Zpráva o výzkumu mluvené češtiny v západních Čechách a v Praze

Olga Müllerová

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Odbornou literaturu o konkurenci spisovných a nespisovných tvarů v současné mluvené češtině obohatila německy psaná publikace bohemistky Lenky Bayerové Sprachgebrauch vs. Spracheinstellung im Tschechischen. Eine empirische und soziolinguistische Untersuchung in Westböhmen und Prag, Verlag Otto Sagner, München 2003, 321s.

Jde o velmi solidní a poctivou práci, v níž se popisují příprava, průběh a výsledky sociolingvistického výzkumu vztahu určité skupiny mluvčích ke spisovné a obecné češtině a to, jak jsou schopni a ochotni tyto dvě variety národního jazyka užívat v jazykové praxi a jak je ve skutečnosti užívají. Při přípravě výzkumu autorka nepodcenila žádný z relevantních aspektů současné jazykové situace, která je všeobecně (domácími i zahraničními uživateli češtiny) považována za složitou zejména proto, že se v mnohých projevech ve značné míře prolínají spisovné a nespisovné prostředky.

Z jazykového hlediska se předmětem zájmu staly diferenční hláskoslovné a morfologické jevy obecné (OČ) a spisovné češtiny (SČ), jak jsou v přehledu uvedeny v publikaci P. Sgall – J. Hronek – A. Stich – J. Horecký, Variation in Language. Code Switching in Czech as a Challenge for Sociolinguistics. Amsterdam-Philadelphia 1992. Autorka zaměřila pozornost na 8 výrazných hláskoslovných a morfologických rysů OČ v porovnání se SČ (srov. Sgall a kol., 1992):

– protiklad é (SČ) a ý/í (OČ) (jen čerstvý ovoce je zdravý, přistoupil jsem k mladý ženě, pracují tam těžký stroje, potřebujeme tam silný muže, potkal jsem nový členky; vrátil jsem se bez novýho kabátu, proti tomu novýmu domu, slyšel sem vo novym (novým) učiteli, zeptáme se novýho učitele; mlíko, chlív, nýst, lítat, píct, míň);

– protiklad ý/í (SČ) a ej (OČ) (to je šťastnej člověk, vidim velkej strom; bez dobrejch mužů, žen, strojů, dětí; k dobrejm mužům, ženám, strojum, dětem; s dobrejma mužema, ženama, strojema, dětma; mlejn, kejchnout, mejdlo; vejskat, vejstřih; zejtra, cejtit, sejto; vozejk, nosejk, mrazejk);

– protetické v (OČ) (von, vokno, vodejít, vokolo; povotevřít, k voknu, navopak);

– redukovaná délka samohlásek í, á ve slovesných tvarech (mlčim, nevim, platim; mam, zeptam se);

– koncovka -ma (OČ) v instr. pl. (s pánama, mužema, hradama, strojema, ženama, růžema, kostma, městama, mořema, staveníma; mladejma, jarníma, jakejma, prvníma);

– koncovka -ý (OČ) v nom./ak. pl. (to sou mladý muži, stromy, ženy, kuřata; vidim mladý muže, stromy, ženy, kuřata);

– koncovky -u, -ou (podle současné kodifikace jde ovšem o tvary hovorové) v 1. os. sg. a 3. os. pl. (biju, kupuju; bijou, kupujou);

– 1. os. pl. kondicionálu slovesa být (OČ) (chtěli bysme, abysme, kdybysme).

Je třeba ocenit relativně podrobný popis těchto jevů včetně výkladu jejich vzniku v průběhu vývoje češtiny. Možná i pro samotné běžné uživatale obecné i spisovné češtiny by bylo užitečné a zajímavé poučení (třeba už i na základní škole) o tom, jak vůbec došlo k tomu, že ve svých projevech mohou a musí volit z variantních tvarů.

[101]Pro zjišťování současného stavu češtiny z hlediska užívání spisovných a nespisovných (obecněčeských) tvarů použila autorka rozhovory se 105 respondenty. Při jejich výběru se řídila praktickými hledisky: byla to v prvé řadě možnost kontaktovat respondenty v západočeské Plzni (66 osob ve stáří od 20 do 60 let zvolila jako hlavní skupinu) a v Praze (39 respondentů a respondentek tvořilo skupinu kontrolní). Při analýze magnetofonových nahrávek rozhovorů s respondenty se zaměřila na už uvedené nadregionální obecněčeské hláskoslovné a morfologické jevy, které se vyskytují jak v jihozápadočeské, tak v centrálně české variantě OČ.

