Před Kristem, nebo před naším letopočtem?

Milan Malinovský

[Articles]

(pdf)

-

1. Obecná část

Devět let od změny politického systému v naší zemi přineslo nespočetně změn v mnohých oblastech, přičemž náš jazyk samozřejmě nezůstává stranou. V tomto příspěvku nám nepůjde o sledování toho, jak do českého jazyka za tu dobu proniklo a jak se v něm aklimatizuje množství slov globalizačního rázu obecné slovní zásoby (hot dog, second-hand, supermarket, summit), ale i výrazy z odborných disciplín, které lze většinou jen stěží nahrazovat (navíc dosud nevytvořenou) terminologií českou (online, laptop, notebook, server, home banking). Zaměříme se na to, jak se vyrovnáváme s dědictvím diktátu předchozího režimu, kdy do naší země a následně i do naší řeči byly zaváděny reálie, které zde do té doby neexistovaly. Omezme se na stručný výčet jevů jednoho sémantického okruhu, jako byly například svátky jara (Velikonoce; pokud byly tolerovány, pak jedině s pravopisem v-, stejně tak i vánoce), jolka, děda Mráz. Obdobně došlo na ustálená spojení před Kristem/po Kristu; po r. 1948 nebylo tohoto spojení dovoleno užívat a bylo direktivně nahrazeno dubletou před naším letopočtem/našeho letopočtu. Traduje se (dnes již úsměvná) historka o tom, jak učitelka sděluje dětem, že již nebudou říkat před Kristem a po Kristu, ale před naším letopočtem a našeho letopočtu. Hlásí se žáček a ptá se, odkdy se počítá náš letopočet, a učitelka mu bezelstně odpoví, no přece od narození Kristova.

Cílem tohoto článku je zabývat se problémem spojení před Kristem/po Kristu versus před naším letopočtem/našeho letopočtu nejen z hlediska naší situace předúnorové, poúnorové a polistopadové, ale též konfrontovat českou scénu s dalšími jazykovými oblastmi v různých historických obdobích a v rozdílných kulturních tradicích a položit si (a pokusit se zodpovědět) otázku, do jaké míry je užívání toho či onoho spojení oprávněné, vhodné, popřípadě výhodné.

Předešleme na samém začátku, že uvažujeme-li na půdě češtiny o spojeních před Kristem/po Kristu a před naším letopočtem/našeho letopočtu, máme na mysli pouze to, že jde o neideologické, popř. neideologizované jazykové dublety. Připouštíme, že spojení před naším letopočtem/našeho letopočtu v kontextu uplynulých desetiletí řadě uživatelů jazyka může navodit atmosféru doby, kdy zásluhou ideologie tzv. vědeckého ateismu druhá dubleta byla zcela potlačena. Jak ale vyplyne z dalšího, problematika užívání spojení před Kristem/po Kristu versus před naším letopočtem/našeho letopočtu je poněkud širšího rázu a nelze ji přičítat jen na vrub poúnorovému newspeaku.

[30]2. Euroatlantská jazyková oblast

Každá kultura užívá svůj vlastní letopočet. V Evropě je prvním známým dokladem určování letopočtu podle konání olympijských her v Řecku. První olympijské hry byly stanoveny – na základě pozdějších a ne vždy zcela spolehlivých záznamů – na rok 776 př. Kr. Starověcí Římané určovali čas od založení Říma roku – opět s otazníkem – 753 př. Kr.[1] Křesťanský letopočet se začal užívat až v 6. stol. po Kr. a při stanovení výpočtu se vycházelo z narození Kristova, jenže v tomto případě došlo zřejmě taktéž k nepřesnostem, a tak současní vědci připouštějí možnost omylu o ± 7 let. Nicméně tento letopočet se ve středověké Evropě záhy ujal a pronikl do celého světa.

Při mapování současné situace v různých jazykových oblastech jsme se v románské oblasti, kde převažuje křesťanská ideologie, s ekvivalentem pro spojení před naším letopočtem/našeho letopočtu nesetkávali; ve španělštině čteme pouze ekvivalenty výrazů před Kristem a po Kristu: antes de Cristo (A. C.) a después de Cristo (D. C), ve francouzštině avant Jésus-Christ (av. J.-C., popř. J.-Ch.) a après Jésus-Christ (apr. J.-C., popř. J.-Ch.)[2].

