Ze slovníku Vysokoškolského uměleckého souboru Univerzity Karlovy (nos autem – ucho vlakem)

Lucie Jílková

[Články]

(pdf)

-

Věnováno vusákům Hance Vackové a Honzovi Schneiderovi

Úvod[1]

Cílem následujícího textu je podrobit lingvistické analýze vybrané slangové jazykové prostředky, které se aktivně užívají v prostředí Vysokoškolského uměleckého souboru Univerzity Karlovy, tedy ve skupině několika desítek mladých amatérských zpěváků, většinou studentů a absolventů různých pražských vysokých škol. Materiál, který bude v následujícím textu prezentován, pochází jednak z autorčiných vlastních poznámek shromažďovaných v průběhu posledních několika let (autorka je zároveň členkou souboru), jednak z almanachu VUS a Vusáci,[2] který vyšel při příležitosti padesátileté činnosti sboru, a konečně různá doplnění dodali někteří další členové souboru. Výrazy, slovní spojení a obraty popisované v tomto článku používají zpěváci a sbormistr v komunikaci mezi sebou, vznikají tedy nejčastěji před zkouškou, během přestávky, která probíhá pravidelně v polovině zkoušky, po zkoušce a během sborových zájezdů. Zkoušky se konají dvakrát týdně, zájezdy několikrát ročně. Přínos jednotlivých sboristů při vytváření a aktivním užívání slangových výrazů je samozřejmě značně rozdílný. Někteří z nich sborovým zpěvem doslova „žijí“, právě ti často vymýšlejí a začínají aktivně užívat slangové výrazy, z nichž se některé ujmou a přijmou je i zpěváci ostatní.

Název souboru a výrazy od něj odvozené (vusáci)

VUS UK neboli Vysokoškolský umělecký soubor Univerzity Karlovy bývá v běžné komunikaci jeho členů nazýván téměř výhradně VUS.

Zkratka VUS UK se vyslovuje zpravidla [vus ú-ká] (a nikoli [vé-ú-es-ú-ká]). Již zde se tedy projevuje tendence z prvních tří písmen potenciálně vytvořit samostatnou jednotku. Tomu odpovídá také rozložení přízvuku. Při uvedené výslovnosti se objeví přízvuk jednak na samém začátku, tedy na první slabice [vus], jako tomu v češtině běžně bývá, jednak je přízvuk na slabice poslední [ká], jak je zase obvyk[226]lé při výslovnosti zkratek. Díky přítomnosti samohlásky se iniciálová zkratka VUS stala snadno zkratkovým slovem.

S výrazem VUS je v zásadě nakládáno jako s neživotným podstatným jménem mužského rodu, tak je i skloňován (Jedeme s VUSem do Karlsruhe, Ten je ve VUSu už léta, jdu na VUS). Od VUSu samotného jsou pak odvozeny další výrazy. Velmi běžná jsou substantiva vusák, vusačka, vusáci (členové sboru) a adjektivum vusácký (např. vusácký noty, vusácký soustředění). Řidčeji se vyskytují vusátka (děti současných či bývalých členů) a vusné (poplatek 500 Kč za roční členství ve sboru), zcela okazionální je vusxeso (hra pexeso s fotografiemi členů sboru, vyrobená jedním z jeho členů). Některé z těchto výrazů nejsou omezeny jen na oblast mluvenou, ale vyskytly se i ve veřejně přístupném psaném textu, totiž v almanachu VUS a VUSáci (viz pozn. 2), kde např. čteme: VUSákem se člověk stane v momentu, kdy do souboru přijde. Ale nepřestává jím být ani po svém odchodu. (…) Být VUSákem neznamená pro každého totéž atd.

K jednomu univerbizačnímu prostředku (Rekváč, Sunáč)

Nápadnou tendencí při konstituování sborového slangu je přidávání slovotvorné přípony -áč k latinským a anglickým výrazům, které jsou součástí názvu skladeb. Sufix -áč patří právě ve slanzích k běžným univerbizačním prostředkům[3]. Při utváření těchto výrazů se uplatňuje analogie, výrazy, které se stanou běžnou součástí komunikace sboristů, jsou návodem pro vytváření výrazů dalších. Pravidlem přitom je, že se tato přípona přidává vždy k prvnímu výrazu víceslovného názvu skladby.

