Sbližování spisovné a obecné češtiny

Jiří Hronek, Petr Sgall

[Articles]

(pdf)

-

Spisovná norma (SČ) a Havránkova obecná čeština (OČ) se nadále sbližují. Pro češtinu je specifická absence stylově neutrálních prostředků pro některé funkce v SČ (tvary jako lidma, bysme, ty malý/é města, dobrý sportovci mají jen spisovné protějšky více méně knižní) a takové mezery se postupně zaplňují: mnohé OČ tvary do SČ pronikly a některé další jsou v běžném hovoru časté; vývoj ukáže, zda postupně proniknou dál. Jiné OČ tvary ustupují, a tak se blíží k dovršení přechod od starého nářečního rozdělení běžně mluvené češtiny k rozdělení stylovému. Vidí-li Fr. Daneš OČ jako soubor „některých alternativních paradigmat hláskových a tvarových“,[1] charakterizuje tím právě malý rozsah rozdílů mezi SČ a OČ, ne OČ jako celek.

Je zřejmé, že existence různých druhů útvarů národního jazyka je typická pro to vývojové období češtiny, kdy od obtížné (snad opravdu diglosní) situace v obrození postupně dospívá k rozdělení především funkčnímu, k hierarchii stylů. Tento základní směr vývoje, o jehož reflektování usilujeme, stejně jako A. Stich, Fr. Čermák a další, zdaleka není ukončen. Dosud trvají obtíže dané růzností postojů mluvčích s různým zázemím (viz Sgall, ČJL 49, 1998, s. 42–47), takže v běžném hovoru je (zejména v Čechách) obvyklé kolísání, oscilace mezi SČ a OČ, střídání kódů. To viděl první H. Kučera,[2] který dal bohemistickému výzkumu novou úroveň tím, že ukázal na potřebu a možnosti empirického materiálového zkoumání; otevřel tak cestu k poznání skutečné situace [185]mluvené češtiny, bez zatížení apriorními jednostrannými východisky.[3] Tím důležitější je dnes v co největší šíři v empirickém výzkumu pokračovat, s plným využitím možností korpusové lingvistiky, ve které má bohemistika dobrou pozici.

Mluvíme o slabinách naší mateřštiny proto, že nám na ní záleží a snažíme se k řešení jejích problémů přispět. Jsme přece všichni stoupenci češtiny jako celku; lišíme se v názorech na tu část jejích norem, v níž se SČ a OČ rozcházejí. B. Havránek viděl tvary přived, mlíko aj. jako „hovorové“ jevy SČ. Vl. Skalička, M. Jelínek a J. Chloupek v diskusi v SaS (1962–3) uvedli další prvky jako ne zcela spisovné, ale v běžném hovoru časté. Později psal podobně i J. Bělič, kterému šlo o zvýšení „mluvnosti“ SČ; ten se zasloužil o nový pohled na slovní zásobu i na tvary ho a něj, jejichž čistě spisovné protějšky mají knižní nádech. Fr. Daneš uvedl (Dynamika současné češtiny. Praha 1988, s. 24), že hovorová čeština jako úplná vrstva je jen chimérou, zbožným přáním. Uvědomit si existenci přechodné vrstvy tvarů ne plně spisovných, ale běžných ve standardním hovoru většiny mluvčích neznamená snahu o „pospisovnění“ OČ. Jevy s knižním zabarvením nejsou stylově neutrální a není nutné užívat je v neoficiálním hovoru; jejich příznakovou stylovou povahu je třeba uznat.

M. Vey popsal tvarosloví ‘tchèque parlé’ už v knize z r. 1946; po Kučerových zjištěních o oscilaci mezi SČ a OČ zkoumali městskou mluvu z popudu J. Běliče M. Krčmová, B. Dejmek, R. Brabcová a další. Zmíněnou oscilaci studovali A. Trnková, K. Kravčišinová-Králíková, později zejména L. Hammerová, J. Šonková. B. Havránek své chápání OČ jako „interdialektu,“ které nebylo ve shodě s jeho definicí, sám výslovně změnil.[4] Upozornil už dřív, že OČ je obrozujícím zdrojem pro vývoj SČ a že téměř všechny jevy OČ se jako stylově příznakové uplatňují v hovorové vrstvě SČ. (ČMF 28, 1942, s. 409–420; SaS 16, 1955, s. 153–159.)

