Nově o přípravě a stylizaci odborného textu

Jiří Kraus

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

S instruktivně napsanou příručkou Světly Čmejrkové, Františka Daneše a Jindry Světlé Jak napsat odborný text (nakladatelství Leda, Praha 1999, 253 s.) by se rozhodně měl seznámit každý, kdo pravidelně nebo třeba i jen příležitostně připravuje odborný písemný projev. Autoři tu v dvanácti přehledně uspořádaných kapitolách vykládají zásady stylizačního postupu vycházejícího od námětu až k hotovému rukopisu (včetně jeho grafické úpravy). Obracejí se přitom jak ke studentům píšícím diplomové práce, tak k zkušeným badatelům, kteří výsledky svého vědeckého zkoumání předkládají domácímu nebo zahraničnímu publiku ve formě článku, abstraktu, recenze nebo rozsáhlejší monografie.

Připomeňme hned v úvodu, že záměr ohlášený titulem příručka překračuje hned ve dvou směrech. Jednak tím, že přípravu vědeckého textu popisuje na pozadí obecných stylizačních principů podmiňujících utváření textů i jiných než odborných, jednak tím, že přístupným způsobem čtenáře seznamuje s tím, co tvoří podstatu textu, tedy s povahou významových i formálních prostředků jeho soudržnosti (koherence). Autoři se přitom úspěšně vyhýbají úskalím abstraktně teoretického podání stejně jako přízemně chápané návodovosti. Rozumíme-li jazykovou kulturou vědomé reflektování jazyka a způsobů jeho užívání v přesně vymezeném komunikačním prostředí, pak právě k takovému pojetí jazykové kultury v oblasti odborného vyjadřování tato příručka čtenáře vede.

V této souvislosti je třeba poznamenat, že autorům nepochybně šlo o to, aby čtenář pochopil podstatu stylizace textu i smysl proměn, které zejména od počátku let devadesátých domácí vědeckou komunikaci zasahují. Snad by v některém z příštích vydání mohli ještě více pamatovat i na uživatele knihy, který se chce k jednotlivým tématům vracet a potřebuje je tedy snadno podle vlastní konkrétní potřeby vyhledat. A tak, i když obsah knihy zahrnuje výstižně nazvané kapitoly a podkapitoly, přesto by ještě lepší čtenářově orientaci napomohl věcný rejstřík obsahující alespoň nejdůležitější vykládané pojmy a tematické okruhy.

Pojetí odborného textu, které kniha předkládá, je založeno na čtyřech východiskových předpokladech, které do značné míry narušují stereotyp, kterým nás školská stylistika – a mnohdy i starší autorská nebo čtenářská zkušenost – v domácím prostředí vybavila. Za prvé, vědecký způsob vyjadřování autoři nechápou jako přísně objektivní, stylově i hodnotově neutrální a zbavený autorské individuality. Naopak, v souvislosti s novějším vývojem vědy ve světě zdůrazňují badatelovu snahu přesvědčit čtenáře o platnosti závěrů svého zkoumání. V duchu tohoto přístupu vědec není anonymním a nezaujatým tlumočníkem nezvratných výsledků vědeckého poznání, ale stoupencem jednoho z možných pojetí poznávané skutečnosti. Součástí jeho kompetence tedy není jenom popis a analýza určitého tématu, ale i schopnost komunikace s čtenářem a partnerem v procesu poznávání pravdy. V odborném textu se tak objevují různé stupně jistotní modality, na první plán tu často vystupují silné rysy snahy zaujmout, polemičnosti a nezřídka i badatelovy [159]osobní angažovanosti. Za druhé, jazyk vědy je potřebné charakterizovat nejenom jistými obecnými zákonitostmi vědeckého vyjadřování, ale i zvláštnostmi podmíněnými oborem, rozdíly mezi vědami přírodními a humanitními a v neposlední řadě i mezi národními kulturami. Autoři knihy připomínají v poslední době často zdůrazňované rozlišení vědeckého stylu teutonského, anglosaského, galského a japonského. Pokud si překladatel nebo badatel obracející se k odlišnému publiku tyto rozdíly neuvědomuje, riskuje tím nepochopení vlastního textu, který by se jinak po stránce formální jazykové správnosti dal považovat za celkem přijatelný. Např. německá, česká a polská vědecká obec tradičně zdůrazňují vědeckost spojenou s vysokou stylovou náročností. Je pak na čtenáři, aby vynaložil značné úsilí, aby textu porozuměl a správně si jej vyložil. Naopak v anglosaské vědecké obci je povinností autora vyjadřovat se čtivě, v kratších a stylově průzračných, srozumitelných větách. Díky tomu čtenář text snáze pochopí a dobere se všech významových souvislostí spojených s autorským záměrem. Za třetí, autoři odmítají v některých učebnicích stylistiky ustálený názor, že odborný styl je pouze záležitostí psaného jazyka, a upozorňují na dynamiku vztahu mezi odborným projevem mluveným a psaným. Např. jeden a týž text vzniká nejdříve jako výsledek debat na pracovišti, pak jako přednáška nebo referát a konečně – obvykle opět v několika podobách – jako článek, monografie apod. Také toto prolínání komunikačního prostředí má často vliv jak na průběh, tak na výsledek stylizace.