U respondentů považovala za významné kromě geografického hlediska jejich rozlišení podle pohlaví (muži – ženy) a podle stupně dosaženého vzdělání (bez maturity, s maturitou, s vysokoškolským vzděláním). Za relevantní nepovažovala věk (studenty humanitních i technických oborů a žáky zařadila do skupiny respondentů s maturitou); spolupráce s osobami mladšími než 20 let a staršími než 60 let se jevila jako příliš obtížná, volila proto respondenty hlavně mezi 20 a 60 lety. V úvahu nebrala také rozdíly mezi mluvčími žijícími ve městě a na venkově.

Metody, kterými se v práci zkoumají znalosti češtiny respondentů, jejich postoje k OČ a SČ a jejich jazykové chování v praxi, odpovídají nepochybně požadavkům solidního a teoreticky dobře podloženého sociolingvistického výzkumu. U popisu jednotlivých metod, které použila, jsou četné podrobné a zasvěcené odkazy na příslušnou sociologickou a sociálně psychologickou literaturu.

Vlastní výzkum proběhl ve dvou fázích; respondenti jednak vyplňovali dotazník, jednak hovořili s tazatelem. Fáze dotazníková spočívala v provedení jazykového testu za účelem zjištění praktických znalostí, ve volném odpovídání na otázky a ve volbě z možných odpovědí. Závěrem této fáze respondenti ještě mohli přidat komentář s vyjádřením osobního názoru na anketu a na současnou českou jazykovou situaci.

Jazykový test byl tvořen textem s obecněčeskými tvary, které měli respondenti označit a opravit (byli upozorněni na to, že v textu jsou chyby). Teoretické znalosti byly zjišťovány pomocí otázek na původ a vznik spisovné češtiny, na nářečí atp. Výsledky jazykového testu vyhodnotila autorka pomocí příslušné matematické formule, odpovědi na teoretické otázky hodnotila pomocí bodů. Body byly udělovány také odpovědím na otázky týkající se citového vztahu respondentů ke spisovné a nespisovné češtině (např. otázky jako vadí vám, když s vámi cizí člověk mluví nespisovně?) a stejně se postupovalo i v další části dotazníku. V ní se zjišťovalo, kterou z variant téhož výrazu by respondent užil v soukromé a kterou ve veřejné komunikaci (1. mluvil o novém autě, 2. mluvil o novým autě, 3. mluvil vo novym autě, 4. …). Je ovšem otázka, jestli jsme vůbec schopni volit jedinou mezi více variantami, jestli jsme schopni se rozhodnout, která varianta je pro nás jedině možná (např. rozdíl v kvantitě může být sotva patrný a sami někdy nevíme, k čemu jistá polodélka, kterou je velmi často slyšet, vlastně víc inklinuje (např. vo novym autě – vo novým autě). Rozkolísanost v úzu je značná a to, jak skutečně mluvíme, ukáže často jen záznam autentické řeči.

V druhé fázi osoba provádějící výzkum uskutečnila s respondenty bezprostředně za sebou dva rozhovory, a to rozhovor formální a neformální. Formální situace rozhovorů byla navozena tak, že respondenti byli požádáni, aby odpovídali v inscenovaném rozhlasovém interview s mikrofonem v ruce na dvě otázky, a to o současné politické situaci a o klimatických změnách v Evropě (tematika několika rozhovorů byla ovšem jiná).