Jungmannova generace musela při obnovování SČ obohacovat hlavně slovní zásobu, ale v tvarosloví se raději vrátila k úzu klasickému, což podle V. Mathesia nebylo docela oprávněné.[5] Tento úzus se v běžné mluvě nevžil, ale OČ se od té doby v různých ohledech ke spisovné normě velmi přiblížila; po řadu generací ustupují stovky lexikálních germanismů, dnes se už pomalu ztrácejí i ouvozy, vejstavy a vopory. OČ tvary se (na rozdíl od nářečních) široce uplatňují i u slov [186]původně jen spisovných, i u vědeckých termínů (upozornění na to patřilo v diskusi v SaS v šedesátých letech k překvapivým momentům). Ze SČ zase zmizela řada knižních tvarů (oři, mištička aj.), jen omezeně se už mimo knižní styl vyskytuje např. psáti, mohu, kupuji, neutrum je. Od vystoupení Pražského lingvistického kroužku v r. 1932 se šíří zdravé povědomí o tom, že vedle opozice mezi jevy spisovnými („správnými“) a ostatními jsou důležité i funkční rozdíly mezi jevy hodícími se do toho či onoho stylu, do určitého prostředí atd. Tento vývoj, ve kterém hraje význačnou roli např. umělecký dialog různých typů, znamená sbližování SČ a OČ.

Zpracování vztahů mezi vrstvami češtiny, na přístup V. Mathesia navazující, podali P. Sgall, J. Hronek, A. Stich a J. Horecký: Variation in language: Code switching in Czech, Amsterdam, 1992,[6] s doklady, proč a jak je třeba další sbližování SČ a OČ podporovat – ne cestou předpisů, ale úplnějším informováním o jazykové situaci, výkladem o tom, jak přispívat k vytvoření plnohodnotné hovorové vrstvy, pro národní jazyk potřebné.[7] Velkou úlohu tu hraje jazykové veřejné mínění, které se spontánně vyvíjí a může být ovlivňováno lingvisty, prostřednictvím školy i poradenských aktivit, v součinnosti s redakcemi a nakladatelstvími aj. Uvedené mezery v SČ se zmenšují v přirozeném jazykovém vývoji samém; podstatné je, aby naše činnost tento proces umožňovala a nezpomalovala.

Otvírat dnes diskusi o tom, zda strukturní pojetí jazyka může „přijmout OČ jako systémový útvar,“[8] je zbytečné, protože tuto otázku přesvědčivě zodpověděl autor pojmu útvar, B. Havránek. Ten nikdy nepředpokládal jazykovou homogennost daného společenství, byl si vědom existence rozdílů mezi mluvčími i situačních proměn jazyka téhož mluvčího. Je známo, že ostře není ohraničen ani útvar spisovný. Že by jevy jednoho útvaru nepronikaly do sféry jiného ap., to jsme právě vždy vyvraceli (viz výš o vědeckých termínech). Ostatně, mluví-li se jedněmi ústy o diglosii v dnešní češtině i o neexistenci OČ jako útvaru, vzniká otázka, mezi čím je ta diglosie, co je tu fergusonovským systémem L. Ale vývoj od útvarů k funkčním stylům pokročil, dichotomie spisovnosti/nespisovnosti už [187]není tak výrazná, jako bývala; šedá zóna mezi SČ a OČ je čím dál evidentnější a významnější, proto je důležité i její studium. Víme, že i v SČ jsou oblastní rozdíly, a v zásadě nijak citelně nevadí: nejde jen o moravské nazhledanou, k Máni ap., ale i o takové „východní“ varianty (s různým územním rozsahem) v SČ tvarosloví jako dej mně to, byls, tátus potkal. Zejména lexikální rozdíly podrobněji probírá (a až nadmíru zdůrazňuje) Frei (1997),[9] jehož pohled, kladoucí hlavní hranici těchto jevů na západ od Opavy, Olomouce, Brna a Znojma, by stál za rozbor.

