Staročeský jubilant Emanuel Michálek

Zlatuše Braunšteinová

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Mistr Michal, čstný toť kmetek múdrý, netoliko písař čadský, ale taktéž jako pán opravní lida poddacieho na diele vokabulářovém hlahola dřevniho zaměstknán bieše, svou jarostí a brzostí u práci se vyznamenáváše příklad dávaje spolurobotězóm… Podobně zněly úvodní věty nezapomenutelných „staročeských“ oslavných řečí, které svým kolegům skládal Emanuel Michálek aneb tak řečený „Michal písař“ při příležitosti nejrůznějších životních výročí. Jeho fabulové hříčky jsou skutečně okrajové, bez významu pro historickou jazykovědu, avšak právě v nich se odrážejí dva základní charakteristické rysy staročeského jubilanta: kvality erudovaného znalce staročeských písemných textů a kvality lidské. Jeho osmdesátiny by byly výtečnou příležitostí pro podobnou zdravici, avšak jen málokdo by uměl napodobit jeho pábitelský styl blížící se textům staročeským do té míry, že ani mnohý odborník by neodhalil některé „novočesko-staročeské neologismy“. K tak věrnému napodobení jazyka a stylu je kromě jiného nezbytná důkladná znalost staročeských památek, kterým E. Michálek, žák F. Ryšánka a J. B. Čapka, zasvětil celý svůj život. Pokusme se proto alespoň o stručný nástin jeho rozsáhlé činnosti jazykovědné, která byla zhodnocena naposledy v práci Igora Němce[1] při příležitosti jeho sedmdesátin. Byla otištěna v Listech filologických stejně jako rozsáhlý soupis jeho prací za léta 1956–1990, pořízený Petrem Nejedlým[2].

Jubilující PhDr. Emanuel Michálek, CSc. (* 11. 3. 1922), se zkoumání nejstarších písemných textů věnuje od dob svých studií bohemistiky a historie na Univerzitě Karlově. V roce 1957 nastoupil do oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český, kde se podílel už na přípravách koncepce Staročeského slovníku (dále jen StčS). Práci na tvorbě StčS se věnoval celá desetiletí jako autor a v pozdějších letech i jako redaktor a recenzent. Proto i práce E. Michálka, publikované v nejrůznějších odborných časopisech, jsou většinou motivovány potřebami lexikografickými. Jeho odborné články, opírající se převážně o materiál StčS, představují nesmírně užitečný podklad pro studium nejstaršího vývojového období českého jazyka.

Doktorandská disertace E. Michálka je jednou z prvních rozsáhlých prací, ve které se zaměřil na jazyk období českého humanismu. Toto téma rozpracovává i v dalších letech zvláště z hlediska slovní zásoby. Podrobně se zabývá slovní zásobou jednotlivých dílčích období ve vývoji staré češtiny, zejména slovní zásobou doby Karlovy. Sleduje vztahy mezi církevní slovanštinou a češtinou ve 14. století, zdůrazňuje historicko-společenské vlivy na vývoj jazyka, např. ve studii Poslání Emauzského kláštera a české památky s ním souvisící (1975). V několika pracích rozebírá jazyk doby předhusitské, speciální jazyk husitů táborského směru, ale věnuje se i době střední a obrozenecké. Analyzuje specifickou slovní zásobu jednotlivých významných osobností a společenství; četné studie jsou zaměřeny na rozbor díla J. Husa. Dále se věnuje slovní zásobě nejstarších památek Jednoty bratrské, dílu Jana Rokycany, Jana Milíče a Řehoře Krajčího, Ja[44]na Silvána, Tadeáše Hájka z Hájku, Jiřího Melantricha, Tomáše Pešiny z Čechorodu. Několikrát se vrací k lexiku spisů J. A. Komenského[3], zajímá se o specifika textů biblických, zejména o jazyk autorů Bible kralické[4].