Nejprve věnujeme pozornost výrazům latinským, jež bývají touto příponou opatřovány; jsou jimi Stabáč, Rekváč, Kaligáč, Karáč, Prekáč a Laudáč[4]. Tyto výrazy byly v latině různými slovními druhy a v komunikaci sborových zpěváků se staly (neživotnými) podstatnými jmény v mužském rodě, která lze i skloňovat (i když nejběžněji užívaným pádem je nominativ).

Výrazem Stabáč se rozumí oratorium Stabat mater. VUS pravidelně interpretuje Stabat mater A. Dvořáka a F. I. Tůmy[5]. Výraz Stabáč je odvozen z latinského slovesného tvaru stabat (‘stála’). Pro ilustraci si uveďme první verš textu této skladby: Stabat mater dolorosa juxta crucem lacrimosa dum pendebat filius… (‘stála matka uplakaná pod křížem jak bolest samá, v hořkých vzlycích pro syna…’). Skladba Stabat mater se v komunikaci sboristů dále často pojmenovává pouze prvním vý[227]razem Stabat, který se pak chová jako nesklonné podstatné jméno (v první části Stabat zpívejte piano).

Výrazem Rekváč se míní latinská zádušní mše Requiem. Součástí repertoáru VUSu je Requiem Mozartovo a Dvořákovo. Slovo Rekváč je odvozeno z tvaru requiem, tedy akuzativu latinského podstatného jména ženského rodu requies (‘klid’, ‘odpočinek’). Opět si můžeme uvést počáteční slova zádušní latinské mše: Requiem aeternam dona eius Domine (‘odpočinutí věčné dej mu pane’). Latinský výraz requiem se v komunikaci VUSu (a možná v česky vedené promluvě hudebníků obecně) chová zpravidla jako nesklonné neutrum (Dvořákovo Requiem, ve Dvořákové Requiem), slangový výraz Rekváč výhradně jako maskulinum.

Kaligáč je univerbizovaným pojmenováním pašijového zpěvu Caligaverunt oculi mei (název bývá do češtiny překládán ‘mrákoty slétly do zraku mého’) J. D. Zelenky. Výraz je opět odvozen z prvního slova názvu, totiž z latinského slovesného tvaru caligaverunt (‘zatmělý’). Pro madrigal Cara mihi semper eris (‘vždycky mi budeš drahá’) Z. Lukáše se někdy užívá označení Karáč. Za jeho vznikem stojí nominativ latinského přídavného jména ženského rodu cara (‘drahá’). Prekáč je slangovým pojmenováním madrigalu Precatus est Moyzes (‘vytoužený je Mojžíš’) B. M. Černohorského. Výraz je odvozen z latinského adjektiva precatus (‘vytoužený’).

Označení Laudáč je jednoslovným pojmenováním moteta Laudetur Jesus Christus (‘pochválen buď Ježíš Kristus’) opět od B. M. Černohorského. Výraz je utvořen ze slovesného tvaru laudetur (‘je pochválen’). Moteto se také nazývá zkráceně pouze Laudetur, v delším spojení např. zpíváme Laudetur; nevím, kde mám Laudetur. Od sbormistra však také můžeme slyšet: vemte si Laudetura, kdy se zmíněný latinský slovesný tvar začíná chovat jako české životné maskulinum, resp. jako neživotné maskulinum, přejímající ve 4. pádě životnou koncovku (podobně jako to pozorujeme u slovních spojení najít hřiba, dát si panáka, dobít si mobila apod.).

Kromě výrazů latinských nacházíme příponu -áč také u označení několika černošských spirituálů, tedy u výrazů původně anglických. Touto příponou je opět opatřeno první slovo z víceslovného názvu. Jedná se o slangové výrazy Ejnáč, Dýpáč a Sunáč.

