Slovenská publikace o jazyce, komunikaci a společnosti

Alena Jaklová

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Publikace Jany Klinckové, Pavla Odaloše a Vladimíra Patráše Jazyk – komunikácia – spoločnosť (PF Univerzity Mateja Bela, Banská Bystrica 1997, 114 s.) je prezentací závěrů, jež vyplynuly z řešení grantového úkolu Pragmatický rozmer metodologických, sociolingvistických a didaktických parametrov v jazykovej komunikácii. Autoři knihy se tímto tématem zabývali v letech 1994–96.

Publikace, rozdělená na tři tematické oddíly, je souborem studií, z nichž některé byly publikovány již separátně. Podle Předmluvy je cílem této práce „prispieť k náčrtu situácie, stavu a perspektív v slovenskom jazyku na pozadí všeobecnejších „európskych“ zmien, príznačných pre 90. roky 20. storočia“ (s. 5). Zároveň se upozorňuje i na zřetelné souvislosti s rozvojem evropské i světové sociolingvistiky.

Společným rysem studií zařazených do prvního oddílu publikace jsou obecné úvahy o vztahu komunikace a současné společnosti. V. Patráš se ve svém příspěvku nazvaném Jazyky tzv. malých národov v súčasnom európskom kontexte (na príklade slovenčiny) zabývá jazykovou situací v regionech (početně) menších národů. Pod pojmem početně menší národ chápe autor „sociokultúrne signifikantné spoločonstvo s jedným až piatimi miliónmi príslušníkov žijúcich na geograficky ohraničenom území“ (s. 9). Přirozeně, že hlavní pozornost přitom věnuje jazykové situaci na Slovensku. Tu charakterizuje z hlediska koexistence slovenštiny a češtiny v posledních padesáti letech (zde mimo jiné konstatuje také skutečnost, která s určitostí platí i pro jazykovou situaci českou, totiž že v důsledku přerušení společné mediální komunikace mezi oběma národy dochází zejména u nejmladší věkové generace slovenské mládeže ke snižování stupně porozumění češtině) a dále z hlediska funkcí jednotlivých útvarů a variet národního jazyka v současné sociální komunikaci. V souvislosti s dnešní relativizací původně striktní opozice spisovnost – nespisovnost uvažuje Patráš i nad vymezením pojmu jazyková chyba. Sám ji chápe poměrně široce jako nerespektování statutu určité komunikační situace a usouvztažňuje ji s termínem společenský neúspěch.

V závěrečné části své studie charakterizuje Patráš proces internacionalizace (projevující se hlavně v oblasti lexika, ale i syntaxe) v současné slovenštině. Popisuje místo bohemizmů, sovětizmů a germanizmů v sociokomunikační situaci na Slovensku i nejnovější expanzi anglicizmů do některých komunikačních sfér slovenského jazyka.

Druhým příspěvkem v publikaci je studie Pavla Odaloše Prehľad a problematika výskumu argotu na Slovensku. Zájem o argot a jeho výzkum na Slovensku v období let 1918–1996 rozděluje autor do tří etap. V prvních dvou etapách (1918–1938; konec 50. let – začátek 70. let) se argot na Slovensku prakticky nezkoumal, větší zájem o něj nastává až v 70. letech, tedy v etapě třetí. Tehdy se podle autora výzkum argotu zaměřuje na argot „a) detí, b) vandrovných remeslníkov a podomových/trhových obchodníkov, c) odsúdených“ (s. 17). Autor dále v přehledu uvádí jména jazykovědců, kteří se na Slovensku argotem zabývali, a jejich pojetí argotu. Obecně lze [148]říci, že všichni zmiňovaní lingvisté (např. Pauliny, 1946; Marsinová, 1950; Mistrík, 1961, 1963; Findra, 1983, 1986; Ondrus, 1972; Košecký, 1979, 1984) interpretují argot jako tajnou řeč. Odaloš sám rozděluje argot na argot v širším slova smyslu (ten charakterizuje jako lexikální soubor užívaný k utajování informací a řadí sem argot vandrovních řemeslníků a podomních obchodníků a argot dětí) a argot v užším smyslu (ten vymezuje jako lexikální soubor konspirativního charakteru skupiny s protispolečenskou či až nezákonnou orientací, např. argot asociálů). Skupiny asociálů pak autor detailněji člení. Pro argot obou skupin podle Odaloše platí, že jde o tajnou řeč. V této souvislosti bychom chtěli uvést, že i v české lingvistice se definování argotu vyvíjí a postupně mění. V současnosti je dokonce značně nejednotné (srov. jeho pojetí na posledních dvou plzeňských konferencích, tj. v roce 1995 a 1998), v důsledku sociálních změn mnohdy i odporující své původní charakteristice. Tento problém je proto nutné i u nás co nejdříve řešit a argotické vyjadřování v současné společnosti vymezit novým teoretickým rámcem.

