O spisovné moravštině a jiných „malých“ jazycích

Alexandr Stich

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Univerzita v estonském Tartu (dříve známém i pod německým jménem Dorpat) vydala v roce 1998 jako 4. svazek edice Slavica Tartuensia soubor statí nazvaný Malé a velké jazyky… (v originálním, ruském znění: Jazyki malyje i bol’šije…). Redaktorem celé edice i tohoto čtvrtého svazku je Alexandr Dmitrijevič Duličenko; věnuje se této problematice zřejmě soustavně.[1]

Svazek je věnován památce ruského lingvisty Nikity Iljiče Tolstého (1923–1996). Otvírá ho studie u nás dobře známého slavisty a bohemisty Valerije Michajloviče Mokijenka o významu Tolstého knihy Slovanské starožitnosti (Slavjanskije drevnosti) pro historicky orientovaný výzkum slovanské frazeologie. Následující články a studie se už orientují k tématům uvedeným titulem celého svazku. Jsou rozděleny do čtyř oddílů.

První je věnován jazykům „malým“. Je uveden statí redaktora A. D. Duličenka; má ráz obecný a teoretický, řeší se tu „status, rozvoj a problémy přežívání (vyživanije) malých jazyků“. Ostatní studie se už věnují problémům dílčím a speciálním. Jejich autoři pocházejí z celé střední Evropy (od samého Tartu přes Gdaňsk, Varšavu a Chotěbuz po Nový Sad, a dále Lublaň až do Padovy). Pojednávají např. o jazyku jihoslovanských Rusnáků, o jazyku rezijském, o kašubštině, slovinštině (!), dolní srbštině a nakonec o laštině Óndry Łysohorského.[2]

Třetí oddíl (jazyky „velké“) se z tematiky svazku zřetelně vymyká. Jsou tam umístěny příspěvky o kategorii rodu (v ruštině, srbochorvatštině a němčině, z hlediska konfrontačního), o času a vidu v polovětných konstrukcích, o podmětu v textu, o sponě. Čtvrtý oddíl shromáždil studie o jazycích „starých“, a to o staroslověnštině, staré kašubštině, o ugrofinském substrátu slovanštiny. Pátý oddíl zaměřil pozornost na dílčí náměty z dějin slavistiky, především na některé klíčové osobnosti (N. I. Greče, J. Baudoina de Courtenay ad.). Jak vidět, sborník není jednotně koncipován a okruh vymezený názvem sleduje jen přibližně.

O to víc nás zajímá, i s ohledem na zaměření tohoto časopisu, oddíl, který jsme zatím pominuli, totiž oddíl druhý. Ten je namířen na jazyky „nové“. Sborník uvádí výslovně tři. Jsou to: černohorština (přibývá zřejmě na slovanském jihu k bosenštině a pomáčtině), dále rusínština (jak se dovídáme z přílohy na s. 165, jsou nejméně tři: karpatorusínština, lemkovská rusínština a rusínština v Maďarsku, bez přívlastku[3]) a moravština (na s. 166 se dovídáme, že lze do této [261]řady včlenit ještě kašubštinu). Na první pohled je zřejmé, že předvedený soubor „nových“ jazyků není příliš sourodý; spisovná moravština se tu ocitá z hlediska klasifikace samostatných jazyků v společenství značně nespojitém a obtížně srovnávatelném.

Z přílohy na s. 166n. se dále dozvídáme, že existují ještě dva „nové“ jazyky, a to jazyk vičský a jazyk halšanský, oba v Litvě. Zprávu o nich vydává opět A. D. Doličenko, jejich reprezentantem a propagátorem je E. B. Satkjavičjus. Dočítáme se, že oba jazyka jsou slovanské, přičemž jejich nositelé se pokládají za Litevce. Pro představu o podobě jazyka vičského si ocitujme krátkou ukázku: „my jastemi litvinami“, „naš vičski jenzyk (jinde se píše „janzyk“, AS) – usubiszy jenzyk; on nia naležy ni du litavskiegu, ni do pulskiego, ni du pulskiegi, ni du bialoruskiegi, ni du slovackiego, choć ma dužu spuľnegu z vyžai vymienionymi janzykami“.

