Nová publikace o českých zeměpisných jménech

Milan Harvalík

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Poměrně brzo po vydání práce M. Knappové Jak se bude Vaše dítě jmenovat (Academia Praha 1996) je odborníkům i širší zainteresované veřejnosti předkládána další publikace osvětlující výklady vlastních jmen, tentokrát ovšem zeměpisných. Toponymický slovník Ivana Lutterera a Rudolfa Šrámka Zeměpisná jména v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (Tobiáš, Havlíčkův Brod 1997, 320 s.) vysvětluje původ a historický vývoj 1501 toponyma z českého území – v převážné většině místních jmen, ale rovněž oronym (jmen hor, kopců, pohoří, skal ap.), hydronym (jmen vod) a choronym (jmen zemí, krajů, oblastí).

Předchůdcem recenzované práce byla příručka I. Lutterera, M. Majtána a R. Šrámka Zeměpisná jména Československa (Mladá fronta, Praha 1982), která se po svém vydání setkala se značným čtenářským zájmem, její další vydání se však neuskutečnilo. Tento výchozí text z r. 1982 byl rozšířen a upraven, a to jak v úvodních kapitolách knihy, tak i v její slovníkové části. Nejmarkantnějším rozdílem, kterého si povšimnou ti, kdo znají obě publikace, je, v souvislosti s rozdělením československé federace na dva státy, vypuštění hesel vysvětlujících slovenská zeměpisná jména. Zbylé výklady českých toponym však byly podstatně doplněny řadou dalších nových hesel objasňujících vznik a vývoj zeměpisných jmen z území Česka (vzhledem k tomu, že v Zeměpisných jménech Československa bylo vyloženo téměř 1200 toponym, přičemž podíl hesel, v nichž jsou zpracována česká, moravská a slezská zeměpisná jména, tvořil přibližně 70 %, lze odhadovat počet nově zařazených jmen zhruba na 690). Vznikla tak první práce vyšlá po rozdělení Československa, která se zabývá zeměpisnými jmény Česka. I proto tedy můžeme tuto publikaci chápat jako novou příručku.

Jádro celé práce, etymologický slovník českých toponym, předznamenávají úvodní kapitoly. První z nich seznamuje čtenáře s vývojem osídlení země od pravěkých dob až do současnosti a s chronologií jmenných typů, další partie charakterizuje systém a společenské funkce zeměpisných jmen. Na ni pak navazuje přehled hlavních typů toponym v češtině spolu s mapami ilustrujícími teritoriální rozložení vybraných typů místních a pomístních jmen na českém území (v jednom případě – jde o místní jména Lhota a jejich polskou a východoslovenskou paralelu [151]Voľa – je zachycena situace v celém západoslovanském areálu). Zájemci tak mohou v publikaci nejen nalézt poučení o původu a významu jmen, ale i získat podrobný přehled o systému české toponymie. Právě tyto vstupní kapitoly totiž ilustrují, jak komplexně a z jakých úhlů jsou dnes toponyma zkoumána, a upozorňují na to, jak se při vzniku i výkladu jmen uplatňují mimojazykové aspekty, jejichž spolupůsobení je nutné brát v úvahu, má-li být podaná etymologie co nejvěrohodnější. Pozitivním rysem je dále fakt, že toponyma jsou tu prezentována nikoliv jen jako jména, jejichž vznik se zde vysvětluje, ale autoři je nazírají jako prvky systému současné české toponymie – složitě diferencovaného a strukturovaného celku provázaného množstvím vzájemných vztahů, jimiž jsou v něm zkoumaná jména pevně zakotvena. Samotná slovníková část pak toto pojetí v konkrétních heslech dokládá.

Budeme-li příručku srovnávat s dalšími českými toponymickými slovníky, nabízí se konfrontace jednak s pracemi zabývajícími se českou toponymií v úplnosti (slovníky A. Profouse pro Čechy, L. Hosáka a R. Šrámka pro Moravu a Slezsko), jednak s vydáním Zeměpisných jmen Československa z r. 1982.

Vzhledem k rozsahu a zaměření publikace bylo možné do slovníku zařadit pochopitelně jen určitou část českých zeměpisných jmen. U jmen větších měst bylo přitom kritériem výběru postavení pojmenované lokality z hlediska rozlohy a počtu obyvatelstva a její správní, hospodářský a kulturněhistorický význam, výklady jmen menších sídelních jednotek byly zařazeny tehdy, jestliže jde buď o jméno obecně známé, nebo má zajímavou etymologii, popřípadě vhodně reprezentuje některý z typů našich místních jmen.

