Třetí mezinárodní konference o literární kritice (Káhira 10.–14. 12. 2003)

Ivana Bozděchová

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Egyptská společnost pro literární kritiku ve spolupráci s Ain Shams University uspořádala v prosinci minulého roku již třetí mezinárodní konferenci o literární kritice, která se tentokrát zaměřila na vztah kultury a kritiky. Tradice těchto konferencí (dosud vždy v egyptském hlavním městě) byla založena v roce 1997, kdy se v říjnu sešli účastníci poprvé; podruhé se konference konala 20.–24. 11. 2000.[1] Sborník referátů z této druhé konference byl k dispozici na třetí konferenci, a to ve dvou jazykových mutacích – arabsky a anglicky (Literary Criticism at the Threshold of the Century. Globalism. Literary Theory. Criticism and Meta-Criticism. Cultural Criticism. Feminism and Post-Colonialism. Text Analysis. Ed.: Ezz Eldin Ismail, Cairo 2003, 696 stran).

Třetí konference zaměřením navázala na předchozí, záměrně bylo zvoleno poměrně široké téma, aby byl poskytnut prostor domácím i zahraničním vědcům zabývajícím se různými aspekty kritiky kulturní, literární i jazykové. Slavnostního zahájení se ujal profesor Ezz Eldin Ismail, hlavní organizátor konference, a přítomen byl děkan filozofické fakulty Ain Shams University profesor Muhammed Haridi. Pětidenní konferenční jednání probíhala ve dvanácti zasedáních, během nichž zaznělo víc než šest desítek příspěvků, uspořádaných podle několika hlavních témat (Filosofie kultury, Literatura a kultura, Čtení a interpretace, Kulturní interakce, Kultura a literární kritika, Kultura a příběh, Kulturní kritik a literární kritika, Kulturní dialektika, Kultura a feminismus). Hlavními jednacími jazyky byla arabština a angličtina, zahraniční účastníci přijeli ze zemí několika kontinentů (USA, Francie, Česká republika, Řecko, Finsko, Velká Británie, Jemen, Sýrie). Pro ilustraci se zmíním o některých vystoupeních.

Na obecnější téma promluvil např. Babis Dermitzakis (z Řecka); zabýval se vztahem přírody (přirozeného) a kultury, který se mj. projevuje agresivitou, považovanou etology za základní instinkt, jímž se živé organismy přizpůsobují životnímu prostředí, a psychology a sociology za kulturní produkt. Agresivní chování (jedince i společnosti) je nutné, ne však dědičné. Lze je tedy přenášet, usměrňovat či kontrolovat? Zodpovědět tyto otázky je obtížné, ne-li nemožné, mj. proto, že předmět zkoumání (tj. člověk) je zároveň i objektem tohoto zkoumání.

[105]Walter Armbrust (z Oxfordu ve Velké Británii) ve svém referátu vycházel z elusivního pojetí kultury a ptal se: kdo zabil kulturu? Svůj podíl podle autorova názoru nesou především kulturní studie a politické vědy.

Shadia Wadieová aplikovala Derridovu teorii dekonstrukce literárního textu na dva významné provinční romány 19. století („Bouřlivé výšiny“ Emily Brontëové a „Sever a Jih“ Elizabeth Gaskellové) s cílem ukázat, jak obě díla vykazují podobné dekonstrukční přístupy k protikladům civilizace – příroda, konvenční sňatek – sňatek z lásky, naděje – beznaděj apod. Dekonstrukce jakožto filozofická i kritická teorie je použitelná na jakékoli umělecké dílo a je úzce spjata s hermeneutikou, protože se zabývá možnostmi nových čtení a interpretací, zatímco myšlenky, které jsou dekonstruovány, vytvářejí vazby s kulturou, jak je umělecky ztvárněna. V analyzovaných románech dekonstrukce nejen přesahuje tematickou, filosofickou a náboženskou výstavbu, ale nabývá i podobu dekonstrukce metaforické.

Za radikálního kritika kultury považuje Kamal Abu-Deeb postmodernismus. Ve svém příspěvku ukázal (zejména na dílech arabské literatury), jak postmoderní pohled mnohdy zpochybňuje, přehodnocuje či nahrazuje některé základní kategorie (morální i literární), které jsou hluboce zakořeněny v kulturní tvorbě. V této souvislosti autor považuje za hlavní úkol kritiky neustále zkoumat, analyzovat, posuzovat a hodnotit kulturní výtvory, zejména jejich systém hodnot a filosofický základ. Za kategorie, které vyžadují nejnaléhavější přezkoumávání, patří pojmy pravdy, identity, čistoty a hybridnosti, způsoby, jimiž se tvoří kulturní díla, gender jako základ sociálního uspořádání a kulturní produkce, interpretace, historie, definice reality, jazyk a jeho status, řečené a zamlčené, vztah k jinakosti atd. O postmodernismu uvažovala také Eva Antalová (z Maďarska), a to ve smyslu možného chápání jako teorie etiky čtení. Ve svém příspěvku se také zabývala dekonstrukčním čtením (zejména z hlediska poměru přímého a nepřímého významu v literárním díle) a významem čtení obecně („čtení s velkým Č“).

Kimmo Jokinen (z Finska) vyšel z myšlenky čtení života prostřednictvím literárního díla. Analyzoval vztahy „podivných příběhů“ a kulturní identity, tedy způsoby, jimiž literatura pomáhá utvářet lidskou identitu. K ilustraci si vybral povídku současné finské spisovatelky Rosy Liksomové, která odráží hodnotové konflikty a napětí v soudobé západní společnosti, a dvě rozdílné studie o recepci této kontroverzní povídky, na základě jejichž závěrů demonstroval dva různé typy odhalování („vyjednávání“) významu příběhu čtenářem z textu, který neposkytuje žádné nápomocné narážky. Oba typy autor označil jako „vyjednávání identity“ a povídku a její recepci na základě analýzy jako „sémiotickou houbu – semiotic sponge“ typickou pro nejnovější literaturu – obsahuje silné společenské tradice a zároveň umožňuje nové, „čerstvé“ interpretace; část těchto významů může čtenáři poskytnout užitečné nástroje k vlastní identifikaci.