Citový vztah uživatelů tohoto jazyka, nebo aspoň jeho propagátorů, k vlastní řeči názorně vyjadřují tyto verše:

Naš jenzyčak ten-tutejšy,
našim ušum najmilejši,
tym janzykim my gadami,
naša Litva my kuchami.
(Časopis Fschodnia Litva, 1990, č. 2, s. 5)

Vičové prý tvoří 15–25 % obyvatelstva Litvy; pocházejí z původní litevské drobné šlechty. Po pokřestění Litvy byli prý ovlivněni křesťanskými kněžími přišlými ze Slovenska, a to i jazykově (s. 170). Oba jazyky, vičtina i příbuzná halšanština, používají latinku, vičtina latinku „slovenskou“, halšanština „slovensko-polskou“ (s. 166). Zdá se, že stoupenci, propagátoři a zároveň tvůrci těchto spisovných jazyků byli zasaženi a okouzleni teoriemi o slovenštině jakožto nejstarším slovanském jazyku. Dnes žádají (alespoň ti z nich, kdo vydávají časopisy Naš upiekunac a Fschodnia Litva) práva menšinového jazyka, státní finanční podporu a katedru vičtiny na vilenské Pedagogické akademii.

V této rovině a v tomto společenství (zopakujme si: vičtina, halšanština, kašubština, rusínštiny různých proveniencí, černohorština ad.) proklamuje Zbyšek Šustek z Bratislavy „novou“ spisovnou moravštinu (s. 128–142). Sledujme jeho teoretickou argumentaci a konkrétní návrhy, s doprovodem našich dílčích poznámek:

1. Podle Z. Šustka (Šusteka?) opustili Češi (zřejmě ti z království) spisovnou češtinu jakožto svůj národní jazyk a přijali jako svůj „autentický“ jazykový útvar češtinu obecnou – to se podle autora projevuje ve filmu, divadle, rozhlasu, televizi (vyjma nejoficiálnější situace), tento útvar se uplatnil i v projevech psaných a tištěných. – Autor zřejmě nepostřehl, že obecná čeština se rozšířila zčásti i na Moravě. Kromě toho, ve sporech tohoto druhu se stále zřetelněji ukazuje, že zásadní, určující úlohu arbitra v rozhraničení jazykových útvarů má jazyk graficky zachycova[262]ný (vrátíme se zřejmě k původnímu významu slova spisovný – tj. psaný). Spisovná čeština v tomto pojetí je relativně jednotná pro celé území Česka, tj. Čechy, Moravu a (české) Slezsko. Už Jozef Jungmann věděl, že píšeme všichni být, mýdlo, i když někteří říkají bejt, mejdlo, jiní bét, médlo atd. Ostatně jiní – Němci, Angličani, atd. atd. – na tom nejsou o nic líp.

2. Proto je podle autora třeba uposlechnout hlasu „národně nejuvědomělejších Moravanů“ a kodifikovat moravskou češtinu, popř. moravštinu. Tím by se prý spisovný jazyk přiblížil domácímu substrátu (?!) a cítění. Z autorit se předkladatel tohoto projektu odvolává na Milana Kunderu a Jiřího Kuběnu (není asi jisté, zda by se oba autorovi pěkně nepoděkovali). Z literárního fondu, který by se podle autora mohl pro upevnění spisovné moravštiny stát směrodatným, ba klasickým, zná autor dílo jedno: Z. Galušky Slovácko sa súdí. Je si ovšem vědom, že kodifikační úkol bude velice obtížný, jelikož bude probíhat „v atmosféře nynějšího intenzivního potlačování všeho moravského“; je si však jist, že i za současného „koloniálního vztahu“ Čech vůči Moravě „jde stále o dva různé národy“. Autor dále představil svou představu, jak se vyvíjel státoprávní poměr mezi oběma zeměmi: od původní vzájemné nezávislosti přes volnou konfederaci až po dnešní stav koloniální nadvlády Čech nad Moravou. To, že tento stav nevedl dosud k úplné likvidaci utlačené Moravy, lze podle autora přičíst šťastné okolnosti, že bariéru mezi oběma zeměmi a národy po staletí tvořila neprostupná Vysočina a německé jazykové ostrovy. – V odborné konfrontaci názorů a koncepcí lze diskutovat o všem možném, ba i o nemožném. Vyžaduje to však, aby ve výchozí, polemické tezi byly uvedeny a respektovány všechny známé podstatné okolnosti. V Šustkově nárysu dějinného vývoje vztahu obou zemí však chybí i nejzákladnější fakta, např. to, že moravské markrabství nebylo státním útvarem plynule navazujícím na Velkou Moravu, nýbrž výsledkem mocenského zásahu římského císaře Friedricha Barbarossy do struktury do té doby unitárního přemyslovského státu r. 1182 a že to byl zvnějšku organizovaný pokus podřídit moravské území nadvládě zahraniční. Není-li toto konstatováno, stejně jako mnohé další okolnosti, nelze bohužel než konstatovat, že těmito tvrzeními je zahraniční vědecká pospolitost uváděna v omyl.