Neformálnost situací byla zajištěna skrytým mikrofonem, domácím prostředím, uvolněnou atmosférou v pauze na pracovišti, v restauraci. Komunikace se podle autorky vyvíjela volně, ne[102]nuceně, ten, kdo nahrával, měl v rozhovoru roli pasivního účastníka, ale někdy se komunikace účastnil aktivně. Někdy byl ve vztahu k respondentům osobou cizí, s některými se zběžně, ale i dobře znal. Nahrávky byly přepsány a byly v nich označeny jak sledované obecněčeské hláskoslovné a morfologické jevy, tak i příslušné jevy spisovné; součet výskytů obojích jevů tvořil pak východisko pro výpočet procentního zastoupení tvarů OČ a SČ. Autorka označila tedy jen vybrané hláskoslovné a morfologické jevy, jinak jsou přepisy realizovány podle současných pravopisných pravidel, která se uplatňují v psaných textech. V úvahu nebrala další diferenční znaky, a to nejen při statistickém vyhodnocování, ale ani v ukázkách přepsaných nahrávek. Z toho plynou některé nesrovnalosti, např. to, že sledovala krácení samohlásek í a á ve slovesných tvarech 1. os. sg. (myslim, mam), ale už mimo pozornost zůstaly tvary 3. os. pl. (dostávaji (s. 99) proti spisovnému dostávají). Přitom je pravděpodobné, že kdo užívá podobu myslim, chodim, trpim, užívá ve 3. os. pl. také podobu se zkrácenou samohláskou (dělaji, pospíchaji, zívaji vedle eventuální podoby dělaj, pospíchaj, zívaj). Nedůslednosti jsou také v přepisech dalších výslovnostních jevů, např. tvar 1. os. sg. slovesa být se důsledně přepisuje jako jsem, podobně jako tvary půjdu, ještě, ale na druhé straně se v přepisu objeví výslovnostně zjednodušený tvar páč (poněvadž). Jevy lexikální a syntaktické autorka ponechala stranou. Všechny rozhovory jsou v práci v redukované podobě otištěny a u většiny je také uvedena jejich krátká charakteristika; někde ovšem elementární popis situace chybí (srov. např. s. 140, respondent R2; s. 148, R3).

Otištěné úryvky některých rozhovorů představují velmi pěkné vzorky nenucené spontánní mluvené komunikace (např. s. 127). Je škoda, že ve většině případů nejde o souvislé texty. Úryvky z jednotlivých rozhovorů také někdy nejsou ani přibližně stejně dlouhé a některé jsou až příliš krátké, např. ukázky neformálních rozhovorů (srov. s. 126, R9). Není jasné, jestli byly tak krátké samotné rozhovory nebo jestli autorka nepovažovala delší ukázky za zajímavé či reprezentativní z hlediska zkoumaných jevů. U některých respondentů se ovšem nepodařilo získat nahrávky v obou, tj. ve formální i neformální situaci.

Problematický je statut formálních a neformálních situací; nezdá se mi, že by bylo možné např. v témže domácím prostředí a v témže čase (bezprostředně za sebou) proměnit neformální komunikaci ve formální nebo naopak, i když to, že respondent má najednou mluvit do mikrofonu, se jistě nějak projeví, záleží však hodně na individualitě jednotlivých mluvčích. Je také rozdíl mezi formální situací na ulici a v domácím prostředí; v něm je jistě obtížnější formálnost inscenovat. Některé repliky formálních rozhovorů vykazují spíše rysy neformálnosti (srov. s. 139, R1) nebo se stalo, že v situaci, která je označena jako formální, se uskutečnila spíše neformální komunikace (např. s. 160–161, R3). U studentů formální a neformální rozhovory rozlišeny nejsou.

Za přepisy magnetofonových nahrávek jsou ještě uvedeny ukázky televizních dialogických pořadů z oblasti zábavy, sportu atp., s nenucenou, uvolněnou, neformální atmosférou, kde převaha nespisovných jevů nad spisovnými není v současné době nijak vzácná a moderátor někdy přistupuje na hostův nespisovný kód.

Po uvedení přepisů magnetofonových nahrávek autorka vyhodnotila dotazníky postupně na několika úrovních: z hlediska pohlaví bez ohledu na vzdělání, z hlediska vzdělání bez ohledu na pohlaví, z hlediska regionu bez ohledu na pohlaví a vzdělání a závěrem celkově bez ohledu na rozdíly v místě, vzdělání a pohlaví.

[103]Na základě porovnání výsledků několikera vyhodnocení bylo možno vyslovit poznatky o užívání obecněčeských a spisovných tvarů v současné češtině ve dvou regionech a v určité skupině uživatelů češtiny. Výsledky nejsou překvapivé; ukázalo se např., že vzdělání má příznivý vliv na znalosti spisovné češtiny, že podle očekávání jsou teoretické znalosti o češtině menší než znalosti praktické (hlavně pravopisné), že ženy mají pozitivnější vztah ke spisovné češtině než muži, že studenti společenských věd si více cení spisovnou češtinu než technici, že muži mají pozitivnější vztah k obecné češtině než ženy. Sympatické je, že zjištění, ke kterým dospěla jak vyhodnocením dotazníků, tak analýzou autentických nahrávek, vztahuje autorka jen na tento vzorek respondentů a že příliš nezobecňuje; zřejmě je si vědoma slabších stránek výzkumu (nejasné rozlišení formálních a neformálních projevů, různá délka nahrávek a tudíž různé možnosti výskytu zkoumaných jevů, nedodržení zásady, že každý respondent pronese jak formální, tak i neformální projev, různý, tj. volnější nebo svázanější způsob vedení jak formálních, tak i neformálních rozhovorů).

