeme, viz níže), nýbrž jen abstrakce v invariantní význam, v „sociální význam slova“, což je podstatou dekódovacího mechanismu. Zde máme na mysli text obecně, nikoli pouze text umělecký. U textů uměleckých je situace složitější. Petr A. Bílek v knize Hledání jazyka interpretace (Host, Brno 2003) poukazuje k názorům, které relativizují vztah mezi označujícím a označovaným znaku, z čehož se vyvozuje subjektivnost významu a textu a z toho se pak odvozuje základní úloha interpretace jako individuálního pochopení textu: „Namísto stabilní objektivizovatelné esence slova a z širšího hlediska pak i textu se nám rozvine představa významu slova a textu vymezitelná vždy jen určitou dohodou, významově závislá na kontextu, na diferenciaci od jiných významotvorných entit a na tom, kdo o uchopení významu usiluje, tedy na tom, kdo text či slovo interpretuje“ (s. 14). Správně však Bílek upozorňuje, že je třeba dělat rozdíl mezi vyjadřováním běžným a uměleckým: „Tato představa nenachází … plné uplatnění v běžné ústní komunikaci ani v každodenní komunikaci písemné. V literatuře jakožto komunikaci ozvláštněné či utvářené působením estetické funkce je ovšem mnohem více důvodů pro domýšlení výše nastíněného problému“ (s. 15).

Dekódováním se celý proces recepce textu ovšem nevyčerpává. Porozumění textu nezávisí jen na tom, rozumíme-li jednotlivým komponentům textu. Porozumění textu předpokládá integraci jeho prvků. Při recepci je třeba pochopit významovou souvislost znaků pomocí větné syntaxe a přes věty (výpovědi) významovou souvislost textu pomocí textové syntaxe. Jak význam přechází v textu z výpovědi do výpovědi, názorně popsal R. Ingarden[7] a v rovině jazykové konkretizoval F. Daneš ve svých výkladech o tematických posloupnostech v textu. Pochopení významových souvislostí je umožněno rekurzivní povahou myšlení a řeči. Porozumění textu může být u různých recipientů různé. K porozumění patří rovněž uvědomování si presupozic, překonávání míst nedourčenosti a inference, hlavně přemosťovací (domýšlení textových diskontinuit). „Dvojitost významu, vysloveného a nevysloveného, je obecná vlastnost významové výstavby netoliko básnického díla, ale každého jazykového projevu vůbec. Podíl nevysloveného významu na významové výstavbě projevu může ovšem být různý“ (J. Mukařovský) To vše je závislé na recipientově znalosti tématu a na znalosti „universa rozpravy“ účastníků komunikace. „Akt, kterému [4]říkáme „porozumět“, je tedy důležitou složkou jakéhokoli procesu komunikace, informačního transferu nebo znakového procesu (sémiose) ve smyslu sémiotiky.“[8] Oddělíme-li od sebe proces porozumění textu a interpretaci, zůstává pro pojem interpretace z výše uvedené definice Danešovy jen „pochopení smyslu textu“. Interpretaci chápeme jako finální fázi recepce textu, při níž recipient vyvozuje z textu komunikátu jeho smysl. Zastavme se tedy u otázky, co je smysl (komunikátu). Bývá většinou řešena v literárněvědných pracích ve vztahu k projevům uměleckým nebo v ještě širším pojetí filozofickém, ale je třeba ji primárně vidět ve vztahu ke komunikátům vůbec. V pracích lingvistických se smysl často považuje za sémantickou kvalitu textu. K. Hausenblas smysl charakterizuje jako „globální sémantickou vlastnost textu“.[9] Podle M. Čechové dobrat se smyslu textu znamená „odhalení obsahově sémantického náboje, potenciálu textu“.[10] K. Horálek sice soudí, že jde o „problematiku sémantiky textu“ (viz SaS 1969, s. 414), ale říká, že slova smysl se užívá „hlavně tehdy, když jde nikoli pouze o obsahovou náplň nějakého textu (projevu), ale také o jeho funkční určení.“[11] Zde se tedy setkáváme s pojetím, které smysl nepovažuje už za čistě sémantickou kategorii, nýbrž za kategorii sémanticko-pragmatickou. Něco podobného lze vyčíst i z výroku E. Coseria: „Smysl je to, co navíc přistupuje k významu nějakého textu na základě textové souvislosti, situace mluvčího, jednání jistých osob atd.“[12] Také vývoj názorů J. Mukařovského na otázku, co je smysl, jak ho sleduje Z. Hrbata[13], směřoval od pojetí sémantického (smysl … je jen jistým druhem nebo spíše aspektem významu“) k pojetí funkcionálně axiologickému. V pozdějších úvahách přibližuje Mukařovský smysl k systému hodnot a říká: „Je to vlastně zaměření na vnější cíl.“ Domnívám se rovněž, že smysl promluvy by měl být chápán spíše jako pragmatická hodnota promluvy vytvořená funkcí promluvy a jejím pochopením (výkladem) ze strany vnímatele. Smysl textu promluvy je recipientovo pochopení (výklad) funkce promluvy a recipient ho konstruuje interpretací. Chápeme-li interpretaci jako interpretátorův výklad smyslu textu, tj. v podstatě jeho funkčnosti, můžeme přijmout např. Kautmanovu charakteristiku interpretace: „Interpretace je transcendencí do oblasti širší, než jakou pokrývá text sám.“[14] Proti tomu analýza se vztahuje výhradně k textu.

