Časopis Naše řeč
en cz

Možnosti a meze využití kontextu při sémantické analýze staročeskýchexikálních jednotek

Alena M. Černá

[Články]

(pdf)

-

Každý lexikograf si plně uvědomuje důležitost kontextu, jenž sehrává při formální i sémantické interpretaci lexikální jednotky jen těžce zastupitelnou úlohu. Tento fakt je zřejmý především v lexikografii historické, kdy se v mnohých případech lexikograf nemůže opřít o své každodenní jazykové zázemí; vykládá často lexikální jednotky, které v proudu času zanikly, případně méně či více změnily své vlastnosti. Čeští diachronní lexikografové, kteří užívají coby pramen především rukopisné texty mladší roku 1500, zdůrazňují význam kontextu jak v koncepci akademického Staročeského slovníku[1], tak v monografických pracích.[2] Dostatečné textové okolí, v němž může lexikální jednotka prezentovat své formální i sémantické vlastnosti, může být do určité míry nahrazeno např. jinojazyčným textem (v případě slovníků, glosovaných textů atd.), zkoumáním tzv. věcných denotátů (zvl. dobových vyobrazení) či jinými způsoby.[3] Zůstaňme však u textů jednojazyčných (v našem případě českých), celistvých, tj. neporušených ani zásahy vnějšími (různé druhy poškození), ani vnitřními (nedbalost opisovače textů atp.).

Avšak ani dostačující kontext leckdy nestačí k bezproblémové interpretaci zkoumaného výrazu. Pomineme fakt, že už při první interpretaci výrazu (textu) se může lexikograf dopustit chyby – tj. může mylně přečíst rukopisné znění a přiřadit lexém do nepatřičných strukturních vztahů, či jej vyřadit ze vztahů, do nichž náleží. Nejsou výjimečné situace, že i „správně“ přečtené, tedy náležitě formálně interpretované slovo, zasazené do širokého kontextu, nám o své sémantické struktuře mnoho nevypovídá. Takové případy se vyskytují častěji v odborné literatuře, kdy se diachronní lexikograf musí opírat nejen o svou odbornou oborovou erudici, ale i o znalosti z jiných oborů, tedy o specializovaný intelektuální kontext. Jako příklad uveďme citát z lékařského sborníku,[4] jenž obsahuje mj. dva stejné texty, které jsou [134]převodem spisu Pseudo-Alberta Magna De secretis mulierum.[5] V pasáži pojednávající o „léčení“ nadměrné sexuální žádostivosti je mužům doporučováno, aby pili řeřátko. Řeřátko je uvedeno jako jedna z možností, jak zamezit smilstvu, okolní text se nikterak zvláště k tomuto substantivu nevztahuje, nevykládá jej a ani jiným způsobem nelze odhadnout jeho význam. Jako důkaz ocitujeme delší pasáž ze zmíněného sborníku: Pakli chceš smilstvo uhasiti, požívaj často květu vrbového neb topolového a necháš smilstva. Také ktož verbenu při sobě nosí. Také ktož se verbeny napie, za sedm dní nepožádá. Také ktož pomaže řemene miezkú verbenovú a bude to nositi při sobě na nahém těle, netbati bude smilstva. Pakli se koho tiem dotkne, též mu bude. Také řeřátko, ktož je často pie, muže uplně uhasí. Také múka z bobu učiněná a přiložená k ledvím, též činí a nedá vlasóm rósti ani múdcém odvisnúti (LékŽen 27a;[6] obdobně v druhém textu: Také ktož řeřátko často pijí, muži uplně uhasí LékŽen 64b). Substantivum řeřátko se vyskytuje ve zmíněném sborníku pouze na těchto dvou, kontextově identických místech a není doloženo v jiném lékařském spise.[7]