Angličtina má spojení before Christ (B. C.) a Anno Domini (A. D.)[2]; o jiných výrazech srov. dále v oddíle 3.

Při zmínce o němčině je třeba vzít v úvahu předchozí politickou realitu; tak v Rakousku, německé části Švýcarska a západní části Německa byla běžná spojení vor Christi Geburt[3] (v. Chr. G.) a nach Christi Geburt[3] (n. Chr. G), kdežto ve východní oblasti Německa byla koncem 40. let tohoto století zavedena spojení vor unserer Zeitrechnung (v. u. Z.) a unserer Zeitrechnung (u. Z.).

Podobná situace jako v bývalé NDR byla v 50.–80. letech i v dalších sousedních státech východního bloku, i když nikoli tak jednoznačná jako v bývalém Československu. V maďarštině bylo možné se setkat se spojením jak před Kristem/po Kristu, tak před naším letopočtem/našeho letopočtu: Krisztus előtt (Kr. e.)/Krisztus után (Kr. u.) a időszámításunk előtt (i. e.)/időszámításunk után (i. u.), a ještě spíše pak v katolickém Polsku: przed Chrystusem/po Chrystusie (zkratky se nepoužívají) a przed naszą epoką nebo erą (p. n. e.)/naszej epoki nebo ery (n. e.).

3. Židovští autoři

Jiného rázu než dosud uvedené reálie je otázka vyjadřování spojení před Kristem/po Kristu a před naším letopočtem/našeho letopočtu v židovské literatuře. Zaměřili jsme se zde převážně na oblast religionistickou, v níž lze vystopovat přede[31]vším dva rozdílné přístupy. Protože nebylo vždy možné shromáždit dvojice originál + překlad, hovoříme u některých dokladů pouze o stavu v textech cizojazyčných originálů a někdy naopak jen o znění překladu do češtiny. Přestože spojení před Kristem/po Kristu a před naším letopočtem/našeho letopočtu v české literatuře je věnován samostatný oddíl (4.), vyjímáme odtamtud židovskou tematiku a zařazujeme ji sem, abychom tento specifický jev pojednali současně na jednom místě vcelku.

Řekli-li jsme, že křesťanský letopočet se odvíjí od narození Kristova, pak židovský letopočet má svůj počátek od mytického data stvoření světa r. 3761 př. Kr.; rok 1999 se tedy rovná roku 5759 (ale od podzimu již roku 5760). Současná hebrejská literatura má pro označení křesťanského letopočtu spojení lefi hasfira šel haumot ve významu podle počítání ostatních (okolních) národů; ekvivalentem pro výraz před Kristem je lifnej hasfira, doslova před počítáním, a po Kristu lasfira, doslova při počítání. V Izraeli se při označování letopočtu užívá řady opisů, přičemž jádrem oněch výrazů je především substantivum letopočet, popř. éra. Je-li letopočet udán pouze číselně, pak je uveden křesťanský letopočet a za ním (v závorkách) letopočet židovský, popřípadě naopak.[4]

Jiná je situace u židovských autorů žijících a publikujících mimo území Izraele. V naší excerpci na tomto úseku jsme se soustředili především na oblast současných Spojených států. Platí zde, jak uvidíme shodně i v části pojednávající o situaci v naší zemi, že volba toho či onoho spojení – totiž spojení, v němž výraz Kristus buď je, či není obsažen – může vyplývat z vědomé (nebo i nevědomé) angažovanosti na poli náboženského pojímání.

Přestože většina židovských spisovatelů bude sotva podezřívána z přesvědčení o Kristově mesianismu, mnohým z nich nečiní potíže užívat konvencionálních spojení before Christ (B. C., před Kristem) a Anno Domini (A. D., po Kristu). Čteme je např. u religionisty Boaze Cohena[5], u Jacoba Neusnera, kapacity v talmudu a autora 700 publikací[6], u Karla Raimunda Poppera, novopozitivisty, matematika a fyzika[7], a u mnoha dalších.[8]

[32]Někteří autoři nevěnují jednotnému užívání sledovaných spojení přílišnou pozornost a pak se v jednom a témž díle setkáme s jejich jak ‘křesťanskou’, tak ‘nekřesťanskou’ verzí; je tomu tak např. v knize The Living Talmud od Judah Goldina[9]. (S takovým nejednotným přístupem se setkáme opakovaně v oddíle o češtině; tam však nepůjde vždy jen o problém v rámci jedné roviny jako zde, totiž o hledisko náboženského přístupu nebo vyznání, nýbrž často poněkud šířeji a ideologicky zabarveně o protiklad přístupu náboženského a nenáboženského.)

