Potřebná publikace o příjmení v současné češtině

Jiří Kraus

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Deset let po úspěšném prvním vydání své knihy Příjmení v současné češtině se Miloslava Knappová, naše přední badatelka v oboru křestních (rodných) jmen a příjmení, k svému tématu vrací a zpracovává je v rozšířené a doplněné podobě. Jedním z důvodů tohoto návratu je aktuální společenská poptávka, která vychází z matriční praxe nastolující otázky mimořádně citlivé a společensky závažné. Nová publikace Naše a cizí příjmení v současné češtině (nakladatelství TAX AZ Kort Liberec) o rozsahu 256 stran (z toho rejstřík probíraných příjmení s. 215–244) zároveň dokazuje, že jazykovědci i jazykovědné instituce – občas v rozporu s přesvědčením některých lingvistických teoretiků – musí nezřídka opustit postoje nezaujatých pozorovatelů a pasivních registrátorů jazykového úzu. Zejména proto, že jejich návrhy, řešení a rozhodnutí se stávají součástí širších norem právní povahy. A v neposlední řadě i proto, že příjmení (specifická skupina vlastních jmen – propriálních podstatných a zpodstatnělých přídavných jmen) tvoří modelový jazykový podsystém, ve kterém vzhledem k mobilitě a globálnímu charakteru moderní společnosti procesy výslovnostního, pravopisného zdomácňování a odvozování (přechylování) probíhají obzvlášť překotně. Jsou to totiž – vedle místních názvů – většinou právě příjmení, jejichž prostřednictvím se seznamujeme s pravopisnými i výslovnostními zásadami cizích, často značně vzdálených jazyků (a samozřejmě také s výjimkami z těchto obecných zásad). O teoretické i praktické důležitosti této problematiky svědčí nejenom požadavky matriční a vůbec administrativní praxe, zájem médií o uvádění náležitých podob příjmení cizího původu, ale i specifický rys české jazykové kultury, prakticky neznámý [261]např. nositelům mnohých tzv. velkých jazyků – vysoká prestižní hodnota správné výslovnosti těchto příjmení. I když v publikaci je silně zastoupen pohled doporučující a normativní (adresovaný především matriční a vůbec administrativní praxi), autorka nezapomíná zdůraznit význam četných dubletních řešení. Tam, kde se vyskytují dublety, připomíná rozhodující úlohu rodinné tradice (např. Dítě – 2. p. Dítěte i Dítě, přechýlená podoba Dítětová i Díťová).

Spolehlivou autorčinu znalost požadavků veřejnosti dokládají i úvodní informace knihy obsahující rady profesionálním i amatérským zájemcům o rodopisný výzkum, který zahrnuje okolnosti vzniku příjmení i etnicky, sociálně a psychologicky podmíněné podněty vedoucí k jejich utváření, popřípadě i proměnám. Podrobně pak tyto podněty a motivaci rozvádí první kapitola knihy O původu našich příjmení, rozdělená podle několika hledisek: (a) z osobních jmen (ze jmen slovanských, hebrejských a aramejských, řeckých, latinských, germánských), (b) ze jmen místních, národních a obyvatelských, (c) podle polohy, druhu nebo charakteru bydliště, (d) podle tělesných a duševních vlastností, podle věku a příbuzenských vztahů, (e) podle sociálního rozvrstvení, společenských poměrů, právních a majetkových vztahů, (f) podle povolání a činnosti, (g) z názvu živočichů a rostlin, (h) z názvu věcí, abstrakt a přírodních jevů, (i) z označení různých dějů (Skočdopole, Kutílek, Osolsobě) a (k) ze slov nesklonných, příslovcí a citoslovcí (Halabala, Tenkrát, Netřeba, Kvis, z něm gewiss apod.).