Bylo již řečeno, že z novočeského pohledu je toto substantivum významově neprůhledné, je však zjevné, že se slovotvorně vztahuje k adjektivu řeřavý. Význam tohoto adjektiva je ve staré i nové češtině shodný (‚rozpálený do červena, žhavý, rozžhavený‘[8]), avšak lexikální forma se změnila. I když stará čeština hojně dokládá výraz řeřavý (vezmi cibuli zralú, upeč ji pod popelem a řeřavým uhlím velmi dobře LékSalM 578), není toto adjektivum po formální stránce původní; je jen výsledkem pozdějších změn. Původní staročeská podoba tohoto adjektiva byla v souladu např. se stavem staroslověnským; neobsahovala žádné ř, neboť ide. základ *guher-[9] se transformoval do slovanského žer- (srov. stsl. žeravъ, stč. žeravý: pakli kto jie uhlé žeravé bez dýmu a plamene, dostane mu sě zbožie sirotčie … Pakli bude spálen ot žeravého uhlé bez plamene, bude mučen BřezSnářM 105a). Avšak jiné prameny dokládají podobu adjektiva po změně r > ř (žeřavý: vezmi žeřavé uhlé v hrnec a vlož na ně podešvy staré a rúšky s smolú lodní, a ten dým nemocný, sedě na stolici děravé, do zadku přijímaj LékRhaz 166). Další změnou, jíž jsou adjektiva (a ostatní deriváty) od kořene žer- podrobena, je změna počátečního ž v ř (řeřavý: o dřevu, ješto z něho uhel řeřavý do roka trvá CestMandA 218a) a také změ[135]na druhého, nepůvodního ř v ž (řežavý: Pán Kristus dí, že řežavé uhlé rozpaluje ŽídSpráv 16).[10] Méně frekventovanou změnou, která však již nepostihuje slovní základ, je změna v > b[11] (řežabý: vstav jej [prach] na řežabém uhlí ŠtěpMuz 48).

Jak je patrno i z citovaných dokladů, adjektivum se vyskytuje výhradně ve spojení se substantivem uhlé; ekvivalentním k tomu spojení je stč. neutrum žeřěvie (doložené s některými výše zmíněnými hláskovými změnami): jako uhlé na žeřeví a drva na ohni, takež člověk hněvivý vzbuzuje klevety BiblBosk Pr 26,21 (řeřeví BiblOl); i stáchu panošě i slúhy u žeřěvie, že bieše zima (BiblDrážď J 18,18). Jan Hus již uznal za vhodné toto substantivum čtenáři blíže vysvětlit, proto píše: choditi na řeřeví, to jest na živém uhlí (HusVýklM 282a). – U lexému řeřevie máme navíc doloženu i změnu náslovného ř > j[12] (vezma kadidlnici, jižto jeřevie s oltářě naplní BiblOl Lv 16,12 (žeřěvie BiblLit).

A konečně ještě další derivát vyjadřuje týž pojem – rozžhavené uhlí/uhlíky: žerátek. Nejedná se o výraz mladší, vzniklý univerbizačním procesem; výraz žeratъkъ (s významem ‚carbonum congerie‘) uvádí již F. Miklosich ve svém lexikonu,[13] avšak nikoliv akademický stsl. slovník, který dokládá jen adjektivum žeravъ.[14] Z níže uvedených dokladů vyplyne, že i tento výraz disponuje mnohými hláskovými variantami, o nichž jsme hovořili. Navíc se mění i jeho tvaroslovné zařazení – vedle původního maskulina časem vzniká i podoba neutra, na niž navazuje řeřátko z úvodu našeho článku: žerátko.

Ve staré češtině jsou oba lexémy (žerátek/žerátko) polysémní. V původním významu (‚řeřavé zbytky hořiva‘) jej užívá tzv. výklad jmen hebrejských: bude li žerátek jeho [jalovce] popelem přikryt, do roka ohniv ostane VýklHebrL 220a.