Na druhé straně je mnoho publikací, v nichž věroučná tematika vystupuje na povrch a jejichž autoři nekřesťanský ráz věroučného přístupu zřetelně a jednoznačně vyjadřují. Tak např. v knize Elie Wiesela Célébration talmudique. Portraits et légendes[10] autor užívá výhradně spojení avant/de (notre) ère commune. (V českém překladu stojí náš (společný) letopočet a naše společná éra; spíše než o doslovný překlad jde tedy o jakýsi překladatelský vklad.)

Pouze výrazů before common era (B. C. E.[11], před obecným/společným letopočtem) a common era (C. E.[11] obecného/společného letopočtu) užívá též např. význačné kolektivní 1170stránkové dílo Harvardovy univerzity A History of the Jewish People[12], dále (až dosud 21svazková) prestižní encyklopedie židovství[13] a informativní kompendium Judaism from A to Z[14].

Na půdě české čteme v židovské literatuře spojení před Kristem/po Kristu výjimečně (např. v předválečné knize Jiřího Langera Talmud[15]). V poválečných vysokoškolských skriptech rabína Richarda Federa[16] však již stojí pouze spojení před občanským letopočtem a občanského letopočtu a tento trend zůstává zachován podnes.

V díle Egona Hostovského se s tématy, ve kterých by se sledované spojení mohlo vyskytnout, nesetkáme. Z rozhovoru s jeho dcerou nicméně vyplynulo, že [33]kdyby byl Hostovský potřeboval takové spojení vyjádřit, byl by užil znění před Kristem/po Kristu.

Zmiňme ještě, že v české části naší excerpce z judaistiky jsme pro oblast spojení před Kristem/po Kristu zaznamenali tento repertoár protějšků: křesťanská éra, společná éra, běžný letopočet, náš letopočet, náš společný letopočet, nový letopočet, občanský letopočet, obecný letopočet; vedle fakultativních doplnění časovými předložkami před nebo po uvedeným výrazům předchází dle potřeby předložka podle.

V závěru článku se zamýšlíme nad vhodností, popř. nevhodností jednoho či druhého spojení obecněji; na tomto místě – vzhledem k tomu, že jde o specifickou problematiku – jen poznamenejme následující: lze si snadno představit – a je to pochopitelné –, že některému (angažovanému) autorovi činí potíže pracovat s určitými výrazy (uveďme jako přibližnou analogii případy, kdy například v minulých letech mluvčí, ale i adresáti těžce snášeli předepsané oslovení ‘soudruhu’ ap.). Nepřipustíme-li možnost, že v případě spojení před Kristem/po Kristu jde – a to nikoli jen v češtině, ale i v dalších jazycích euroamerické oblasti – o obecné konvenční spojení, pak se domníváme, že je možné problém nazírat z pozic jak křesťanských, tak židovských: pro (opravdově) věřícího křesťana je Kristus pojmem natolik závažným, že i když je pouhou součástí slovního spojení, má pro něho svou váhu. Na druhé straně ti židé, kteří v Krista nevěří, mají stěží důvod spojení, v němž figuruje jeho jméno, užívat.

Dodejme pro úplnost, že tendenci nepoužívat spojení před Kristem/po Kristu (opět především s ekvivalenty v jiných jazycích) lze překvapivě vysledovat i u některých křesťanských autorů, přednostně u německých a ještě více u anglosaských protestantských starozákoníků; ustálenému spojení před Kristem/po Kristu se snaží vyhnout různými opisy, nejčastěji výrazem společná éra (C. E.) a jinými. Je to trend posledních asi dvaceti let a je velmi okrajový.