[5]Soudím, že pojmová náplň slova smysl se mění podle toho, s čím smysl spojujeme. V oblasti jazyka se smysl od jazykových jednotek nižších k vyšším přesouvá od významu k funkci: u slova je to pochopení (pojetí) významu (smysl je součástí sémantiky u těch slov, jejichž význam lze chápat různě, viz např. různé chápání významu slova svoboda), u textu promluvy je to pochopení funkce. Vykládat smysl textu jako jeho význam je možné potud, pokud se respektuje různý význam slova význam. Při výkladu smyslu nejde o význam jako jazykový reflex obsahu (denotativní význam; nejde o významovou analýzu textu), nýbrž o tu sémantiku slova význam, kterou lze vyjádřit slovem hodnota (význam = hodnota), o vztah k hodnotě textu, o hodnocení, což je hlavně oceňování jeho funkčnosti. Rozdíl mezi významem a smyslem budeme demonstrovat ještě na tomto příkladu: filosof Jan Sokol ve své knize Malá filosofie člověka (Vyšehrad, Praha 1998) píše: „Je-li text opravdu jen konzervovanou řečí, stačí k porozumění jen obnovit souvislosti čili kontext, v němž vznikl. Ten totiž může význam textu výrazně ovlivnit. Tak heslo „Každému, co mu patří“ může znamenat rozumnou právní zásadu, něco jiného ovšem znamenal(o) nad branou koncentračního tábora v Osvětimi.“ (s. 215) Uvedený výrok neznamenal něco jiného nad branou koncentračního tábora, neboť v uvedeném znění znamená pořád totéž, jeho význam se nemění, nemění-li se jeho znění. Nad branou koncentračního tábora však dostal jiný smysl, smysl ironický a výsměšný, zatímco v jiné souvislosti (kontextu) má smysl „rozumné právní zásady“.

Jestliže spojujeme smysl textu s funkcí textu, je třeba se poněkud pozdržet u otázky funkčnosti textu (promluvy). Chceme zde poukázat na úzký vztah funkčního rozboru k interpretaci textu. Funkční rozbor, analýza textu je něco jiného než interpretace textu, ale v podstamé oblasti se překrývají: funkční rozbor je základem interpretace textu (hlavně odborné interpretace). O přesahy ve vztahu interpretace a analýzy jde však z obou stran: rozbor textu je fenomén mnohem širší než jeho interpretace a naopak interpretace přesahuje rozbor tím, že obsahuje také hodnocení.