Snad nejbližším středověkým autorem je E. Michálkovi vzdělaný středověký překladatel a jazykový novátor Bartoloměj z Chlumce, řečený Klaret, jemuž kromě více než desítky jednotlivých studií věnuje důkladně propracovanou monografii Česká slovní zásoba v Klaretových slovnících (1989). Tato práce vznikla z potřeby proniknout hlouběji do problematiky středověkých latinsko-českých slovníkových památek, jež se svými specifickými rysy odlišují od ostatních soudobých textů a mnohdy činí problémy při práci lexikografické. Jazykovým rozborem Klaretova lexika autor odhaluje i cizojazyčné vlivy (latina, němčina, církevní slovanština a srbochorvatština) a celou práci doplňuje erudovaným historickým přehledem dobových společensko-kulturních poměrů. Mnohé z Klaretových neologismů jsou na pomezí terminologických pojmenování, a tak možná ne náhodou se tato oblast slovní zásoby stala dalším tématem četných prací E. Michálka.

Z široké oblasti terminologických pojmenování se E. Michálek specializuje zejména na staročeskou právní terminologii, poprvé v článku K slovní zásobě t.zv. Soběslavských a Staropražských práv (1957); byla tématem i jeho kandidátské disertace (1958). Ve svých pracích sleduje kontinuitu lexika v mladších a starších právních památkách a hledá hranice mezi běžnými pojmenováními a termíny. Své poznatky ze studia staročeských právních památek shrnuje v monografii Český právní jazyk období předhusitského a doby Husovy (1970). Pro potřeby StčS E. Michálek vypracoval do základního teoretického a metodologického materiálu Principy Staročeského slovníku zejména oddíly týkající se lexikálních jednotek terminologických a frazeologických[5]. Základní kritéria pro stanovení terminologické jednotky z hlediska principů StčS jsou podrobněji rozpracována ve studii Terminologické jednotky v Staročeském slovníku (1971). Autor zde zdůrazňuje, že pro určení termínu je třeba se opírat o existenci pojmoslovné soustavy daného oboru, pro který bývá již ve středověku vypracována příslušná odborná literatura. Upozorňuje na sporné kritérium frekvence, které ne vždy spoluurčuje existenci termínu, ale i na důležitost systémových vztahů slov formálně i významově příbuzných se slovem základovým. Ve studii Pojmová diferenciace – ústřední problém terminologie viděné historicky (1971) se zaměřuje na porovnání odborných názvů středověkých s dnešními, a to zejména na úseku terminologie botanické. V neposlední řadě je třeba jmenovat jeho práci K lexikografickému zpracování stč. termínů administrativních (1983), ve které se snaží o vymezení hranice mezi termíny právními a administrativními a na základě lexikografické praxe upozorňuje na dosavadní užívání příslušných terminologických zkratek ve StčS.

Pro vývoj lexikologie a lexikografie má velký význam prohloubení teoretických poznatků z oblasti frazeologie, které byly rovněž zakomponovány do základních lexikografických principů [45]velkého akademického slovníku staré češtiny (viz pozn. 5). E. Michálek rozpracovává jednotlivá kritéria pro určení frazému a na základě těchto kritérií nabízí příslušné typy lexikografického zpracování. Problematika rozlišení složených lexémů a ustálených spojení byla tématem jeho studie O ustálených spojeních v staročeských právních památkách (1965). V několika pracích sleduje užití frazeologických jednotek ve staročeských textech, přičemž se zaměřuje zejména na slovní zásobu J. Husa, např. ve studii K frazeologické složce v Husově slovní zásobě (1965). Vedle celé široké oblasti frazeologických jednotek se hlouběji věnuje tematice biblismů, např. v článcích K biblickým citátům v Husově nedělní Postile (1970), K otázce biblismů v českých spisech J. A. Komenského (1970, spolu s V. Chládkovou), Z Klaretova biblického názvosloví (1977). Z českých spisů J. A. Komenského čerpá i při studiu další specifické oblasti frazeologie – přirovnání (1992)[6].

Spolu s kolegy z oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český se E. Michálek podílel na sestavení Výboru z české literatury doby husitské I., II. (1963, 1964) a dvou popularizačních příruček Slova a dějiny (1980) a Dědictví řeči (1986). Svým komentářovým příspěvkem doplnil vydání faksimile Bible kralické (1995) v ediční řadě Biblia Slavica[7], která dokumentuje dějiny slovanského biblického překladu, a přispěl i do souhrnného díla V. Kyase o vývoji českých biblických překladů Česká bible v dějinách národního písemnictví (1997)[8].