Ve slovnících mistra Klareta je nalezneme v kapitole o pojmenováních hmyzu (noctiluca řeřátek KlarGlosA 589, žerátek KlarBoh 196). S týmž latinským ekvivalentem již uvádí tzv. Velešínův slovník neutrum – řeřátko (SlovVeleš 104b). Obě tvaroslovné varianty znamenají létavce, který v noci svítí, tedy zřejmě světlušku, svatojánskou mušku. Toto tvrzení je opřeno i o další doklady, jež pocházejí ze souvislého, neslovníkového textu: Žerátkové učené a moudré lidi znamenají, protož spatří li je kto ve snách, by po domu jeho temném lesknúce sě létali, múdré a umělé hosti bude mieti BřezSnářS 238 (zlatkové (!) BřezSnářM 170b); jakož řeřátko v noci létaje svietí, a ve dne se nesvietí, takežto muož býti, že vidíme býti bě[136]lost na oplátce, ale syna božieho tu nevidíme PasKal C20a; varuj sě chlúby nebo chvály rosypaného světla, a tak tato řeřátko s sýcem neb s sovú vnitřnie chvály tvým tak bleskem svietiti se budeš Čtver 96b.

Lexikální archiv Staročeského slovníku nám poskytl doklad ještě na třetí význam tohoto substantiva. V cestopise tzv. Mandevilly je popisován nádherný cizokrajný palác slovy: A nad tiem domem stojíta dvě makovici, a to jsa karbunkuly nebo[15] dva řeřátky, kterýžto tak veliký blesk vydávají a také světlo, že téměř v noci vešken ten kraj osvěcují CestMandA 215a (žeřátky CestMandD). Sledovaný výraz řeřátek je zde uveden do synonymního (?) vztahu s výrazem, rovněž polysémním, karbunkul. Ten označuje jednak druh nebezpečného, zřejmě do ruda zaníceného nádoru či nežitu, jednak druh červeného, třpytivého drahokamu (rubínu či granátu). V úvahu by při interpretaci zmíněného textu přicházel samozřejmě význam druhý, tedy kámen, který žhne do noci jako řeřavý uhlík.

Vraťme se k návodu, jak ovlivnit lidskou sexuální aktivitu. Autor doporučuje proti smilstvu pít řeřátko. V latinském lékařském sborníku, uloženém v kapitulní knihovně Pražského hradu pod signaturou M III, nalezneme na fol. 125a glosovaný návod, jak zabránit početí: si vis quod mulier non concipiat … recipe noctilucas i. e. řeřátka. Zřejmě tedy byla řeřátka užívána (byly řeřátky užívány) k zabránění nechtěného početí dítěte různým způsobem. Tento závěr však neprozrazuje nic nového o významu tohoto lexému v daném kontextu.

Ve světle výše uvedené analýzy by doporučovaná tekutina měla být připravena buď přelitím žhavých uhlíků (řeřátko v primárním významu), případně by měla obsahovat světlušky, jejichž velikost se pohybuje okolo jednoho centimetru,[16] či prach z drahého kamení (řeřátko v dalších dvou metaforických významech). Ani jedna z těchto možností není tak nepřijatelná, jak se z pohledu dnešního člověka může zdát.

Ve středověké medicíně se kloubily postupy z moderního hlediska velmi progresivní s postupy velmi málo věrohodnými.[17] – Pro řeřátko v nepřeneseném významu (které by tak dokládalo v tomto významu dosud nedoloženou formu neutra), hovoří korespondence mezi hašením rozžhaveného uhlí a hašením nevhodné vášně; sloveso hasiti je navíc ve zmíněném citátu přímo uvedeno.

Užívání léčiv živočišného původu bylo v minulosti stejně běžné jako užívání rostlinných léčiv. Např. pták sup byl téměř všelékem. V tzv. františkánském lékař[137]ském sborníku se dočteme, že supí hlava zavěšená na hrdlo pomáhala proti bolesti zubů, supí mozek proti otokům, maso proti vzteklině, oči a plíce proti padoucnici, kůže na hrdlo přivázaná léčila bolest hlavy, kosti byly dobré proti pakostnici, a kdo psal perem supím, netrpěl křečí ruky. Sup prý pomáhal nejen proti běžným nemocím, ale i k lehkému porodu, mužům k potenci a dokonce i sexuálně nevyhraněným jedincům: játry [supa] se krví a sádlem a starú strdí smiešené a ztlučené, spomáhá měséčnikóm, to jest těm lidem, ješto jsú na měsiec ženú a na měsiec mužem (LékFrantA 102b–103a). – Navíc je třeba ještě připomenout, že světélkování světlušek má rozhodující vliv na vyhledávání partnera v době páření.[18]