Při funkčním rozboru, který je podkladem interpretace textu jazykového projevu (promluvy), jde především o funkce pragmatické. (Necháváme zde stranou funkci estetickou, která podle Mukařovského stojí v dialektickém protikladu ke všem funkcím ostatním.) Funkce se váže na nějaký prostředek a je to vztah směřující mimo tento prostředek. Funkcí jazyka je text (jazyk je prostředek), funkce textu (text je prostředek) je realizace nějakého cíle mimo text (může to být i jiný text: funkce dotazu je odpověď). Z tohoto hlediska je sporné rozlišování tzv. funkcí vnitřních a vnějších (i vnitřní funkce je vztah mířící mimo její prostředek). Spíše lze rozlišit funkce stavební (uvnitř systému nebo struktury) a funkce pragmatické. (Mimo ponecháváme, jak bylo řečeno, funkci estetickou, jejím prostředkem a současně i objektem je text.) Podkladem interpretace textů obecně jsou funkce pragmatické. Je tu ještě druhá, a to obecná vlastnost funkce: funkci dává (připisuje) nějaké věci člověk. Tím se tato věc stává prostředkem. Funkce je tedy druh cílevědomého vztahu [6]mezi subjektem a objektem prostřednictvím něčeho. Tyto podstatné rysy funkce shrnuje definice Danešova: „Termín funkce se užívá typicky v případech, kdy jev mající funkci f má povahu nějaké věci nebo procesu produkovaných nějakou lidskou bytostí za účelem realizovat jistý cíl (chápaný v tomto případě jako účel této lidské činnosti)“.[15] Cíl promluvy určuje promluvě její autor, proto funkce byla charakterizována Mukařovským jako „způsob sebeuplatnění subjektu vůči vnějšímu světu.“[16] „Funkce nesmějí být jednostranně promítány do objektu, nýbrž musí být počítáno se subjektem jako jejich živým zdrojem,“ říká Mukařovský (viz tamtéž).

Na utváření funkce projevu má tedy rozhodující podíl autor. Smysl není totožný s funkcí, na výkladu smyslu má naopak podstatný podíl recipient. Učiníme-li však východiskem pro interpretaci smyslu projevu jeho funkční určení, nelze jednostranně spojovat smysl výhradně s recipientem, jak se při interpretaci hlavně uměleckých projevů často děje pod vlivem recepční estetiky kostnické školy. Na tvorbě smyslu textu se podílejí obě strany komunikace. Výstižně to vyjádřil J. Kraus, když charakterizoval komunikační proces, jehož je text výsledkem, „jako spojení dvou aktivit (mluvčího a vnímatele ― J. H.), které společně konstituují smysl sdělení.“[17] Podobně se v tomto smyslu vyjadřuje Filozofický slovník v hesle hermeneutika: „smysl textu je vždy společným dílem toho, kdo jej zanechal, a toho, kdo s ním pracuje“.[18] Jen s přihlédnutím k danostem textu, které ovlivňuje autor a které vyplývají rovněž z kolektivního vědomí funkčnosti řeči a vědomí o žánrových funkcích textů, lze aspoň částečně překonat interpretační subjektivismus. Odstranit ho však úplně nelze (a nebylo by to ani žádoucí), protože na interpretaci mají vliv dispozice, které má pro pochopení textu individualita recipienta, a protože součástí interpretace projevu je rovněž hodnocení projevu recipientem, od jehož individuálnosti se nelze nikdy úplně odloučit.

Znemožňuje tedy individuální hodnocení projevu recipientem možnost objektivizovat interpretaci? V závěrečné úvaze o podílu hodnocení v interpretaci vyjděme z rozdílu mezi hodnotou a hodnocením. Hodnota něčeho souvisí mimo jiné především s tím, jak plní hodnocený objekt svou funkci. „Funkci chápeme jako aktivní vztah mezi věcí a cílem, ke kterému se této věci užívá. Hodnota je pak užitelnost předmětu k tomuto cíli.“[19] Zatímco hodnota je svým vztahem k funkci a samozřej[7]mě také k hodnotovým normám společnosti objektivizována a může se tedy stát předmětem analýzy (Mukařovský říká: „klademe si úkol vědeckého rozboru hodnoty“; tamtéž s. 12), hodnocení je subjektivní přístup individuálního vnímatele k hodnocenému předmětu a je součástí interpretace.