V dialogu, který není oficiální, ale může mít i povahu veřejnou, střídají se jevy SČ a OČ velmi často, zejména v Čechách. Takové promluvy, např. v televizi nebo v rozhlase, jsou právě častým předmětem nedorozumění. Jde nejčastěji o jevy ze zmíněné přechodné zóny, jako opatření, které snižují… (L. Niedermayer; podobně P. Pithart, I. Pilip, K. Machovec, M. Schulz, M. Dittrich), Tam byly neuvěřitelné bezpečnostní opatření (M. Macek), ty volná místa (P. Dostál, podobně J. Macháček, J. Mládek), … politiku začaly dělat média sama (J. Ruml), ty nová témata (Vl. Mlynář); časté jsou i jevy jako … sem byl s mladejma básníky (J. Hiršal). Z Posezení s Janem Burianem (z č. 58, 1997) uvedeme i úsek velmi zajímavého rozhovoru s Jiřím Stránským:

B: Ty se menuješ vlastně jak, teda dyž se to tak vezme?

S: … No voni sou vlastně … máme dva erby, jo. To je jediný, co máme z toho rytířství schovaný…

B: A dneska, dyž vo tom přemejšlíš a dyž se řekne, že si rytíř, tak – připadáš si nějak, nebo zavazuje tě to k něčemu?

S: … vopačně, … Nezavazuje, protože vo tom nepřemejšlim.

Podobné příklady jsou běžné v rozhovorech a v jejich písemných záznamech i v memoárové literatuře ap.; je známo, že takové projevy a texty jsou charakteristické pro K. Lhotáka, M. Komárka, L. a R. Pellarovy a desítky nebo stovky dalších. Uveďme jen ukázku z dopisu Jana Masaryka sestře Alici z lodě cestou do Ameriky r. 1906: Jsem Ti moc vděčnej, že si měla o mne tak upřímnou starost – jen esli to bude něco platný … kdybych se nestyděl dělat Vám vostudu, úplně bych zpustnul – nemyl bych se, spal bych voblečenej atd. Se mnou je to holt těžký…[10]

O odklonu od spisovnosti v beletrii, dramatu, filmu, populární hudbě aj. se už mluví otevřeně. Už není nutné (jako v padesátých letech) polemizovat např. s výzvami, aby kladný hrdina divadelní hry mluvil důsledně spisovně. Ví se už, že [188]počínaje dílem K. M. Čapka-Choda se v řeči postav, v povídkách ich-formy, v dramatu, filmu, v textech pop-music, v hovorech, jaké známe od VaW, od J. Suchého, i v různých dalších typech prózy objevují tvaroslovné a hláskové jevy OČ stále častěji, viz Škvoreckého Zbabělce, Příběh inženýra lidských duší, Hrabalovy Taneční hodiny pro starší a pokročilé, Sestru J. Topola, Kulatý svět I. Pekárkové a dlouhou řadu dalších. Tvary OČ se využívají pro různé stylizační funkce, což je dalším dokladem toho, že už do veřejného (neoficiálního) úzu široce pronikají, ne vždy jen jako jevy zřetelně substandardní.

Jevy z přechodné zóny se často vyskytují i u těch autorů a překladatelů, kteří se na OČ neorientují; např. L. Procházková v Růžové dámě (Petlice 1981; cit. z vyd. Praha: ELEKTA, Tiberone, 1996) má tvary prolejzačkách (s. 44/45), žvejkačky (s. 46), vejtahovi (s. 47). (Je zřejmé, že i v kontextu jinak spisovném jsou uvedené OČ tvary snad jedině možné, aspoň v Čechách, kde je výtaha stejně nemožné jako třeba ohének). Podobný úzus najdeme i u moravského autora J. Kratochvila (Siamský příběh, Brno 1996): vedle jevů moravských, jako jak kocúr na kredencu (s. 21), nešóstala (s. 24) tu čteme: nějakej tlustej (s. 19), klukovskej (s. 20), partyzánama (s. 15n.), velký koziska (s. 35).