Od „autentické češtiny“ se podle autora moravština liší nedostatkem přehlásek, a to i ve flexi (skloňování a časování). To činí moravštinu „přesnější“. Dále, Čechy jsou nářečně nivelizované, Morava naopak značně rozlišená. Oba rysy spojují moravskou jazykovou situaci se slovenskou; Šafařík (!) proto prý vystoupil s ideou národní jednoty moravsko-slovenské, k čemuž se později vrátil Jožka Úprka.[4]

3. Pojmenování „český jazyk“ je podle autora na Moravě pozdní. Sama nová spisovná čeština je prý jazykový útvar značně umělý. Úsilí o oddělení spisovné moravštiny v 19. století (F. D. Trnka, V. P. Žák) nebylo úspěšné, stejně jako už zmíněné snahy O. Łysohorského o ustavení spisovné laštiny, a to proto, že obojí narazilo na fiktivní, politicky a ekonomicky motivovanou, obrozenskou [263]koncepci jednotného českého národa. – K tomu snad jen poznámku, že by bylo seriózní informovat v této souvislosti zahraniční vědeckou veřejnost alespoň o úloze Fr. Palackého v této kauze. Z. Šustek navrhl konkrétní kodifikační řešení:
1. Změnit pravopis – zrušit ů a ě, zavést ňe, mje atd.
2. Změnit kodifikaci tvaroslovnou. Autor přiložil tabulky s navrhovanými paradigmaty (s. 134–142). V podstatě jde o to, že se zruší přehlásky (bez muža, o mužu), pustí se hanácké ó jako dubleta, ale jen v instrumentálovém tvaru se ženó, důkladně se zreformuje instrumentál plurálu (pánama, mužama atd.); nebohý autor zřejmě netuší, že tímto ustanovením zreformuje onu svou „tisíciletou“ moravštinu dle podoby „autentické“ češtiny obecné, že tím navazuje na češtinu barokní, jak by ho byl snadno mohl poučit třeba V. J. Rosa ve své Čechořečnosti z roku 1672 (s. 97–100).[5] Autor návrhu zavádí např. dubletu visvjedčeníma – vysvjedčeňáma, jak vidět, ani jedna podoba nebude „autenticky moravská – první je obecněčeská, druhá úzce nářeční; atd. Kde existuje na Moravě více tvaroslovných dublet, například v 3. osobě množ. čísla sloves, hodlá autor ponechat všechny vedle sebe.
3. Totéž platí pro slovní zásobu; má se uznávat „spisovnost a rovnocennost všech výrazů používaných v některém moravském a lašském dialektu“, čímž se podpoří „další rozvoj moravštiny jako spisovného jazyka“. Z tohoto výroku mimoděk plyne, že nepočítá se samostatnou, suverénní laštinou, třebaže o něco dříve Šustek prohlásil, že české úřady ji i jejího tvůrce zamlčují, protože nabourává fiktivní politicky a ekonomicky motivovanou koncepci jednotného českého národa; znamená to, že nyní pohltí laštinu Šustkova moravština?