4. Česká scéna

4.1. Sledovali jsme výskyty spojení před Kristem/po Kristu od minulého století do současnosti. Jediným způsobem udávání letopočtu, které užívali čeští myslitelé (stranou necháváme židovské autory, jimž byla věnována předchozí kapitola) od Palackého přes Masaryka, Pekaře, K. Čapka, E. Beneše, Patočku, V. Černého po Havla, bylo spojení před Kristem/po Kristu. (Na to, že v tomto případě nejde a nešlo o preciznost v zachycení přesného roku Kristova narození, nýbrž o konvenční ustálené spojení, ukazuje např. příslušné biografické heslo v rejstříku Benešovy Demokracie dnes a zítra[17]: Ježíš Kristus (asi 4 před Kristem – 30 po Kristu).)

[34]4.2. Zlom nastává po únoru 1948, kdy byla v Československu v rámci ateistické novomluvy násilně zavedena dubleta před naším letopočtem/našeho letopočtu. Dodržování direktivy bylo nekompromisně vyžadováno, a tak spojení před Kristem/po Kristu přežívalo (a jak vládnoucí garnitura předpovídala, vlastně dožívalo) jen v náboženském (byť značně okleštěném) tisku. Zcela ojedinělou výjimkou cenzorské nedůslednosti je doklad z překladu knihy C. W. Cerama[18] z počátku 60. let, kde mezi sty spojeními před naším letopočtem/našeho letopočtu čteme jedenkrát (na s. 204): První agrigentský tyran (…) prohlásil: „Já jsem Falaris, tyran agrigentský.“ To bylo kolem roku 550 před Kristovým narozením.

Tento jediný způsob sekulárního vyjadřování platil plných čtyřicet let až do konce roku 1989; v poznámce jmenujeme několik namátkou vybraných děl českých autorů (publikovaných v druhé polovině 80. let), tematicky obdobně zaměřených jako Ceramova kniha, v nichž udávání letopočtů z období starověku je značně frekventované[19]: otázkou bezpochyby zůstává, které z dublet by autoři publikující v oněch čtyřech desetiletích užívali po listopadu 1989.

4.3. Zatímco v období 1948–1989 byla situace jasná, složitější počala být začátkem 90. let, kdy cenzura (i autocenzura) přestala hrát v českém písemnictví roli. Mapovali jsme, jaký stav v užívání sledovaného spojení nastal v různých jazykových stylech, jednotlivých vědních disciplínách, porovnávali jsme vztah mezi originálními českými texty a texty překládanými, všímali jsme si projevů jak psaných, tak mluvených. Jedním ze způsobů, jak zjistit současný stav v užívání spojení před Kristem/po Kristu v. před naším letopočtem/našeho letopočtu, byly ankety, jimiž jsme kromě zjišťování poměru výskytu daných spojení zkoumali i pohnutky, proč dotazovaní autoři a/nebo překladatelé dávají přednost tomu či onomu spojení.

4.3.1. Z našich zkoumání vyplývá, že v současnosti proti sobě působí především dva faktory: jazykový úzus a politicko-ideologická přizpůsobivost. U některého autora je užívání toho či onoho spojení motivováno, tzn. že ví, proč užívá právě toho spojení, a nikoli toho druhého; jde zde vlastně o projev jakéhosi idiolektu.

Výsledky ankety lze roztřídit zhruba do tří skupin:

(a) Autoři a/nebo překladatelé (dále jen autoři), kteří se vědomě snaží navázat na předchozí (meziválečnou) tradici, jež byla v literatuře běžná; ti užívají spojení před Kristem/po Kristu[20]. Sem patří i generace starších autorů, u nichž spíše než [35]o vědomé rozhodování pro to či ono spojení jde o jisté navyklosti. Uveďme několik dokladů: Dosud se předpokládalo, že nejstarší počátky zemědělství v Egyptě (počátek neolitu) spadají do druhé poloviny 7. tisíciletí před Kristem. – Časopis British Archeology včera uvedl, že první obdoba žvýkačky se vyskytovala na severu Evropy již v letech 7000–2000 před Kristem. – V roce 350 před Kristem napsal Aeneas příručku, jak přežít obléhání města.