O velké šíři jazykovědných zájmů staročeského jubilanta svědčí i několik příspěvků z oblasti onomastiky, např. Označování osob podle rodové příslušnosti a sídla v nejstarších českých textech (1980). V posledních letech se E. Michálek zabývá zvláště výklady jmen v periodiku Acta onomastica. Za zmínku jistě stojí i jeho kratší příspěvky do rubriky Listů filologických Ze staročeského slovníku (1960–1990) zaměřené většinou na jednotlivé staročeské lexikální jednotky, ale i drobné popularizační práce do rubriky deníku Svobodné slovo Z historie slov a věcí (1973–1986) či příspěvky pro Jazykový koutek Československého rozhlasu. S jeho dalšími příspěvky se čtenáři Naší řeči, Slova a slovesnosti a dalších jazykovědných periodik průběžně setkávají již více než 40 let. Ať už se jedná o články populární či vědecké, vyznačují se vždy přehlednou, srozumitelnou stavbou s jasně formulovanými, promyšlenými závěry. Jeho odborné práce se stávají teoretickým i metodologickým východiskem pro další zkoumání v oblasti historie jazyka.

Co dodat závěrem? Do našeho výčtu se nevešly mnohé údaje, např. o dlouholeté práci redaktorské v Listech filologických, o stále pokračující obětavé práci recenzenta pro Staročeský slovník… K základnímu přehledu údajů dokládajících obdivuhodnou pracovitost a odbornou zdatnost však musíme doplnit ještě dovětek o jeho nesmírně skromné a laskavé povaze, se kterou vždy ochotně vychází vstříc všem potřebným. A protožť našemu přěvelmě milenému Mistru písaři Michalovi přejeme všeliké dobré obecné i dobrého sdravie budúcně na mnohá léta.

---

[1] Srov. I. Němec, Emanuel Michálek a česká historická lexikologie a lexikografie, in: Palaeobohemica Immanueli Michálek septuagenario oblata, LF 115, Suppl. II., Praha 1992, s. 12–17.

[2] Srov. P. Nejedlý, Emanuel Michálek – soupis prací za léta 1956–1990, viz citace v pozn. 1, s. 18–32.

[3] Naposledy E. Michálek, Die Wortverbindungen škola mateřská…, in: LF 115, Praha 1992, s. 144–145.

[4] Naposledy E. Michálek, Jazyk Kralické bible v kontextu vývoje starší doby, in: Česká bible v dějinách evropské kultury, Brno 1994, s. 41–48; E. Michálek, K netradičním starším českým překladům bible, především náměšťského Nového zákona z r. 1533, in: Z kralické tvrze 21, 1996–97, s. 109–110; viz též pozn. 7.

[5] Srov. Principy staročeského slovníku, in: Staročeský slovník. Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek, Praha 1968, s. 16–49, zvl. § 5.33. a 5.36.

[6] E. Michálek, K přirovnáním v českých spisech J. A. Komenského, viz citace v pozn. 1, s. 5–11.

[7] E. Michálek, Philologischer Kommentar zur sechsteiligen Kralitzer Bibel, in: M. Bohatcová, E. Michálek, J. Heller, M. Balabán, Kralitzer Bibel. Kommentare, Paderborn 1995, s. 183–214. O vydávání faksimilí slovanských biblí v řadě Biblia Slavica srov. J. Pečírková, Faksimile slovanských biblí, in: LF 1 15, Suppl. II., Praha 1992, s. 138–143.

[8] Srov. E. Michálek, K slovní zásobě poznámek bible Kralické, in: V. Kyas, Česká bible v dějinách národního písemnictví, Praha 1997, s. 201–209.

Naše řeč, volume 85 (2002), issue 1, pp. 43-45

Previous Miloslava Vajdlová: Sborník Nová slovní zásoba ve výkladových slovnících

Next Jana Hoffmannová: Život s magnetofonem