Morfologicko-sémantická analýza českých příjmení tvořených z názvu zvířat a užívaných na severní Moravě

Jan Holeš, Tomáš Typovský

[Články]

(pdf)

-

1. Obecně

Jak známo, vlastní jména vznikají ze jmen obecných. Takový proces se nazývá proprializace, někdy též onymizace. Platí to o vlastních jménech obecně. V našem článku se omezíme na příjmení, a konkrétně pak na příjmení vzniklá z názvů zvířat. Všechny indoevropské jazyky prošly fází jednojmennosti, která se v češtině udržela až do 13. století.[1] Pohanští Čechové měli původně jediné jméno osobní, které bylo později nahrazeno tzv. jménem křestním. Křestní jméno bylo pro naše předky po dlouhou dobu nejdůležitějším a často i jediným pojmenováním osob. Tak křestní jméno Jan stačilo dlouho k oficiálnímu označení člověka, jak o tom svědčí kupříkladu zápisy ve starých právnických spisech.

Křestní jména byla pro lepší označení osoby doplňována přízvisky, což byly různé obměny křestních jmen, označení otce, ženy, řemesla, domova, vlastnosti apod. Tato přízviska sloužila pro vážný styk s veřejností. Přízvisky se mohly stát také přezdívky, z nichž vyprchal citový prvek. Jedna osoba mohla mít přízvisek více.

Používání přízvisek jako doplňkového pojmenování vedlo časem k zavedení pravidelné dvoujmennosti. Přízviska jsou vývojovými předchůdci pozdějších příjmení. Neustálenost, nedědičnost a proměnlivost jsou největšími rozdíly mezi starými přízvisky a dnešními příjmeními. Přízviska se měnila při stěhování, změně držby či jiných změnách.[2]

Z přízvisek, která se nedědila, se vyvinula dnešní dědičná příjmení jako povinné a závazné označení celé rodiny podle otce. Dnešní stabilizace příjmení nastala za státního absolutismu, kdy se řadový občan stal důležitým činitelem pro stát a státní pokladnu. Vyžaduje se stálé, pevné, dědičné pojmenování osob příjmením. Toto úsilí vyvrcholilo vydáním patentu císaře Josefa II. z 1. listopadu 1780. Jím se upravuje jejich užívání a stanovuje se povinnost je mít. Židovské obyvatelstvo muselo přijmout stálé příjmení s platností od 1. ledna 1788.

Původ příjmení je možno hledat ve jménech křestních, místních a pomístních, obyvatelských, kmenových a národních, v názvech rostlin a objektů neživé přírody, v názvech částí lidského těla, věcí, pokrmů, předmětů, nástrojů apod.[3] Důleži[121]tým zdrojem příjmení jsou názvy zvířat. Příjmení není možno třídit podle toho, v jakém smyslu bylo apelativum vzato za jméno vlastní, tedy podle podnětu pojmenování, který bývá většinou neznám, nýbrž spíše podle původního významu apelativa, které se stalo vlastním jménem osoby.[4]

 

2. Příjmení vzniklá z názvů zvířat

Lidé a zvířata žili vždy v úzké symbióze. Zvířata měla důležitou funkci v lidových pověrách a představách. Mnohá zvířata jsou spojována s výraznou symbolikou a personifikují nejrůznější vlastnosti. Exotická a nebezpečná zvířata měla významné místo ve formování mytologických, náboženských představ a rituálů. Jejich vyobrazení a označení přebírají roli totemů, duchovně významných znaků jednotlivých národů. Svou roli jistě hrály některé jejich vlastnosti v minulosti lidem nepochopitelné. Později se začínají objevovat v erbech, domovních znacích, svou úlohu měly i doplňky ze vzácných zvířat v módě a oblékání (ozdoby z peří kolibříků v 19. století, paví péra) apod., tak jak je tomu ostatně dodnes.

Názvy zvířat bývají jako osobní jména pokládány za metaforické, ale bližší pravdě je asi představa, že spolu se jménem na člověka přecházejí jejich typické vlastnosti, jako třeba bojovnost, síla, odvaha, zdraví. K nejstarším slovanským jménům patří např. Býk, Kozel, Medvěd, Tur, Vlk, Zajíc, Zvěř.[5]