Dodejme ještě výrok P. Klusáka (LN, listopad 1997): „Ani moc nevadí, že zpívají se Suchým (Jiřím) lehce bezradné děti – ale proč byly všechny nespisovné koncovky v tomhle náladovém textu přežehleny do takzvaně správných tvarů? A kdo probůh navrhl změnu slov „všechno vždycky nějak dopadlo“ na „… dobře…“? Důkaz, že všechno vždycky nedopadá dobře, je hned po ruce, bohužel.“

Užívání OČ tvarů na Moravě a ve Slezsku proniká snad pomalu, ale je tu přece jen několik cest a stupňů, kterých si lingvisté jsou vědomi: (a) pruh podél západních hranic Moravy s městy jako Jihlava a Svitavy není zanedbatelný, (b) v dalších moravských městech (jistě např. v Třebíči nebo i v Brně víc než v Olomouci nebo v Krnově) se OČ tvary pod vlivem Čech (přistěhovalců, návštěvníků, médií atd.) přijímají jako více méně „cizí“, někdy se setkávají s odmítavým postojem, ale zejména v intelektuálních kruzích nezůstávají bez uplatnění. Na základě podrobného studia mluvy dvou generací v Brně psala o šíření -ej už v r. 1981 M. Krčmová; zajímavé jsou výsledky D. Davidové, která např. uvádí, že u neuter typu „moře“ se na Ostravsku vlivem prestižních jazykových útvarů, včetně OČ, vyskytuje diferenciace vokálů před koncovým -ma/-mi (s polema).[11]

V Olomouci, Ostravě i v Brně podle některých bohemistů už snad vzniká jistá hovorová vrstva bez knižních tvarů, tzn. užívaná v určitých okruzích mluvčích v každodenním hovoru; v takovém hovoru však i např. ve slezské oblasti převládá [189]úzus nespisovný.[12] I v dosud omezené hovorové vrstvě jsou ovšem běžné některé nespisovné jevy – čistě moravské jako znělostní asimilace (váz neznám), su, chcu, mět, i společné s Čechami (-me v bysme/byzme/bychme, někdy asi i lidma, ženama, jarníma) nebo s velkou částí Čech (seš); do značné míry může i tady jít o kučerovskou oscilaci. Davidová et al. uvádějí (v Závěru sb. uved. v pozn. 12), že „strukturní náplní mluvených komunikátů vázaných na situaci… není valnou většinou spisovná čeština, nýbrž naopak…: obecná čeština, některý z moravských interdialektů, tradiční teritoriální nářečí“ (s. 133). Jistě tedy patří k aktuálním otázkám pro další výzkum, zda a jak se tvary OČ opravdu šíří. V každém případě jde o proces pomalý, postupný, projevující se nejdřív v pasívním úzu. Jevy OČ nejsou z tohoto hlediska všechny na stejné úrovni, a právě proto může další výzkum (zvlášť pro moravské badatele jistě lákavý) i v otázce, nakolik se v běžném hovoru užívají tvary SČ, přinést velmi zajímavé výsledky.

Pokud jde o úlohu lingvistů, připomeňme, že v r. 1932 při vystoupení Pražského lingvistického kroužku proti brusičství se V. Mathesius a B. Trnka vyslovovali proti preskriptivismu jako takovému, a B. Havránek zejména pro přesnost kodifikace normy SČ.[13] Porovnáváme-li rozvrstvení češtiny nejen s východoevropskými jazyky,[14] ale i s francouzštinou, němčinou, angličtinou ap., vidíme, že váha nespisovné variety jako OČ není nic hodného potlačování a zamlčování. V moravských velkých městech snad už vzniká vrstva podobná Běličem předpokládané hovorové češtině. V Čechách je odchylek od SČ v běžném hovoru víc a silněji se pociťuje knižní povaha některých v SČ vyžadovaných tvarů. Absence neutrálních prostředků pro některé funkce[15] vede i k tomu, že lingvisté (např. Kořenský, SaS, 58, 1997, s. 41) nechtějí od SČ žádat „schopnost uspokojit všechny vyjadřovací potřeby společenství, ale právě jen ty, které souvisejí s oficiální komunikací a vůbec s takovou komunikací, která… napomáhá k integraci… společenství“; nepředpokládá se, že „jednou budeme všichni pořád mluvit spisovně“. [190]Toto jistě rozumné stanovisko dokládá, že OČ je (na rozdíl od situace mnoha jiných jazyků, ve kterých je nespisovné vyjadřování daleko okrajovější) jeden z útvarů národního jazyka: mluví-li se „nespisovně“, může snad jít jen o užívání prvků, které nejsou vlastní SČ, ale patří do češtiny – tj. do jejího jiného útvaru.