Podrobný výklad v současné době pro flektivní jazyk typu češtiny velice aktuální problematiky obsahuje druhá kapitola Skloňování a přechylování příjmení. Výklad kapitoly vychází ze skutečnosti, že dominantní a aktivní úlohu v mezijazykovém kontaktu zaujímá jazyk přejímající, ve kterém se prosazuje rodový protiklad (Poche – Pochová i Pocheová, Martelli – Martelliová) i schopnost jména přiřadit se k domácímu deklinačnímu vzoru podle příslušného zakončení. Autorka si ovšem uvědomuje společenské, právní i jazykové aspekty přechylování a připomíná § 69 zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení, ve kterém se uvádí: „Příjmení žen se tvoří v souladu s pravidly české mluvnice. Ukládá-li to mezinárodní smlouva, uvede matriční úřad na žádost nositelky příjmení v matričním zápisu vedle příjmení ženy podle pravidel české mluvnice i toto její příjmení ve formě, která pravidlům české mluvnice neodpovídá. Z těchto dvou forem příjmení může nositelka příjmení užívat jen jednu formu, kterou si zvolí při podání žádosti, a ta se uvede v matričním dokladu.“ Uvedený citát se pochopitelně vztahuje k podobě 1. pádu, jak ji uvádí příslušný dokument. Vyžadovat užití nepřechýlené podoby jména v běžné komunikaci je pochopitelně možné, ale důsledné dodržování tohoto požadavku – nejde-li o všeobecně známé jméno (Agatha Christie, Britney Spears) – působí zpravidla směšně a snobsky (četl jsem knížku od Highsmith – od Patricie Highsmith, vláda Benazir Bhutto místo náležitého Benazir Bhuttové). Iniciátorům a přispěvatelům v poslední době stále častějších mediálních rozprav na téma, zda přechylovat, či nepřechylovat, je adresován autorčin přesvědčivý argument: „Skloňování jmen obecných a vlastních patří k obecným zákonitostem češtiny a jejím systémovým vlastnostem. Přechylování a skloňování ženských příjmení v běžné společenské komunikaci k nim patří také, není totiž záležitostí legislativních rozhodnutí a nelze tudíž na ně vztahovat ani zákon o matrikách.“ Je ovšem pochopitelné, že především příjmení cizího původu a také některá málo slovotvorně průhledná příjmení domácí jsou při začleňování do českého systému skloňování zdrojem četných nejistot a potíží. Jejich řešení se věnují další kapitoly knihy: Skloňování a pře[262]chylování víceslovných příjmení. Začleňování cizích ženských příjmení do češtiny. Začleňování orientálních osobních jmen do češtiny, K pravopisné podobě našich příjmení a Pravidla přepisu osobních jmen z některých cizích jazyků. Čtenář tu rovněž najde poučení o tom, jak se v některých jazycích rozlišují jména vdaných a neprovdaných žen, o slovosledném pořádku křestních jmen a příjmení (popř. dalších složek víceslovného jména, plnovýznamových i předložkových). Údaje o zastoupení a proměnách českých příjmení přináší závěrečná kapitola O příjmeních z hlediska frekvenčního.

Předností publikace je i to, že autorka věnuje velkou pozornost příjmením pocházejícím z jazyků a z jazykových oblastí, s nimiž se vzhledem k současnému nárůstu migračních vln setkáváme daleko častěji, než tomu bylo v letech minulých – vietnamštině, čínštině, ukrajinštině (jejíž transkripce z azbuky do latinky se od ruštiny v mnoha případech podstatně odlišuje), srbštině, rumunštině, albánštině apod.

I když četné pasáže knihy prozrazují, že hlavním záměrem autorky bylo poskytnout převážně praktická poučení pracovnicím a pracovníkům veřejné správy (zejména v oblasti matriční praxe), podařilo se jí shrnout mnoho zásadních informací z oblasti lingvistické (onomastické) teorie i jejích aplikací, které nepochybně zaujmou nejen jazykovědce, ale také ostatní zájemce o současnou češtinu a její kulturu. Zároveň tím úspěšně navázala i na své starší práce o rodných jménech a o jejich společenské problematice.

Naše řeč, volume 85 (2002), issue 5, pp. 260-262

Previous Jana Hoffmannová: Epistolografický odkaz Boženy Němcové v nových interpretacích

Next Josef Šimandl: Jak zacházet s francouzskými jmény