Podkrkonošský slovník

Pavel Jančák

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Nestává se často, že vyjde knižní publikace věnovaná některému nářečí na území Čech. V případě Podkrkonošského slovníku Jarmily Bachmannové,[1] který nedávno vyšel v nakladatelství Academia, je to ediční počin o to výjimečnější a záslužnější, že zatím jediný takový slovník, Dialektický slovník chodský J. F. Hrušky, vyšel už v r. 1907. Zároveň je třeba také uvítat skutečnost, že nově vydaný slovník je právě z Podkrkonoší. Chodsko a Podkrkonoší, ležící na protilehlých okrajích starého českého osídlení, patří totiž zároveň k nejarchaičtějším nářečním oblastem v Čechách, tedy k územím, na nichž se odlišnosti od nivelizovaného mluvního úzu velké většiny ostatního vnitrozemského území udržují v relativně největší míře, a to i v rovině lexikální a slovotvorné. Jazyková situace běžné mluvy v Čechách je totiž taková, že od nivelizovaného středu země směrem k okrajům starého tradičního českého osídlení se charakteristické diferenční rysy stupňovitě vrství, takže teprve na archaických okrajích nabývá běžná nespisovná mluva charakteru skutečných nářečí. Šťastnou shodou okolností je tedy nově vycházející Podkrkonošský slovník zároveň význačným protipólem starého a stále užívaného slovníku Hruškova. A přitom, jak lze zjistit i letmým srovnáním, každý z obou diferenčních slovníků uvádí přirozeně výrazivo jiné. Tak např. z podkrk. slov pádič, pachole, pajtlik, palec, palejzdra, paličák, pangejt, pányvka, panoha nacházíme u Hrušky jen výraz pachole (a ještě v poněkud jiném významu) a v základním českém slovníku (Slovníku spisovného jazyka českého, dále SSJČ) najdeme jen ob. a nář. pangejt a svč. dialektismus panoha (z K. Světlé).

Hruškův slovník chodštiny je slovníkem diferenčním a tato diferenčnost je zde z praktických důvodů pojata šíře (uvádějí se i slova s charakteristickými rysy jen hláskoslovnými, popř. morfologickými). Stanovit, co je diferenční, záleželo tedy zcela na hodnocení autora a takový přístup – při vší úctě, který k tomuto slovníku máme – je pak nutně subjektivní. Nezapomeňme také, že Hruškův slovník vznikl v době, kdy ještě nebyla popsána slovní zásoba současného českého jazyka (Příruční slovník jazyka českého, dále PSJČ, začal vycházet – jak známo – až v r. 1935), a autor tedy vlastně konkrétně neměl s čím srovnávat. Nenajdeme-li v diferenčním slovníku nějaké slovo, nelze tedy jednoznačně určit, zda se hledaného výrazu v dané oblasti neužívá, nebo zda se na něj v slovníku prostě zapomnělo.

Vědeckým požadavkem moderní nářeční lexikografie,[2] která se opírá o bohatou tradici české lexikografie reprezentované jak díly slovníkovými (PSJČ, SSJČ, SSČ – Slovníkem spisovné češtiny), tak teoretickými pracemi lexikologickými (zvl. např. pracemi Filipcovými),[3] je proto relativně úplný slovník nediferenční, zachycující v dané lokalitě, popř. na daném úseku veškerou slovní zásobu v plné šíři. Několik takových slovníků bylo v průběhu doby už zpracováno, ale zůstaly v rukopise, protože vydavatelská hlediska se s optimálními požadavky vědeckými [91]nekryjí a vydávání takových slovníků se jeví jako neúměrné. Ostatně i uživatelé mají potřebu vyhledávat v nářečním slovníku především slova, která se odlišují od běžné slovní zásoby zachycené v současných slovnících českého jazyka.