(b) Autoři (obvykle střední generace), kteří přiznávají, že byli dotazem zaskočeni. Odpovídají, že o tomto problému nijak neuvažovali a že automaticky užívají spojení, které byli zvyklí používat ve škole. Ti užívají spojení před naším letopočtem/našeho letopočtu, popř. jiného spojení: Konfucius a Lao-c’, stejně jako například řecký filozof Hérakleitos, žili v 6. století př. n. l. – V Číně koncem třetího století před křesťanskou érou zatajili protřelí úředníci smrt císaře Čchin Š’Chuang-tiho. – Význačným stoupencem stoické filosofie byl Lucius Annaeus Seneca (4 před n. l. – 65 n. l.).

(c) Autoři různých věkových kategorií, ale spíše mladší generace (30–45 let), kteří spojení před naším letopočtem/našeho letopočtu, popř. spojení jiných užívají vědomě, někdy i po konzultacích se svými vrstevníky. Pro tuto skupinu platí ukázky dokladů skupiny (b).

V anketě se vedle autorů vyjadřovali též současní vysokoškolští studenti, tj. ti, kterým v r. 1989 bylo deset až patnáct let. Výsledky ve prospěch jednoho či druhého spojení byly zhruba jedna ku jedné. Jedna z pohnutek pro užívání spojení před Kristem/po Kristu v hovoru byla rázu praktického: toto spojení, jak respondenti vypovídali, je totiž více než dvojnásobně kratší (tři ku sedmi slabikám).

4.3.2. Povšimnutíhodná je skutečnost, že spojení před naším letopočtem/našeho letopočtu se v současné době vyskytuje častěji v překladech z cizích jazyků než v českých originálech. U mladé a střední generace překladatelů platí obecně to, co bylo řečeno v předchozích odstavcích: stručně shrnuto, užívají spojení před naším letopočtem/našeho letopočtu prostě proto, že po čtyřicet let nic jiného neslyšeli. Demonstrujme si to na následujících příkladech českých překladů anglických originálů: In Egypt a pictographic system that developed about 3000 B. C. came to be referred to as hieroglyphic writing. / Piktografickému systému, který vznikl přibližně kolem roku 3000 př. n. l. v Egyptě, se říká hieroglyfické písmo. – Ink is a very ancient invention, carbon ink having been used in ancient Egypt before the third millenium B. C. / Inkoust je velmi starý vynález a uhlový inkoust se používal již před 3. tisíciletím př. n. l. v Egyptě.

Specifickou oblastí je zde překlad zahraničních encyklopedií. Až na málo výjimek (např. 1250stránková německá Kronika lidstva[21]) je v českých verzích užito [36]spojení před naším letopočtem/našeho letopočtu, ačkoli v originálech vždy stojí jejich nesekularizované protějšky. Pátrali jsme po příčině a dověděli jsme se, že překladatelé (vesměs kolektivy překladatelů) jednají často ve shodě s pokyny odpovědných redaktorů překladu[22]. Nicméně žádné obecně závazné směrnice v tomto směru se nám shledat nepodařilo.

Na druhé straně je pozoruhodné sledovat rozhodování překladatelů v opačném směru. Obsahuje-li text českého originálu spojení před naším letopočtem/našeho letopočtu, pak překladatelé jsou toho názoru, že překlad nemá být doslovný, ale pouze ekvivalentní; má se podle nich držet příslušného jazykového úzu a podrobit se cizím reáliím.

4.3.3. Dle výsledků ankety jsme autory roztřídili do tří skupin. Existuje však jakási další, nevyhraněná skupina, pro kterou je příznačná rozkolísanost v používání sledovaného spojení. Jeden a týž autor v rozmezí jednoho textu (stránky, odstavce) přechází z jednoho úzu do druhého (a zase zpět). V naší excerpci jde z větší části o českou publicistiku a autory jsou převážně příslušníci starší generace. Tento okruh výskytů nám připadá pro současné období dosti symptomatický. Ilustrujme tuto nejednotnost několika ukázkami: (1) U svých současníků měl Diogenes ze Sinope (asi 410–320 před Kristem) pověst duchaplného vagabunda, budižkničemy a čtveráka. – Evangelista Marek (Markus) píše asi kolem roku 70 našeho letopočtu velmi hrubou a částečně dokonce vulgární řečtinou. (2) Čínského císaře Wuti, který vládl v letech 141 až 87 před Kristem, trápili severní Hunové a chtěl proti nim uzavřít spojenectví se středoasijským národem Yue-Chi. – Chang byl roku 105 před n. l. ještě jednou vyslán na průzkum, po němž už si definitivně našlo čínské zboží na Západ cestu.