Ejnáč, tedy spirituál Ain’a that good news (‘Není-li dobrá zpráva’), je utvořen z anglického hovorového slovesného tvaru ain (tj. ‘is it not’); spirituál Deep river (‘hluboká řeka’), bývá nazýván Dýpáč podle anglického přídavného jména deep. Sunáč, jednoslovné pojmenování spirituálu Soon ah will be done, vzniklo přidáním přípony -áč k anglickému příslovci soon (‘brzy’). První verš spirituálu zní Soon ah will be done with the troubles of the world (‘Brzy skončí trampoty na tomhle světě’). Posledně zmíněný spirituál bývá dále někdy nazýván Sunar, tedy výrazem, který má v češtině původně význam zcela jiný (sušené mléko pro kojence), jenž ovšem zároveň zní podobně jako Sunáč. Možná právě výraz Sunar vedl k tomu, že na roz[228]díl od výrazu Dýpáč není u výrazu Sunáč zachována vokalická délka v první slabice, jež byla v původních anglických slovech, tj. deep [di:p], soon [su:n].

Další univerbizační postupy (Rybovka)

Při pojmenovávání skladeb v komunikaci sboristů narážíme často na metonymii; totiž na záměnu názvu skladby a jejího autora (hudebního skladatele), např. slyšíme: Zpíváme všechny Ebeny, Martinů a Dvořáky. Dochází zde k přenášení jmen hudebních skladatelů na jejich díla.

K současnému uplatnění metonymie a univerbizace došlo u výrazů Rybovka a Kopřivka. Oba tyto výrazy jsou – podobně jako Rekváč a Stabáč – užívány v prostředí daleko širším než jen v prostředí VUSu. Rybovka je Česká mše vánoční Hej mistře! J. J. Ryby a Kopřivkou se rozumí Misa pastoralis V. J. Kopřivy. Původní významové naplnění druhého z těchto výrazů (kopřivka – svědivá vyrážka) umožňuje vytvářet slovní hříčky typu z Kopřiv(k)y mám kopřivku s významem ‘Misu pastoralis moc neumím, obávám se, jak to na koncertě dopadne’.

Jak bylo již několikrát naznačeno, pokud je název skladby víceslovný, je skladba často nazývána prvním výrazem z názvu. Neplatí to však zcela bez výjimky, někdy je vybráno i slovo na jiné než první pozici, např. lidová píseň Už ho vedou Martina je nazývána pouze Martin.

Aktuálně tvořené sekundární významy (mateník)

Výrazy plavba, luštěnina a mateník (s vlastními primárními významy) se užívají pro části skladeb (nebo i skladbu celou), které jsou z nějakého důvodu pro zpěváky obtížné. Sboristé někdy v intonaci plavou, čtení not připomíná luštění nesrozumitelného textu, notovým zápisem jsou zmateni.

Zatímco u slovesa plavat (srov. např. SSJČ[6]) není nijak překvapující jeho užití ve významu ‘nevyznat se v něčem’, u podstatného jména plavba je tento sekundární význam, tedy ‘záležitost, v níž se těžko orientuje’, obecně jistě mnohem méně běžný.

Za výrazem luštěnina bychom bez dalšího kontextového ukotvení hledali nejspíše fazole, hrách, čočku, tedy zeleninu, jejíž jedlá semena jsou ukryta v luscích. Pátráme-li po etymologii výrazů luštit a luštěnina, zjišťujeme, že se jedná o výrazy pocházející z téhož základu. Luštit původně znamenalo louskat semínka zmíněné zeleniny, tedy dobývat je z lusků. Teprve později se u slovesa luštit objevil také význam sekundární, přenesený, totiž ‘pátrat po něčem neznámém’.[7] A tento sekundární význam se ve sborové komunikaci přenesl i na podstatné jméno.

[229]Mateník je původně tanec ve střídavém tříčtvrtečním a dvoučtvrtečním taktu, připomíná však zároveň sloveso mást a přídavná jména zmatený, popletený, pomýlený.