Svůj projekt končí autor vznosně: „Věřím, že tak jako ve Španělsku je dnes běžná komunikace v katalánštině a galicijštině, jako se ve ‘francouzském’ městě Rennes běžně prodávají učebnice bretonštiny, a jako z téměř úplného zapomění (snad zapomjení?) vychází jazyky keltských obyvatel Britských ostrovů, vrátí se po tisíciletí ke svému vlastnímu spisovnému jazyku i Moravané – národ, který před 1134 lety programově stál u kolébky slovanského písemnictví“. Je pozoruhodné, že tu autor jako paralely nepoužil místo jazyků uvedených například vičtinu nebo halšanštinu – to jsou přece právě, jak uvádí redakce tartuského sborníku, jazyky „nové“.[6]

[264]Projevy tohoto druhu se u nás šmahem přehlížejí, jsou jakoby pod úrovní, na níž je akademická obec odborníků ochotna se pohybovat. Nestranní pozorovatelé zvnějšku se na to dívají někdy poněkud diferencovaněji a složitěji. Německý slavista a bohemista Tilman Berger se o Šustkově návrhu vyjádřil takto: „Šance tohoto projektu lze hodnotit jako slabé, protože především pro zavedení vlastního (tj. moravského, AS) spisovného jazyka chybí společenské předpoklady, a pak, navrhovaná varianta je příliš blízká češtině. Na pozadí vývoje v jiných oblastech slovanského světa však nelze vyloučit, že by tendence tohoto druhu mohly zesílit, popřípadě přesunout se na jiná území (Slezsko, východní Slovensko); potom by možná jednou šanci na úspěch získaly.“[7] Ostatně, texty toho typu, jako je Šustkův, jakkoli se odborníkům (právem) jeví jako fantastické a diletantské, není záhodné ani možné posuzovat odtrženě od společenských procesů a nálad obecnější povahy. Začátkem roku s dvojkou na počátku se obrátil na české kultivované obecenstvo publicista Jan Šabata emotivní proklamací, z níž vyjímáme: „Dokonáno jest. Od 1. ledna 2000 začal platit ústavní zákon o vytvoření vyšších územních samosprávných (mělo být: samosprávních, AS) celků a změně Ústavy České republiky. (…) Morava jako svébytný samosprávný (-ní, AS) celek zcela zmizela z mapy. (…) Jako by se Francouzi zbavili názvu Bretaň nebo Němci Bavorsko. Nespravedlnost vzbudí vždy odpor a vzbudí ho i v tomto případě. (Předem odmítám nařčení ze separatismu a nacionalismu. Jako Čech rodu moravského nechci Moravu oddělit. Historická zemská hranice je pro mě švem, který Čechy a Moravu se Slezskem spojuje. (…) Svébytnost si musíme získat sami. Také dobře: sebedelší cesta začíná vykročením. Tady je.“ Tyto věci je třeba přinejmenším promýšlet a veřejně o nich víc hovořit. Hlas jazykovědců by v tom hovoru mělo být slyšet.[8]

---

[1] Vydal už v roce 1981 v Tallinu práci Slavjanskije literaturnyje mikrojazyki; v roce 1994 publikoval v Zeitschriftu für Slawistik (Berlín 1994, č. 4, s. 39) stať Kleinschriftsprachen in der slawischen Sprachenwelt; obdobnou stať publikoval v témž roce v řadě Bibliotheca slavica Savariensis II, Sombathely, Szeged, pod názvem Fenomen literaturnych mikrojazykov v sovremennom slavjanskom mire.

[2] Srov. příslušné heslo v Lexikonu české literatury, díl II, sv. 2, Praha 1993, s. 1257–1260, autorem hesla je Pavel Pešta.