Na rozdíl od děl Profouse a Hosáka-Šrámka jsou zde, stejně jako v Zeměpisných jménech Československa, v souladu s charakterem knihy víceslovná jména řazena abecedně podle prvního slova jména. Stavba hesla je tradiční. Po heslovém slově následuje bližší charakteristika takto pojmenovaného objektu a jeho lokalizace, u řek se uvádí jejich délka, u hor nadmořská výška. Dokladová část hesla obsahuje nejstarší známý historický doklad jména (někdy i s uvedením pramene – např. u jména Cidlina, které se poprvé vyskytuje v Kosmově kronice k r. 1110) a ty novější doklady, které jsou pro výklad relevantní (jde např. o zápisy reflektující hláskový vývoj, koruptely, analogické změny a cizí, hlavně německé a latinské podoby jmen). Součástí hesel někdy bývají další, hlavně kulturněhistorické údaje o lokalitě (např. u hesla Liberec se píše o rozvoji města v souvislosti se soukenictvím a vznikem textilních továren, u hesla Slavkov nacházíme zmínku o místním zámku a o bitvě u Slavkova), rozsah těchto informací je ovšem vždy uměřený a nikdy ne natolik obsáhlý, aby jimi byl text přesycen a aby příručka suplovala vlastivědného průvodce.

Užitečné je bezesporu uvádění gramatických údajů o rodu a čísle v těch případech, kdy by čtenáři mohli mít nejasnosti vyplývající z rozdílů mezi spisovným jazykem a individuálním nebo místním územ, který se opírá o starší jazykový stav a/nebo dialekt. V češtině to platí zvláště u místních jmen na -ice a u toponym odvozených z mužských osobních jmen pomocí přivlastňovací přípony -jь.

Jak je obecně známo, jména zakončená na -ice mohla vzniknout několikerým způsobem, což se následně reflektuje v jejich čísle. Část z těchto toponym, patronymická místní jména, byla odvozena z akuzativu plurálu obyvatelských jmen (např. Holici – Holice), jiná vznikla jako singulárové formy. U jmen typu Hostivice (odvozeno posesivním sufixem -ja od osobního jména Hostivít) je zakončení výsledkem hláskových změn (tj > c, ’a > ě), u toponym jako Kaplice, Skalice jde o derivaci deminutivní příponou -ice, v další skupině jmen se uplatnila substantivizační funkce [152]sufixu -ice, jímž byla ve staré češtině tvořena jména nositelů vlastností (Blatnice z adj. blatná, Kamenice z adj. kamenná). Pod vlivem analogie ovšem mohlo docházet k přechodu mezi oběma rody, a to nejčastěji ze singuláru do plurálu (Hudlice, Hořice, Teplice), ale i naopak (Mohelnice). Proto je tedy údaj, zda je jméno v singuláru či v plurálu, u takovýchto toponym na místě. Logickou výjimku tvoří patronymická místní jména, která se v publikaci uvádějí bez informace o gramatickém čísle – protože tvoří největší část českých místních jmen s tímto zakončením, můžeme plurál pokládat za bezpříznakovou formu, na kterou není nutno explicitně upozorňovat.

U druhé zmíněné skupiny jmen, toponym odvozených z mužských antroponym posesivní příponou -jь, upozorňují autoři na skutečnost, že jde o místní jména ženského rodu. Toponyma jako Kroměříž, Třebíč, Boleslav, svým původem mužské jmenné tvary adjektiv přivlastňovacích, totiž v průběhu svého vývoje přešla pod vlivem tvarové podobnosti k ženské deklinaci. V nářečích především na Moravě a ve Slezsku, ale občas i v místním úzu v Čechách se však zachoval mužský rod až do současnosti (např. na Moravě Čejč, Telč, v Čechách Dobříš), takže uživatelé jazyka mívají někdy nejasnosti v jejich rodové příslušnosti.

Základní význam a přínos práce však spočívá v etymologickém výkladu toponym. Zejména porovnání s Profousovou prací ukazuje, o kolik v posledních letech pokročily toponomastické výzkumy. Uvedeným konstatováním se nijak nesnižuje mimořádná hodnota Profousova díla, musíme si však uvědomit, že od vydání prvního svazku Místních jmen v Čechách uplynulo už půl století. Právě tato doba odhalila jisté slabiny Profousových výkladů, mezi něž patří někdy poněkud mechanické hodnocení jmen podle přípon, aniž by se brala v úvahu možnost analogií a toponymizace sufixů, snaha vyložit všechna jména a ne příliš věrohodná interpretace tzv. přezdívkových místních jmen (např. Nasavrky ‘ves lidí, kteří na sebe zamilovaně vrkají’, Lysolaje ‘ves lidí, kteří štěkají jako lišky’). S ohledem na psychologii pojmenování se jako vhodnější jeví vysvětlení uvedená v recenzované knize (Nasavrky z německého základu buď s významem ‘důl u mokré nivy’, nebo ‘mokrý důl’, Lysolaje ‘místo, kde lisy lají’, přeneseně ‘kde lišky dávají dobrou noc’). K dalším kladům zpracování heslové části publikace patří, že autoři, držíce se Grimmovy zásady „chci sice vyložit všechno, co dovedu, ale nedovedu vyložit všechno, co chci“, u ne zcela průhledných toponym přiznají, že výklad jména nebo jeho části je nejasný (Olomouc, Znojmo), a v případě, že neexistuje jednoznačné vysvětlení původu toponyma, předkládají více interpretací se zdůvodněním, ke které z nich se přiklánějí a proč (např. u hesla Zdounky).

