Mluvená čeština na Moravě

Libuše Čižmárová

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Nakladatelství Tilia vydalo v edici Spisy Filozofické fakulty Ostravské univerzity publikaci moravských a slezských dialektologů a sociolingvistů Mluvená čeština na Moravě.[1] Jde o další práci usilující zaplnit prázdné místo v poznání mluveného jazyka u nás.

Publikace si klade za cíl představit a zhodnotit jazyk v mluvených komunikátech na Moravě a v české části Slezska; tam dosud panuje situace značně odlišná od Čech, kde se v mluvených projevech uplatňuje unifikující interdialekt – obecná čeština. Z dřívějších výzkumů i prací je známo, že na Moravě a ve Slezsku dosud stále v mluvené řeči fungují tradiční teritoriální dialekty a že funkci sjednocujícího nadnářečního útvaru zde zastávají jednak interdialekty, jednak mluvená varianta spisovného jazyka, která pro Moravany a Slezany představuje základní dorozumívací kód.

Území Moravy a Slezska se v práci člení do šesti jazykovězeměpisných celků (autoři se přidržují tradičního členění Běličova na oblast českomoravskou, středomoravskou, východomoravskou, slezskomoravskou (nově zaváděný termín, Bělič mluví o nářečích slezských), polsko-český smíšený pruh a oblast s obyvatelstvem nářečně smíšeným. Každý z autorů se v práci věnuje jedné z uvedených oblastí.

Po všeobecném úvodu, charakterizujícím z různých hledisek příslušnou oblast, se vždy prezentuje několik autentických textů ve fonetickém přepisu (celá práce obsahuje 53 textů, které byly vybrány z 3 500 minut magnetofonových nahrávek). Nahrávky byly pořízeny v síti obcí tak, aby bylo zkoumané území pokryto co nejrovnoměrněji, aby byly zastoupeny ukázky ze všech nářečních oblastí i okrajových úseků, z venkovských obcí i měst (viz mapka na s. 147). Autoři se snaží v předkládaných textech postihnout co nejširší záběr možných komunikačních situací – projevy oficiální veřejné, oficiální neveřejné, neoficiální veřejné, neoficiální neveřejné (těm je věnováno ukázek nejvíce, protože jsou v mluvených komunikátech obecně nejvíce zastoupeny) a různé přechodné formy, tak jak se objevují v konkrétních promluvách. Ukázky reprezentují monology, dialogy i polylogy mluvčích z různých sociálních skupin, kteří zaujímají vzájemně odpovídající nebo rozdílnou sociální roli, komunikáty spontánní i řízené, připravené i živelné, v situaci pracovní i mimopracovní. Každá ukázka je potom více či méně podrobně rozebrána z hlediska sociolingvistického i jazykového (kdo jsou původci komunikátu, jaký je mezi nimi vztah, jaký kód zúčastnění mluvčí volí pro svůj projev či jakému kódu se projev nejvíce blíží, jaké charakteristické znaky toho kterého kódu se v komunikátu uplatňují, jak se v polsko-českém smíšeném pruhu projevuje interference dvou národních jazyků apod.). Na závěr každého bloku se předkládá celkové zhodnocení jazykové situace v příslušné oblasti.

[207]Výsledky bádání potvrzují, že jazyková situace na zkoumaném území je značně pestrá a poměrně složitá, mluvčí se v běžných komunikačních situacích neuchylují k některé z „čistých“ variet národního jazyka, ale formulují své mluvní projevy spíše na bázi některého kódu, zpravidla spisovné češtiny v její mluvené podobě či tradičního teritoriálního dialektu, s nímž se v závislosti na jazykové kompetenci mluvčích, na komunikační situaci, na vzájemném vztahu mluvčích a na stupni důvěrnosti či oficiálnosti komunikátu mísí prvky kódů jiných. „Moravané se mimo svůj domov obvykleji představují jako lidé usilující o spisovné vyjadřování.“ „Spisovný jazyk zůstává Čechům na Moravě prostě tím komunikačním nástrojem, kterým se dorozumívají netoliko v řeči psané, nýbrž vůbec v jakékoli, která nenese nebo nemusí nést pečeť jasné důvěrnosti…“