[3] Je snad užitečné připomenout v této souvislosti zkušenosti, které získalo Československo a jeho lingvistika a jazyková politika po vzniku státu, jehož součástí byla Podkarpatská Rus. Jsou to poznatky cenné nikoli jen z hlediska historického; přesto, že nás od jejich vzniku dělí víc než půlstoletí, je v nich ukryto i leccos aktuálního, použitelného a hlavně nabádavého. Na Rusíny se výslovně odvolává svým názvem už knížka A. Vološina O piśmennom jazycě podkarpatskich Rusinov (Užhorod 1921). Základní význam má studie G. Gerovského Jazyk Podkarpatské Rusi, in: Československá vlastivěda, díl II, Jazyk, Praha 1935, s. 480–515, a monografie Fr. Tichého Vývoj současného spisovného jazyka na Podkarpatské Rusi, Praha 1938.

[4] O této trapné epizodě z konce 30. let našeho století se čtenář může poučit v článku L. Slezáka Národopisná Morava – legenda a skutečnost, Dějiny a současnost 1991, č. 4, s. 33–37, a v knize Fr. Mezihoráka Hry o Moravu, Separatisté, iredentisté a kolaboranti 1938–1945, Praha, Mladá fronta, 1997, viz heslo Úprka v rejstříku. Volněji se k našemu tématu víže, o to podstatněji však přispívá k obecnému teoretickému řešení této problematiky, studie T. Hoskovce Prusové – pruština – Prusko, ve sb. Komunita a komunikace, vyd. P. Zima, Institut základů vzdělanosti Univerzity Karlovy, Praha 1999, s. 103–130.

[5] Viz A. Stich, Česká spisovnost a nespisovnost (Naše postoje k češtině 17. a 18. století), ve sb. Spisovná čeština a jazyková kultura 1993, Praha 1995, s. 49–56.

[6] Podstatně jinak, a nesrovnatelně seriózněji než Z. Šustek, se s touto složitou a živou problematikou obecně i v konkrétních případech vypořádává sborník Malyje jazyky Jevrazii: sociolingvističeskij aspekt, vyd. A. I. Kuzněcova, O. V. Rajevskaja a S. S. Skorvid, Moskva 1977. Pro nejzběžnější informaci tu uvádíme alespoň tematický přehled, které „malé“ jazyky jsou v knize pojednány: minoritní jazyky uralské jazykové rodiny, jazyky v Jamalo-něněckém autonomním okruhu, vodský jazyk (ugrofinský jazyk pobaltsko-finské skupiny), jazyky v Horním Badachšanu (součásti Tadžikistanu), ruské jazyky typu pidžin, ajnský jazyk (v Japonsku), malé jazyky románské jazykové skupiny, retorománština, friulština, okcitánština, lucemburština, irština, lužická srbština. Zásadní teoretické stanovisko zaujal k věci S. S. Skorvid v příspěvku Malyje slavjanskije jazyky: v kakom smysle? (s. 179–189). Mezi „malé“ jazyky počítá obě lužické srbštiny, vojvodinskou rusínštinu (Duličenkovu jugoslávskou rusínštinu), rusínštinu na Slovensku, lemkovštinu a kašubštinu v Polsku, čakavštinu a kajkavštinu v 20. století v Chorvatsku jako jazyky speciálně pro básnickou tvorbu, jazyk rezjansko-slovinský v Itálii a poleský v Bělorusku; jako krajní případ těchto útvarů, vytvořených intelektuály pro vymezenou literární funkci, uvádí autor laštinu Łysohorského (s. 187).

[7] Viz T. Berger, Zur Standardisierung und Normierung des Tschechischen und Slovakischen nach der Aufteilung der Tschechoslovakei, ve sb.: Sprachwandel in der Slavia. Die slavischen Sprachen an der Schwelle des 21. Jahrhunderts, vyd. L. Zybatov, v tisku.

[8] J. Šabata, Na cestě, Literární noviny 11, č. 3, 12. ledna 2000, s. 1.

Naše řeč, ročník 83 (2000), číslo 5, s. 260-264

Předchozí František Štícha: Odkazovací přívlastkové zájmeno ten v české literatuře 19. stol., zejména u A. Staška

Následující Ivana Bozděchová: Dvě práce frazeologické z dílny ruských bohemistů