Problematika objektivizování interpretace souvisí tudíž s otázkou možnosti objektivizovat hodnocení. Objektivizaci hodnotícího soudu hodnotitele vidí Mukařovský v odpovědnosti, kterou hodnotitel za své hodnocení pociťuje (c. d., s. 16). Apel k odpovědnosti se mi nezdá příliš přesvědčivý návod k objektivizaci interpretace. Zdá se mi užitečnější (např. pro školní interpretace literatury) srovnání hodnocení více hodnotitelů téže věci. Shoda různých hodnocení je podle mne přesvědčivějším důkazem adekvátnosti hodnocení. Odpovědnost hodnotitelů je přirozeně nutno požadovat od profesionálních kritiků a recenzentů. Kritika, zejména ta, kterou nazývá V. Mathesius interpretační, má obsahovat výklad opřený o objektivní analýzu a uvážlivé hodnocení kritizovaného či recenzovaného textu. Kategorický požadavek odpovědnosti platí ovšem vůči tendenčnímu zneužívání interpretací jistých, zvl. věcných textů (vůči dezinterpretacím).

K objektivizování hodnocení můžeme směřovat i konfrontací individuálního hodnocení s hodnotovým systémem určité společnosti. Hodnocení, které by přesahovalo obecné mínění komunity, s níž se identifikujeme, by sotva přispívalo k objektivizaci interpretace. V duchu gadamerovské hermeneutické interpretace pak může přispívat k objektivizování odborné interpretace uměleckých, ale částečně i jiných textů také sloučení přítomného horizontu interpretace s historickým horizontem tradice (výklad podložený minulými zkušenostmi s texty). V kolektivním povědomí o hodnotách neexistují individuální hodnoty jednotlivých projevů, ale pravidla, podle nichž se posuzují celé skupiny projevů, tedy např. žánrová pravidla, dále pravidla etická (pravdivost obsahů věcných textů), dobové estetické normy. Zřetel k nim může přispět k částečnému překonávání subjektivismu hodnocení a spolu s ním interpretace. Soudím, že odborná interpretace textu komunikátů (nejen uměleckých) by se měla vyhnout dvěma krajnostem: na jedné straně snaze po pozitivistickém objektivismu, který potlačuje osobnost interpreta a nebere ohled na jeho individuální vztah k textu (čili vykládat si interpretaci jako analýzu), na druhé straně postmodernistickému neomezenému subjektivismu projevujícímu se v absolutním interpretačním relativismu (čili zcela potlačit význam objektivní analýzy).

Závěrečná poznámka: Naše úvahy mířily k textům obecně; literárněvědné a estetické práce nyní zastávají často ideu otevřenosti uměleckého textu jakékoli interpretaci, aspoň jakékoli interpretaci čtenářské. („Přísně logicky vzato, existuje tolik smyslů díla, kolik je jeho čtenářů“ ― M. Kubínová v cit. práci, s. 48. Autorka však na jedné absurdní interpretaci Máchova Máje ukazuje, že pokud jde o odborné interpretace, není každá interpretace přijatelná.) V různých poststrukturalistických výkladech se zachází ještě dál, když se tvrdí, že text je vytvářen a existuje vlastně [8]až v interpretaci.[20] To se zdá být absurdní: jako by tvůrcem textu nebyl autor, ale čtenář. Není to vsak tak absurdní zejména u textů aspirujících na umělecký účin, když vyjdeme např. z Mukařovského rozlišování artefaktu (díla-věci) a estetického objektu čili uměleckého díla. Tvůrcem artefaktu, reálně existujícího textuje samozřejmě jeho autor, ale artefakt není totéž co umělecký objekt čili umělecké dílo; to pro sebe tvoří nebo dotváří z artefaktu teprve vnímatel. Čtenářova konkretizace artefaktu jako estetického objektu bývá u různých čtenářů různá podle jejich různé životní a umělecké zkušenosti a jejího hodnocení. Týž artefakt je někým vnímán jako umělecké dílo, jiným ne. Že některé artefakty jsou obecně přijímány jako umělecká díla, je věcí společenské konvence a oficiální umělecké kanonizace těchto artefaktů ze strany „hodnotících autorit“ (uměnovědců, významných kritiků atd.). Avšak jakýkoli text jako takový je třeba považovat za sémiologický objekt („textofakt“), který je v průběhu recepce recipientem konkretizován. Konkretizace textu je individuální způsob vnímání (recepce) textu. Je ovšem zřejmé, že u nefikcionálních textů se patrně jednotlivé konkretizace do té míry nerozcházejí jako u textů fikcionálních, takže ani problematika objektivizace jejich interpretací není tak aktuální.