Publikace zajisté velmi dobře splňuje cíl, který si autoři vytkli. Některé pasáže, formulace či způsoby prezentace jednotlivých komunikátů však vybízejí k polemice. Například už sám název práce – Mluvená čeština na Moravě – je diskutabilní, protože zkoumané území nezahrnuje jen Moravu, ale i českou část historického Slezska. Zatímco D. Davidová v předmluvě hovoří o „přetrvávajících rozdílech mezi nářečními oblastmi na moravském území“ (s. 4), hned na následující straně je úvod opatřen podtitulem Variantnost mluvené češtiny, zvláště na Moravě a ve Slezsku. Toto nejednotné pojetí prolíná celou publikací. Bylo by bývalo vhodnější, kdyby se autoři předem dohodli, zda budou Slezsko považovat za součást Moravy, či za samostatný region.

Na s. 5 se konstatuje, že „skutečnost, jak málo při běžné každodenní komunikaci respektujeme v českém prostředí spisovný jazyk, … je nápadná domácím mluvčím i návštěvníkům. Lidé se smyslem pro jazyk však zároveň vědí, proč tomu tak bývá: český spisovný jazyk je totiž často charakterizován oprávněně jako knižní, nevšední, spjatý s faktory oficiální komunikace a s vysokými komunikačními cíli vůbec.“ Naskýtá se otázka, zda se zde nezaměňuje příčina za následek: není knižnost spisovného jazyka spíše důsledkem toho, že se málo používá v běžné komunikaci, než příčinou této skutečnosti? Nevyplynula snad jeho knižnost ze stavu, kdy se v českém prostředí vyvinula dichotomie oficiálnosti a neoficiálnosti spjatá s potřebou vyjadřovat se v neoficiálním styku méně prestižními, tudíž nespisovnými prostředky, a spisovné vyjadřovací prostředky pak zůstaly omezeny na oficiální sféru? Tento stav však patrně platí jen v Čechách; na Moravě a ve Slezsku „se většina nářečí blíží struktuře spisovné češtiny“, a proto – jak ostatně z publikace plyne – je základním vyjadřovacím prostředkem právě spisovný jazyk (některými jevy shodný s nářečím) a v neoficiálních, neprestižních promluvách je pak nespisovných prvků zpravidla méně, zejména v oblasti nářečí východomoravských.

Dále z publikace není zcela jasné, jak se autoři stavějí k existenci interdialektů na zkoumaném území. Např. na s. 8 je obecná poznámka, že „v celku starý regionální útvar mizí a ustalují se interdialekty“, na s. 140 se píše o konkrétních rysech středomoravského interdialektu, na s. 139 se však konstatuje, že „náš výzkum neposkytl dostatek reprezentativních údajů pro přesné potvrzení existence aspoň dvou moravských interdialektů – středomoravského a východomoravského“. Přes takto vyjádřenou pochybnost je však zřejmě třeba uznat, že jistý nadnářeční útvar nebo útvary zde přece jen existují, dalo by se možná dokonce hovořit o obecném jazyce moravském, který by jistě nebyl tak strukturně vyhraněný jako obecná čeština, ale mnohé sjednocují prvky nalézt lze: Nejde snad jen o hláskoslovný typ v Biskupicách, kBiskupicám a morfo[208]logický typ nosijú, nosijou, nosijó (s. 8), ale i o poměrně důsledně zachovávanou neprovedenou přehlásku, tvar 1. os. sg. slovesa být – su, zachovávání nářeční podoby shodné se spis. jazykem bez té dobré, uchovávání životnosti tvaru nom. pl. tvrdých zájmen a adjektiv ti dobří, uchovávání pomocného slovesa v 1. os. min. času já jsem šel, šla, my jsme šli × já šel…, zachovávání tvaru l-ového příčestí sloves 1. třídy nesl, pekl. V rámci tohoto obecného moravského útvaru pak zřejmě lze nalézt nižší nadnářeční útvary klasicky nazývané interdialekty (charakterizované v oblasti střm. nář. úžením é > í, protetickým v-, v oblasti vm. nář. v různé míře zachováváním ú, jež je typické i pro území slez. nář., kde k němu ještě přistupuje krátkost vokálů a (často) přízvuk na předposlední slabice). Dále se zde píše, že „se nevytvořil žádný vážný tlak na to, aby postupně zanikla jednotlivá teritoriální nářečí…“. Pokud jde o zanikání nářečí, jeho postup je sice na zkoumaném území znatelně pomalejší, ale nepochybně k němu dochází, to je patrné i z publikovaných nářečních ukázek, z nichž v žádné není čisté nářečí zachováváno důsledně.