S těmito třemi předpoklady charakterizujícími podobu současného odborného textu souvisí hlavní myšlenka autorů knihy. Poučení o tom, jak napsat odborný text, není možné redukovat jen na několik základních mluvnických (či dokonce jen pravopisných) pouček a pokynů technického rázu. Styl vědeckých textů je nedílnou součástí vědecké metody a v nemenší míře i badatelovy osobnosti. V řecké antické tradici ostatně výraz methodos označoval jak vyjadřovací styl, tak správnou cestu, jíž se má myšlení ubírat. Proto také výcvik v psaní a v interpretaci textů spojený s jejich kritickým rozborem, který využívá výsledky výuky mateřského jazyka a znalosti základů logiky, je důležitou součástí učebních programů mnoha zahraničních středních i vysokých škol. Tento způsob výuky a hodnocení není v české škole bohužel nijak běžný. Snad právě proto mnohé Čechy psané vědecké texty cizincům připadají kompozičně neuspořádané, postrádající jasně signalizovanou logickou návaznost vět a odstavců nebo dokonce jednoznačně formulovanou prezentaci výsledků, k nimž badatel ve své práci dospěl.

Jednotlivé kapitoly a podkapitoly knihy svými názvy zřetelně napovídají, oč autorům v jejich výkladu šlo. První kapitola (Od jazyka vědy ke komunikaci ve vědě) rozvíjí a ilustruje myšlenku, že výchova vědce je zároveň výchovou k vstupu do diskurzní komunity jako skupiny odborníků, kteří uznávají jistý soubor společných cílů. Tyto cíle jsou vyjádřeny prostřednictvím dokumentů, které jsou uznávány jako samozřejmé a všeobecně známé. Vývoj vědního oboru je tak do značné míry závislý na textech autorit, které nastolují aktuální témata i metody přístupu k nim. (V české jazykovědě takový okruh autorit představují např. myšlenky členů Pražského lingvistického kroužku a jejich pokračovatelů, v současné filozofii vytvářejí uznávaný a citovaný kánon práce Jana Patočky, v politologii Václava Bělohradského apod., v moderní metodologii společenských věd ve světě sehrávají významnou roli strukturalistické práce R. Jakobsona a C. Lévi-Strausse, teorie vědeckých revolucí T. S. Kuhna, dekonstruktivismus J. Derridy aj.). Tito autoři vytvářejí normu vědeckého textu, která bývá napodobována, ale zároveň také vyzývá ostatní příslušníky komunity k tomu, aby ji narušovali. (Na s. 21 připomínám opomenutí v citaci základní práce z oboru teo[160]rie argumentace – vypadlo zde jméno hlavního autora Chaima Perelmana, v závěrečné bibliografii (s. 254) jsou však oba autoři už uvedeni správně.)

Druhá kapitola, nazvaná Mezikulturní komunikace, přináší zajímavé poznatky o obecných rysech vědeckého dorozumívání i o některých českých zvláštnostech, které se od mezinárodního kontextu odlišují. Pozornost se tu věnuje zejména míře asertivity při prezentaci autorových tvrzení. Výrazem oslabené asertivity a autorské skromnosti, charakteristické pro českou vědeckou komunikaci, jsou např. titulky počínající původními nebo nepůvodními předložkami, zdůrazňující fakt, že se autor neodvažuje postihnout problematiku v jejím celku (O, angl. On, About, K, Ještě k, Na okraj, In margine), dále spojení typu podle našeho názoru, zdá se nám, patrně aj.

Třetí kapitolu (Získávání dovedností ve vědeckém vyjadřování) zasvěcují autoři výkladu vědeckých a didaktických zásad utvářejících obor, pro který se v anglosaském světě ustálil název academic writing (na rozdíl od české stylistické teorie, v níž převládá snaha o popis vědeckého textu, „akademické psaní“ zahrnuje spíše rétorický výcvik směřující k praktickému zvládnutí nároků na styl a kompozici vědeckých textů). Svým zaměřením souvisí i s disciplínou příbuznou, nazývanou academic reading – dovednost interpretovat odborný text.

Čtvrtá kapitola (Žánrová klasifikace vědeckého diskurzu) se zabývá tříděním vědeckých textů na přírodovědné a humanitní, dále na vědecké, naučné (méně specializované a určené širšímu publiku), popularizační a učební. Součástí této kapitoly je stručný, ale poučný výklad o vztahu spisovného jazyka k útvarům nespisovným, které se prosazují zejména v mluvených žánrech odborné komunikace. Podobně, i když pouze ve výběru, se připomíná i vliv umělých jazyků vědy na spisovný jazyk (pozornost se věnuje výrazům typu RNA-viry, n-tice, ATPáza, iniciálovým zkratkám (DNA, AIDS) a výrazům stojícím na pomezí slov a vzorců (1-/2, 3, 5-trimethyl).

