Snadně, snadno

[Drobnosti]

(pdf)

-

Nesprávně prý jsme napsali »snadně se řekne« (IV, 266) m. »snadno se řekne«. Starý jazyk míval rozdíl mezi oběma tvary, a toho rozdílu šetřívá dosti často i dnešní lidový jazyk; časem se ovšem již v staré době obě slova matou tak, že se místo snadně objevuje i snadno, ale proto ještě nelze první tvar nazývati nesprávným.

Snadně je příslovce, jež praví, jak se něco děje. Tak čteme na př. v »Hádání Pravdy se Lží« 122b: »Děvečku vzkřísil jest (Ježíš) snadně, totižto slovem, mládence nesnáze (= nesnadněji), totiž dotčením, Lazara těžce, s pláčem a s křikem.« Podobně se říkávalo i na př. snadničce (»kdo také vlastních domyslů v Božích věcech následuje a na nich se zakládá, snadničce také v blud ubíhá« Komenský, Spisy 17, 174). A stejně nesnadně; na př. »nesnadně móž srdce pomysliti a nesnadnějie usta vymluviti« (Slov. stč. 2, 614, kde je mnoho dokladů). Snadno je přídavné jméno, jež nalézáme (asi v stejném smysle jako »snadná věc«) na otázku, jaké něco jest, zejména ve větách, kde je podmětem neurčitý způs., na př. »bylo snadno zabrániti příchozím« (= byla snadná věc). Podle toho by bylo nejsprávnější říkati na př. »cestu snadně najdeš«, ale »cestu je snadno najíti«. V starém jazyce jen zřídka najdeme snadno proti tomuto pravidlu (na př. »kdož právo snadno rušie, tiť moc práva rušie« r. 1505; »musíš nesnadno strom vykopati a kořene těžce dobyti« u Štítného; čarodějník kohosi »sťal a hlavu jeho bradýři k holení podal a potom zase jemu snadníčko nasadil« v Historii o Faustovi z r. 1611, str. 161); dnes se tak říká již častěji. Toto matení má hlavní pramen v tom, že v 2. a 3. stupni bylo snáze, nejsnáze k 1. stupni snadně i snadno. Stejný rozdíl býval mezi těžce a těžko.

Jest u nás dosti lidí, kterým se vůbec zdají příslovce na -o starší a správnější než tvary na -ě; pravda je, že obojí tvary byly původně vedle sebe tak, že tvary na -o byly jen u některých jmen přídavných a časem býval (a bývá) mezi obojími tvary i rozdíl významový (na př. dlouho, dlouze). Šíří-li se koncovka -o časem nad původní míru na př. ve východních našich nářečích, není to důkaz, že by byla všude původní. Snad si povíme o tom někdy více.

Naše řeč, ročník 5 (1921), číslo 1, s. 10

Předchozí Josef Zubatý: Jsem s to

Následující Kolmý, svislý