Časopis Naše řeč
en cz

Mešterka

Ludmila Uhlířová

[Drobnosti]

(pdf)

-

Slovo sice dosud živé v jazyce části ženské populace, která se ze záliby věnuje ručnímu vyšívání, ale zároveň již pozapomínané, zastarávající, významově stále méně zřetelné. Žádný český slovník výkladový, etymologický ani nářeční ho neuvádí a v lístkovém materiálu lexikálního archivu Ústavu pro jazyk český je pouze jediný záznam z r. 1943: šaty a sukně se zapravují mešterkou. Lístek je opatřen vysvětlující poznámkou excerptora, že se jedná o „steh podobný křížkovému“. Fakt, že excerpující považoval za potřebné doklad komentovat, svědčí o tom, že už tehdy šlo o výraz vyskytující se vzácně a se specifickým použitím. Český knižní trh roku 2002 byl sice poměrně bohatě zásoben novou literaturou o technikách výšivek – k dispozici jsou původní příručky od českých autorek i překlady ze slovenštiny a němčiny – ale v žádné z těch, které jsem měla příležitost prohlédnout, se slovo mešterka už neobjevuje.

Starší česká etnografická literatura mešterku spojuje, zdá se, spíše s výšivkou moravskou než českou.[1] Podrobný výklad poskytují etnografické příručky slovenské.[2] Dozvídáme se z nich, že mešterka je druh ozdobného stehu, kterým se vytvářejí řádky malých čtverečků. Vyšívá se zprava doleva v jedné nebo ve více řádkách (mešterka jednořadová, dvouřadová a trojřadová), a to několikerým způsobem; na rubu vytváří písmeno Z, jindy písmeno X, může být podkládána přízí stejné nebo odlišné barvy a vyšívána na tkanině s vytaženými nitkami, takže pak jde o steh podobný ažuře. Používá se jako steh samostatný nebo na doplnění jiných stehů, nejčastěji jako steh upevňovací (o tom svědčí i výše uvedený český doklad), kterým se začišťují například pokrývky, prostírání nebo ubrousky – zpravidla výrobky z hrubšího plátna.

Jediným slovenským jazykovým slovníkem, který slovo uvádí, je Slovník slovenského jazyka. Vykládá mešterku jako „druh ozdobného stehu na ľudových výšivkách“ a výraz hodnotí jako zastaralý a lidový.[3]

Do slovenštiny – a prostřednictvím slovenštiny dále do češtiny – se mešterka dostala velmi pravděpodobně přejetím maďarského mesterke; maď. sufix -ke, v maď. respektující vokální harmonii, se hláskově přizpůsobil slovanskému sufixu -ka. Základem slova je maďarské mester [mešter] ‚mistr‘ z latinského ‚magister‘. V dnešní maďarštině jde rovněž o zastaralý výraz, a to především (ale nejen) pro obrubovací steh. Navíc se v maďarských pramenech uvádí,[4] že mešterka mohla být nejen vyšívána, ale i tkána; metonymicky mohl být mešterkou nazýván také výrobek takto ozdobený.

Vzhledem k tomu, že mešterka je steh poměrně složitý (je to steh na počítané niti) a zároveň steh, kterým se obrubovalo, tudíž dokončovalo dílo, a zároveň tedy steh, při jehož zvládání vyšívačka musela osvědčit zručnost, pečlivost, trpělivost i nápaditost, lze se domnívat, že mohlo jít původně o steh mistrovský[5], který se zřejmě pak tradoval různým způsobem tak, jak z generace na generaci putovaly vyší[53]vací vzorníky. Původní latinské ‚magister‘ je ovšem evropeismus. Ve slově mešterka se do češtiny dostal v poněkud méně průhledné hláskové podobě a navíc z méně obvyklého geografického směru, než na jaký jsme zvyklí. Tím se také mešterka zajímavě odlišuje od celé řady výrazů z oblasti ručních prací, které čeština přejala z němčiny, jako je např. obecněčeské heft, heftovat, přiheftovat, štrikovat, žengle či hovorové štupovat, štupovačka, špulka (nití), nebo z francouzštiny, jako je spisovné ažura, ažurka, ažurovat, ažurovací. Konkrétní příčiny, proč slovo zastaralo, bychom museli zkoumat nejen v širších souvislostech s vývojem celé terminologie vyšívání, zejména s diferenciací a zpřesňováním názvů jednotlivých stehů, ale i s tradicemi a pokrokem ve vyšívacích technikách samých a v neposlední řadě i s proměnlivostí módy v jejich používání.


[1] M. Ludvíková, Moravská lidová výšivka, Brno 1986.

[2] A. Lichnerová, Čaro výšivky, Bratislava 1983. – M. Mannová, Výšivky, Práca, Bratislava 1975.

[3] Slovník slovenského jazyka, Vyd. SAV, Bratislava 1960. – Díky laskavému sdělení kolegů z Jazykovedného ústavu Ľ. Štúra SAV v Bratislavě víme, že v kartotéce dialektologického oddělení existuje na toto slovo poměrně dost dokladů.

[4] Za ochotnou hungaristickou konzultaci děkuji L. Hašové z Ústavu pro jazyk český.

[5] Srov. i obecněčeské zastaralé majstrštyk ve významu ‚dílo tovaryše vypracované pro přijetí mezi cechovní mistry‘, Akademický slovník cizích slov, Academia, Praha 1997.

Naše řeč, ročník 86 (2003), číslo 1, s. 52-53

Předchozí Miloš Dokulil: Samosprávný a správní

Následující Ivana Svobodová: Melino, valaška a jiná plemena