Na tomto místě zmíníme tři způsoby členění českých příjmení vzniklých ze jmen zvířat. Z nich je nejpodrobnější a nejpropracovanější třídění J. Beneše.[6] Ten rozlišuje příjmení vzniklá z názvů:
– domácích zvířat: Bejček, Kobyla, Kocour, Koza, Králík, Ovečka, Prase, Psík, Vepřek, Volek aj.;
– lovné zvěře: Bobr, Jelen, Kamzík, Kňour, Kolouch, Srna, Vidlák, Zajíc, Zubr aj.;
– šelem: Jezevec, Kolčava, Kuna, Liška, Medvěd, Rys, Sobol, Tchoř, Vlk, Vydra aj.;
– drobných savců: Jež, Krtek, Křeček, Myška, Plch, Rejsek, Sysel, Netopýr, Veverka aj.;
– ptactva, a to buď domácího: Hus, Kačer, Kohout, Krůta, Páv, Slepica aj., nebo volně žijícího: Laštůvka, Skřivánek, Sova, Sýkora, Vrána aj.;
– ryb: Cejn, Kapr, Karas, Lín, Lipan, Losos, Okoun, Sumec, Štika aj.;
– jiných vodních živočichů: Pulec, Rak, Skokan, Žába aj.;
– plazů: Had, Hádek, Hadinec aj.;
– hmyzu: Blecha, Brabenec, Brouk, Cvrček, Chroust, Komár, Mol, Motýl, Mucha, Sršeň, Štěnička, Včelka aj.;
– cizokrajných a vymyšlených zvířat: Drak, Lev, Opička, Psohlavec, Pštros, Slon aj.

[122]Máme též dělení J. Svobody[7], které se však týká pouze staročeských příjmení a je méně podrobné. Tento autor používá následující klasifikační kategorie: nižší živočichové, obojživelníci, plazi, ryby, ptáci, savci nedomácí a savci domácí. Rovněž J. Kotík[8] podává třídění příjmení vzniklých ze jmen zvířat a používá kategorie jako zvířata čtvernohá, ptactvo, plazi, ryby a hmyz.

Všem výše uvedeným klasifikacím lze vytknout, že se v nich mísí pojmy z běžného jazyka (domácí savci, zvířata čtvernohá, lovná zvěř aj.) s termíny zoologickými (obojživelníci, plazi, drozdovití aj.). Byly by proto myslitelné ještě klasifikace jiné, například klasifikace uplatňující důsledně zoologickou taxonomii.

Etymologická motivace těchto příjmení není jednoznačná. Příjmí Sova mohl dostat někdo podle znamení sovy na domě, jindy to může být pojmenování metaforické, z přezdívky, narážky na některé vlastnosti, vzezření a jiné okolnosti.[9]

 

3. Severomoravská příjmení vzniklá z názvů zvířat

V předchozích kapitolách jsme k třídění používali kritéria sémantického, dále použijeme kritéria morfologického. Jako korpus jsme použili ostravský telefonní seznam z roku 2001. Excerpovali jsme celkem 483 českých synchronně motivovaných příjmení vzniklých z názvu zvířat. Příjmení jsme rozdělili na taková, která obsahují prostý, i když často všelijak modifikovaný název zvířete (zkomoleniny, nářeční pojmenování), a na odvozená, ta pak dále na substantivní a adjektivní.

 

Prostý název zvířete

Baran, Bažant, Beran, Bizon, Bizoň, Bober, Bobr, Bocian, Bonk, Brabec, Brabel, Brtník, Býk, Cap, Cvrček, Czyž, Čajka, Čáp, Čejka, Červ, Červenka, Číž, Čmelák, Čmelka, Datel, Drozd, Dudek, Gasior, Gonsior, Gavron, Gavroň, Gawron, Gawroň, Golob, Golomb, Goril, Havran, Hejl, Hnida, Holoub, Holub, Houser, Hraboš, Hrdlica, Hrdlička, Hroch, Hus, Huser, Hýl, Chocholouš, Chraszcz, Chrašč, Chrobák, Chrobok, Chroust, Chrt, Jalůvka, Jaskula, Jelen, Jeleň, Jeřáb, Jestřáb, Jež, Ježek, Kaczur, Kačena, Kačer, Kačor, Kafka, Kavka, Kawka, Kalus, Kaňa, Káňa, Kapoun, Kapr, Karas, Kobra, Kocur, Kočka, Kot, Kotzur, Kohout, Kohut, Kokot, Komár, Koňadra, Kos, Koza, Kozel, Koziel, Koziol, Krahulec, Kráva, Kret, Krkavec, Krolik, Krulik, Kruk, Krysa, Křeček, Křepelka, Křivan, Kukačka, Kukuczka, Kukučka, Kukula, Kukulka, Kukuszka, Kulíšek, Kumor, Kuna, Kura, Kuropata, Kuropatva, Kůrovec, Kuvik, Kvičala, Kvíčala, Kwiczala, Lastovica, Lasztowka, Lasztůvka, Lasztuwka, Laštovica, Laštovka, Laštuvka, Laštůvka, Lelek, Lev, Lis, Lisch[123]ka, Liska, Liška, Los, Medvec, Medveď, Medviď, Modřinka, Moucha, Mucha, Múra, Nedvěd, Niedziwiedz, Niedzwiedz, Norek, Okoun, Okun, Orel, Orzel, Pajak, Papoušek, Pelikán, Penkava, Pěnička, Pěnkava, Pinkava, Pilch, Piskoř, Plch, Poštolka, Poštulka, Poštůlka, Potkan, Pštros, Pštross, Ptak, Pták, Pulec, Racek, Rak, Ryba, Rys, Sejkora, Schikora, Síkora, Sikorjak, Sykora, Sýkora, Schnek, Skokan, Skřivan, Slavík, Slimák, Slovik, Slowik, Sluka, Sobol, Sojka, Sokol, Sova, Sůva, Srna, Srnec, Sršeň, Stehlík, Straka, Strnad, Sumec, Sup, Sysel, Ščigel, Ščuka, Špak, Špok, Štros, Šváb, Tchorz, Tchurz, Vejr, Veverka, Veviora, Vevjorka, Vlaštovka, Vlk, Vokoun, Volavka, Vorel, Vosa, Vrána, Vrabec, Vrobel, Vrubel, Wewiorka, Wrobel, Wrona, Wróna, Zaba, Zajac, Zajác, Zajic, Zajíc, Zajonc, Zezula, Zmija, Žaba, Žbik, Žluva, Žuk.