Následující doklady pocházejí z překladu románu o dějinách filozofie Sofiin svět[23]: Později, když Mojžíš dostal tabulky se zákony („Mojžíšovy desky“) na hoře Sinaj, smlouva se obnovila. Stalo se to asi 1200 let před Kristem. (s. 161) – Přibližně od roku 750 před naším letopočtem se začala objevovat řada proroků, kteří kázali o božím trestu uvrženém na Izrael za nedodržení božích přikázání. – Říše se rozdělila na severní (Izrael) a jižní část (Judeu). V roce 722 před naším letopočtem obsadili severní část Asyřané a země ztratila veškerý politický a náboženský význam. (s. 162) – Už několik set let před Kristem se objevila řada proroků, kteří hlásali, že slibovaný Mesiáš spasí celé lidstvo. (s. 163) Zůstává otázkou, do jaké míry zde též jde o nedůslednost práce redaktora.

4.3.4. Uzavřeme kapitolu o kolísání mezi spojeními před Kristem/po Kristu a před naším letopočtem/našeho letopočtu v současné češtině ještě zprávou o si[37]tuaci v rozhlasovém a televizním vysílání. Opět, podobně jako v projevech tištěných, se v něm setkáváme s obojím zněním (zdá se však, že spojení před Kristem/po Kristu se jak v rozhlase, tak televizi ozývá častěji). Snad je zde spojitost s tím, nač upozorňovali studenti v naší anketě (srov. 4.3.1.): ti totiž spojení před Kristem/po Kristu shledávali (zvláště pro mluvený projev) praktičtějším.

V televizi vedle sekularizované verze běžně slýcháváme spojení před Kristem/po Kristu; je tomu tak například v oblíbených zeměpisných seriálech (mnohadílná Odysea Cousteauova týmu) a v historických seriálech (26dílné Výpravy do historie, Milníky prošlých věků ad.). Nezdá se, že by komentář užívající spojení před Kristem/po Kristu, ačkoli jeden z dílů posledně jmenovaného seriálu mapuje archeologické památky na území Izraele, působil rušivě či nevhodně (srov. oddíl o židovských reáliích).

Obdobné střídání obou verzí spojení přináší rozhlas (aniž by se pro ten či onen případ dala vysledovat nějaká zákonitost: např. v pořadu o sv. Ambroži bylo opakovaně použito spojení našeho letopočtu, zatímco při vypravování o pohanských zvycích starogermánských kmenů zaznělo spojení před Kristem). I v rozhlase můžeme zaslechnout obě varianty v jednom a témž pořadu z úst jednoho a téhož mluvčího. V populárních cyklech Pražský chodec a Středočeský chodec nedávno užil jejich autor historik Eduard Škoda v pořadu o Budyni n. Ohří ve dvou po sobě jdoucích větách poprvé 5000 let před Kristem a podruhé 500 let před naším letopočtem.

5. Závěrečné poznámky

Z uvedeného přehledu jazykového materiálu o situaci v užívání spojení vztahujícího se k udávání letopočtu vyplývá, že v češtině spojení před Kristem/po Kristu není (z nejednoho důvodu) neutrálním údajem.

Když jsme konstatovali, že různé kultury mají své vlastní letopočty, soustředili jsme se zvláště na realitu židovskou; v ní, ať už v originálních textech, nebo překladech do češtiny, jsme pro spojení před Kristem/po Kristu nacházeli řadu ekvivalentů.[24]

V úvodní části bylo předesláno, že pojednávané téma je v našem příspěvku pojímáno zcela nezaujatě a že spojení před Kristem/po Kristu nazíráme jako neideologickou staletí přijímanou konvenci, jež je jakousi samozřejmou součástí [38]křesťanské civilizace. Pro její neutrálnost svědčí mimo jiné skutečnost, že např. i současná jazykově totalitarizující Politically Correct (American) English přechází toto spojení zcela bez povšimnutí.[25]

Nebude pravděpodobně sporu o tom, že nastolovat otázku oprávněnosti toho nebo onoho spojení je problematické. Při probírání jednotlivých textových žánrů jsme shledávali, že v některých případech jde o motivovaný přístup k užívání jednoho či druhého ekvivalentu, to znamená, že autoři to či ono spojení volí vědomě. Druhou skupinu tvoří autoři, kteří si problém neuvědomují nebo o něm neuvažují (srov. 4.3.1.); nelze u nich tedy o otázce vhodnosti či nevhodnosti volby uvažovat.