Závažným úkolem tedy je péče o potřebné obohacení SČ v její hovorové vrstvě; to bude jistě neseno právě dalším sbližováním s OČ – jak pronikáním dosud nespisovných tvarů do spisovné normy i do její kodifikace, tak pokračujícím ústupem jiných OČ tvarů. D. Davidová et al. (Mluvená čeština na Moravě, Ostrava, 1997, s. 138n.) mají pravdu, že „skutečnou jazykovou situaci v současné češtině je nutno vidět jako vzájemné působení a střetávání spisovných a nespisovných variet“ s klíčovým významem tzv. střední vrstvy, „která upřednostňuje nespisovné prostředky“ se směřováním „k vytvoření relativně jednotného běžně mluveného jazyka, jenž vytlačuje SČ do oblasti slavnostních a oficiálních projevů“ a že „krystalizačním jádrem národního jazyka… jsou ambiciózní jazykové útvary, které si činí nárok na celonárodní a celospolečenskou funkci komunikační a vskutku jí dosáhly nebo téměř dosahují,“ tj. „především spisovný jazyk a vedle něho i tzv. obecná čeština, která slouží ke komunikaci v oblasti prostěsdělovací, a to v Čechách a na západní Moravě, v jednotlivostech se někde i dále šíří…“.

Obrazné vyjádření o „nároku“ OČ[16] má svůj reálný podklad v tom, že typičtí mluvčí většinové OČ nemají proč si neustále uvědomovat, že jejich „vlastní mateřštinu“ neužívají všichni Češi. Základním faktorem rozdílu mezi situací v Čechách a na Moravě je různé východisko postojů mluvčích: zatímco Morava je dosud rozdělena na menší teritoriální celky s nářečími a interdialekty, což mluvčí silněji motivuje k užívání spisovných tvarů,[17] v Čechách je silný nadúzemní útvar a tento motivační aspekt pro spisovnost tu chybí; mluvčí tu nemají proč věnovat tolik pozornosti tomu, že OČ nepokrývá celé národní území.

Nemáme tedy umožňovat právě vzájemné pochopení těchto skutečností? Konvergentní vývoj SČ a OČ je dán objektivními podmínkami rozvrstvení češtiny. Nechceme-li působit proti němu, je nutné znát situaci, a to vyžaduje soustavný výzkum. Podle výsledků takového výzkumu mluvy na Moravě i v Čechách bude možné posoudit, jakou podobu by asi jednou dostala skutečná hovorová řeč, která by se mohla ustavit jako relativně úplná vrstva.

[191]Hlavním cílem proto je výzva pro mladé bohemisty, aby věnovali pozornost „velkému dluhu“ české lingvistiky, studiu OČ a mluvené řeči vůbec, a takovým podstatným otázkám jako:

Je možné postupně dospět k zaplnění mezer ve slohovém rejstříku SČ a přestat vyžadovat užívání knižních jevů i mimo knižní kontexty? Co pro to lze dělat, jak ovlivňovat „jazykové veřejné mínění“, postoje veřejnosti?

K zajímavým, aktuálním tématům patří:

(a) zkoumat mluvený úzus (metodami, které ukázali a vyzkoušeli zejm. H. Kučera, L. Hammerová a J. Šonková) i motivaci výběru tvarů a postoje mluvčích (s vědomím, že ty jsou ovlivněné školou ap.);

(b) vysvětlovat problematiku rozvrstvení, informovat o úzu u nás i o situaci v jiných jazycích (např. ve francouzštině), kde je „celonárodnost“ spisovné hovorové vrstvy podobnou chimérou; směřovat ke změně postojů školy a dalších institucí tak, aby se při výuce SČ objektivně informovalo o postavení OČ.