Léčba kovy a drahými kameny se soustředila především na léčení zvnějšku těla, tedy na přikládání či přivazování kamene k nemocnému místu, běžné ale bylo také přidávání prachu z kamenů do mastí a jiných léčiv. Avšak i pití prachu z kamenů je doloženo: Krystal jest dvój: jeden z tvrdě starého ledu, druhý se rodí jako jiný kámen; pod jazykem držán hasí žiezn, zetřen se strdí a pit mléka dojkám dává Lapid 162a.

Není vyloučeno, že při výkladu sémantiky daného výrazu nepomůže nejen kontext textový, ale ani kontext oborový, v našem případě kontext informací z dějin středověkého lékařství. Uvedli jsme, že daný text je překladem, máme tedy k dispozici latinskou předlohu.[19] V tomto případě se však bohužel potvrdil jeden ze specifických rysů středověkých literárních památek, totiž značná autonomnost překladu na jinojazyčné předloze. V latinských textech, které jsme měli k dispozici, se nám nepodařilo ekvivalentní kontext nalézt, což svědčí o možnosti, že se vyskytuje jen v českém textu.

Postupem času výraz žerátek/žerátko v češtině zanikl. Jeho polysémní významová struktura byla značně přetížena především tím, že obsahovala jednotky blízké termínům, na něž je především kladen požadavek jednoznačnosti. Také stránka formální prošla velmi bouřlivým vývojem; dospěla k podobě obsahující dvě výslovnostně nesnadné hlásky ř, čímž vytvořila předpoklad nejen k dalším změnám, ale zřejmě i k zániku lexému.

Pro žhavý zbytek hořiva disponuje čeština pouze souslovím řeřavé uhlí[20] a mezi jakoby žhnoucími kameny rozlišuje granát a rubín. Složitější byla situace při pojmenování světélkující mušky, pro niž stará čeština dokládá hned několik výrazů. Pomineme zápis sseratek, glosu za latinský výraz cicencela v Mater verborum, [138]kdy počáteční digraf ss- můžeme dle zásad jednoduchého pravopisného systému interpretovat jako hlásku ž. Uvedený latinský výraz (poněkud zkomolený) má ve zmíněné kapitole o hmyzu Klaretova Glosáře ještě další český ekvivalent – švábník, tedy snad hmyz, který může svým světlem odehnat světloplaché šváby (citendula švábník KlarGlosA 587, Vodň ad 51a). Jiný ekvivalent se nalézá ve slovníku Weissenberském, který za latinské cinordula, lucipes uvádí výraz sklňátko, s cenným doplněním žížala, ješto v noci svietí. První světlušku nalezneme až na přelomu středověku a novověku, kdy si do svého slovníku zvaného Lactifer zapsal Jan Vodňanský: Cicendela id est lusula genus est scabronum, eo quod volans candeat – světluška (VodňLact nn2a).

Předkládaný rozbor jedné lexikální jednotky nás dovedl k závěru, že (i přes rozsáhlé bádání v příslušném textovém i mimotextovém kontextu) nejsme zatím schopni jednoznačně stanovit význam výrazu řeřátko v citátu ze sborníku ženského lékařství. Kloníme se k názoru, že řeřátko zde znamená světlušku, mimo jiné také pro poměrnou četnost doložení tohoto významu ve staré češtině a také pro uvedenou paralelu mezi sexualitou člověka a pohlavními orgány svatojánské mušky akcentovanými světélkováním. Za současného stavu poznání by však diachronnímu lexikografovi zřejmě nezbylo nic jiného než umístit za definicí příslušného významu otazník, jenž by signalizoval nemožnost jednoznačného soudu.


[1] Staročeský slovník. Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek, Praha 1968, zvl. s. 19–29.