Skladba, která má spád, zpívá se v rychlém tempu a často v silné dynamice, se někdy pojmenovává vypalovačka. Může to být skladba, kterou má sbormistr v zásobě jako přídavek. Jinak se dnes vypalovačkou primárně rozumí zařízení ke kopírování kompaktních disků, zatímco dříve se tak označovala žena, která se odborně zabývá vypalováním (např. vypalovačka hraček).[8]

Specifikem vusáckého slangu je výraz rejže, kterým se označuje část Gloria v Dvořákově (Lužanské) Mši D Dur, zpěváky velice oblíbená. Označení je staré přibližně 8 let a dostalo se do slovníku vusáků po zájezdě do Izraele, kdy dva členové sboru zpívali tuto část mše v rodině, ve které byli ubytováni. Zpívali v době přípravy večeře, mimo jiné během vaření rýže. Došlo zde tedy ke kurióznímu přenosu pojmenování jídla, které se právě vařilo, na skladbu, jež se právě zpívala. Jedná se o výraz srozumitelný jen členům sboru, a to ještě jen těm, kdo jsou zasvěceni do jeho motivace.

Přizpůsobení latinských výrazů paradigmatům českých podstatných jmen (nepřetahujte ty nobisy)

Latinské výrazy, které jsou součástí textů zpívaných skladeb, se v česky vedené promluvě sbormistra i zpěváků mohou přizpůsobit češtině. V následujícím textu budeme věnovat pozornost latinským výrazům dies, sanctus, hosana, nobis.

V latinsky zpívané zádušní mši (tedy v Requiem) se opakovaně setkáváme s latinským podstatným jménem dies (‘den’) ve spojení dies irae (‘den hněvu’). V latině samotné u tohoto podstatného jména rod kolísá, užívá se – podle jistých pravidel – buď v rodě ženském, nebo mužském. V případě zádušní mše se ho užívá v rodě ženském (dies irae, dies illa, ‘den hněvu, onen den’, kde zájmeno illa signalizuje femininum). V česky vedené sbormistrově promluvě se u tohoto latinského výrazu ustálil rod mužský, jak naznačuje jeho pokyn směrem ke zpěvákům: tenhle dies je odlišný od všech ostatních diesů.

Latinské zpodstatnělé přídavné jméno sanctus (‘svatý’) se v české promluvě někdy chová jako české substantivní počitatelné pojmenování např. ve sbormistrově: oba dva ty sancty.

Obdobně sbormistr nakládá se zvoláním hosana, s nímž patrně zachází jako s podstatným jménem v ženském rodě skloňovaným podle vzoru žena: všechny hosany zpívejte dlouze[9].

[230]Konečně zájmeno nobis se stalo podstatným jménem ve sbormistrově výroku: nepřetahujte ty nobisy (čili neprodlužujte notovou délku v místech, kde se objevuje výraz ‘nobis’). Nobis je původně dativem a ablativem latinského zájmena nos (‘my’). S tímto výrazem se v latinských zhudebněných textech setkáváme opakovaně, např. v mešním textu: crucifixus etiam pro nobis sub Pontio Pilato (‘byl za nás ukřižován za dnů Piláta Pontského’).

Hudební názvosloví inspirací jazykové hry (malé počkáto)

K jazyku hudebníků – a to i těch amatérských – patří samozřejmě italské hudební názvosloví. Jak bylo řečeno, VUS není souborem profesionálním, má však profesionálního sbormistra, který tuto terminologii ovládá v plné šíři. Úroveň znalostí italské hudební terminologie se u jednotlivých zpěváků značně liší. Někdy dojde k nesouladu mezi znalostmi sbormistrovými a znalostmi sboristů a stane se, že sbormistr užije termínu, který je amatérským zpěvákům neznámý. Pak je potřeba italský výraz přeložit do češtiny.