Ještě jedna drobná poznámka k úvodní části: na s. 8 je jako charakteristický znak středomoravských nářečí uváděno, že nemají dvojhlásky, ty však nemají ani nářečí východomoravská a slezská.

Pokud jde o zvolené zásady fonetického přepisu komunikátů, snad by bylo čtivější ponechat u vlastních jmen velká počáteční písmena; u mluveného textu s uvolněnou syntaktickou strukturou doplněného množstvím diakritik by to patrně přispělo k snazší orientaci čtenáře. U ukázky č. 7 z centrálního úseku středomor. nářečí by možná bylo vhodnější označovat pouze široké e, o stříškou pod písmenem a vynechat označování úzkých samohlásek tečkou; existence dvojího e by tím byla signalizována dostatečně. Tradičně se sice ve schématu sedmičlenného systému krátkých vokálů v centrálním úseku střm. nář. tohoto dvojího označení užívá, ale v souvislém fonetickém přepisu mluvené řeči tento způsob dále zatěžuje už tak diakritiky přeplněný text. Úzká výslovnost samohlásek je ostatně problematická – ve vztahu k jakému e ji považovat za úzkou? Brněnské e a o je také velmi úzké a nijak zvlášť se neoznačuje.

V pojetí svých výkladů se autoři jednotlivých příspěvků částečně liší. Kapitolky o českomoravských a středomoravských nářečích mají v úvodní partii výčet nářečních, případně interdialektických rysů, kterými se mluva dané oblasti vyznačuje, a za každou ukázkou autoři uvádějí už jen stručnou charakteristiku jejího jazyka. V závěru pak následuje u českomor. nářečí velmi stručné, u středomor. nářečí poněkud podrobnější zhodnocení jazykové situace na daném území. V ostatních příspěvcích je úvodní část věnována spíše zeměpisnému vymezení oblasti a sociolingvistické charakteristice ukázek, jen velmi stručně jejich stránce jazykové; ta je pak zpravidla podrobně rozebrána za jednotlivými ukázkami, snad nejdůkladněji v oddíle o slezskomoravské oblasti, kde na závěr následuje ještě detailní zhodnocení nářeční situace v tomto areálu. Nejednotnost panuje také u jednotlivých autorů v dodržování dohodnutých zásad fonetického přepisu, zejména v zachycování legátové a rázové výslovnosti. Pokud jde o informace vyplývající z tzv. identifikačního štítku, které předcházejí před každou ukázkou, bylo by patrně vhodnější neužívat jednopísmenných, příp. dvojpísmenných zkratek, z nichž některé mají více významů a jejich identifikace pak plyne z jejich pořadí, ale příslušnou charakteristiku vypsat celým slovem, aby nebylo při každém čtení nutné hledat vysvětlení v příloze (zkratky uváděné v příloze někdy neodpovídají zkratkám u ukázek, např. vzdělání se má označovat jako Z – základní, S – středoškolské, V – vysokoškolské, takto jsou však v textu uváděny, a ještě [209]nedůsledně, jen v kapitole věnované oblasti s nářečně různorodým obyvatelstvem, jinak se vždy píše ZŠ, SŠ, VŠ).

Jazyková příslušnost – mateřský jazyk mluvčích není vůbec uváděn u ukázek z oblasti nářečí českomoravských a středomoravských, i když uvádět u jednoho mluvčího např. Č – čeština a u druhého D – dialekt je poněkud problematické. Není patrně zcela v pořádku ani legenda ke zkratkám „jazyková příslušnost – mateřský jazyk“, protože tyto kategorie nemusí být totožné a nejsou vlastně souměřitelné. Mateřským jazykem mluvčího mohl být dialekt, když však později tento mluvčí získal vysokoškolské vzdělání, dnes jazykově přísluší k češtině, která je zase jen útvarem dialektu nadřazeným. A dále mluvčí mohl v konkrétním komunikátu založit svůj projev na spisovné češtině a v jiných komunikačních situacích může hovořit dialektem. Proto je patrně někdy velice obtížné, snad i nemožné mluvčímu na základě jednoho komunikátu přiřadit příslušnou charakteristiku, tak jak byla pro tento účel vymezena.