Lze uzavřít, že zachycená variantnost, nebo vyjádřeno jinak, dvoukolejnost, sama o sobě na závadu není.[26] Čas ukáže, do jaké míry je to či ono spojení životaschopnější.

---

[1] K této historické události se vztahuje výraz A. U. C. (ab urbe condita), který se užíval při udávání letopočtu.

[2] Pokud jde o interpunkci a psaní velkých písmen u předložek, bývá zde několik variant.

[2] Pokud jde o interpunkci a psaní velkých písmen u předložek, bývá zde několik variant.

[3] Výraz Geburt se ale také vynechává; setkáváme se tedy i se zněním vor/nach Christus nebo Christo.

[3] Výraz Geburt se ale také vynechává; setkáváme se tedy i se zněním vor/nach Christus nebo Christo.

[4] Pro islámský svět platí výraz anno Hegirae (A. H.), který se vztahuje k hidžře (hadždže), tj. k Mohamedovu odchodu z Mekky do Mediny r. 622 po Kr., kteroužto událostí se počíná islámský letopočet (1999 = 1377). Pro úplnost dodejme, že podobně jako v současném Izraeli se i v některých arabských zemích letopočet udává (zároveň) ve dvojím znění, v tomto případě v islámském a křesťanském. Je tomu tak především v Libanonu, kde nadpoloviční počet obyvatel jsou křesťané, a výjimečně i v Egyptě s asi 10 % a v Sýrii s asi 5 % křesťanů. Ve zbývajících arabských zemích tvoří křesťané ne více než 1–2 % populace.

[5] B. Cohen, Everyman’s Talmud, New York 1975.

[6] J. Neusner, Rabbi Talks with Jesus, New York-London-Toronto-Sydney-Oakland 1993.

[7] K. R. Popper, The Open Society and Its Enemies, London 1969; česky Otevřená společnost a její nepřátelé, Praha 1994, překlad M. Calda a J. Odehnalová.

[8] Stručně zmiňme ještě zástupce dalších jazykových pramenů. Tak např. ve francouzštině sorbonnský profesor filozofie Emmanuel Lévinas užívá spojení av. J.-C. a apr. J.-C. např. v dílech Du sacré au saint, L’au-delà du verset, Difficile liberté a Humanisme de l’autre homme, Paris 1963, 1973, 1977, 1982; česky Etika a nekonečno, Praha 1994, překlad V. Dvořáková a M. Rejchrt. Německy píšící mystik a historik, někdejší prezident Izraelské akademie věd Gershom Scholem v knize Offenbarung und Tradition als religiöse Kategorien im Judentum, Frankfurt am Main 1984 (česky Davidova hvězda, Praha 1996, překlad A. Bláhová), užívá spojení v. Chr. G. a n. Chr. G., a stejně tak i chasidista Martin Buber v knize Zwei Glaubensweisen, Zürich 1950. Pokud díla byla do češtiny přeložena, překladatelé ‘křesťanský’ ráz těchto spojení v překladu zachovali.

[9] J. Goldin, The Living Talmud, Yale University Press 1957.

[10] E. Wiesel, Célébration talmudique. Portraits et légendes, Paris 1991; česky Talmud. Portréty a legendy, Praha 1993, překlad A. Bláhová.

[11] Moderněji bez teček; srov. též s pozn. 2.

[11] Moderněji bez teček; srov. též s pozn. 2.

[12] A History of the Jewish People, edited by H. H. Ben-Sasson, Harvard University Press 1994.

[13] Encyclopaedia Judaica, Jerusalem 1972–1992.