 

Odvozená

I. Substantivní

-ek: Baranek, Beranek, Bocek, Bonczek, Bonček, Byček, Býček, Capek, Čapek, Čížek (Čižěk), Dudešek, Gasiorek, Golombek, Havránek, Hejlek, Holoubek, Holubek, Holúbek, Housírek, Chocholoušek, Chrobáček, Chroboczek, Chroboček, Chrtek, Jelínek, Jestřábek, Kačerek, Kačírek, Kalousek, Kalusek, Karásek, Kocourek, Kocurek, Kotek, Kohoutek, Kohutek, Kokotek, Komárek, Kumorek, Kosek, Kozelek, Kozílek, Kraváček, Kretek, Kroliczek, Křivánek, Kulíšek, Kurek, Lelek, Lísek, Nedvídek, Okůnek, Orliczek, Orlíček, Pávek, Ptáček, Ptašek, Ptoszek, Rybáček, Skokánek, Skowranek, Skřivánek, Slavíček, Slimáček, Szpaczek, Škowronek, Špaček, Ščurek, Švábek, Vepřek, Vlček, Volek, Vorlíček, Zajíček, Zajonček;

-ik/-ík: Bobrzik, Bobřík, Capík, Čapík, Dudík, Gonsorčík, Hovadík, Husárik, Jaskulčík, Kačeřik, Kapřík, Kozík, Kozlík, Krafčík, Krahulík, Kravčík, Lisík, Lišaník, Losík, Myšík, Orlík, Oslík, Ovčačik, Ovčačík, Ovčařík, Psík, Rybarčík, Sokolík, Sumík, Supík, Syslík, Švábčík, Švábík;

-ka: Čmelka, Gaska, Gonska, Huska, Húska, Kobylka, Kočička, Kozelka, Kurečka, Laňka, Lastovička, Laštovička, Myšička, Ovečka, Pščolka, Rybička, Rybka, Sovička, Včelka, Vranečka, Wranka, Wrónka, Zezulka, Zmijka, Žabka, Žežulka;

-ko: Capko, Čajko, Kočko, Koťátko, Kurko, Kuřátko;

-ec: Holubec;

-ěc: Baraněc;

-ak/-ák: Baraňák, Čapák, Čížák, Hnidák, Husák, Jelenčiak, Kravák, Kunak, Kuňák, Kurák, Lišák, Liščák, Myšák, Rybák, Sikorjak, Vraňák, Žabák;

-evič: Dudkevič;

-ovič: Myškovič, Rybovič, Vlkovič;

[124]-ař/-ář: Holubář, Krysař;

-ov: Orlov;

-ok: Kaniok, Liszok, Lišok;

jiná: Golemba, Ježo, Kačala, Kozina, Kukač, Kukucz, Kukuč, Kukutsch, Kuřina, Rybár, Sternadel, Strakoš.

 

II. Adjektivní

-ský/-ovský: Bažantovský, Beranovský, Beranský, Bobrovský, Býčkovský, Býkovský, Capinský, Čajkovský, Červinský, Čižinský, Čižkovský, Čmelinský, Datlovský, Drozdovský, Dzikovský, Hovadinský, Husovský, Chroustovský, Jastrzembský, Jestřábský, Kačerikovský, Kaprovský, Kobylanský, Kozelský, Kozlovský, Krulikovský, Křečkovský, Kukulský, Kunovský, Kurovský, Liščinský, Losovský, Orlovský, Pilchovský, Ptašinský, Rakovský, Rybanský, Sykorský, Slavíkovský, Sokolovský, Vosovský, Zmijovský, Žabinský, Žabovský;

-cký: Brtnický, Lisický, Losenický, Nedvědický, Orlický;

-ski/-owski: Golembienski, Golembievski, Golembiovski, Jastrzembski, Krolikowski, Krukowski, Losowski, Muszynski, Sokolowski, Žabiński;

-aří: Ovčaří;

-ovskij: Krukovskij;

-ný: Včelný.