V bloku referátů týkajících se feminismu jako základní a i pro hostitelskou zemi zásadní otázka zazněl vztah feminismu a islámu – zabývala se jím ve svém příspěvku Nehal Ell-Naggarová. V podstatě tyto dva pojmy nepovažuje za neslučitelné. I islámské ženy se v posledních letech začaly zamýšlet nad interakcí feminismu a islámu, tedy nad otázkami tradičně nepopulárními, a vytvořily různé feministické tradice, týkající se především vztahu mezi pohlavími a hledání identity žen v novém, moderním světě. Faten I. Morsyová upozornila na tradici arabského ženského psaní – např. využívání motivu Šeherezády v současné arabské literatuře poukazuje na to, jak otázka diskurzivní kontroly byla vždy jádrem tematické a strukturní výstavby textů. Tyto literární [106]výtvory se liší, zahrnují „přepisování“ tradičních arabských pohádek i práce zvlášť citlivě zaměřené na genderový úhel pohledu k dílům reflektujícím postkoloniální problematiku (včetně etnicity, hegemonických rysů, reprezentace či vzdoru).

Z České republiky na konferenci přijeli čtyři účastníci. Dvě referentky vystoupily právě v sekci na téma Kultura a feminismus. Světla Čmejrková ve svém příspěvku s názvem Angličtina jako globální jazyk a rod v češtině připomněla, že to, jak promítáme (dědičné) kategorie mateřského jazyka do jiného, cizího jazyka, pro který se slova i gramatiku učíme, záleží na tom, jak spoléháme na vlastní jazykovou kompetenci v mateřském jazyce a na kulturní diskurzivní dovednosti, které jsme si osvojili. Znalost jiných jazyků i schopnost vnímat rozlišování kategorií zakódovaných v jiných jazykových strukturách jistě upevňuje naši vnímavost vůči způsobům, kterými jiné jazyky a jejich mluvčí utvářejí význam světa, v němž žijeme. Autorka si v tomto kontextu kladla otázky typu: Pozmění rostoucí vliv a znalost angličtiny u mluvčích slovanských jazyků jejich vnímání norem a kategorií vlastních jazyků? Budou přehodnocovat či interpretovat domácí kategorie (zejména gramatický rod) a jejich rozdíly pod vlivem angličtiny jakožto globálního jazyka? Lucie Ryzová se zamýšlela nad zrodem „nové ženy“ v masové kultuře v období egyptské monarchie v letech 1923–1952. Pod pojem „nová žena“ autorka zahrnula nejen obraz nebo prezentaci ženy, ale i soubor otázek týkajících se jejího postavení ve společnosti, jejího vzdělání, zaměstnání, rodinných vztahů a genderového sociálního začleňování. Zaměřila se na roli masové kultury v procesu utváření moderní egyptské společnosti a na postavení ženy v ní; jako materiál své analýzy zvolila několik filmů z přelomu 30. a 40. let 20. století se slavnou egyptskou herečkou Lailou Muradovou, ve kterých byl vytvořen model perfektní buržoazní ženy, protipól „nového muže“. V bloku referátů na téma Kulturní interakce přednesl arabista (a bývalý lektor českého jazyka na univerzitě v Káhiře) František Ondráš (arabsky) referát na téma Franz Kafka a menší literatury. Ivana Bozděchová se zaměřila na kulturní interakci v uměleckých (a okrajově v odborných) textech tak, jak je zprostředkována převážně jazykovými, příp. jinými výrazovými (hudebními, grafickými) prostředky. Ilustrovala přenos kulturních obsahů, zvyklostí a reálií především při mezijazykové (resp. mezinárodní) komunikaci, a sledovala tudíž interakci zejména z hlediska překladu, včetně rozdílnosti hodnot a obsahů estetických, vyjadřovaných obrazně (figurativně, idiomaticky) a intertextově (různými typy odkazů, citacemi, aluzemi). V kontextu mnohotvárnosti této kulturní interakce na konkrétních případech demonstrovala také některé specifické možnosti a výrazové prostředky multimediálního umění.

Třetí káhirská konference úspěšně navázala na dvě předchozí – zásluhou organizátorů i účastníků měla opět vysokou odbornou úroveň, poskytla bohaté možnosti konfrontací názorů pramenících z rozmanitých kulturních i společenských tradic a zvyklostí a v neposlední řadě nastínila i užitečné podněty pro další bádání. Již tradičně bylo vytvořeno přátelské, otevřené, vstřícné a tolerantní prostředí i atmosféra jednání a doprovodných kulturních a poznávacích programů. Jedinou slabinou či nevýhodou pro zahraniční návštěvníky bylo to, že referáty přednesené v arabštině (které tvořily nadpoloviční část programu konference) nebyly tlumočeny do angličtiny ani do jiného (světového) jazyka. Přesto je opět třeba všem organizátorům vyjádřit všestranný a velký dík.

---

[1] Viz I. Bozděchová, Mezinárodní konference o literární kritice, ČMF 83, 2001, s. 47–50.

Naše řeč, volume 87 (2004), issue 2, pp. 104-106

Previous Olga Müllerová: Zpráva o výzkumu mluvené češtiny v západních Čechách a v Praze

Next Ivana Bozděchová: Nad tratolištěm krve