[2] Např. I. Němec, Rekonstrukce lexikálního vývoje, Praha 1980, např. s. 170–172; E. Michálek, Český právní jazyk údobí předhusitského a doby Husovy, Praha 1970, s. 59.

[3] I. Němec, dílo cit. v pozn. 2, s. 80–88.

[4] Popis sborníku uloženého v Zemské knihovně v Brně pod signaturou A 112, in: V. Dokoupil, Soupis rukopisů knihovny augustiniánů na Starém Brně, Praha 1957.

[5] Latinské rukopisy tohoto spisu chová např. Národní knihovna v Praze pod signaturami III G 25, f. 152b–159b či V A 20, f. 220a–231b; starý tisk z r. 1669 má signaturu XVIII L 60.

[6] Staročeské literární památky citujeme podle úzu Staročeského slovníku, viz dílo cit. v pozn. 1, s. 55–118.

[7] Staročeský převod textu De secretis mulierum je také obsažen v tzv. lékařském jádru z 2. pol. 15. stol. (LékJádroB, s. 395–420); problematický text zde však není. Poněkud mladší varianta textu je zachována v tzv. Vnoučkově lékařsko-hospodářském sborníku z přelomu 15. a 16. stol., KNM III F 53, fol. 85a–94b; text je nedokončen (chybí folio 95) a zmíněnou pasáž o řeřátku rovněž neobsahuje.

[8] Tak např. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Praha 1998.

[9] Srov. A. Erhart – R. Večerka, Úvod do etymologie, Praha 1981, s. 212.

[10] Srov. např. J. Rejzek, Český etymologický slovník, Praha 2001; J. Holub – F. Kopečný, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1952 – zde též o následných disimilačních změnách ř-ř > ř-ž (též dial. žižlavý). Další příklady na tyto změny např. in: J. Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého I, Praha 1894, s. 350 (ř > ž) a 517–518 (ž > ř). – Vzhledem k neprůkazné grafice poukazujeme i na málo pravděpodobnou možnost přiklonění k jinému slovnímu základu a čtení řezavý.

[11] K této změně viz J. Gebauer, dílo cit. v pozn. 10, s. 429–430.

[12] Viz např. J. Gebauer, dílo cit. v pozn. 10, s. 518.

[13] F. Miklosich, Lexicon palaeoslovenico-graeco-latinum, Vídeň 1862–1865.

[14] Slovník jazyka staroslověnského, Praha 1966, s. 599.

[15] Spojku nebo zde chápeme ve 3. či ve 4. významu, které uvádí Staročeský slovník (3. nebo, anebo, či, či snad; připojuje větný člen (zř. větu) zpřesňující předchozí údaj či 4. nebo, aneb, neboli, či, čili; připojuje jiné pojmenování téže věci).

[16] Srov. např. H. Reichholf-Riehmová, Hmyz a pavoukovci, Praha 1997, s. 124–125.

[17] Srov. např. J. Le Goff – J.-C. Schmitt, Encyklopedie středověku, s. 332–343; pro české země nově M. Říhová, Středověký lékař, in: M. Nodl – F. Šmahel (edd.), Člověk českého středověku, Praha 2002, s. 309–336.

[18] Srov. dílo cit. v pozn. 16.

[19] Před nedávnem byl text nově přeložen do angličtiny, viz H. R. Lemay, Women’s Secrets, New York 1992.

[20] Podotýkáme, že adjektivum řeřavé je nadále podrobováno různým hláskovým proměnám. Lidová etymologie motivačně přiklonila tento výraz k substantivu žízeň; vznikla tak adjektiva žíznivý/žížnivý (o uhlí, kamnech apod.). „Úhybným manévrem“ se zdá být nahrazování adjektiva řeřavý ve spojení řeřavé uhlí „bezproblémovým“ adjektivem žhavý (žhavé uhlí).

Naše řeč, ročník 86 (2003), číslo 3, s. 133-138

Předchozí Hana Konečná: Dativ a instrumentál místních jmen typu Prachatice v nářečích

Následující Eva Hošnová: K užití zájmena onen v textech z druhé poloviny 19. století