Časový interval téměř celého století, který mezi oběma srovnávanými nářečními slovníky leží, se samozřejmě příznivě odrazil ve zvoleném způsobu zpracování nového slovníku a je na něm patrný i vývoj, jímž samo bádání v daném oboru v uplynulém časovém období prošlo. V souhlase s požadavky současné lexikologie se autorce podařilo shromáždit v letech 1972–83 „celistvý lexikální soubor jisté doby“ (s. 9) a teprve na jeho podkladě byl pak zpracován abecední slovník diferenční. Ovšem vydat takový komplex – jakkoliv by to bylo ideální – nebylo možné. Autorka však přišla na řešení, které je v rámci daných možností dostatečně vyhovující. Podařilo se jí totiž přece jen obě, do značné míry protichůdná hlediska – vydavatelské a odborné – vhodně skloubit, a to tím, že zpracovanému abecednímu diferenčnímu slovníku předsunula nekomentovaný, ale promyšleně a pečlivě uspořádaný tzv. ideografický heslář (podrobnější přehled jednotlivých pododdílů je v obsahu na s. 5–6), který „má reprezentovat co nejobsáhlejší soubor lexikální zásoby vytčené oblasti“ (s. 10). Jistě by se dalo namítnout, že v tomto soupisu nejsou uváděny významy a jejich posuny, že nejsou příslušnými kvalifikátory odlišena synonyma atd. Takto propracovaný heslář by ovšem značně překročil možnosti ediční i autorské. Autorce šlo zřejmě především o to, aby při zachování přísné úspornosti podala alespoň stručnou (tj. podrobněji už nekomentovanou), sémanticky organizovanou orientační síť, na niž se pak v diferenčním slovníku odkazuje číselnými kódy. I v tomto „úsporném“ podání má totiž ideografický heslář (s. 17–175) téměř dvojnásobný rozsah než vlastní abecední diferenční slovník (s. 179–265). Uživatel slovníku se však zajisté velmi brzy přesvědčí o tom, že je toto autorčino řešení nebyčejně šťastné a účelné.

I nekomentovaný ideografický heslář nám dává možnost hlouběji nahlédnout do souboru aktivní slovní zásoby dnešních nářečních mluvčích a poznat její charakter. Je zřejmé (a vcelku i samozřejmé), že vedle tradičních nářečních slov má dnešní dialekt – a to i v archaických úsecích – pro označování civilizačních jevů zcela běžně slova přejímaná ze spisovného nebo obecného jazyka (teploměr,[4] barometr, auto, auťák). U živých regionálních jevů jsou ovšem tato slova foneticky přizpůsobena (náklaňňi auto, dodáuka). Týká se to i frazeologie, která je v hesláři velmi bohatě zastoupena (např. o hubeném člověku nejen tradiční moh by se přeulikať za bičem, ale i nové má nohy jako dráty do betónu). Potvrzuje se tak známý fakt, že v lexikální rovině je dnešní dialekt zcela otevřený současným změnám. Je to zřejmé i z přemíry dublet; autorka to vhodně řeší tak, že tradiční nářeční výrazy uvádí vždy jako první (cejtiť, slyšať, slyšeť; prahuť, vedro; růsa, rosa; kápka, kapka).

Tento přirozený posun ve stavu dialektu ovšem nijak nebrání tomu, abychom mohli sledovat jeho rozvinutou sémantiku, expresivitu, bohatství synonym a regionálních dialektismů (srov. bohatství výraziva pro označování přírodních jevů zimního období v krajině, kde nářeční mluvčí tyto jevy důvěrně znají, např. je vokluzlo, vokluzko, kluzko, hladko, ledovato – futeř, foukanice, fučka, fujavice, metelice a ovšem i vánice; lexikální dialektismy futeř, foukanice, fučka se pak uvádějí v diferenčním slovníku). Jak autorka uvádí, obsahuje ideografický heslář zhruba 25 tisíc položek.

[92]Vlastní, lexikograficky zevrubně propracovanou částí Podkrkonošského slovníku je tedy abecední diferenční slovník, v němž je zpracováno 2200 hesel. Představuje to asi necelou desítinu relativně úplného soupisu. Moderní diferenční nářeční slovník – a tak můžeme nový slovník J. Bachmannové oprávněně charakterizovat – se tedy opírá o soupis úplný a z něho jsou podle stanovených zásad vybrána hesla do slovníku diferenčního. Máme tak záruku, že nebylo na nic podstatného zapomenuto.