Na závěr se zeptejme: Bude lepší vysvětlovat možnosti a výhody tolerantních postojů z obou stran, nebo se stavět do čela bojujících šiků?

---

[1] Ve sb. D. Davidová, K diferenciaci současného mluveného jazyka, Ostrava, 1995, s. 5–11; K. Gammelgaard (Spoken Czech in literature, Oslo, 1997, s. 37) chápe vztah SČ a OČ jako kontinuum stupňů „formálnosti“, ne dichotomii; N. Bermel (v přednášce na konferenci Societas linguistica Europaea v St. Andrews, 1998) už mluví o tom, že čistě lingvisticky je těžké najít argumenty pro rozdělení do útvarů, že jde jen o stupnici, kolísání.

[2] Viz Slavic Word, Supplement to Word 11, 1955, s. 575–602 i Danešovu recenzi v NŘ 40, 1957, s. 296–300; rozšíření oscilace mezi tvary SČ a OČ potvrzují i promluvy sebrané a komentované Müllerovou et al., Mluvená čeština v autentických textech, Praha, 1992; tam se píše (o mladých intelektuálech): „Spisovné a nespisovné prvky… [se] více méně náhodně střídají (to vobrátí žaludek a celé vnitřnosti jako vzhůru); mluvčí nikdy nesetrvávají na spisovné bázi delší dobu, obvykle brzo přecházejí ke střídání spisovných a nespisovných prostředků nebo k přirozenému, převládajícímu vyjadřování nespisovnému“ (s. 48). Že některé funkce v SČ nemají slohově neutrální výrazové prostředky, uvedl A. Stich (viz Kraus et al. v SaS 42, 1981, s. 228–238); o knižním příznaku SČ é psal J. Vachek (SaS 38, 1977, s. 81–89). V SČ chybí i většina frazeologismů, namnoze se odmítá univerbizace a omezené jsou prostředky expresívní (viz Fr. Čermák ve sb. Spisovnost a nespisovnost dnes, red. R. Šrámek, Brno 1996, zejm. s. 15n.).

[3] OČ koncovky nejsou projevem „pokleslé mluvy“ (tu hledejme hlavně v užívání substandardního lexika, popř. ve výslovnosti). Tübingenský bohemista T. Berger právem připomněl (na konferenci UK „Pocta bohemistů“, 1998) potřebu tolerance, jakou mají mluvčí němčiny ve vztahu k jejím místně rozlišeným hovorovým normám.

[4] B. Havránek (SaS 24, 1963, s. 259) říká, že od konce minulého století se OČ „z interdialektu českého postupně dostává do úlohy obecně mluveného jazyka“. Toto pojmové upřesnění je jedním z výsledků tehdejší diskuse v SaS.

[5] Slavische Rundschau V, 1933, s. 69–85.

[6] Knihu se nepodařilo vydat u nás, ale je dostupná v čítárně v Klementinu, na Filozofické fakultě UK a jistě i v ÚJČ AV ČR. Stručněji a přehledněji se relevantní jevy probírají v knížce P. Sgalla a J. Hronka Čeština bez příkras, Praha 1992.

[7] Srov. i J. Hrbáček (ČJL 41, 1990, s. 96–100): „… aktuálním úkolem bohemistiky je všemožně rozvíjet a posilovat hovorovou formu spisovného jazyka kodifikační politikou směřující k rozšíření spisovného jazyka o varianty umožňující vyjadřovat se spisovně a přitom nenuceně, přirozeně a živě.“

[8] Srov. O. Uličný ve sb. D. Davidová, K diferenciaci současného mluveného jazyka, Ostrava, 1995, s. 23. Pojem útvar byl zaveden, když se ukázalo, že už nelze vystačit s pojmy spisovného jazyka a lokálních nářečí a že je třeba zavést pojem obecný, pokrývající i interdialekty a OČ – útvar bez úzkého lokálního omezení. Jazykovým útvarem je tedy relativně úplná varieta, která slouží mluvčím (potenciálně i bez existence jiných variet téhož jazyka) jako „jejich vlastní mateřština“ (srov. Fr. Daneš ve sb. Český jazyk na přelomu tisíciletí, Praha 1997, s. 16).