S italskými hudebními termíny obecně je nakládáno různým způsobem. Někdy se italské zkratky „přeloží“ do češtiny originálním způsobem, který vystihne podstatu věci a přitom je (nebo alespoň může být) pro amatéry snáze zapamatovatelný než původní termín italský; např. pro opačné dynamické póly pp (pianissimo – velmi tiše) se jako výstižné osvědčilo potichu pitomče a pro ff (fortissimo – velmi silně) ftrafně filně (strašně silně).

V italštině se přízvuk nachází zpravidla na předposlední slabice a je doprovázen dloužením samohlásky, např. – abychom zůstali u hudební terminologie – ve výrazech moderato (mírně rychle), pizzicato (drnkavě), sforzato (důrazně), modo gregoriano (na způsob gregoriánského chorálu) apod. se vysloví dlouhé a. Tato motivační řada vedla k vytvoření originálního termínu počkáto, který se v komunikaci vusáků (a pravděpodobně i dalších hudebníků) rychle ujal. Pokynem uděláte tam malé počkáto sbormistr míní: uděláte tam krátkou pauzu.

Paronymie (s odary z Opavy)

Paronymií se obecně rozumí vztah mezi (dvěma) jazykovými jednotkami, založený na formální, zpravidla fonetické podobnosti a významové odlišnosti (např. hodinky – holínky). Zpěvákům některé výrazy z cizích jazyků (ale i z češtiny) prostě znějí obdobně jako jisté výrazy jiné a tak dochází k různým záměnám. Tyto záměny mají někdy praktický význam, zpěváci si pomocí českých pomůcek mohou snáze zapamatovat cizojazyčný text, častěji jde však o vyjádření citového zaujetí [231]mluvčích danou věcí, snahu být vtipný a originální, nově pojmenovat věci již pojmenované[10].

Příkladem přizpůsobení cizojazyčného názvu češtině může být poměrně známá hebrejská písnička Hava nagila, která byla přejmenována na Hlava na kila.

Podobným způsobem byly „přetextovány“ i některé české skladby. Např. Dvořákova skladba Napadly písně je běžně nazývána Napadly plísně nebo jenom Plísně. V komunikaci sboristů pak slyšíme: dneska zpíváme Plísně, máš noty na Plísně?, nevím, kde mám Plísně apod.; pro ilustraci dodejme delší zhudebněný text Vítězslava Hálka: Napadly písně v duši mou, nezavolány znenadání… Dokonce při zpěvu samotném někteří zpěváci zaměňují písně za plísně. V další Dvořákově skladbě Žitné pole nacházíme (opět Hálkův) verš: Zda kdo v chrpě nevězí. Posledně uvedený výraz se v podání některých členů mění na hovězí. A konečně jedna z Dvořákových Biblických písní bývá nazývána Obrok a flákota. Znalci Dvořákova díla možná uhodnou, že její původní název zní Oblak a mrákota.

Ve vánoční koledě Ej přijeli do Betléma pastýře se ve druhé sloce vyskytuje nářeční výraz odary (tj. dary), a to ve verši že přijeli tři králové s odary. Zmíněný nářeční výraz zaujal některé zpěváky natolik, že se dočkal hned několikerého přetextování a setkáváme se pak s variantami: že přijeli tři králové z Opavy, s opary, s ovary.

Slovník Jana Schneidera (Řezáč)

Výraznou osobností VUSu byl Jan Schneider, někdejší člen a dlouholetý manažer sboru, který je tvůrcem řady výrazů a slovních spojení, která postupně „zlidověla“ a do svého slovníku je převzali i ostatní členové souboru. Jeho nejznámějším slovním obratem bylo zvolání Nástup, napsal Václav Řezáč, užívané nejčastěji těsně před koncertem, kdy je třeba ukončit přípravy v šatně a přesunout se na pódium. Tento obrat, motivovaný názvem románu V. Řezáče Nástup, se stal tak běžným, že se v komunikaci členů běžně zkracuje na pouhé Řezáč. I tímto pouhým jedním výrazem se samozřejmě rozumí, že je potřeba se připravit k vystoupení. Rozšířené jsou dále jeho rýmované pozdravy dobré jitro přeje vnitro; nazdar borče, kup si morče; nazdar bratře v tomto patře; nazdar kočko, sněhová vločko.