První oddíl publikace uzavírá studie Jany Klinckové Pragmatické aspekty neverbálnej komunikácie. Autorka zde uvádí jednotlivé typy neverbálních prostředků v mluvené a psané komunikaci, graficky znázorňuje vztah mezi verbálními a neverbálními prostředky komunikace, informací komunikátu a komunikačním záměrem a s odvoláním na západní lingvisty uvádí i příklady vztahů mezi verbálně zprostředkovanou informací a podílem neverbálních signálů v komunikaci. Zajímavý je v této souvislosti např. údaj, který Klincková přejímá od Birdwhistella (1971), totiž že 65 % informací fixují právě signály neverbální, nebo jiný příklad: 30 % informací se vyjadřuje slovem, 70 % řečí těla, hlasem a příznakovým lexikem (Wurbsová, 1992).

Klincková dále popisuje charakter a roli neverbálních signálů v (úspěšné) komunikaci a uvádí dvanáct modelových typů komunikace, v nichž se neverbální signály užívají. V závěru článku Klincková volně cituje některé badatele zabývající se neverbální komunikací (Birdwhistell, 1970; Garfinkel, 1963; Goffman, 1972) s cílem (obecně) vymezit funkci a pozici neverbálních signálů v komunikaci.

Texty náležející do druhého oddílu recenzované publikace mají výrazně sociolingvistický charakter. Tento okruh textů otevírá J. Klincková studií Sociolingvistický kontext štandardných a subštandardných lexikálnych prostriedkov. Autorka se v tomto příspěvku zamýšlí nad fungováním příznakových (zde nespisovných) lexikálních pojmenování v oficiálních komunikátech, konkrétně v textech hromadně sdělovacích prostředků a v textech publicistických, a na základě příkladů (doplněných grafickými schématy) dospívá ke globální charakteristice profesionalizmů a slangizmů z hlediska nominačního, stylistického a komunikačního.

Studie V. Patráše se jmenuje Prepínanie kódu v komunikácii obyvateľov súčasných miest. Jde o zajímavý pohled na změnu kódu, kterou provádějí příslušníci městských societ v rámci své diglosie. Diglosií označuje Patráš nejenom užívání různých útvarů národního jazyka, ale (ve vazbě na Švejcera a Nikolského, 1983) i užívání různých variet spisovného jazyka. Užití rozličných jazykových prostředků a jejich výběr z konglomerátu označovaného u nás jako městská mluva (městskou mluvu definuje Patráš jako „súbor hierarchicky usporiadaných jazykovo-komunikačných variet“, s. 44) pak charakterizuje autor v závislosti na sociodemografických parametrech komunikantů. Za dominující parametry považuje věkově-generační charakteristiky mluvčích.

Patráš ve svém článku odpovídá ještě na další otázky, jako např. „V ktorom štádiu a pri akých podmienkach možno uvažovať o ‘prepnutí kódu’ z niektorej nosnej do inej variety hovorovej [149]podoby jazyka v meste?“ (s. 44) aj. Svá tvrzení přitom odvozuje z uváděných příkladů. Je zřejmé, že fakta publikovaná v této studii jsou podložena rozsáhlými výzkumy a následnými analýzami. Zkoumání městské mluvy na Slovensku se tedy ubírá směrem, který by mohl být zajímavý i pro lingvistiku českou.

Autorem studie s názvem Základná charakteristika penitenciárnej komunikácie je P. Odaloš. Penitenciární komunikací rozumí komunikaci v ústavech Sboru nápravné výchovy (ÚSNV), tzn. v zařízeních určených pro výkon trestu odnětím svobody. Hlavním obsahem této studie je popis komunikačních situací v komunikační interakci pracovníka ÚSNV (hlavně vychovatele) s odsouzenými. Z textů i uváděných příkladů je dobře patrné, že autor specifické prostředí důvěrně zná.