Celkový objem diferenčního slovníku vyplynul ze srovnání veškerého autorčina nářečního materiálu se Slovníkem spisovného jazyka českého. Přitom autorka už ve slovníku neuvádí slova s odchylkami jen hláskovými a ve snaze o úspornost promyšleně vyčleňuje i některé případy další. Skutečnost, že jde o slovník jednoho nářečí, umožnila autorce užívat důsledně fonetické transkripce (i v heslových slovech) a uvádět – jak je v nářečních slovnících obvyklé – všechny doklady v plném nářečním znění (stručný a výstižný přehled charakteristických znaků místního nářečí je podán na s. 7–9; z nich zvláště důsledné změny ve výslovnosti některých souhláskových skupin – v případech jako např. jennou, daremnej, masťillo – mohou činit méně zkušeným čtenářům jisté obtíže). Vedle výkladu významu a dalšího aparátu jsou velmi vhodnou oživující složkou uváděných hesel citáty z kontextového užití daných slov v živém hovoru; jsou účelně vybrány (zřejmě z daleko širšího materiálového záběru) tak, aby dokládaný význam nejen ilustrovaly, ale namnoze ještě i vhodně osvětlily.

Při srovnávání nářečního lexika se souborem slov spisovných je si však třeba uvědomit, že takto vymezený soubor nářečních slov nutně neobsahuje všechny užívané lexikální regionalismy. Do diferenčního slovníku se tak totiž nedostanou ty oblastní regionalismy, které jsou zároveň slovy spisovnými, v našem případě např. svč. hoch, bojácný, pospíchat, kosinka, šle, vzcházet ‚o těstě‘. Z praktického hlediska – a o to hlavně u diferenčního slovníku jde – to však na závadu není, protože čtenář těmto slovům dobře rozumí a ve slovníku je hledat nebude. Ostatně zeměpisný charakter takových slov mohl osvětlit až Český jazykový atlas[5] a sám fakt, že tato spisovná slova jsou ve vrstvě nářeční výraznými oblastními regionalismy, byl v řadě případů objevný a překvapivý.

Závěrem je třeba se ještě zmínit o jedné zvláštnosti Podkrkonošského slovníku. Jeho základem se totiž stala mluva zkoumaná v několika obcích na Železnobrodsku, tedy v oblasti s tradičním sklářstvím (domáckým navlékáním korálků). Tato skutečnost se ovšem významně promítla do místní aktivní slovní zásoby, a to tak, že její přirozenou součástí se zároveň také stala odborná terminologie sklářská (viz oddíl 34–6). Z hlediska odborného je tedy vřazení těchto termínů do popisované diferenční slovní zásoby dané oblasti zcela oprávněné, protože ve zkoumaných obcích bylo tradiční sklářství nedílnou součástí každodenního života jejích obyvatel a toto výrazivo patří u těchto mluvčích zcela zákonitě k jejich základní aktivní slovní zásobě. Na druhé straně je však třeba vidět, že Podkrkonošský slovník bude zajisté také sloužit jako slovník širšího severovýchodočeského regionu a z tohoto hlediska tu lidová sklářská terminologie jaksi „překáží“. Je však třeba uznat, že takové vyčlenění by bylo nepřirozené, protože tyto výrazy se už staly organickou součástí živého souboru tamní slovní zásoby (srov. např. vedle přejatých slov jako gravírunk, frakatá korala i „české“ tvoření jako naulikač, zapadák, řbeťák, nelezlik) i života („Vem si korejtko a přiť si pobejť, ponaulikáme chvíli!“).

[93]Není tedy pochyb o tom, že Podkrkonošský slovník J. Bachmannové je dílo zdařilé, solidní a přitom střídmé. Je výsledkem dlouholeté práce (autorka vyšla ze své kandidátské disertace z r. 1985, kterou věnovala slovní zásobě své rodné obce), později se zaměřila na širší (a obecně známý) region. Jak už sám název slovníku zřetelně ukazuje, ve své konečné verzi není Podkrkonošský slovník dílo jen úzce dialektologické, ale je určeno i příbuzným oborům (etnografům, literárním historikům, historikům) a kromě toho zajisté zaujme i širší čtenářskou veřejnost.

---

[1] J. Bachmannová, Podkrkonošský slovník, Academia, Praha 1998, 265 s.

[2] Z. Sochová, Nářeční lexikografie, in: Manuál lexikografie (ed. F. Čermák a R. Blatná), H&H, Jinočany 1995, s. 249–264.

[3] Viz např. J. Filipec, Lexikologie, in: J. Filipec – F. Čermák, Česká lexikologie, Praha 1985.

[4] Lexikální doklady zde zpravidla citujeme v pospisovnělé podobě.

[5] Český jazykový atlas 1–3, Academia, Praha 1992–1999.

Naše řeč, volume 82 (1999), issue 2, pp. 90-93

Previous Žofie Šarapatková: K jubileu Evy Havlové

Next Lucie Hašová: Setkání mladých slavistů v Berlíně