Z dotazníků vyplynul většinový názor respondentů, že ve škole získali dobré praktické znalosti spisovné češtiny, mají však pochybnosti o tom, zda ve spisovné češtině mohou vést dialog. Ukázalo se také, že nepříliš velké jsou jejich znalosti o češtině, např. o jejím rozvrstvení. Zajímavá je kapitolka, v níž autorka porovnává představu respondentů, že by se ve formálních situacích mělo mluvit spisovně, a skutečný stav užívání spisovných a nespisovných tvarů; i v situacích formálních převažovaly v nahrávkách nespisovné tvary nad spisovnými. Ukázalo se, že představy Čechů o způsobu, jak užívat spisovnou a nespisovnou češtinu ve formálních situacích, neodpovídají skutečnosti.

Autorka se na více místech pozastavuje nad tím, že respondenti neznají a neužívají pojmenování obecná čeština a pro své projevy v běžném denním styku užívají označení hovorová nebo mluvená čeština nebo nářečí. V české jazykové situaci v užším smyslu se orientují hůře než v situaci moravských dialektů, které do jisté míry umějí alespoň pojmenovat. Kritizuje, že se ve školním vyučování opomíjí poučení o obecné češtině a že škola nevede žáky k tomu, aby se v jazykové situaci vyznali. Tento nežádoucí stav ve vědomí uživatelů češtiny připisuje „dogmatické“ jazykové politice předlistopadového Československa; toto tvrzení nijak blíže nevysvětluje, ale konstatuje, že ani v současné době se tento stav nemění.

Z dotazníků i z komentářů, které mohli respondenti připojit, vyplynulo, že mají pozitivní vztah ke spisovné češtině a připadá jim vhodné, aby se uplatňovala ve formálních situacích, v médiích, ve škole. Přejí si kultivaci ústního vyjadřování a považují za správné, aby každý český mluvčí byl schopen spisovného projevu. Skutečnost však těmto jejich představám neodpovídá a autorka konstatuje, že velká část komunikace probíhá na rovině obecné češtiny, jak ukázaly její magnetofonové nahrávky v obou druzích situací a jak se o tom přesvědčujeme všichni v každodenní praxi. Klade opět otázku, na kterou nemůžeme dát nějakou jednoduchou uspokojivou odpověď, proč českým uživatelům jazyka tak často nevyhovuje v komunikaci spisovná čeština, přestože ji relativně vysoko cení, proč by si nepřáli její změnu směrem k češtině obecné, přestože nutnost volit spisovné nebo nespisovné prostředky představuje vlastně zátěž nejen ve škole, ale v každodenní jazykové praxi. Autorka vidí možné příčiny tohoto stavu v současném i minulém školství, dotýká se na více místech minulého politického systému a ideologického ovzduší, které preferovalo preskripci před deskriptivním pojetím užívání jazyka. Je to však zřejmě jen jeden z mnoha aspektů této skutečnosti a bylo by vhodné vyvarovat se nějakých jednoznačných závěrů. V každém přípa[104]dě je však práce velmi cenná tím, že na relativně rozsáhlém současném autentickém materiálu demonstruje výskyt obecněčeských jevů v porovnání s jevy spisovnými a dokládá prostřednictvím výsledků dotazníkového šetření i z komentářů uvedených respondenty, že míšení spisovného a nespisovného kódu je v českých jazykových projevech naprosto běžné a že pro mnohé uživatele češtiny je to přirozený (a často i nejpřijatelnější) způsob komunikace. Ukazuje také metodu, jak zkoumat současnou jazykovou situaci, i když je zřejmé, že spolehlivost a reprezentativnost výsledků je podmíněna prací vícečlenného týmu.

Naše řeč, volume 87 (2004), issue 2, pp. 100-104

Previous Alena Jaklová: Text a obraz v „billboardové“ reklamě

Next Ivana Bozděchová: Třetí mezinárodní konference o literární kritice (Káhira 10.–14. 12. 2003)