Soubor lexikálních jednotek užívaný v ÚSNV označuje Odaloš jako argot (v české lingvistice je v současné době běžnější termín vězeňský slang, příp. vězeňská mluva, srov. Suk, 1991, David, 1995, též Leeuwen-Turnovcová, 1993). Stejně jako ve své první studii v této publikaci a v dalších svých pracích (např. 1990, 1992, 1993, 1997) rozlišuje Odaloš také zde argot v širším smyslu a argot v užším smyslu, kam zařazuje i argot asociálů. Ten člení dále na argot mimo ÚSNV a argot v ÚSNV. Definuje ho jako nespisovné lexikum zaměřené na utajování (podle potřeby) s určitým cílem (dosažení cíle znamená porušení zákona nebo morálních norem).

Třetí oddíl této slovenské publikace je opět tvořen třemi studiemi. Jejich společným znakem je, že se zabývají komunikací se specifickou společenskou funkcí.

Autorem textu s názvem Televízna a „billboardová“ reklama na Slovensku je P. Odaloš. Odaloš uvádí konstitutivní znaky televizní a „billboardové“ reklamy, hlavně ale uvažuje o komunikační funkci verbálních prostředků a o jejich kompozičním profilu v obou typech reklamních komunikátů. Zajímavou součástí jeho výkladu je i výčet různých způsobů uspořádání verbálních prostředků v televizní reklamě (tento výčet je doplněn příklady), stejně jako přehled různých druhů textů užívaných na billboardech.

J. Klincková nazvala svou studii Syntaktická analýza obsahovo-pragmatických jednotiek rozhlasového inzerátu. Svou pozornost přitom zaměřila na rozhlasové inzeráty v Radioburze; tyto inzeráty jsou kombinací novinového inzerátu a telefonického rozhovoru. Autorka se odvolává na práce Müllerové a k rozboru rozhlasového inzerátu přistupuje z hlediska komunikačního: analyzovaný inzerát označuje termínem komunikační událost (KU) a tu pak rozděluje na tři etapy (úvodní, informační a závěrečnou). Každá etapa má svou specifickou komunikační funkci (KF). Komunikační funkce se jazykově projevují v replikách, přesněji v úsecích KU majících jednotnou komunikační funkci. Tyto úseky (v úvodní a závěrečné etapě KU jsou totožné s replikami, 2. etapa – informační – má několik KF) označuje autorka jako obsahově pragmatické jednotky (OPJ) a na jejich ploše pak sleduje výstavbu syntaktických konstrukcí. Díky zvolené analytické metodě dospívá Klincková k závěru, že „syntaktická konštrukcia môže svojou štruktúrou dotvoriť komunikačnú stratégiu a v neposlednej miere ovplyvniť aj cieľ komunikácie“ (s. 74).

Recenzovanou publikaci uzavírá příspěvek Vladimíra Patráše Biblicky profilovaný text v štátnom rozhlasovom vysielaní. Jde o poměrně obsáhlou, výrazně sociolingvisticky profilovanou studii zaměřenou na otázku formování zvláštní modifikace náboženského (jazykového) stylu, a to v závislosti na jeho šíření prostřednictvím publicistických žánrů, které jsou charakteristické pro současnou rozhlasovou veřejněkomunikační sféru.

[150]Součástí publikace Jazyk – komunikácia – spoločnosť je rovněž Literatura, anglické Resumé, Věcný registr a Bibliografie grantových prací autorů. Bibliografie se váže k vyřešeným grantovým úkolům z období let 1991–1996 a je uspořádána chronologicky.

Autoři publikace J. Klincková, P. Odaloš a V. Patráš se ve svých studiích zaměřili na témata aktuální pro současnou jazykovědu a zároveň příznačná i pro současnou společnost. Z hlediska teoreticko-metodologického přitom spojili tradiční lingvistický přístup s přístupem sociolingvistickým a s prvky přístupu komunikačního. Vznikla tak práce v mnoha ohledech inspirativní práce, která je další reprezentativní vizitkou banskobystrické školy.

Naše řeč, volume 82 (1999), issue 3, pp. 147-150

Previous Marie Janečková: K jazyku Daniela Vettera v cestopise Islandia…

Next Milan Harvalík: Nová publikace o českých zeměpisných jménech