---

[1] J. Holý, Možnosti interpretace, Perineum, Olomouc 2002, s. 11.

[2] K. Hausenblas, Interpretace textu a její druhy v současné komunikaci, AUC-SlavPrag XXXII, 1988, s. 16.

[3] F. Daneš, Předpoklady a meze interpretace textu, Slavica Pragensia XXXII, Univerzita Karlova, Praha 1988, s. 85.

[4] M. Kubínová, Kritéria (ne)adekvátnosti interpretace literárního díla, sb. Realismus ve vědě a filosofii, Praha 1995, s. 48.

[5] K. Stierle, Co je recepce u fikcionálních textů, sb. Čtenář jako výzva, Strukturalistická knihovna, sv. 8, Brno 2001, s. 203.

[6] Viz Text a kultúra, Bratislava 1994, s. 48.

[7] R. Ingarden, O poznávání literárního díla, Československý spisovatel, Praha 1967, s. 30—31.

[8] L. Tondl, Mezi epistemologií a sémiotikou, Deset kapitol o vztazích poznání a porozumění významu, Filosofia, Praha 1996, s. 186.

[9] K. Hausenblas, Výstavba jazykových projevů a styl, Universita Karlova, Praha 1972, s. 67.

[10] M. Čechová, K procesu přijímání textu, AUC-SlavPrag XXXII, 1988, s. 26.

[11] K. Horálek, Sémantika textu z hlediska překladatelského, SaS 28, 1967, s. 114.

[12] Citováno podle F. Daneše, viz jeho stať Předpoklady a meze interpretace textu, AUC-SlavPrag, Praha 1988, s. 86.

[13] Z. Hrbata, Smysl a význam. Poznámky k jejich použití a vymezení, Česká literatura 40, 1992, s. 187―195.

[14] Fr. Kautman, K typologii literární kritiky a literární vědy, Nakl. Primus, Praha 1996, s. 9.

[15] F. Daneš, Analýza zdrojů pražského strukturalistického funkcionalismu, sb. Funkcionalismus ve vědě a filosofii, Filosofie, Praha 2001, s. 13.

[16] J. Mukařovský, Místo estetické funkce mezi ostatními. Studie z estetiky, Odeon, Praha 1966, s. 81.

[17] J. Kraus, K typologii situací porozumění, AUC-SlavPrag XXXII, Praha 1988, s. 138.

[18] Kolektiv autorů, Filozofický slovník, Olomouc 1998, s. 168.

[19] J. Mukařovský, Problémy estetické hodnoty. Cestami poetiky a estetiky, Čs. spisovatel, Praha 1971, s. 17.

[20] Srov. k tomu J. Hoffmannová, Interpretace literárního textu, in: Stylistika a…, Trizonia, Praha 1997, s. 26 a 30.

Naše řeč, volume 88 (2005), issue 1, pp. 1-8

Previous Z dopisů jazykové poradně

Next Marie Čechová: Příznakovost systémová a situačně-kontextová