Nectný Matěj Lauda z Piesku

Alena M. Černá

[Drobnosti]

(pdf)

-

Mezi exponenty husitských táboritů se často objevuje písecký hejtman Matyáš (Matěj) Laucia z Chlumčan (80. léta 14. stol. – 1460)[1]. Ač je jméno slavného husity ve středověkých pramenech uváděno pouze v podobě Lauda, do novočeského pravopisu je téměř bez výhrad přepisováno v podobě Louda. Tato úprava však není náležitá.

Lexikální archiv oddělení vývoje českého jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, na jehož základě se zpracovává velký Staročeský slovník,[2] jméno husitského hejtmana zaznamenává, avšak pouze v podobě Lauda, stejně jako např. české texty nejstarší vrstvy Starých letopisů českých (značené písmeny Q, A, a, V, D).[3] Očekávali bychom, že jméno přepisované novočeským pravopisem v podobě Louda se v textech z 15. století pravděpodobně objeví ve formě Lúda; připustíme-li totiž pozdější existenci českého diftongu ou v tomto jménu, musel by pocházet ze staršího dlouhého ú. Změna ú > ou se v češtině začala šířit na konci 14. století.[4] Písemné záznamy o provedené změně však máme dochovány pouze sporadicky. Diftong byl nejčastěji zapisován digrafem, který se blížil jeho původní výslovnosti: tedy au, případně též av, aw či ow. Nejstarší a ojedinělá písemná dosvědčení existence nového diftongu se objevují v závěru 14. století (srov. např. zápis: nad geho hlawau ze sborníku náboženských skladeb z přelomu 14. a 15. stol., fol. 55r[5]) a během století následujícího jich velmi pozvolna přibývá. Písaři tuto změnu prakticky ještě nezaznamenávali a setrvávali na grafických záznamech dlouhého u tak, jak byli zvyklí, případně tak, jak je nabádala opisovaná předloha, aniž by přihlédli ke skutečnému stavu v mluvené češtině.[6]

Pokud přijmeme existenci staročeského osobního jména Lúda, pak by toto jméno bylo s největší pravděpodobností odvozeno od staročeského slovesa lúdati sě (‚loudat se‘), příp. lúditi (‚klamati‘).[7] Jeho nositelem by tedy mohl být člověk s nepříliš chvályhodnými vlastnostmi. Jméno husitského předáka však zjevně vykazuje jiný motivační vztah, vztah k latinskému slovesu laudare ‚chválit‘ (českým protějškem tohoto osobního jména je ve středověku oblíbené jméno Chval(a)). Není známo, z jakých důvodů bylo Matyášovi z Chlumčan přisouzeno toto lichotivé přízvisko, je však zřejmé, že z příčin pravopisných se změnilo původní pozitivní vyznění v podobu, jež konotuje negativní soudy.

Počátek této „historické křivdy“ tkví v polovině 19. století, kdy jeden ze zásahů do českého pravopisu zavelel psát ve shodě s výslovností diftong au jako ou. U jména Matyáše z Chlumčan už nemusela být motivace latinským výrazem tak zřejmá, případně (a zřejmě [52]pravděpodobněji) převážilo mylné vztažení ke slovesu loudati se. Otázkou také je, jak byl vyslovován cizí diftong au v době, kdy se domácí au vyslovovalo jako ou. Pravděpodobná je různá výslovnost, ou i au, v závislosti mj. na povědomí a vzdělání mluvčího.[8] Badatelé pracující s historickými texty[9] založili úzus nového přepisu jména tohoto bojovníka, který se, až na výjimky,[10] stále neochvějně drží. Navzdory historické skutečnosti a navzdory tomu, že ani osobní jméno Lauda[11] z češtiny nezmizelo, zcela jistě i proto, aby se jeho nositelé odlišili od Loudů loudalů či loudilů.

---

[1] O této historické osobnosti viz např. V. Hrubý, Matyáš Louda z Chlumčan, husitský hejtman města Písku, Jihočeský sborník historický 47, 1978, s. 183–194. – Název tohoto příspěvku jsme si vypůjčili z díla Jana z Příbramě Život kněží táborských (fol. 61r sborníku A 16 z třeboňského archivu), z pasáže, kde se hovoří o Matyáši Laudovi jako nepoctivém píseckém správci kádí na cennosti.

[2] Staročeský slovník, Praha 1968n.

[3] Nová edice nejstarších textů SLČ, připravená edd. P Čornejem, A. M. Černou a M. Klosovou, je v tisku.

[4] Srov. např. M. Komárek, Historická mluvnice česká I, Hláskosloví, Praha 1969³, s. 165.

[5] Praha, Národní knihovna, sign. XVIII A 18; Staročeský slovník památku cituje pod zkratkou HodKlem (srov. Staročeský slovník. Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek, Praha 1968).

[6] Srov. J. Porák, Humanistická čeština, Praha 1979, s. 68n.

[7] O deverbálních jménech viz J. Pleskalová, Tvoření nejstarších českých osobních jmen, Brno 1998, s. 87n.

[8] K tomu též d. cit. v pozn. 6, s. 73.

[9] Ze současných vědců např. J. Čechura, P. Čornej, J. Spěváček, F. Šmahel a mnozí další autoři zásadních děl o českém husitství.

[10] Podobu Lauda ponechávají např. editoři publikace Ze Starých letopisů českých J. Kašpar a J. Porák (Praha 1980).

[11] Srov. též D. Moldanová, Naše příjmení. Praha 1983, s. 125 (heslo Laudát).

Naše řeč, ročník 87 (2004), číslo 1, s. 51-52

Předchozí Lucie Hašová: Šufunky gang aneb naběračka plná funkové hudby

Následující Kamila Smejkalová: Konzola, nebo konzole?