Dále je třeba poukázat na některá drobná opomenutí a omyly, které se do textu vloudily: na s. 74 je název obce Dolní Lhota, má být Nová Lhota; na s. 104 je uvedeno slovo protéza místo protetická hláska; v kapitole o polsko-českém smíšeném pruhu je celkem čtyřikrát obsaženo slovo paroxytonický, z toho dvakrát psáno y-i (správně, s. 102, 115), jednou y-y (s. 107) a jednou i-i (s. 113).

Poněkud slabší stránkou publikace je magnetofonová kazeta s nahrávkami některých ukázek (dvaceti z celkových třiapadesáti uvedených v knize). Byla by zajisté velmi vítaným doplněním tištěného textu, kdyby obsahovala nahrávky, které jsou takto označeny v knize, kdyby pořadí ukázek vždy souhlasilo s jejich pořadím v knize a kdyby text nahrávky vždy odpovídal textu v knize. Hned první ukázka je označena jako nahrávka, ale na pásce není, je tam však ukázka č. 3, která však zase není označena jako nahrávka. Ukázka ze Zlína předchází před ukázkou z Nové Lhoty, což neodpovídá pořadí v knize, a z Nové Lhoty je navíc na pásce obsažena ukázka zcela jiná, která v knize vůbec není. Ukázka z Bohumína na rozdíl od knihy následuje až za Třincem a Návsím u Jablunkova a Krnov předchází před Vápennou.

Rozsah ukázky na pásce se velmi často neshoduje s knihou: nahrávka č. 4 pokračuje za text v knize, v ukázce č. 5 chybí počátek první věty tištěného textu a text pokračuje dále za nahrávku, v nahrávce č. 8 chybí začátek i konec textu v knize, u nahrávky č. 19 chybí konec textu, ukázka č. 27 pokračuje v nahrávce za tištěný text, u ukázky č. 33 začíná nahrávka až na třetím řádku textu, u ukázky 39 chybí na nahrávce první věta a nahrávka obsahuje jen necelou první polovinu tištěného textu, nahrávka č. 46 začíná až na 12. řádku textu v knize (zde uvedená nesrovnalost skutečně působí obtíže čtenáři neznalému představovaného nářečí, který pro porozumění potřebuje při poslechu nahrávky sledovat její přepis), nahrávka č. 48 končí dříve než tištěný text, nahrávka č. 53 začíná až uprostřed třetího řádku textu.

Zařazení ukázky podle místa a oblasti, tak jak ji na kazetě představuje hlas komentátora, často neodpovídá jejímu zařazení v knize. Např. v knize je uvedeno středomoravská oblast, úsek centrální, kdežto na pásce znějí slova nářeční oblast středomoravská, centrální skupina. Označení skupina na nahrávce se místo termínu úsek v knize objevuje několikrát (na s. 132 se opět hovoří o skupině). Nebo dokonce v textu čteme úsek západní (opavský), centrální část, kdežto na pásce slyšíme nářeční oblast slezská západní, úsek centrální, nebo čteme úsek východní (ostravský), dolnoostravická část a slyšíme nářeční oblast slezská východní, úsek dolnoostravický. (Někdy si [210]neodpovídá označování v hlavní části knihy a v příloze: na s. 94 čteme úsek jižní (frenštátský), kdežto v příloze na s. 145 je uvedeno úsek jižní (moravský). Jsou zde i jiné drobné omyly, např. u ukázky č. 51 je v knize uvedena obec Vápenná, na pásce však je řečeno Vápenka.)

Jestliže čtenář při poslechu nahrávek pozorně sleduje text, zjistí mnoho nepřesností: chyby v segmentaci textu, vynechaná nebo přehozená slova, nepřesný zápis (např. v ukázce č. 19 není zachycena kvantita ve slovech tá (zavátka), tú (zavátku), snáď, príncezni, mamínki).

Přes všechny tyto drobné nesrovnalosti, které patrně vznikly z nedostatku času při závěrečné práci na knize, je třeba publikaci ocenit jako další podnětný přínos k poznání mluveného jazyka u nás.

---

[1] Autory jsou: D. Davidová, I. Bogoczová, K. Fic, J. Hubáček, J. Chloupek, E. Jandová.

Naše řeč, volume 81 (1998), issue 4, pp. 206-210

Previous Jindra Světlá: Sportovní terminologie v cestovním ruchu

Next Přemysl Hauser: Sborník Pedagogické fakulty Karlovy univerzity