 

4. Závěry

Námi provedená analýza dobře ukazuje proporční zastoupení jednotlivých typů příjmení na daném území, je však potřeba přiznat, že z metodologického hlediska skýtá několik nástrah. Především by bylo potřeba vyřešit problém synchronní a diachronní motivovanosti těchto jmen, protože diachronní analýza korpusu by pravděpodobně odhalila další jednotky pro současné mluvčí nemotivované. Jazykově morfologická charakteristika se navíc často dostává do konfliktu se zoologickou skutečností. V prostých názvech zvířat se objevuje např. Špak, což není zoologický název, a naopak Vlaštovka nebo Kukačka, která jsou z diachronního hlediska zdrobnělinami.

Souhrnná tabulka se vztahuje na celkem 483 českých příjmení excerpovaných z ostravského telefonního seznamu. Jak je patrno, nejvýznamnější a téměř poloviční skupinu tvoří příjmení vzniklá z prostého názvu zvířete (239, tj. 49,4 %). Druhou nejvýznamnější skupinu tvoří příjmení odvozená pomocí deminutivního sufixu -ek (76, tj. 15,7 %), po ní následuje skupina tvořená příjmeními zakončenými na -ský/-ovský (44, tj. 9,1 %). Nejméně početnou skupinu tvoří příjmení tvo[125]řená sufixy augmentativními -ec (1, tj. 0,2 %), -ěc (1, tj. 0,2 %) a příjmení tvořená sufixy -ok (3, tj. 0,6 %), -evič (1, tj. 0,2 %) a -ov (1, tj. 0,2 %). Z adjektivních se jedná o sufixy -aří (1, tj. 0,2 %), -ovskij (1, tj. 0,2 %) a -ný (1, tj. 0,2 %).

Velice výrazným a zajímavým jevem ve zvoleném korpusu je výskyt původně polských příjmení, dnes již s českým pravopisem. Je to způsobeno významným vlivem polského elementu v demografické skladbě obyvatelstva na Ostravsku. Jako příklady uvádíme: Bonček, Dzikovský, Chraszcz, Golembienski, Gonsior, Gonska, Jastrzembský, Koziol, Slovik, Špak, Vevjorka, Zajonc. Vliv jiných jazyků je minimální, ale přesto bychom uvedli alespoň německý vliv na pravopis příjmení Lischka, Kotzur, Kukutsch, Schikora. Výjimkou je příjmení Krukovskij, kdy sufix odkazuje na ruský nebo ukrajinský původ.

 

Kategorie	Sufix	Počet	%
Prostý název		239	49,4
Substantivní	-ek	76	15,7
	-ik/-ík	33	6,8
	-ka	26	5,4
	-ko	6	1,2
	-ec	1	0,2
	-ěc	1	0,2
	-ak/-ák	17	3,5
	-evič	1	0,2
	-ovič	3	0,6
	-ař/-ář	2	0,4
	-ov	1	0,2
	-ok	3	0,6
	jiná	12	2,5
Adjektivní	-ský/-ovský	44	9,1
	-cký	5	1
	-ski/-owski	10	2
	-aří	1	0,2
	-ovskij	1	0,2
	-ný	1	0,2

Tabulka: Morfologická charakteristika excerpovaných českých příjmení

---

[1] D. Moldanová, Naše příjmení, Mladá fronta, Praha 1983, s. 15.

[2] J. Svoboda, Staročeská osobní jména a naše příjmení, ČSAV, Praha 1964, s. 187.

[3] O původu českých příjmení např. J. Beneš, O českých příjmeních, ČSAV, Praha 1962, J. Kotík, Naše příjmení, Praha 1897 (vyd. neuvedeno), a J. Svoboda, Staročeská osobní jména a naše příjmení, ČSAV, Praha 1964.

[4] J. Svoboda, cit. d., s. 186.

[5] J. Svoboda, cit. d., s. 45.

[6] J. Beneš, O českých příjmeních, s. 189–197.

[7] J. Svoboda, cit. d., s. 195–196.

[8] J. Kotík, Naše příjmení, s. 156–161.

[9] J. Svoboda, cit. d., s. 186.

Naše řeč, ročník 86 (2003), číslo 3, s. 120-125

Předchozí Miloslava Knappová: K jazykovým a právním aspektům přechylování příjmení v češtině

Následující Hana Konečná: Dativ a instrumentál místních jmen typu Prachatice v nářečích