Už v úvodu bylo připomenuto, že vedle hesel obsažených v Zeměpisných jménech Československa byla do této práce zařazena i hesla nová, vesměs jména míst, která se v poslední době stala známá široké veřejnosti (např. Mokrsko v souvislosti s úvahami o těžbě zlata v této lokalitě, Temelín jako místo, kde se buduje jaderná elektrárna, kopec Tlustec, z něhož se přes četné protesty ekologů těží štěrk). V několika případech se nově objevuje výklad jména české lokality, který nahrazuje výklad odpovídajícího slovenského jména uvedený v Zeměpisných jménech Československa (místní jméno Soběchleby místo slovenského Sebechleby, české místní jméno Bradlo namísto slovenského oronyma Bradlo). Kromě předcházejících skupin jmen jsou vysvětlena rovněž i jména jiná (Doubravník, Slezsko, Suchdol nad Odrou, Zásmuky, Želeč a další), specifické postavení mezi nimi však má, jakožto oficiální zkrácený název našeho státu, jméno Česko. Nebudeme zde opakovat argumenty pro jeho užívání, ty byly v průběhu řady diskusí (při federalizaci Československa v r. 1968, po vzniku České republiky v r. 1993 a zatím naposledy [153]na počátku roku 1998; obsáhlá studie L. Čižmárové o vývoji názvů našeho státu a postojů k nim od r. 1918 byla uveřejněna v prvním čísle letošního ročníku Naší řeči, s. 1–15) už mnohokrát vysvětleny, výraznějším problémem jsou v současnosti netolerantní snahy potlačovat toto označení a negativní emoce, které u části uživatelů jazyka jméno Česko vyvolává. Právě s ohledem na nejednoznačný postoj veřejnosti byl pracovní titul knihy Zeměpisná jména Česka změněn na Zeměpisná jména v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Na druhou stranu je ovšem nutné poznamenat, že v poslední době se jména Česko začíná častěji užívat ve sdělovacích prostředcích, což dává určité oprávnění naději, že se toto označení postupně vžije.

Výše zmíněné systémové pojetí české toponymie se odráží v usouvztažnění jednotlivých jmen do větších celků pomocí odkazů (pokud jsou zastoupena jako samostatná hesla – např. Hulín a Hlučín, Cheb a Ohře) a srovnání, což čtenáři umožňuje poznávat jednotlivé typy českých toponym. Ukázkou takovéto koncepce je například vysvětlení mytebního jména Žďár nad Sázavou, u něhož nacházíme zmínku o toponymech Poruba, Polom, Laz, Rubisko, Zárubek, která jsou rovněž spojena se způsoby získávání nové půdy, nebo heslo Bečváry, v němž se upozorňuje na další česká služebná jména jako Ovčáry, Svinary, Kravaře, Psáry, Rataje, Dehtáry, Koloděje, Štítary či Struhaře. Rejstřík těch jmen, která nemají vlastní heslo, ale jejichž výklady jsou obsaženy v rámci hesla jiného toponyma, je připojen na závěr práce.

Je zřejmé, že po prostudování publikace získá čtenář solidní přehled o české toponymii, která je prostřednictvím reprezentativně volených jmen komplexně popsána. Dílo vyniká jasným pohledem na věc a poutavým a srozumitelným výkladem i těch nejkomplikovanějších otázek, zároveň však nijak neslevuje z náročnosti problematiky (v této souvislosti oceňujeme užitečný slovník použitých termínů). Není pochyb o tom, že Zeměpisná jména v Čechách, na Moravě a ve Slezsku díky formě svého zpracování a poutavosti obsahu určitě rozšíří okruh zájemců o problematiku vlastních jmen.

Naše řeč, volume 82 (1999), issue 3, pp. 150-153

Previous Alena Jaklová: Slovenská publikace o jazyce, komunikaci a společnosti

Next Zdeňka Tichá: VI. konference o slangu a argotu v Plzni