[14] J. Newman, G. Sivan, Judaism from A to Z, místo ani rok vydání v tiráži české edice neuvedeny; česky Judaismus od A do Z, Praha 1992, překlad D. a M. Zbavitelovi.

[15] J. Langer, Talmud, Kulturní komise Svazu Čechů židů v ČSR, Praha 1938.

[16] R. Feder, Dějiny Jisraelitů, Praha 1946.

[17] E. Beneš, Demokracie dnes a zítra, Praha 1948.

[18] C. W. Ceram, Götter, Gräber und Gelehrte, Hamburg 1949; česky Bohové, hroby a učenci, Praha 1961, překlad V. Zamarovský.

[19] Z. Kukal, Atlantis ve světle moderní vědy, Praha 1985; B. Hruška, Pod babylónskou věží, Praha 1987; E. Strouhal, Život starých Egypťanů, Praha 1989.

[20] Dle našich výpisků z oblasti pedagogické literatury se ve většině učebnic dějepisu pro základní a střední školy z let 1991–1995 užívají spojení před Kristem/po Kristu; předpoklad, že by upřednostnění toho či onoho spojení mohlo být v závislosti na nakladateli, se nenaplnil. Tak např. učebnice SPN vydaná v r. 1991 užívá spojení před naším letopočtem/našeho letopočtu, další obdobná učebnice vydaná o rok později týmž nakladatelstvím má již spojení před Kristem/po Kristu.

[21] Chronik der Menschheit, Dortmund 1988; česky Kronika lidstva, Bratislava 1992, překlad kol. 16 překladatelů.

[22] Viz např. Příručka pro překladatele a autory, Nakladatelství Albatros, Praha 1996.

[23] J. Gaarder, Sofies verden, Roman om filosofiens historie, Oslo 1991; česky Sofiin svět, Román o dějinách filosofie, Košice 1995, překlad J. Vrbová.

[24] Způsobů, jak udávat letopočty, je více; např. v americké antropologii (tj. včetně archeologie, etnologie atd.) se užívá zkratky B. P. (before the present, před současností), aby se uvádění prehistorických dat zjednodušilo (tak např. 5000 B. P. znamená před 5000 lety, tj. 3000 B. C, 3000 let př. Kr.). Obecná výhodnost tohoto výrazu je jen částečná, neboť její užití je omezeno pouze vztahem k současnosti; museli bychom hodně počítat, než bychom například vyjádřili, kolik let před současností byl založen Řím (753 let př. Kr. + 1999 let po Kr). (Logika poměru výrazů B. P. a B. C. je obdobná jako u anglických výrazů ago a before.)

[25] Na naší scéně pak na takové konstatování volně navazuje i nedávné vyjádření pražského rabína (původem napůl žida a napůl křesťana; touto charakteristikou začíná rozhovor Karola Sidona s redaktorem Lidových novin z 10. 10. 1997). Sidon v rozhovoru mj. tvrdí, že židovská asimilace u nás tak pokročila a došlo k takovému zmatení pojmů, že málokdo ví, čí je a jaký je rozdíl mezi křesťanstvím a judaismem.

[26] Pominuli-li jsme problém vhodnosti či nevhodnosti užívat to či ono spojení, je ještě možné vznést otázku případné výhodnosti. Když jsme uvedli, že zmiňovaná variantnost nemusí být na závadu, není to tak docela pravda. Např. při právě probíhajících prvních operativních kontaktech s cizími armádami zjišťujeme, jak mnoho jazykových problémů při komunikaci vyvstává, a zatěžovat se navíc otázkami lingvoreálií je náročné (takových problémů je celá řada; vezměme například jen obtíže vznikající při sjednocování anglosaských vah a měr s evropskými). Z tohoto hlediska se jeví náš (byť okrajový) problém poněkud v jiném světle a lze pragmaticky připustit, že výhodnější je užívat takové formule, jež jsou ve všech národech severoamerické kulturní oblasti, kam se nyní znovuzačleňujeme, zcela ustálené a jež byly do r. 1948 ustálené i v naší zemi. Zde však již jde méně o záležitost jazykovou, ale spíše ideovou.

Naše řeč, volume 82 (1999), issue 1, pp. 29-38

Previous Hana Prouzová: Nejen o vazbách slovesa manipulovat

Next Marie Čechová: Rétorika s nadhledem