Interakční povaha vědeckého dorozumívání je tématem páté kapitoly, nazvané Autor, čtenář a další subjekty v textu. V návaznosti na druhou kapitolu knihy se zde autoři zabývají zejména strategiemi zdvořilosti vyjadřujícími vztah kooperativnosti mezi autorem a čtenářem, polemičnosti, kritičnosti, uvolněnosti apod., vysvětlují stylové funkce neosobního vyjadřování, autorského plurálu a singuláru a dalších výrazových prostředků. Podnětný (a to nejen pro komunikaci ve vědě) je přehled jazykových prostředků vyjadřujících úctu, resp. narušování úcty ke komunikačnímu partnerovi v podkapitole Ohled na tvář vědecké obce.

Poučení o kompozici vědeckých textů a charakteristiku jednotlivých prvků jejich uspořádání obsahuje šestá kapitola – Kanonické části vědeckého textu. Je zpracována na základě podrobného rozboru textů (cenná je zejména charakteristika rozdílů mezi vědeckými pracemi českými a angloamerickými). Pozornost se tu věnuje i některým ustáleným kompozičním modelům, jejichž respektování je zejména v západní literatuře (v monografiích, článcích, rozsáhlejších encyklopedických heslech) závazné. Podle mého názoru poněkud překvapivě autoři zařazují doprostřed této kapitoly výklad o žánrech tzv. sekundárních dokumentů (zvl. o abstraktu), ačkoli jde o téma, které by si nepochybně zasloužilo samostatnou kapitolu. V rozporu s obvyklým chápáním řečnické otázky je věta na s. 69: „Otázky obsažené v titulcích bývají otázkami řečnickými, na něž autor odpovídá hned první větou svého článku.“ Pokud opravdu odpovídá, tak podle mého názoru nejde o otázku řečnickou.

Podstatu soudržnosti textu vysvětluje sedmá kapitola – Co drží text pohromadě a dává mu smysl. Její obsah i způsob zpracování by mohly být součástí vynikající teoretické studie, to však [161]nic neubírá na její instruktivnosti i pro čtenáře-nelingvistu (tomu je celá kniha samozřejmě určena především). Největší pozornost se tu věnuje významovým vztahům postihujícím logickou jednotu a tematické rozvíjení textu od známého, resp. kontextově zapojeného, k novému, kontextově nezapojenému (a vysvětlují vztahy mezi větami pomocí pojmů příčina, důvod, podmínka, přípustka, účel), dále vztahům vyjadřujícím současnost, předčasnost a následnost a konečně různým variantám souřadného vztahu mezi částmi textu – slučovacím, odporovacím, konfrontačním a vylučovacím. Autoři tu převážně vycházejí z kategorií mluvnických, dospívají však k podobným závěrům, jaké s pomocí poněkud odlišné terminologie formulují moderní, bohužel převážně jen zahraniční práce o teorii argumentace. Pokračování výkladu o významovém členění textu zahrnuje i kapitola osmá (Od výpovědi k odstavci a ke kapitole).

Téma druhé a páté kapitoly rozvíjí kapitola devátá nazvaná Modality sdělování. Na mnoha příkladech z domácí i překladové odborné literatury se zvláště soustřeďuje na problematiku tzv. oslabování platnosti (modalizovanosti) výpovědi (v anglické terminologii hedging – opatrnická výhrada). V této souvislosti upozorňuje na poměrně vyšší stupeň modalizovanosti českých odborných textů (signalizovaný podmiňovacími slovesy, uváděním alternativ řešení, neosobními konstrukcemi apod.).

Bezprostředně návodový charakter nese kapitola desátá Je váš výklad jasný, srozumitelný, přehledný a nepřetížený?, která umisťuje konkrétní vědecký text na stupnici kategorií explicitnost – implicitnost, sevřenost – uvolněnost, jednoznačnost – neurčitost (vágnost), věcnost – obraznost. Jedenáctá kapitola (Vertikální členění vědeckého textu) se soustřeďuje na takové doplňující složky vědeckého textu, jako jsou poznámky, citace, bibliografické údaje, tabulky, grafy, schémata. Závěrečnými fázemi přípravy textu k jeho otištění se konečně zabývá kapitola dvanáctá Grafická úprava vědeckého textu.

Je třeba konstatovat, že autorům knihy se podařilo šťastně spojit výsledky svého teoretického zkoumání vyšších jazykových rovin s vlastními praktickými publikačními zkušenostmi. Jejich formulace jsou přístupné a čtivé a měly by brzy nalézt příznivý ohlas i ve vědecké obci příslušníků oborů přírodovědných i humanitních.

Naše řeč, ročník 83 (2000), číslo 3, s. 158-161

Předchozí Slavomíra Ježková: Embargo, torpédo a další hispanismy v češtině

Následující Lucie Hašová: Nová kniha o konverzaci v češtině při rodinných a přátelských návštěvách