[9] B. J. Frei, Tschechisch gründlich und systematisch 1, München, 1997; jeho názory na možnost radikální reformy kodifikace ve směru k OČ (s. 25) však nejsou reálné; s paušalizací píše např. i o starším vývoji češtiny na s. 22n. O. Uličný (v ČJL 1998, s. 37) říká, že SČ „má obě části území sjednocovat, nikoli rozdělovat;“ ale sotva by šel tak daleko, aby se vyslovoval proti spisovnému užívání tvarů jako byls, stolař, popř. lexikálních moravských jevů jako dítě spadne, umývá si ruce, o kterých psal v cit. sb. Davidové, s. 24.

[10] Viz P. Kosatík, M. Kolář, Jan Masaryk – Pravdivý příběh, Praha 1998, s. 27.

[11] Viz D. Davidová, Jmenná deklinace v mluvě střední generace města Havířova, Ostrava 1996, s. 51; E. Jandová (ve sb. D. Davidová et al., Mluvená čeština na Moravě, Ostrava 1997, s. 123), uvádí tvar velikonocema jako rozšířený na severozápadě Moravy a Slezska.

[12] Viz D. Davidová ve sb. Jazykověda – Linguistica 2, Ostrava 1996, s. 38, s ukázkou místního dialektu; autorka přirovnává uvedenou vrstvu k Běličově ‘hovorové češtině’ (s. 28), ale mluví i o střídání kódů a o jevech obecného moravského úzu, částečně shodných s OČ (např. byzme, s. 36n.) ve veřejném projevu; i „projevy oficiální neveřejné a neoficiální veřejné… mají ke spisovnosti poměrně daleko“ (s. 42). Zůstává tedy nejasné, jak dalece se ‘hovorová čeština’ uplatňuje mimo oficiální veřejné projevy, ve kterých se ovšem spisovnost otevřeně požaduje. I ve slezské oblasti při snaze o spisovnost „pro většinu současné populace není problém naučit se mluvit spisovně, trvá však poměrně dlouho, než se z toho stane trvalý návyk i pro neoficiální projevy“ (s. 29); ani zde dnes tedy nejde o spontánně zakotvený jazykový útvar, o „vlastní mateřštinu“.

[13] Srov. Z. Starý, Ve jménu funkce a intervence, Praha 1995, s. 73n.; Havránkovo (a tím víc pozdější Jedličkovo) pojetí národního jazyka tedy zdaleka není totéž co Mathesiovo.

[14] Ty mají i dnes blízko k tradičnímu lingvistickému pohledu se šířícím se spisovným jazykem a pomalu ustupujícími nářečími; i tam ovšem postupuje vývoj a uplatnění přechodných vrstev.

[15] Tento problém podcenil i T. Dickins v XXI. ročence Kruhu moderních filologů, Praha 1997, s. 71, který jinak popisuje rozvrstvení češtiny (zejména v Čechách) vcelku velmi dobře.

[16] Srov. už formulace J. Chloupka (Sborník Ad. Kellnerovi, Opava 1954, s. 148) o tendenci OČ „stát se jednou z pevných norem národního jazyka s celonárodní úkonností“ i Vl. Skaličky (SaS 23, 1962, s. 201) o aspiraci OČ na celonárodní úlohu.

[17] D. Davidová et al., Mluvená čeština na Moravě, Ostrava 1997, s. 140n., vidí, že Moravané vědí o „nedostatečné společenské prestiži svých dialektů, popř. i interdialektů“, proto mimo domov častěji vystupují jako lidé usilující o spisovné vyjadřování;“ při absenci „jednotného jazykového útvaru pro běžné dorozumívání“ se tu SČ užívá v řeči, „která nenese nebo nemusí nést pečeť jasné důvěrnosti, kde by snad spisovné vyjadřování mohlo působit strojeně, … slohově nepřiměřeně“.

Naše řeč, volume 82 (1999), issue 4, pp. 184-191

Previous Olga Müllerová: Úlohy moderátora v rozhlasovém diskusním pořadu Radiofórum

Next Josef Hubáček: O metaforičnosti Komenského spisu Pres boží