Mezijazyková homonymie (nos autem - ucho vlakem)

Skladba Nos autem je někdy nazývána Ucho vlakem. Jedná se o čtyřhlasou Desenclosovu skladbu, v níž je zhudebněn 14. verš 6. kapitoly z části Galatským v Novém zákoně. Latinský text tohoto verše zní: mihi/nos autem absit gloriari ni[232]si in cruce Domini nostri lesu Christi per quem mihi mundus crucifixus est et ego mundo… Český překlad téhož verše je pak následující: ale ode mne/nás odstup to, abych se chlubil, jediné v kříži Pána našeho Jezukrista, skrze něhož jest mi svět ukřižován, a já světu… Nám jde pouze o první dvě slova, latinsky nos autem… v českém překladu ale my…, avšak my… Zmíněné latinské výrazy se vyskytují též v češtině, ovšem s vlastními, zcela odlišnými významy. Jedná se o mezijazykovou homonymii těchto výrazů v češtině a v latině, ničím (např. etymologií) nepodloženou. Vezmeme-li v úvahu význam českých slov, pak už nás možná ani nepřekvapí, že jeden ze zpěváků přejmenoval skladbu Nos autem na z hlediska češtiny analogické Ucho vlakem.

Závěr

Závěrem stručně konstatujme, že zásadním činitelem pro utváření slangu Vysokoškolského uměleckého souboru Univerzity Karlovy je samo prostředí amatérského pěveckého tělesa, které umožňuje neoficiální, nekonvenční a neformální komunikaci s bohatou expresivitou, šifrováním, slovními hříčkami apod.

Snad se autorce tohoto textu podařilo ukázat, že prostředí VUSu může být i pro jazykovědce zajímavým zdrojem výzkumu.

---

[1] Článek je přepracovanou a rozšířenou verzí referátu prosloveného v prosinci 2001 na kolokviu Stretnutie mladých jazykovedcov ve Spišské Nové Vsi.

[2] VUS a VUSáci, vyd. Agentura Tango, Praha 1998.

[3] Viz Mluvnice češtiny 1, Academia, Praha 1986, s. 272.

[4] Co se týče grafické podoby probíraných výrazů, je autorka v řadě případů na pochybách, jak vlastně jednotlivé slangové výrazy zapisovat. Až na několik málo případů totiž neexistuje jejich psaná podoba, takže zvolený zápis je do značné míry na jejím rozhodnutí.

[5] S kompletním repertoárem Vysokoškolského uměleckého souboru Univerzity Karlovy je možno se seznámit na internetové stránce: http://www.tango.cz/vus/index.html.

[6] Slovník spisovného jazyka českého 2, Academia, nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1971, s. 604.

[7] Viz k tomu příslušná hesla v Českém etymologickém slovníku J. Rejzka (Leda, Praha 2001).

[8] Viz k tomu heslo vypalovačka ve slovníku neologizmů Nová slova v češtině 2, Academia, Praha 2004, s. 530, a ve Slovníku spisovného jazyka českého 4 (d. cit. v pozn. 6), s. 295.

[9] V Českém etymologickém slovníku (d. cit. v pozn. 7) se k tomu dočítáme následující: Hosana je citoslovce vyjadřující oslavu, velebení. Do češtiny se dostalo přes středolatinské hosanna, hosianna a řecké hosanná z hebrejského hoši a nná, v jehož první části je imperativ ‘spas, pomoz’, v druhé prosicí částice.

[10] K tomu viz podrobněji V. Křístek, Poznámky k problematice argotu a slangů, SaS 34, 1973, s. 98–103.

Naše řeč, ročník 87 (2004), číslo 5, s. 225-232

Předchozí Z dopisů jazykové poradně

Následující Zbyněk Holub: Nad recenzí k regionálnímu výzkumu na jihu Čech